OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 9. kapitola - Will

08.07.2012 (20:00) • Lucienne • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1266×

9. kapitola

Will

Letěl jsem jak vystřelená kulka vzhůru a snažil se nemyslet na to, jak se každou vteřinou vzdaluji od Lilly. V hlavě jsem měl vypálené její modré oči, jež na mě upíraly zmatený pohled plný nezodpovězených otázek. Celým srdcem jsem si přál se k ní vrátit a znovu jí vzít do náručí, abych utišil její rozbouřenou mysl plnou zmatení... Ne, takhle nesmíš přemýšlet! Ne teď, když už nemáš možnost to udělat. Musíš se věnovat důležitějším věcem! Zatřepal jsem hlavou, abych si ji trochu pročistil a letěl jsem dál.

Když už jsem byl dostatečně vysoko v oblacích, vyslovil jsem tajné heslo, které bylo nutné k tomu, abych se dostal zpět do říše andělů:

„Sancti Nut nunc mea vocem audire,

vocant vobis tuum filius,

in regnide tuum retro me fiat ire,

magicae Custodes mea verba fluunt nunc!“ což v překladu znamená:

„Svatá Nut, teď vyslyš můj hlas,

vzývá tě tvůj syn,

pusť mě v tvou říš zpátky zas,

magie Strážců, teď mými slovy plyň!“

Jakmile jsem tato magická slova vyřkl, okamžitě se mě zmocnila slabost, jak na duchu, tak na těle a já jsem se málem neudržel ve vzduchu. Očekával jsem to. Kouzla pro otevření jakýchkoli bran do jiných světů nebo dimenzí jsou nesmírně náročná. I ti nejvyšší s nimi někdy mývají problémy.

Tím, že jsem říši andělů opustil, jsem riskoval velmi mnoho. Vůbec se mi nemuselo podařit tu bránu otevřít a já bych mohl zůstat na Zemi jako svržený anděl. Zachvěl jsem se při té představě. Život vyvržence není žádný med, to mi věřte.

K mému nehoráznému štěstí jsem ale několik metrů nade mnou spatřil zlatavé odlesky. S vypětím všech sil jsem vyletěl ještě výš a šťastně se usmál, když se přede mnou začala z mračen vynořovat zlatá brána, jejíž mříže jsem před několika okamžiky rozrazil, abych zachránil Lilliin život. V duchu jsem děkoval Nut, že vyslyšela mou prosbu.

Přistál jsem před branou a přiložil jsem své tetování na předloktí k agnoscensu, což je drobné nenápadné zařízení přimontované k jedné z mříží brány, které mělo zaručit, že se do naší říše nedostane žádná nepovolaná bytost. Brána se se zaskřípěním otevřela. Do té doby, než jsem překročil její práh to vypadalo, jako by byla jen osamocenou bránou vznášející se ve vzduchu. Až teď, když už jsem byl za ní, se přede mnou objevil ten obrovský komplex budov, jež byl ve skutečnosti úřadem Strážců.

„Ty idiote!“  zaslechl jsem těsně vedle mého ucha dívčí zaječení a hned na to jsem pocítil na tváři palčivou bolest, jak mi ta osoba, jíž patřil onen ječivý hlas, vlepila pořádnou facku. Otočil jsme se, abych se dozvěděl, komu za ni vděčím a spatřil Annie, jejíž oči metaly blesky na všechny strany. „Zbláznil jsi se? Víš, jak jsem se o tebe bála?“

„Taky tě rád vidím, Annie,“ řekl jsem a chtěl jsem se vydat zpět do sektoru B5, kde se nachází má kancelář, v níž bych si mohl všechno nerušeně promyslet. Anniino ne příliš přátelské přivítání mě naložilo do mrzuté nálady jako okurku do láku.

„A to je všechno? To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ štěkla na mě má sestra, popadla mě za rameno a otočila mě k sobě čelem.

„Jen mu to pořádně nandej!“ zavolal na ni rozhořčeně anděl ve věku kolem padesátky, který byl na dnešní den pověřen střežením brány. Houpal na židli za stolem kousek od nás a přejížděl mě nevraživým pohledem.

„Vy se do toho laskavě nepleťte! Nemáte do toho co mluvit!“ zavřískla Annie. Páni, ta asi musela mít vážně nervy na pochodu.

„Já sem strážce týdle brány a tenhleten,“ ukázal prstem na mě v obviňujícím gestu, „prošel bez povolení branou v době, kdy sem měl službu! Mam do toho co mluvit mnohem víc, než ty!“

„Vy jste mu v první řadě neměl vůbec dovolit, aby tou branou prošel!“ Na tohle neměl hlídač evidentně co říct a tak jen zmateně otvíral a zavíral pusu. Pak po nás mrštil zlým pohledem, načež se přestal  houpat na židli a začal se věnovat nějakým papírům, které se mu vršily na stole. Slyšel jsem, jak si něco pobouřeně mumlá pod vousy a mezi dlouhým proudem nadávek jsem zaslechl i něco typu „chytrá jak rádio“ a „kam ten svět spěje“. Rychle jsem využil situace a pokusil se nepozorovaně zmizet. Nepovedlo se. 

„Hej! Kam si jako myslíš, že jdeš! Ještě jsem s tebou neskončila!“ křičela za mnou Ann a v mžiku byla vedle mě. „Co jsi si jako myslel? Chápeš, že už se ti nemuselo podařit vrátit se zpátky? Chápeš to?“

„A chápeš ty, že kdybych to neudělal, Lilly by jisto jistě zemřela?“

„Jo, ale takhle tě nejspíš svrhnou, Wille!“

„A co jsem měl jako podle tebe dělat? Měl jsem jenom stát na místě a čekat, až ji to auto zabije?“ Při tom pomyšlení jsem se celý otřásl. Bylo to nemyslitelné. 

„Za to by tě alespoň jenom vyloučili ze zkoušky,“ zamumlala potichu, jako by se bála to vyslovit nahlas. Zarazil jsem se a zahradil jsem ji svým tělem cestu.

„Takže podle tebe by bylo lepší, kdybych ji nechal umřít?!“ zařval jsem, až se přede mnou trochu přikrčila.

„Já jenom říkám, že za to by jsi alespoň dostal mírnější trest,“ řekla. Odfrkl jsem si a pokračoval v cestě dál. Annie, která mě znovu dohnala a začala mi do hlavy hustit další rozumy, jsem si nevšímal. Sám jsem měl co dělat, abych udržel na uzdě vlastní vztek. Nevím, co jí na tom přijde tak nepochopitelného! Chtěl bych vidět ji, kdyby byla na mém místě!

Pak jsem zaslechl něčí hlas, jak volá mé jméno. Otočil jsem se po něm a spatřil Chrise, jak běží za námi.

„Wille! Tady jsi, všude jsem tě hledal. Shání tě Simons a musím říct, že když se mnou mluvil, nevypadal zrovna potěšeně. Máš prej okamžitě naklusat k němu do kanceláře,“ řekl zadýchaně, když doběhl k nám. Annie se na mě podívala pohledem jasně hlásajícím: „Já ti to říkala“. 

„Co jsi proboha provedl?“ vyzvídal Chris.

„Ale, můj bráška si trošku zahrál na hrdinu,“ oznámila Ann. I když jsem měl sto chutí to udělat, nijak jsem její prohlášení nekomentoval. Prostě jsem se beze slova vznesl a zmizel jim z očí. Měl jsem mrzutou náladu a cítil, jak pod pokličkou té mrzutosti bublá vztek. Annie to nechápe. Nikdo to nechápe. Nemohl jsem přece nechat Lilly jen tak bez mrknutí oka zemřít! Tyhle a ještě mnohé myšlenky mi létaly hlavou v pobouřeném víru a já jsem se jím nechal unášet. Nemělo cenu mu vzdorovat.

Když jsem stanul  před Simsonovo kanceláří, zaklepal jsem a na vyzvání vstoupil dovnitř. Simons stál na druhé straně místnosti zády ke mně a hledal něco ve velikých šanonech, které byly vyskládané na policích po celém obvodu místnosti.

„Posaďte se, pane Walkere,“ řekl rázným hlasem, aniž by se na mě podíval. Poslechl jsem ho a tiše seděl v očekávání, co bude dál. Po chvíli pan Simons vyňal z šanonu, který právě držel v ruce, objemnou složku, položil ji na stůl a posadil se do svého černého křesla.

„Jistě víte, proč jsem si vás nechal zavolat.“ Když jsem přikývl, pokračoval: „Za porušení nejzásadnějšího pravidla Zákoníku bych vás měl bez jakýchkoli okolků svrhnout,“ řekl, opřel se o stůl a naklonil se blíž ke mně. Už už jsem otevíral pusu, abych se začal bránit, když Simons zvedl do vzduchu ruku s vytrčeným ukazovákem na znamení, abych byl zticha. „Nicméně,“ protáhl, „já znám důvody vašeho počínání a osobně je považuji za správné.“ Zůstal jsem na něj zírat jakoby mi uletěly včely.

„Ale-ale před chvílí jste říkal, že...“ koktal jsem. Můj mozek toto jednoduché prohlášení nedokázal pobrat.

„Ano, měl bych vás svrhnout a vůbec o tom s vámi nediskutovat. Kdybych neznal tu omáčku okolo, naservíroval bych vám to jako hotovou věc a dal bych vám sbohem. Vy jste ale prokázal, že je ve vás mnohem víc, než schopnost se jako opička naučit pravidla a řídit se jimi. Vy u toho přemýšlíte – a přemýšlíte srdcem. A to je dobře.“

„Takže... takže tím chcete říct, že...“

„Ano, chci tím říct, že si tu u nás nahoře ještě pěknou řádku let pobudete – pokud ovšem neprovedete nějakou další pitomost. Tu už bych za vás tak snadno vyžehlit nedokázal.“

„A co rada? Ta s tím souhlasí?“ vyhrkl jsem a pocítil teplý plamínek neděje, jež se mi rozhořel v hrudi.

„Předložil jsem jim to jako ojedinělý případ a oni to přijali. Tady, podívejte se,“ řekl a posunul ke mně onu složku, kterou před chvílí vyndal z šanonu. Podíval jsem se na ni. Na jejích deskách bylo černým písmem strojem napsáno: Případ Shelly Stengleyové, říjen 2004.  Otevřel jsem ji a na první stránce jsem spatřil fotografii černovlasé dívky s popisem Shelly Stengleyová. K další stránce plné textu byly kancelářskými sponkami přišpendleny mnohé poznámky sepsané různými rukopisy. Tázavě jsem vzhlédl k Simonsovi.

„Případ Shelly Stangleyové z roku 2004 byl velice dlouho prodiskutováván. Rada se nemohla shodnout na jeho řešení a postupu, kterým by mohla být daná osoba potrestána. Překročila zákon podobným způsobem jako vy, Wille. Riskovala vše, aby zachránila svého svěřence. Rada se nakonec shodla na tom, že se to bude považovat za ojedinělý případ a slečna Stangleyová nakonec vyvázla s pouhou podmínkou. A vy můžete jí být vděčný, pane Walkere, protože jen díky ní s vámi bude naloženo stejně,“ vysvětlil Simons.

„Takže mi dáte jenom podmínku a necháte mě jít?“ Simons se zasmál.

„Ano, pokud to berete takhle. Samozřejmě s tím bude hodně papírování, ale to půjde mimo vás. Jediné, co od vás budu potřebovat je podpis na tohle lejstro,“ řekl a posunul ho po stole přímo přede mě. „Je to souhlas s tím, že od teď budete svědomitě plnit všechna pravidla Starého zákoníku i pravidla sepsaná v dodatku z roku1924 aže se budete řídit všemi podmínkami a omezeními, která váš trest doprovází,“ informoval mě a podal mi propisku. Chopil jsem se jí a načmáral do pravého spodního rohu svůj podpis. Simons spokojeně přikývl a schoval listinu do další složky, kterou uložil ve svém šuplíku.

„A pak je tu ještě ta záležitost s vaší sestrou, slečnou Annie Walkerovou, a jejím  pokusem o ovládnutí mysli,“ řekl.

„Ne, za to netrestejte ji. Vinu za o nesu pouze já, to já ji k tomu přinutil. Vykonejte její trest na mě,“ požádal jsem naléhavě. Věděl jsem, že Annie je už tak z mého chování dost rozhozená, nezaslouží si ještě nějaký trest.

„Klid, pane Walkere. Jelikož se ovlivnění Paula Rogerse nezdařilo, jedná se pouze o malý přestupek, tudíž počínání vaší sestry neponese žádné následky. Nepotrestám ji,“ ujistil mě pan Simons. Oddychl jsem si. „Tak, počítám, že to je všechno. Můžete jít.“

Zvedl jsem se ze židle a měl se k odchodu. Uprostřed pohybu jsem se ale ještě zarazil.

„Děkuju vám. Za sebe i za Annie. Oba si vaší pomoci moc vážíme,“ řekl jsem svému nadřízenému a sledoval, jak se mu po zvrásněné tváři rozlil kratičký úsměv.

„Nemáte zač, Wille,“ řekl a pak zvážněl. „Na tak mladého muže jste předvedl mimořádnou odvahu. Něco ve vás je. Něco, co ostatní nemají. Využijte toho dobře. A pamatujte, že i odvaha a statečnost  mohou mít své stinné stránky,“ řekl a významně se na mě podíval. Oplatil jsem mu pohled a přikývl na znamení, že jsem rozuměl S hlavou plnou myšlenek jsem opustil místnost.  

Vůbec jsem nemohl uvěřit svému štěstí, když jsem si vykračoval prázdnými chodbami úřadu. Tohle jsem nečekal. Bylo to neuvěřitelné. Unikl jsem téměř jisté zkáze. Cítil jsem teplo, které se mi rozlévalo celým tělem, od hlavy až po špičky křídel. Už to nebyl jen plamínek naděje, co ve mně hořel. Byl to surový oheň štěstí, jež ve mně požíral ten zadržovaný vztek, kterého jsem byl předtím plný a zaháněl pochmurné myšlenky někam velice hluboko do mé mysli. Věděl jsem, že jednou musí přijít znovu, až ten oheň nebude mít z čeho hořet, ale dokud ve mně plál, nedělal jsem si s tím velkou hlavu.

Aniž bych si to uvědomil, kráčel jsem jistým krokem přímo do mojí kanceláře. Na jejím prahu jsem se ale zarazil. K mému překvapení se o hranu stolu opíral Chris. Normálně bych byl mrzutý z toho, že se budu muset věnovat Chrisovi a nebudu mít čas na nerušené pozorování Lilly. Teď ale mé nitro zajásalo při představě, že se s tou skvělou novinou budu moci někomu svěřit.

„Wille, konečně jsi tu! Už jsem myslel, že se tě nedočkám. Jak to šlo?“ vyhrkl a odlepil se od stolu.

„Skvěle,“ odpověděl jsem s úsměvem a úplně automaticky jsem přešel k vigilateru a myšlenkami ho zapnul.

„Skvěle?“ zeptal se udiveně Chris. „Annie mi řekla, co se stalo a neznělo to zrovna povzbudivě.“

„Nesvrhnou mě,“ oznámil jsem a posadil se do svého křesla. „Simons to zařídil. Rada to prý vzala jako ojedinělý případ, nebo tak něco a nakonec mi dali jenom podmínku.“

„Kecáš!“ vyjekl nadšeně. „Takže tě tady jako vážně nechají i přes to, že tě viděl smrtelník?“ Přikývl jsem. „Dali ti podmínku... Co to vůbec všechno obnáší?“ zeptal se a znovu se opřel o stůl.

„No, prakticky vůbec nic. Omezí nějaké moje schopnosti, což je mi vlastně úplně jedno, protože počítám, že mě zbaví většinou jen těch, které neumím používat, a možná mi ještě zatrhnou čtení myšlenek, ale to je asi tak všechno.“

„Takže jsi vlastně vyvázl úplně bez trestu?“

„Už to tak bude,“ přikývl jsem s úsměvem.

„To se mi snad zdá. Ty se vážně dokážeš vyvléct z každé kulišárny, do které se namočíš,“ vrtěl nechápavě hlavou. Položil sem si nohy na stůl a zaklonil hlavu dozadu. Sám jsem tomu ještě tak úplně neuvěřil.

Naprost podvědomě jsem zkontroloval vigilater a spatřil Lilly, jak leží v posteli a o něčem se zapáleně baví s kamarádkami. Zajímalo by mě, jak jí asi je. Přál bych si znát její pocity a umět číst její myšlenky - nebo alespoň některé. Vídat pouze její obraz na vigilateru mi přestávalo stačit.   

Najednou jsem si uvědomil, že Chris na mě už nějakou dobu mluví. Vypnul jsem svoje myšlenkové pochody pokusil se vnímat.

„A proč... proč si to vlastně udělal?“ ptal se mě zrovna a z jeho hlasu čišel ryzý zájem. Nemusel jsem se ptát, o čem mluví – snadno jsem si to dokázal domyslet.

„Myslíš, že jsem ji měl radši nechat zemřít?“ zeptal jsem se, sundal nohy ze stolu a otočil křeslo tak, abych byl k Chrisovi čelem.

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ bránil se rychle. „Chtěl jsem říct, na co jsi myslel, když jsi se k tomu rozhodl? Samozřejmě, nechtěl jsi, aby tvá chráněnka zemřela, ale jaké důvody jsi k tomu měl? Muselo ti být jasné, že  neprojít zkouškou je mnohem lepší vyhlídka než být svržen.“ Při těchto slovech si přitáhl židli, která stála přiražená u stěny a obkročmo se na ni posadil tak, že si ruce a bradu mohl přít o její opěradlo.

Byl jsem ve velmi dobrém rozpoložení, takže mi ani nevadilo, že se mě Chris ptá na tak osobní otázku. A navíc, je to můj nejlepší přítel –  jemu můžu mu říct cokoli.

Zamyslel jsem se. Na co jsem myslel? To je těžká otázka. Zkusil jsem prokličkovat mezi všemi těmi vzpomínkami na dnešníránoa najít tu správnou.

„No... chvíli mi trvalo, než mi vlastně došlo co se děje a pak, když Annie nedokázala odklonit to auto... já nevím, všechno to bylo takové zmatené. Myslím... myslím, že mi hlavou prolétlo něco jako: Ona ne!“ řekl jsem a podíval se na něj. Jeho tmavýma očima problesklo vzrušené pochopení. Nevěděl jsem, co to má znamenat a tak jsem jen čekal na jeho reakci.

„Ty bláho,  kámo, nechceš mi doufám tvrdit, že to je tak, jak si myslím, že ne?“

„To nevím. Co si myslíš?“ zeptal jsem se.

„Ty jí máš rád, že jo?“ řekl vážným hlasem. Svraštil jsem obočí. Jestli jí mám rád? Co je to za otázku? Pak jsem se nad tím ale zamyslel. Vzpomněl jsem si na všechny ty probdělé noci strávené jejím pozorováním, vzpomněl jsem si na ten pocit sevřeného hrdla, když jí hrozilo jen sebemenší nebezpečí, vzpomněl jsem si na svoje touhy, na její vlasy, na její úsměv, na její temně modré oči barvy toho nejhlubšího oceánu opředeného tajemstvím svádivého zpěvu sirén, které už jsem znal úplně nazpaměť... Překvapeně jsem zamrkal. Odpověď na Chrisovu otázku byla vlastně snadná. Bylo to stejně jednoduché, jako by se mě ptal na jméno. Moje srdce se konečně oprostilo od všeho toho zapírání, setřáslo ze sebe chladné kovové řetězy a okamžitě se mi ohlásilo tím, že na okamžik vypovědělo službu, když jsem si uvědomil pravdu.

„Ano, mám ji rád,“ odpověděl jsem šeptem. „Miluju ji.“  

Další kapitola je za námi. Prosím vás, omluvte to latinské heslo, protože já latinsky neumím ani kvák, všechno to za mě přložil google. ;) Jestli je mezi mými čtenáři někdo, kdo umí latinsky, musí si při čtení mé povídky trhat vlasy z hlavy nad tím, co jsem vyplodila. :D

Tuhle kapitolu bych proto chtěla věnovat právě Googlu za pomoc, kterou mi poskytl. :D

Moc vám děkuju za to, že moje kapitoly pořád ještě čtete a že stále komentujete. Jsem vám za to všem strašně vděčná, vážně. :)

Doufám, že do mého odjezdu na prázdniny stihnu sesmolit ještě jednu kapitolku. :) A když už jsme u další kapitoly, jsem nucena provést malou změnu. Kvůli plynulosti příběhu musím porušit pravidlo o střídání pohledů, takže v další kapitole vás pustím opět do hlavy Willovi namísto Lilly. Snad se na mě za to nebudete zlobit. :)

Děkuju,

vaše Lucienne

Shrnutí

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 9. kapitola - Will: