OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 17. kapitola - Will



Pod křídly Strážného anděla - 17. kapitola - WillZdravím! :)
Tak se hlásím s další kapitolkou, tentokrát zase z Willova pohledu. Přeneseme se teď o jeden měsíc dál... Jak to asi na úřadě Strážců za těch třicet dní probíhalo a co se děje mezi Willem a Lilly? A co hádka Willa a Annie?
Za komentáře budu vděčná. :) Příjemné počtení přeje Lucienne :)

Z předchozích kapitol...

„No... Asi jsem ho tak trošku ovlivnil,“ zopakoval jsem.
 
„Asi jsi ho tak trošku ovlivnil? Wille, jsi normální?“ Zdálo se, že na Annie je tohle už trochu moc.

„Heleď, poslouchej. Byl to omyl. Chyba. Neměl jsem v plánu to udělat. To ten...“ 

„Amulet,“ doplnila za mě. To slovo ze svých úst přímo vyplivla a vrhla při tom nevraživý pohled na můj krk. Annie začala rázovat po místnosti.

„Musíš se toho zbavit,“ prohlásila. Nebyla to prosba, byl to příkaz. Vytřeštil jsem oči a zůstal na ni jen nevěřícně zírat.

„Zbavit se toho? Zbláznila ses?“ zasáhl náhle do naší debaty Chris. Alespoň někdo tu uvažuje normálně, pomyslel jsem si.

„Ne, Chrisi, nezbláznila jsem se. Jen uvažuju normálně, ne jako tady bratříček.“ Po těchto slovech jsem se neudržel a vyprskl smíchy. Tak absurdní mi ta situace připadala.

„Je tady snad něco k smíchu?“ vyjela na mě Ann.

„Ne, není. Já jen, že... ale nic,“ zamluvil jsem to a odkašlal jsem si. Nasadil jsem vážný výraz a pohlédl na Ann s hranou důležitostí. „Kde jsme to skončili?“ Najednou jsem se cítil klidný. Věděl jsem, že to jsou Lilliiny pocity a dal jsem jim volný průchod.

Annie se na mě podívala nasupeným pohledem. 

„Tak fajn. Fajn! Když z toho máš tak ohromnou legraci, můžeš si ty svoje problémy řešit sám. Já končím!“ zaječela má sestra a bez jediného dalšího pohledu rázně opustila místnost. Jen jsem se přikrčil, když za sebou práskla dveřmi. 


17. kapitola

Will

 

Tak to se vážně nepovedlo, pomyslel jsem si ztrápeně, když jsem na úřadě Strážců vylézal ze svého Portu. Hlídač tam na mě nečekal – evidentně nepředpokládal, že budu zpátky tak brzy.

Se skloněnou hlavou jsem se vydal po dlouhé pěšině směrem k bráně, kde jsem hodlal nahlásit svůj návrat, a kopal špičkami bot do všech kamínků, na které jsem narazil.

Mísilo se ve mně šílené množství pocitů. Strach, zlost, starost a lítost, to všechno se prolínalo a vířilo mi v hlavě jako hejna ptáků, která se chystají odletět na jih. Naneštěstí to ale nevypadalo, že by měly tyto pocity v plánu v nejbližší době odletět, naopak. Zdálo se, jako by si v mém nitru stavěly hnízdo a chystaly se v něm trvale usadit. A taky že ano.

 

Čas na úřadě Strážců běžel jako voda, ale pocity ve mně ne a ne odtéct. Během posledního měsíce se mě zmocňovala podivná otupělost, která víc než cokoli jiného byla obranná reakce na skutečnosti, které mě zarmucovaly tak, jako už dlouho nic.

Říká se, že nevědomost je horší než odmítnutí. A já jsem s tím tvrzením až do teď souhlasil. Během posledního měsíce jsem ale stačil zjistit, že to není tak úplně pravda. Když celé dny a noci trávím nad obrazovkou vigilateru a sleduji Lilly, jak se skvěle baví a užívá si života, jak vyráží s přáteli za zábavou a jak je šťastná s Davem, šíří se mým nitrem prapodivná prázdnota. A stále častěji se v tom prázdnu ozývají pleskat o chladnou zem kapky smutku, jak si postupně uvědomuji, že ve všem tom štěstí na mě Lilly dokázala velmi rychle zapomenout. Dřív jsem ji často vídával sedávat na okenním parapetu a pohrávat si se svým amuletem stejně, jako jsem to tolikrát dělával i já. Teď se ho však ani nedotkne.

Její nedůtklivost sice moc a funkci amuletu nijak neovlivní, ale poslední dny bych si přál, aby to tak bylo. Když mi přes chladný kov proudí do těla její radost z času stráveného s Davem, začínám si připadat podivně ztracený. Zbytečný. Méněcenný. Připadám si odmítnutý, a to vědomí mě ničí, ačkoli jsem byl vlastně už od začátku smířený s tím, že to nemůže dopadnout jinak.

Tolikrát jsem se s Lilly pokoušel po nocích spojit. Toužil jsem zase slyšet její hlas tak, jako snad nikdy předtím. Zdá se mi, že každá chvíle strávená s ní je pro mě jako droga, a s každou další dávkou se moje závislost zvyšuje. Jenže Lilly mi další dávku evidentně nechce dopřát. Všechny pokusy o spojení s ní skončily hlasitým šumem, který jako by nikdy neměl přestat. Lilly mi mé „telefonáty“, jak je sama v nemocnici označila, zásadně odmítá brát. Jsem si jistý, že ví o tom, že se s ní pokouším spojit. Ví to, ale nereaguje. Naopak mě celkem úspěšně ignoruje. Zdá se, jako by se mě úmyslně pokoušela vypustit ze svého života.

Nemohl jsem jí to mít za zlé. Už tak mi připadalo neuvěřitelné, že na mou přítomnost na Zemi reagovala tak potěšeně. Nedalo se ale říct, že by mě tohle všechno nemrzelo.

Když jsem celé noci trávil převalováním se na posteli a čekáním na Lilliin telefonát, přemýšlel jsem, jestli má tohle vůbec cenu. Jestli má cenu se takhle trápit něčím, o čem jsem už od začátku věděl, že to nemůže dopadnout dobře. A ačkoli jsem věděl, že to cenu nemá, nedokázal jsem si představit, že bych se měl vzdát toho malého plamínku naděje, který Lilliina nedůtklivost a nevšímavost zatím nedokázaly uhasit.

Když jsem se zrovna nesnažil se prací zaměstnat natolik, abych na Lilly dokázal alespoň na chvíli zapomenout, bloudíval jsem křížem krážem úřadem Strážců a nechával se poddávat proudu melancholie, který mé myšlenky unášel daleko od úřadu Strážců, daleko od povinností. A ačkoli jsem se tomu pokaždé pokoušel zabránit, vždycky je odnesl až na Zem, přímo k Lilly. Po večerech jsem si navykl sedávat na střeše hlavní budovy úřadu a při západu slunce sledovat na obrazovce vigilatru Lilliin úsměv.

A tak se z mého života stával pomalu, ale jistě nekonečný kolotoč plný zklamání, lítosti a melancholie. Neměl jsem se pro co nadchnout. Neměl jsem nic, čím bych vyplnil svůj volný čas. Nic kromě Lilly.

Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že se začínám chovat stejně jako před dvěmi lety, když jsme sem přišli. Jenže tenkrát jsem měl Annie, která se mě snažila za každou cenu dostat do společnosti. Tenkrát jsem ji měl. Teď ale s Annie navzájem předstíráme, že neexistujeme. Vzájemná ignorace je totiž nejlepší způsob, jak předejít zbytečným konfliktům, o tom jsme se dostatečně stačili přesvědčit už za našeho lidského života.

Annie se mnou pořád nemluví. A já nemluvím s ní. Naše hrdost je totiž jedna z věcí, kterou máme jako dvojčata společnou. A to je taky hlavní kámen úrazu při našich hádkách. Ani jeden z nás se nepřijde omluvit jako první.

Při svých toulkách úřadem ji často vídávám sedět v parku, v knihovně nebo v bistru se dvěma dalšími dívkami, ve kterých jsem poznal Olívii a Miu, Anniiny sousedky na ubytovně. Já osobně jsem nechápal, jak je možné, že se s nimi dokázala teď tak spřátelit, když se dřív sotva zdravily, ale abych řekl pravdu, bylo mi to jedno. Nedá se ovšem říct, že bych jí to nezáviděl. Pokaždé, když jsem je viděl se společně smát, zavrtal se do mého nitra červík smutku. Nevěděl jsem přesně proč, ale jeden důvod mi byl naprosto zřejmý. Závidím jí tu možnost se smát. Závidím jí bezstarostnost, se kterou může přistupovat k andělskému životu.

Chris byl z nás dvou na prášky. Neustále přebíhal od jednoho k druhému a pokoušel se nám domluvit, ale bylo to úplně zbytečné snažení. Ale i přesto, že nechtěl zanedbávat své přátelství s Ann, trávil více času se mnou, protože, přeci jenom, Annie měla své kamarádky. A tak si nemohl nevšimnout mých náhlých sklonů k samotářství. Přirozeně si myslel, že mé melancholické stavy jsou dílem mého odloučení od Annie, protože o svých pravých důvodech jsem před ním prozatím mlčel. Věděl jsem, že bych mu to říct mohl. Mohl bych, ale nechci. Když o tom tak přemýšlím, Chris nás vlastně s Annie nikdy neviděl rozhádané. Od té doby, co jsme na úřadě Strážců, jsme se od sebe nikdy takhle neodloučili. Možná mu to připadá nepřirozené. A možná proto má pocit, že mě to tak vzalo.

 

„Bohyně! Tak za ní prostě běž a usmiř se s ní! Vždyť už se na vás dva nedá koukat,“ stěžoval si Chris a přitáhl si nohy blíž k sobě, aby se mu v tureckém sedu na mém pracovním stole lépe sedělo.

„Ne, díky. Dovolíš?“  řekl jsem a vytáhl jsem zpod jeho nohy jeden teď už celkem zmuchlaný dokument. Položil jsem si ho před sebe a začal porovnávat údaje, které na nich byly natištěné.

„Prosím tě, řekni mi, že to veliký tlustý, co máš před sebou otevřený, není záznamový arch,“ zakňoural.

„Bohužel tě musím zklamat. Přesně ten to totiž je.“

„Děláš taky někdy něco jiného, než že pracuješ?“

„Jasně,“ odpověděl jsem.

„Kromě toulání se bůh ví kde,“ doplnil svou předchozí otázku a protočil oči. Nastalo ticho, během kterého jsem jen dál klouzal očima po řádcích dokumentu.

„Poslední dobou s tebou vážně není řeč,“ řekl otráveně, když mu došlo, že se mé odpovědi asi nedočká. „Proč se jí prostě neomluvíš?“

„Proč bych měl? To ona reagovala absolutně přemrštěně,“ zopakoval jsem oficiální argument, který používám při každé naší debatě o Annie.

„No promiň, ale ty ses taky nechoval zrovna jako svatoušek.“

„Neříkám, že jo.“

„Tak vidíš!“

„Co mám vidět?“ zeptal jsem se, teď už trochu nazlobeně, upustil jsem dokument na stůl a vzhlédl k Chrisovi.

„Že by ses jí měl omluvit!“

„Ani nápad,“ zavrtěl jsem hlavou.

Chris zničeně vyfoukl vzduch z tváří. „Já už si nikdy, nikdy nevyberu za nejlepší kamarády dvojčata.“

„To je dobrá rada do života,“ přikývl jsem a vrátil se zase k archům. „Asi jsme tě měli varovat.“

„Tak a dost,“ řekl rázně Chris a prudce mi zabouchl arch před nosem. „Ta tvoje lhostejnost mi vážně začíná lézt krkem. Nutně potřebuješ nějakou zábavu. Nevíš, kdy Charlie pořádá další večírek?“

„Nevím, kdy Charlie pořádá večírek, ale upřímně řečeno, je mi to jedno. Na žádný večírek nejdu,“ řekl jsem trucovitě a znovu jsem si otevřel arch.

„No tak, nebuď otrávenej. A co holky z desítky?“

„Co s nimi?“

„Párty. Dneska. V deset. U nich na ubytovně.“

„Ne.“

„Ale no tak! Jsou to kočky!“ řekl a žďuchl mě do ramene.

„Chrisi, mě nezajímá, jestli to jsou kočky nebo ne, já prostě nikam nejdu!“

 

***

 

„Fajn. Ale jenom na chvíli,“ řekl jsem a vytrhl svou ruku z Chrisova sevření, díky kterému mě táhl celou cestu od mé kanceláře až k dívčí ubytovně.

Chris po mně střelil zářivým laškovný úsměvem. „Vidíš, jak to jde.“

Na desítce bylo plno. Ellen a Suzan - dívky které tady bydlely - měly pokoje propojené dveřmi, které teď byly otevřené dokořán a poskytovaly mi pohled i do druhé místnosti, jenž byla stejně jako tato přeplněná k prasknutí. Okna téměř vibrovala pod náporem bubnů, bas a kytar, které zněly z velikých reproduktorů, a všichni se tu evidentně dobře bavili.

„Ahoj, kluci!“ zavolala na nás blondýnka s vlasy spletenými do volného copu, ve které jsem poznal Ellen, a přispěchala k nám. „Kde máte Annie?“ zeptala se a přejela svýma brčálovýma očima ze mě na Chrise a zpět. „Myslela jsem, že přijde s vámi.“

„Annie je tady?“ zeptal jsem se překvapeně a můj žaludek náhle předvedl parádní kotrmelec.

„Zatím ne, ale slibovala mi, že přijde,“ odpověděla. Zkoumavě jsem se podíval na Chrise, jestli o tom náhodou něco neví, ale on uhnul pohledem.

„Stalo se něco?“ zeptala se Ellen, když si všimla mého pohledu.

„Ne. Vůbec nic,“ zalhal jsem a pokusil jsem se o milý úsměv. Ellen se taky usmála a řekla: „Tak snad se jí ještě dočkáme.“ Pak pohodila svým dlouhým copem a se slovy „Jako doma, hoši!“ odtančila pryč.

„Jasně,“ řekl jsem znechuceně směrem k Chrisovi a možná to znělo víc naštvaně, než jsem měl v úmyslu, ale bylo mi to jedno. Na místě jsem se otočil a chystal se odejít.

„Počkej!“ Chris mě popadl za paži a donutil mě otočit se k němu čelem. „Přece teď neodejdeš!“

„Chceš se vsadit?“ odsekl jsem.

„Ale no tak!“

„Věděl jsi, že tady bude?“ Chris neodpověděl. „Věděl jsi, že tady bude?“ zeptal jsem se s větším důrazem.

„Jo,“ řekl popuzeně. „Doufal jsem, že se zase usmíříte, když tu na sebe narazíte.“

„Říkal jsme ti přece, že se s nikým usmiřovat nehodlám.“

„Jo, to jsi mi říkal. A já ti zase říkal, že se na vás takhle nedá dívat. Chováte se oba jako totální pitomci.“

„Tak to díky,“ řekl jsem a chystal se k odchodu. Chris mě ale zase zastavil. „Počkej, tak promiň. Ale tohle už je na jednoho vážně trochu moc. Přece mě tu nenecháš samotného.“

„Bude tu moje sestřička.“

„Ta jde s Olívií a Miou. Nechci se jim vnucovat.“  

Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl, abych se uklidnil. „Fajn. Ale jenom chvíli. Pak se seberu a jdu.“

„Platí,“ přikývl s úsměvem a už mě táhl k míse s punčem.

 

Párty byla v plném proudu. Všichni se dobře bavili a já jsem musel uznat, že se mi mezi lidmi opravdu trochu zvedla nálada. Chris byl ve svém živlu a lítal po parketě jako blázen, pokaždé s někým jiným. Musel jsem se smát, když jsem ho viděl, jak se dobře baví. Ale nejlepší na tom všem bylo, že jsem ve změti těl kolem sebe zatím nikde nespatřil Annie. Neměl jsem nemenší chuť se s ní vidět.

Dal jsem se do řeči s tolika lidmi, že už jsem ze změti všech těch jmen měl v hlavě guláš. Mezi ta příjemnější setkání bych mohl započítat pozdrav s Charliem, který do sebe během našeho krátkého rozhovoru dokázal vyklopit dvě skleničky bůhví čeho, a byl ve velice dobré náladě. Mezi ta méně příjemná patří stoprocentně setkání s Joshem, který seděl u jednoho ze stolů s několika nevábnými přáteli, ze kterých, stejně jako z Joshe samotného, táhl alkohol a něčemu se společně přihlouple pochechtávali. Při pohledu na něj mě začaly svrbět klouby prstů, které jsem náhle tiskl do pěstí, a měl jsem chuť vrazit mu je přímo do té jeho rozesmáté držky. Pak jsem si ale vzpomněl, kvůli komu jsem se s ním naposledy porval, a ta bublina zlosti a napětí, která se nafukovala v mé hrudi, náhle splaskla. Naposledy jsem po něm šlehl zlostným pohledem a byl jsem v tu chvíli doopravdy rád, že neví o tom, že ho pozoruji. Neměl jsem zrovna náladu na další konflikt. Přinutil jsem se zhluboka nadechnout a na moment zavřít oči, abych se úplně uklidnil. Pak jsem se k Joshovi jen strnule otočil zády a odešel. Josh nic neřekl, ale vsadil bych boty na to, že mě v tu chvíli začal propalovat posměšným pohledem. Já jsem ale jen šel dál a vší silou jsem se nutil neotočit se, protože jsem věděl, že by to nedopadlo dobře.

Jakl bylo vidět, ani Gabriella si tuhle událost nenechala ujít. Opírala se o jeden ze stolů a s úsměvem hleděla někam do davu. Neváhal jsem a zamířil k ní.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a opřel se o desku stolu vedle ní.

„Jé, ahoj!“ odpověděla překvapeně. „Ráda tě vidím. Už je to dlouho, co jsme se naposledy potkali.“

„No, na to, jaké štěstí na sebe obvykle máme, asi ano. Jak že je to dlouho - měsíc?“ zeptal jsem se.

„Jo, myslím, že jo. Naposledy, když... ehm,“ zarazila se a sklopila oči, jako by nevěděla, jestli to může vyslovit nahlas. Polila mě krátká vlna studu, když jsem si uvědomil, že mě vlastně musela z mrákot křísit holka. V tu chvíli jsem byl upřímně rád, že nemám tendence se červenat.

„Jo,“ řekl jsem, abych nějak zaplnil tu trapnou chvíli ticha, zatímco jsem očima rejdil někde v davu, jen abych se vyhnul jejímu pohledu. 

„A... jak se teď máš?“ zeptala se.

Ani se neptej. „Dobře,“ odpověděl jsem místo toho, i když jsem se musel hodně  přemáhat, abych se mi to povedlo. „Asi to vážně bylo jen ze stresu. To víš, ta moje zkouška a Jarní úklid...“ pokrčil jsem rameny.

„Ještě, že už to máme za sebou.

Přikývl jsem. „Ještě že tak.“

Nastala krátká odmlka, během které jsme jen oba pokyvovali hlavou do rytmu hudby a sledovali tu směsici těl, jak se kroutí a užívá si dobré zábavy se svými přáteli. Oba jsme byli zticha, ale nezdálo se mi, že by bylo třeba cokoli říkat. V Gabriellině  přítomnosti jsem si připadal neuvěřitelně uvolněně a přirozeně. Nakonec jsem to byl ale já, kdo prolomil ticho.

„Docela to tu žije, co?“ Gabrielle se po tváři rozlil samolibý úsměv.

„Ještě aby ne. Vždyť jsem to tu holkám pomáhala připravit.“

„Vážně?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jasně,“ přikývla.

„Stejně by mě zajímalo, jak je možné, že už se sem dávno nepřiřítil naštvaný Barnes a nezatrhnul to tady. Vždyť ten randál je slyšet ještě o dva bloky ubytovny dál,“ podivil jsem se. Za normálních okolností správce naší ubytovny totiž jakékoli pokusy o uspořádání velkého mejdanu bez jakýchkoli řečí maří a ze slibované megapárty nakonec nic není.  

„Ne, že by se o to nesnažil,“ připustila a rychle pokračovala: „Ale s děvčaty jsme ho trochu... zpacifikovaly,“ utrousila a pohodila přitom hlavou k jednomu opuštěnému stolku zastrčeného úplně v rohu tak, že si ho jen málokdo všiml. K mému nepopsatelnému úžasu u něj seděl Barnes s hlavou opřenou o desku stolu a evidentně o sobě nevěděl. Vedle něj se válela nedopitá láhev. Vytřeštil jsem oči.

„Jak se vám to, u Nutiny svaté hvězdy, povedlo?“ zeptal jsem se vyjeveně. Každý věděl, že alkohol byl Barnesův nejlepší přítel a společník o osamocených večerech a jen málokdy byl úplně střízlivý, ale ještě nikdy v historii naší ubytovny se nikdy nikomu nepodařilo ho takhle... zpacifikovat, jak to Gabriella sama nazvala, když se měl konat mejdan.

„Nebylo to zas až tak těžký. Přihnal se sem sotva deset minut po tom, co jsme pustily muziku, a začal nadávat, jak to má ve zvyku. A tak jsme mu slíbily, že to tu sbalíme, ale poprosily jsme ho, jestli by si s námi ještě předtím, než všechno to pití sklidíme, nedal skleničku. A znáš ho, u jedné to nikdy neskončí,“ pokrčila rameny, ale bylo na ní znát, že je na sebe za ten výkon hrdá.

„Klobouk dolů,“ řekl jsem uznale a stále žasl nad tím, že se jim ho podařilo takhle zřídit. Když chtějí, umějí být děvčata prostě ďábelská. „Asi si na tebe budu muset dávat větší pozor,“ zavtipkoval jsem a sledoval, jak se úsměv na Gabriellině tváři ještě rozšířil.

„Pozor, abych tě neukousla.“ Rozesmál jsem se.

„A s kým tu jsi? Se sestrou? Často vás vídám spolu,“ utrousila potom. V mém nitru náhle jako by něco ztvrdlo, ztěžklo, a má veselá uvolněná nálada byla rázem ta tam.

„Ne, s Annie ne. S Chrisem,“ odpověděl jsem a doufal, že na mně změna nálady nebyla moc poznat. „A co ty? Jsi tu s Jimem? Nikde ho tu nevidím,“ řekl jsem a rozhlédl se kolem, jestli ho někde nezahlédnu. Doufal jsem, že to její pozornost dostatečně odvede ode mé osoby.

„Jo, jsem tu s ním. Šel támhle pro něco k pití,“ řekla a ukázala směrem, kterým se dívala, když jsem ji tu poprvé uviděl.

„Aha,“ přikývl jsem a napadlo mě, jak je možné, že si při každé zmínce o jejím klukovi připadám jako idiot.

„A hele, už se vrací,“ poznamenala a kývla bradou k andělovi se dvěma plastovými kelímky v ruce, který se k nám blížil. Znovu jsem se podivil, jak je možné, že je mi tak neuvěřitelně povědomý, ačkoli jsem si byl jistý, že jsem ho až donedávna ještě nikdy neviděl. Ačkoli se Jim snažil, aby jeho tvář byla uvolněná a klidná, nedokázal jsem si nevšimnout, že mě jeho ocelově šedé oči provrtávají tvrdým pohledem.

Když k nám došel, nastalo dlouhé trapné ticho. Jeho přítomnost ve mně vzbuzovala nepříjemnou předtuchu a já jsem se jí nedokázal zbavit. Jako by se mi při pohledu na něj nějaký netvor zakousl do žaludku a odmítal se pustit. Zdálo se mi, že mi to ticho tlačí ušní bubínky, a fakt, že mě Jim stále probodává pohledem, mé spokojenosti nijak zvlášť nepřidával.

„No, tak... já už půjdu. Chris na mě čeká. Snad se ještě někdy uvidíme,“ řekl jsme směrem ke Gabrielle a rychle vyklidil pole. Nijak zvlášť jsem netoužil zůstávat v Jimově přítomnosti déle, než bylo nezbytně nutné.

Rozhodl jsem se, že bych mohl doopravdy jít najít Chrise. Naposledy jsem ho zahlédl, jak zmizel s Ellen v těsném závěsu někde v té záplavě tancujících andělů na malém parketě.

Chvíli mi trvalo ho v přeplněných pokojích najít, ale nakonec jsem ho přece jen zahlédl bavit se v hloučku děvčat, v němž jsem rozeznal i dlouhý blonďatý cop Ellen a černou buřinku s flitry, kterou měla na kadeřavých havraních vlasech posazenou Suzan, Ellenina nejlepší kamarádka. Vydal jsem se za nimi.

„Chrisi! Tady jsi, už jsem myslel, že tě tu nenajdu...“ začal jsem, když jsem se náhle zarazil uprostřed kroku. Zdálo se mi, jako bych zkameněl překvapením. Až teď jsem si totiž všiml ještě jedné postavy, která se do teď skrývala před mýma očima mezi děvčaty v hloučku. Její vlasy barvy tmavé čokolády jí rádoby ledabyle vyklouzávaly z volného drdolu a lemovaly její obličej, v němž zářily zelené oči. Annie. 

Zůstal jsme stát jako přikovaný a náhle neměl tušení, co dělat. Zapomněl jsem, jak se hýbe a jak se dýchá, prostě jsem jen zčásti tvrdě a zčásti překvapeně opětoval sestřin pohled. Ona vypadala, že je na tom stejně, protože i její ústa se zastavila uprostřed hovoru a její nedokončená věta zůstala viset ve vzduchu.

Nevím, jak dlouho jsme se takhle propalovali pohledem, ale troufám si říct, že to nebyl zrovna nejpříjemnější okamžik večera. Chris, Susan i Ellen na nás jen němě zírali a děvčata se zjevně snažila pochopit, co je zdrojem té náhlé tíživé atmosféry, která nad našimi hlavami během vteřiny zhoustla natolik, až jsem myslel, že mě snad udusí.

„No, tak už si, pro nebesa naší Bohyně, konečně něco řekněte! Na tohle už vážně nemám nervy,“ ozval se náhle naprosto zoufalý Chris a snažil se nás pohledem přimět otevřít pusu a něco z ní vypustit, byť by to byla absolutní kravina. Annie mu jeho přání vzápětí splnila, ačkoli její slova nebyla zrovna taková, jaká by si je Chris přál:

„To já taky ne,“ řekla kousavě, otočila se na podpatku a zmizela nám z očí. Všiml jsem si, jak ještě střelila vražedným pohledem směrem k mému krku, na kterém visel pod tričkem schovaný Defenziva bullas.

„Annie!“ zavolal na ni Chris a už už za ní chtěl vyrazit, když vtom si všiml, že já následuji Anniině příkladu a také dlouhými kroky odcházím.

„Wille!“ otočil se ke mně, ale já jsem nehnul ani brvou. „No tak!“ zavolal na nás oba zoufale, ovšem bez jakýchkoli výsledků.

Slyšel jsem, jak si Susan a Ellen zmateně a poplašeně šuškají:

„Co se stalo?“

„Nevím, asi se pohádali.“ Dokázal jsem si živě představit, jak okamžitě daly hlavy dohromady a dál si o nás šuškaly, ale odmítal jsem se otočit, abych se o tom přesvědčil. Nasupeně jsem šel dál a nechával tam Chrise stát samotného a bezmocně sledujícího naše záda mizící v davu.

 

Vyřítil jsem se ven na čerstvý vzduch. Vztek ve mně bublal a vřel a já jsem měl chuť nakopnout všechno, co se nacházelo v mém dosahu. Pevně jsem tiskl čelisti k sobě a pěsti jsem svíral tak pevně, až jsem měl pocit, že v nich snad rozdrtím na prach i vzduch. Měl jsem co dělat, abych nevybuchl. Nechápal jsem, jak je možné, že mě takové krátké setkání se svou sestrou tolik pobouřilo, ale bylo mi to jedno. Měl jsem chuť se sebrat a uletět, zmizet odsud pryč, protože celý tento život stál za houby.

Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem se k tomu vůbec rozhodl, ale najednou má černá křídla vířila vzduch nad úřadem Strážců a unášela mě pryč od naší andělské ubytovny.

 

Temná noční obloha. Nebe a hvězdy. To je jediná věc, která se nikdy nezmění, ať už budu kdekoli. Dokonce ani po smrti nevypadá jinak. Pořád tak tajemná. Tak konejšivá. A nekonečná...

Myšlenky mi líně proplouvaly hlavou stejně jako ta temná mračna na obloze, když jsem o několik minut později ležel na místě, které jsem v poslední době navštěvoval úplně nejčastěji. Na střeše.

Tvrdý beton mě studil na kůži, jak jsem tam tak s roztaženýma rukama nehybně ležel a přemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych se tady nahoře prostě rozplynul a vsákl se do toho inkoustu rozlitého na nebeské klenbě nade mnou.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, když jsem náhle zaslechl známý hlas:

„Tak sem poslední dobou pokaždé mizíš.“ Tiché zašustění křídel mě upozornilo, že si je majitel toho hlasu právě složil na zádech. Natočil jsem hlavu na stranu a spatřil Chrise, který kráčel po střeše přímo ke mně.

„Vítej ve světe nekonečné melancholie a nesplněných přání,“ řekl jsem a opsal rukama ve vzduchu oblouk, jako bych jimi chtěl přejet po linii nebeské báně nade mnou. Stejně nekonečné jako náhlá naprostá smířlivost s čímkoli, co přijde, která se mě zde pokaždé zmocní.

„Co tady děláš?“ zeptal se Chris a posadil se do tureckého sedu vedle mě.

„Řekněme, že se snažím se rozplynout,“ odpověděl jsem a otočil hlavu tak, abych mu viděl do tváře. „Co tady děláš ty?“

„Přišel jsem za tebou. Všude jsem tě hledal,“ vysvětlil jakoby mimochodem.

„Proč jsi nešel za Annie?“

„Víš, Annie nemá poslední dobou tendence chodit se rozplývat na střechu.“ Trpce jsem se usmál.

„Ne, to asi ne.“ Nastala krátká odmlka, během které jsem klouzal pohledem od jedné hvězdy ke druhé.

„Jak se má?“ prolomil jsem potom ticho. „Annie.“

„Dobře,“ řekl vyhýbavě Chris. „Poslouchej, proč si to s ní prostě nejdeš vyříkat?“ zeptal se po krátkém zaváhání.

„A proč si to se mnou nejde vyříkat ona?“

„Protože Annie je... eh, protože jste oba stejní!“ postěžoval si a rozhodil kolem sebe bezradně rukama.  „Copak tě to ani trochu nemrzí?“

„Ne,“ odpověděl jsem automaticky. Když jsem zachytil Chrisův pochybovačný  pohled, dodal jsem: „Fajn, tak asi trochu jo. Trochu...“

„Víc,“ dopověděl Chris za mě.

„Jo,“ povzdychl jsem si. „Trochu víc.“

„Ale to není jediný problém, že ne? Je v tom něco víc. Vyklop to. Co tě ještě trápí?“ zeptal se. Odfrkl jsem si a přejel si rukama po obličeji.

„Lilly,“ odpověděl jsem se zavřenýma očima. Bylo zvláštní, jak to jméno znělo, když jsem ho po takové době vyslovil nahlas.

„A jéje,“ prohodil Chris. „Mělo mě napadnout, že je v tom holka. Takže co se děje?“

„Má kluka,“ řekl jsem a překvapilo mě, jak snadno mi ta slova vyklouzla z úst. Na jejich váze, která mi tížila srdce jako kámen, to ale bohužel nijak neubralo.

„A cos čekal? Že na tebe bude čekat, až se jednou zjevíš a odletíš s ní v náručí v západu slunce?“ uchechtl se. Po tváři mi po dlouhé době přejel pobavený úsměv.

„Ne, to ne. Jenom jsem nevěděl, že to bude tak nesnesitelné.“

„Tomu se říká žárlivost, kamaráde,“ poznamenal Chris.

„Ne, tomu se říká šílenství,“ opravil jsem ho trpce.

„Vztahy bývají šílené.“

„Mně o tom povídej.“

„A co hodláš udělat?“ zeptal se potom. Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Co bych měl jako dělat? Prostě žije, já jsem mrtvý. S tím se nic dělat nedá.“

„Takže tu budeš takhle navždycky ležet a snažit se rozplynout?“

„Ne, to asi ne,“ uznal jsem a povzdychl si. „Ale co bych měl podle tebe dělat?“

„Bojovat!“ řekl zapáleně Chris a praštil si pěstí do dlaně.

„To zní jak z nějakého uhozeného dívčího románu,“ poznamenal jsem.

„Ty jsi taky román. Přece mu ji nenecháš bez boje?“

„A co mám jako dělat? Sletět dolů a dát Daveovi pěstí mezi oči? Tím bych si ji vážně získal všemi deseti,“ utrousil jsem sarkasticky. Nedá se ale říct, že by mě ta představa nelákala.

„Ty taky hned vidíš všechno černě,“ řekl Chris popuzeně. „Nemusíš přece nic dělat jemu, ale jí!“ Vytřeštil jsem oči.

„Lilly!? Zbláznil ses?“

„Ne jako jí ublížit, ty troubo. Musíš ji okouzlit.“ Zůstal jsem na něj zírat, jako by mi uletěly včely.

„O-okouzlit?“ dostal jsem ze sebe v naprostém šoku, protože jsem zkrátka nemohl uvěřit, že by mi zrovna Chris radil, abych se někoho snažil okouzlit. A pak jsem se, ani jsem nevěděl, jak se to vlastně stalo, najednou nahlas rozesmál. Už vážně hodně dlouho mě nic takhle úžasně nepobavilo.

„Jasně! Musíš ji donutit, aby jí došlo, že ty jsi lepší než on. S tou tvojí pěknou tvářičkou to nebude nic těžkého. A nesměj se pořád!“ řekl a praštil mě pěstí do ramene.

„Promiň, Chrisi,“ vysoukal jsem ze sebe, jakmile jsem se trochu uklidnil, a pořád jsem se potichu pochechtával, „ale na něco jsi v té své růžové vizi zapomněl. Ona je na Zemi, já jsem tady. A mám pocit, že po Skypu to asi nepůjde.“

„Máš přece tu svojí všemocnou hračku,“ řekl Chris, jako by se divil, jak jsem na to mohl zapomenout, a kývl směrem k mému amuletu.

„No jo, máš pravdu,“uvědomil jsem si náhle a vytáhl zpod trička Defenziva bullas. „Minule to fungovalo.“ I můj vlastní rozum zůstával stát nad tím, jak je možné, že jsem si na něj nevzpomněl dřív. Ještě v nemocnici jsem na to přeci myslel. „Ano, dalo by se to dokázat... Bylo by to však hodně těžké. Vůbec nevím, jestli by to fungovalo. A pokud ano, nesměl by mě tu nikdo vidět.“  Tohle jsem Lilly tenkrát řekl. Jenže ona tehdy ještě měla zájem o to, abych ji navštívil. Teď se ale zdá, jako bych pro ni byl jen vzduch.

Znovu jsem zaváhal. Je tohle opravdu dobrý nápad?

„Co když mě nebude chtít vidět?“ zeptal jsem se nejistě s pohledem přišpendleným na jemně vyrytém S na amuletu.

„Pak máš dvě možnosti. Buď ji necháš být, a nebo ne. Je to jednoduché,“ pokrčil rameny. Hm, to se lehko řekne, pomyslel jsem si, ale trpká nálada, která mě poslední dlouhý měsíc opanovala, byla rázem ta tam. Zmocnilo se mě naopak lehké vzrušení, když jsem pomyslel na svou další cestu na Zem.

Nastalo mezi námi dlouhé ticho, které mé myšlenky využily jako signál k tomu, aby se konečně po dlouhé době začaly rovnat na svá místa.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě Chris a já jsem si uvědomil, že mě už hodnou chvíli sleduje zkoumavým pohledem. „Celou dobu na ten amulet zíráš, jako bys ho chtěl přinejmenším zhypnotizovat.“

Odlepil jsem pohled od šperku, podíval se na Chrise a usmál se. „Přemýšlím o tom, co Lilly řeknu, až budu na Zemi.“ Chris mi odpověděl zářivým úsměvem.

„Tak se mi líbíš!“ zajásal a laškovně mi bouchl pěstí do ramene. „No, tak myslím, že svůj úkol jsem splnil, takže zase můžu jít,“ řekl naoko důležitě a začal se zvedat.

„Počkej ještě,“ zarazil jsem ho náhle a posadil se. „Já... chci se ti omluvit. Vážně jsem se poslední dobou choval jako hroznej pitomec,“ začal jsem a doufal jsem, že nebudu muset říkat víc. A nemusel jsem.

„To je v pohodě,“ mávl rukou Chris. „Ženský s námi dovedou dělat divy. A pokud dobře počítám, ty máš problémy rovnou se dvěma,“ řekl a laškovně se ušklíbl. Usmál jsem se. Měl pravdu, kdyby se proti mně Annie a Lilly spolčily, dokázaly by  mě dovést k šílenství.

„Poslyš, vracím se na párty. Nechceš jít taky?“ zeptal se, zatímco si oprašoval kalhoty.

„Ne, myslím, že zůstanu tady.“

„Nebudeš už, doufám, přemýšlet o tom, jak se rozplynout, že ne?“ ujišťoval se.

„Neboj se. Mám teď moc práce s plánováním, než abych stihnul ještě něco jiného.“

Chris se zasmál a otočil se k odchodu.

„Užij si to!“ zavolal jsem ještě na něj. Pak jsem znovu upřel pohled na amulet a usmál se. Konečně nějaký plán!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 17. kapitola - Will:

7. Lusta
05.06.2015 [2:56]

Dostala jsem se sem z tvého blogu, protože jsem doufala, že tu najdu pokračování. Emoticon
Tak jsem trochu zklamaná. Emoticon
Chápu, že už je to dlouho, ale nemáš ještě někde pokráčko? Hrozně ráda bych si přečetla konec. Je to škoda, takový krásný příběh by neměl zůstat bez konce. Prosím Emoticon Emoticon

6. Lucienne přispěvatel
18.04.2013 [23:23]

LucienneOk, příště nebudu dělat velký skoky Emoticon Emoticon Emoticon Obyčejně to nedělám, ale tentokrát jsem to potřebovala, protože kdybych tam vypisovala veškeré myšlenkové pochody Lilly (které se ostatně dozvíte ve zkratce v příští kapitole), tak by to bylo ještě rozvleklejší, než je teď, a to už by bylo i na mě moc. (A to už by bylo teda co říct Emoticon Emoticon Emoticon). Teď už zase ale budu psát okamžik po okamžiku, scénu po scéně Emoticon

5. Arminka přispěvatel
18.04.2013 [23:18]

ArminkaNo mě tam mrzelo těch třicet dní jen tak jakoby zmíněných. Nevím, poté scénce v nemocnici jsem tímhle byla zaskočená - tím skokem o měsíc dopředu Emoticon

4. Lucienne přispěvatel
18.04.2013 [23:15]

LucienneAhojky, Arminko Emoticon
Teda, teď jsem zmatená z toho, že ty jsi zmatená Emoticon Co nebylo jasné? Tak jenom rekapitulace, asi jsem to tam napsala moc chaoticky Emoticon Will se vrátil na úřad Strážců. To jsou první tři odstavce. Pak je časový skok o měsíc později, kdy Will vypráví, co se za těch třicet dní dělo. Rozhovor s Chrisem v jeho kanceláři je už přítomnost. Už kapiš? Emoticon Emoticon Emoticon
A neboj se, myslím, že ochuzení nebudete. Emoticon Tahle malá komplikace je spíš jen takové okořenění... Emoticon V další kapitolce se můžete těšit nejen na Lilly a Davea, ale taky na ten náš oblíbený pár Emoticon A to napojí na další kapitolku, která jim dvěma bude věnovaná nejspíš téměř celá, ale to ještě nemám úplně naplánované. Rozhodně to pro ně bude velice důležitá kapitolka Emoticon Emoticon

3. Arminka přispěvatel
18.04.2013 [20:42]

ArminkaKlikala jsem z minulý kapitolky na tuhle a pořád mi to nemohlo dojít. O měsíc později? Hodně jsi mě zmátla, celkově, že se Will vrátil, na vzpomínky happy Lilly s Davem a její odtažitost. Jsem fakt zmatená a teda to se mi nějak nezamlouvá... natahovala jsi jejich setkání příliš dlouho, abys nás mohla takhle ochuzovat.Emoticon Emoticon Určitě bych nerada, abys to brala jako kritiku, možná je to mnou a mou zmateností :D

2. Lucienne přispěvatel
17.04.2013 [22:41]

LucienneLeylon, znovu děkuju za komentář Emoticon Jak to celé vnímá Lilly a proč zaujala tento postoj, se dozvíme v další kapitolce. Ani to vlastně není nic tak zvláštního, jako spíš těžkého... No uvidíš Emoticon Emoticon
Teď jsi mě s tou zmínkou o párty rozesmála taky Emoticon Emoticon Emoticon Prej: "Jak tancují s těmi křídly..." Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Ještě jednou moc děkuju Emoticon

1. Leylon přispěvatel
17.04.2013 [21:34]

Leylonpáni, no tak tento smer ma trošku prekvapil - predpokaldala som, že Lilly sa bude okamžite zaujímať o Willa, bude ju lákať to nadprirodzeno, no Lilly sa naopka zachovala veľmi racionálne - proste sa asi sama seba snaží presvedčiť, že Will bol len ilúzia. Chcela by som vedieť, čo si asi tak myslí...
Sledovať to, ako to Willa vzalo bolo vcelku dosť milé - aspoň vidieť, že mu na Lilly skutočne záleží. Som zvedavá, čo Will bude robiˇ ďalej a ako to bude s jeho sestrou... tá si očividne tvrdo stojí za svojím. no a Chrisovi veľmi nezávidím - bYt medzi rozhádanými dvojičkami je hrôza.
p.S. predstava anjelov mejúcich párty ma pobavila - viem, viem, nie je to nič nebežné, ale keď som si ich predstavila, ako tancujú s tými krídlami...

Teším sa na pokračovanie, tak tko vždy. Je toľko vecí na ktoré chcem poznať odpoveď...
Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!