OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 15. kapitola - Will, part I.



Pod křídly Strážného anděla - 15. kapitola - Will, part I.Tak se vám hlásím s další kapitolkou. Tentokrát zase z pohledu Willa.
Vrátíme se o pár hodin zpět, do doby, kdy Lilly seděla s Jenn v jejím pokoji a vedly vážnou dívčí debatu. :)
Jedna sourozenecká hádka, nepříliš příjemné domácí kino a nakonec i praktická zkouška z užívání magie Strážců :D
Příjemné počtení přeje Lucienne... :)

15. kapitola

Will

Part I.

 


Z předchozích kapitol:

Lilly (14. kapitola, part III.): Můj pohled sjel bezděky k Daveovým rtům. Srdce se mi rozbušilo a amulet na mém krku se rozpálil a vysílal mi do těla příjemné hřejivé teplo. A pak jsem ho náhle, aniž bych si uvědomila, jak se to vlastně stalo, políbila.

                                          A pak se to stalo. Byl to jen mžik, ale stejně mi připadalo, jako by ta chvilička trvala celou věčnost. Columbo napřáhl svou packu a s hlasitým zuřivým zasyčením přesekl svými ostrými drápy řetízek mého medailonku, který mi nechráněn visel na krku. Chtěla jsem vykřiknout, ale ten výkřik zastavil šok. Mé tělo ochromila bolest. Projela celým mým tělem jako blesk a já jsem v agónii padla na kolena před svůj práh.


Will: (13. kapitola): „Pane Walkere!“ vydechl Simons překvapeně. „Posaďte se,“ vybídl mě, když se trochu vzpamatoval a já jsem poslechl. (...)

„Co pro vás můžu udělat, Wille?“ 


 

„Co že jsi udělal?!“ vykřikla zděšeně Annie a vyskočila ze stolu, o který se ještě před okamžikem opírala.

„No... Asi jsem ho tak trošku ovlivnil,“ zopakoval jsem a musel jsem vynaložit veškeré své úsilí na to, abych dokázal odolat  pudu sebezáchovy, který na mě teď už hodně nahlas řval, ať se od Anniena zlostného pohledu držím pokud možno co nejdál.

„Asi jsi ho tak trošku ovlivnil? Wille, jsi normální?“ Zdálo se, že na Annie je tohle už trochu moc.

„Heleď, poslouchej. Byl to omyl. Chyba. Neměl jsem v plánu to udělat. To ten...“ začal jsem se hájit, ale Annie mě odmítala pustit ke slovu.

„Amulet,“ doplnila za mě. To slovo ze svých úst přímo vyplivla a vrhla při tom nevraživý pohled na můj krk. Cítil jsem, jak Defenziva bullas hřeje a snaží se ke mně přenést Lilliiny pocity. „Samozřejmě, že to byl ten amulet – copak bys měl bez něj tolik síly, aby ses dostal do chráněné mysli anděla z Custodes?“

Annie začala rázovat po místnosti. Byla naštvaná, i když se svůj vztek snažila chůzí co nejvíc utišit a myslet racionálně. Moc jí to ale nešlo.

„Musíš se toho zbavit,“ prohlásila. Nebyla to prosba, byl to příkaz. Vytřeštil jsem oči a zůstal na ni jen nevěřícně zírat.

„Zbavit se toho? Zbláznila ses?“ zasáhl náhle do naší debaty Chris, který až doteď mlčky seděl na  židli přiražené ke stěně mé kanceláře. Už taky stál a jeho užaslý pohled se přidal k tomu mému. Alespoň někdo tu uvažuje normálně, pomyslel jsem si.

„Ne, Chrisi, nezbláznila jsem se. Jen uvažuju normálně, ne jako tady bratříček.“ Po těchto slovech jsem se neudržel a vyprskl smíchy. Tak absurdní mi ta situace připadala.

„Je tady snad něco k smíchu?“ vyjela na mě Ann.

„Ne, není. Já jen, že... ale nic,“ zamluvil jsem to a odkašlal jsem si. Nasadil jsem vážný výraz a pohlédl na Ann s hranou důležitostí. „Kde jsme to skončili?“

Najednou jsem se cítil klidný. Defenziva bullas, který se jako vždy pokoušel uklidnit mé rozbouřené emoce svým teplem, mi vyčistil hlavu od zlosti a uvolnil mé zaťaté svaly. Místo vzteku se mi teď hrnula do hlavy spokojenost a rozhodnost. Věděl jsem, že to jsou Lilliiny pocity, a dal jsem jim volný průchod.

Neměl jsem tušení, kde Lilly právě teď je, ale když jsem se trochu soustředil, dokázal jsem poznat, že teď prožívá nějakou příjemnou úsměvnou chvilku se svou kamarádkou. A teď ji objala.

Přinutil jsem se odpoutat pozornost od amuletu a soustředit se na to, co se děje tady nahoře.

Annie se na mě podívala nasupeným pohledem. Kdyby jím dokázala vrhat nože, byl bych už prošpikovaný skrz na skrz.

„Tak fajn. Fajn! Když z toho máš tak ohromnou legraci, můžeš si ty svoje problémy řešit sám. Já končím!“ zaječela má sestra a bez jediného dalšího pohledu rázně opustila místnost. Jen jsem se přikrčil, když za sebou práskla dveřmi.

Podíval jsem se na Chrise a čekal, že něco řekne, ale on jen stál uprostřed místnosti a nerozhodně těkal pohledem mezi mnou a zavřenými dveřmi. Nakonec se s povzdechem posadil zpět na židli, ze které se při naší hádce zvednul.

„No, tak to je v pytli,“ prohlásil.

Alespoň, že mám tu dovolenou,“ poznamenal jsem a také jsem se posadil do křesla za mým pracovním stolem. „S Annie už se to nějak vyřeší.“

„Kdy nastupuješ?“ zeptal se Chris a zmínku o mé sestře ignoroval.

„Zítra.“

„Už zítra?“ V jeho hlase bylo znát překvapení. „Není to trochu brzo?“

„Ne, proč? Prostě jsem mu vsugeroval do hlavy nejbližší termín, který mě v tu chvíli napadl.“ Opřel jsem se a povzdechl si. Tohle je šílené. Annie má pravdu, těch tajemství se na mě hrne čím dál víc a stále jich přibývá. Jen doufám, že je ještě nějakou tu chvíli unesu. Ale až to celé praskne, to bude teprve bomba.

Pak jsem se ale pousmál. Už zítra budu tam dole. Na Zemi. Jako člověk... Z mého zasnění mě vytrhl až Chrisův hlas.

„Jak jsi to vlastně udělal?“

„Udělal co?“ zeptal jsem se a natočil židli tak, abych k němu byl čelem.

„Ovlivnil ho. Vždycky jsem chtěl vědět, jaké to je.“

„Já nevím. Požádal jsem ho o Diebus in memoriis, ale on mi odmítl dát povolení a pak... pak se ten amulet rozžhavil a já jsem cítil sílu. Nad ničím jsem nepřemýšlel a prostě jen... prostě jsem tu dovolenou chtěl. To stačilo. Amulet se postaral o zbytek.“

Ošil jsem se, když jsem si vzpomněl na ten zvláštní pocit, který se mě zmocnil, když se moje myšlenka oddělila od mé mysli a snažila se vniknout do té Simonsovy. Jeho mysl byla samozřejmě dobře obrněná a zprvu se mi zdálo, že se z hlasitého šumu křídel, který ji chránil a který mi zničehonic začal hučet v ušních bubíncích, zblázním, ale mocná ovlivňovaní myšlenka po pár vteřinách dobývání hladce proklouzla mezi ochrannými pery a bylo vymalováno.

Když byla uvnitř, něco ve mně mě podvědomě vedlo k tomu, abych myslel na to, co chci. A tak jsem to udělal. V tu chvíli se ta myšlenka začala rozpínat, až pohltila celou Simonovu mysl, a pak jako bublina praskla a vryla se hluboko do jeho podvědomí.

Několik vteřin jsem vůbec nevěděl, co se děje, když Simons nepřítomným hlasem řekl: „Ale jistě, pane Walkere,“ a začal mi vysvětlovat pravidla Diebus in memoriis. Pak mi to ale s velice nepříjemným podezřením začalo docházet...

Nebyl to zrovna pocit, který bych si někdy chtěl zopakovat, ale musel jsem uznat, že ovlivňování je sakra užitečná schopnost. Jen se ji naučit ovládat.

Mezi mnou a Chrisem nastalo ticho.

„Annie má pravdu,“ poznamenal po chvíli Chris.

„Cože?“ zeptal jsem se překvapeně a odsunul své vzpomínky stranou.

„S tím amuletem. Musíš si na to dávat bacha. Vážně to není sranda. Když se to nenaučíš ovládat, nebude už bezpečné ho dál nosit.“

„Já vím,“ povzdechl jsem si. Když jsem ta slova slyšel i z Chrisových úst, donutilo mě to se nad tím zamyslet. Že hysteričí Ann není nic zvláštního, ale když už i v Chrisově hlase zazní vážný tón, neměl bych to brát na lehkou váhu.

Samozřejmě jsem věděl, že má Chris pravdu. I Annie. Ale přiznat si to bylo těžší, než jsem myslel. Nedokázal jsem si představit odloučení od amuletu. Za tu krátkou dobu, co ho nosím, ke mně stačil přilnout a stal se součástí mě. Bez něj si připadám jako nahý. Nechráněný.

„Ale to bude v pohodě,“ řekl jsem a snažil se tím uklidnit jak Chrise, tak sám sebe. „Chce to jen trochu cviku.“

„Jak myslíš,“ pokrčil Chris rameny a zvedl se ze židle. „Ale já už budu muset jít. Jarní úklid čeká a já jsem ještě neudělal ani čárku.“

„Tak to máš celkem co dělat,“ zakřenil jsem se. „Mám pocit, že ti s tím teď Ann moc nepomůže.“

„Ty máš co mluvit,“ poznamenal s úsměvem na tváři a ukázal rukou na hromadu papírů a šanonů na mém stole. „Nemyslím si, že jsi toho udělal o moc víc než já.“

„Fajn, uznávám. Taky se do toho musím pustit,“ připustil jsem, ačkoli jsem měl při pohledu na svou rozdělanou práci chuť nahlas otráveně zaúpět a odletět od ní co možná nejdál.

„Tyhlety akce mě jednou zabijou,“ remcal Chris, když odcházel. Ve dveřích se ještě otočil.

„Jo, a kdybychom se už dneska neviděli, tak... zítra držím palce.“

Usmál jsem se. „Díky.“

Chris jen přikývl a opustil místnost.

Zabořil jsem se do svého křesla. Zaklonil jsem hlavu dozadu a zůstal chvíli jen zírat do stropu. Věděl jsem, že to, co se mezi námi děje, není dobré. Nikdy jsme se s Annie nijak zvlášť nepohádali, ne takhle. Znal jsem její chování dost dobře a věděl jsem, že po téhle naší dnešní scéně za mnou zítra nepřijde rozzářená jako sluníčko a nebude dělat, že se nic nestalo. Bude trucovat. Netroufám si hádat, jak dlouho, ale vím, že bude.

Ačkoli mi hrdost bránila si to přiznat, cítil jsem prázdnotu. A každou vteřinou jsem ji pociťoval víc a víc. Věděl jsem, že tyhle prapodivné změny mých nálad jsou prací amuletu, ale to rozhodně nebyla omluva, s kterou bych měl za Annie jít. Už tak má na ten šperk má sestra spadeno.

Amulet ke mně teď vysílal nervozitu. A ta nervozita se spojila s napětím v mé hlavě a vzniklo z toho zmatení. A trochu i lítost.

Věděl jsem, že jsem svou hádkou s Annie neuvázal uzel jen na našem vztahu, ale také jsem zkomplikoval Chrisovo postavení. Hrát na obě strany není lehké. Ani bych se nedivil, kdyby teď Chris místo pracování na Jarním úklidu někde domlouval Annie, aby se nezlobila. Věděl jsem, že je to zbytečné. Annie ví, co chce, a co si umane, to taky dostane. A k odpuštění musí mít důvod. Vysmál jsem se její péči a jejím starostem do tváře, a to ona bere těžce.

Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že bych se jí měl jít asi co nejdřív omluvit, pokud možno hned, ale v tomhle jsem stejný jako sestra. Hrdost mi to nedovolí.

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Pustím se do práce, rozhodl jsem se. Ta mi vyžene z hlavy nevítané myšlenky.

Přitáhl jsme si tedy před sebe z kraje stolu svou věž dokumentů a ještě před tím, než jsem začal, jsem ve své hlavě zablokoval Lilliiny emoce, které se mě zmocňovaly. Okamžitě jsem pocítil úlevu, když mi vlna klidu, až doteď utlačovaného Lilliinou nervozitou, zaplavila celé tělo. Hned se mi přemýšlelo snáz.

Jarní úklid byl práce víc než nudná, ale věděl jsem, že to dneska musím dodělat.

Šlo mi to pomalu. Moje soustředění v jednom kuse odbíhalo k bariéře, kterou jsem postavil mezi mými a Lilliinými emocemi. Když jsem sám v sobě necítil její přítomnost, připadal jsem si necelý, rozpůlený svou vlastní hradbou - tak moc jsem si stačil na amulet zvyknout. Silou vůle jsem se přinutil nevnímat Defenziva bullas a ponořil jsem se do hromady písmenek, které ve mně vyvolávaly otupění.

 

Asi po půl hodině práce jsem si uvědomil, že je něco špatně. Měl jsem nepochopitelné tušení, že se něco děje.

Ten pocit mě přinutil vzít do dlaní amulet, který teď přímo sálal teplem, a jedinou ráznou myšlenkou zbořit tu zeď, která oddělovala mé emoce od Lilliiných. Mou mysl v tu ránu zaplavilo... štěstí? Ano. Bylo to štěstí. Mocné a surové. Málem mě donutilo se zničehonic rozesmát, ale já jsem si dokázal udržet vlastní hlavu. Ta předtucha něčeho nekalého byla silná.

Rychle jsem sáhl po kapesním vigilateru a zapnul jeho obrazovku.

Když se konečně rozsvítila a já uviděl obraz, který mi ukazovala, jsem měl pocit, jako by mou mysl přinejmenším převálcoval buldozer.

Lilly byla v pořádku. Víc než to, přímo zářila štěstím a smála se od ucha k uchu. Ležela na zemi na zahradě, kterou jsem nepoznával. A k zemi ji tiskl kluk s černou čupřinou. V první chvíli mě napadla pomíjivá myšlenka, že se jí snad snaží ublížit, ale pak jsem pohlédl na jmenovku, která se u něj na můj povel zobrazila. Do žaludku se mi v tu ránu zakousl pocit tak sžíravý, jaký jsem ještě nikdy nepocítil. Byl to... Byl to Dave Sawer.

Okamžitě mi došlo, co se tam dole děje. Co se dělo a co se dít bude. Přál jsem si, aby Dave, jenž právě předváděl svůj americký úsměv, který bych mu nejradši smyl z tváře přinejmenším elektrošokem, Lilly obtěžoval. Přímo jsem o to prosil bohyni, protože by to znamenalo, že smím zasáhnout. Že smím poručit kořenům nejbližšího stromu, aby ho z Lilly sundaly a odtáhly pokud možno až někam na Aljašku.

Lilly ale nevypadala, že by jí nějakým způsobem vadil. Naopak se zdálo, jako by ji jeho přítomnost těšila jako nic na světě.

„Splatíš mi teď svůj dluh?“ ptal se jí laškovně.

„No, to ještě nevím...“ odpověděla a na tváři jí zahrál pobavený úsměv.

A pak její tvář zvážněla. Zahleděla se na něj rozšířenýma očima, od nichž se odrážely první noční hvězdy na tmavnoucí obloze. Zračilo se v nich všechno, co jsem v nich už tolikrát chtěl najít. Náklonnost... a něha... a láska. Ovšem věnované někomu jinému. Tomu, k němuž se právě sklonila a...

Odhodil jsem vigilater na stůl tak prudce, až poskočil na jeho dřevěné desce a dopadl na zem. Tohle vidět fakt nemusím. Můj amulet se rozžhavil tak mocně, že jsem měl chuť servat si ho z krku a zahodit ho.

Samozřejmě. Ale samozřejmě! Jak jsem mohl být tak hloupý?! Jak jsem toho kluka mohl tak dlouho ignorovat, když už bylo od začátku jasné, jak to dopadne?

Připadal jsem si jako idiot. Jako totální, nemožnej idiot. Zdvihla se ve mně vlna tak protichůdných emocí, až se mi z toho zamotala hlava. Amulet ke mně vysílal Lilliino štěstí, ale ve mně řádila bouře. Vztek, nepochopení a lítost nad zbytečností mého počínání mi úplně zamlžily uvažování.

„Trpělivost růže přináší,“ ozval se Daveův zjevně potěšený hlas z ještě zapnutého vigilateru, který se válel někde za mým stolem.

„Tobě se to mluví!“ vykřikl jsem a ani jsem si neuvědomil, že jsem to vylovil nahlas.

Co na něm vidí? Co je na tom otravovi tak skvělého?

Prudce jsem se odrazil nohama od stolu a nechal židli, aby se mnou přejela celou místnost a zastavila se o stěnu.

Zajel jsem si prsty do vlasů a zavřel oči. Bylo to, jako by mi obří pěst drtila vnitřnosti.

Ale no tak! Vzchop se přece! křičel na mě hlásek svědomí, který jsem skrz tu bouři v mé mysli sotva slyšel. Nemůžeš se vztekat jenom proto, že si užívá života! Života, který jsi mohl mít taky, kdybys nekašlal na všechno okolo. Nemáš právo žárlit!

Povzdechl jsem si. Je to pravda. Nemám právo žárlit. Nemám právo zlobit se proto, že je Lilly šťastná s někým jiným. Vždyť já v jejím světě neexistuji. Už jsem z něj odešel. Tím to všechno skončilo, tečka.

Stejně jsem ale nedokázal zbavit svou mysl zlosti úplně.

Nezlobil jsem se na Lilly. Vždyť ona za nic nemohla. A překvapivě jsem nebyl naštvaný ani na Davea, ačkoli jsem měl chuť po něm skočit, roztrhat na malilinké kousíčky a rozmetat je po celém Atlantiku. Měl jsem vztek na sebe. Že jsem dovolil, aby se to takhle zvrtlo. Že jsem si vůbec dovolil zamilovat se.

Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vyfukoval vzduch z plic. Když jsem se jakž takž uklidnil, přešel jsem k odhozenému vigilateru a, aniž bych se podíval na jeho obrazovku, jsem dal pokyn k vypnutí. Toho domácího kina jsem měl dnes už víc než dost.

Pak jsem se ale náhle zarazil a v mém nitru se zdvihla vlna nerozhodnosti, ze které se mi stáhl žaludek.

Zítra mám dovolenou. A chystal jsem se vidět se s Lilly. Co mám ale teď dělat? Po tom, co se dneska stalo, za ní přece nemůžu jen tak naklusat, když...

Moment. Proč bych vlastně nemohl? Chystám se s ní mluvit, ne ji unést (ačkoli mi ten nápad nepřipadal úplně od věci). Není žádný důvod, proč bych za ní nemohl jít, i když má teď kluka, pomyslel jsem si a snažil se nevnímat, jak celé mé nitro při zmínce o Daveovi zlostně zavrčelo.

Půjdu tam. Půjdu za ní.  A jestli mi přijde do cesty Dave, no... pak to bude ještě velmi zajímavé.  

Zastrčil jsem vigilater co nejhlouběji do zásuvky u stolu, abych se na něj nemusel dál dívat, a znovu usedl do svého křesla. Snažil jsem se ponořit do práce a zapomenout na všechno okolo. Snažil jsem se nevnímat amulet, který mě pálil na hrudi Lilliiným štěstím, a dostat z hlavy obraz Lilly a Davea, ležících v trávě.

Snažil jsem se, ale nešlo to. Mé soustředění odbíhalo od práce ještě víc než předtím. Písmenka mi splývala v nesmysly a já zaboha nemohl přijít na významy jednotlivých vět a slov. Četl jsem to samé pořád dokola a dokola, ale nedokázal jsem si zapamatovat, o čem to bylo.

Byl jsem jako moucha lapená v pavučí síti. Jakkoli jsem se snažil přinutit své soustředění se doopravdy soustředit, zazmítal jsem se a zamotal se do sítě ještě víc. A čím víc jsem do ní byl zapletený, tím více na mě doléhaly pocity, které bych radši nikdy nepoznal.

Zlost. Sžíravá nenávist, co pomate mysl. Nepochopitelné ublížení. Strach. Pocit méněcennosti...

A dost! Prudce jsem zaklapl desky Lilliina archu a rázně na ně položil propisku. Tímhle se už dneska odmítám mučit.

Jakmile mě to však napadlo, pochopil jsem, že nezáživná práce ani neopětované city nemají s pravým mučením co dělat. Nebesa se mi totiž rozhodla ukázat, co opravdická muka jsou.

Trvalo to jen okamžik, ale má omámená mysl to vnímala jako celou věčnost. V jedné jediné vteřině jsem měl pocit, že do mě uhodil blesk. Zaplavila mě bolest tak surová, až jsem šokem spadl ze židle. Klečel jsem na kolenou a snažil se něco vnímat, cokoli kromě té spalující bolesti, ale nešlo to. Nemohl jsem dýchat. Připadalo mi, jako by nějaký obrovský svěrák držel mé plíce v železném sevření a znemožňoval jim nasát vzduch. Zdálo se, jako by mi vzplály žíly neuhasitelným plamenem, který tančil po mé kůži a zachvacoval celé mé tělo.

Ta největší bolest se ale nashromáždila v mé hlavě. Měl jsem pocit, že mi napětím praskne a rozletí se na tisíc kousků. Cítil jsem ostré jehličky nožů, které se zařezávaly hluboko do mé mysli.

Chytil jsem se za spánky a schoulil se do klubíčka, jako by ta poloha mohla zastavit další a další vlny bolesti, které se přelévaly přes mé tělo a přes mou mysl a snažily se mě utopit.

A pak to přestalo stejně náhle, jako to přišlo. Bolest zmizela, plíce se uvolnily, svět opět nabral normálních rozměrů. Svalil jsem se vyčerpaně na záda a vděčně nasával kyslík, který z mého těla vyháněl i poslední zbytky agónie a pročistil mou mysl. Ještě stále jsem si tiskl spánky ve strachu, že by se ta bolest měla vrátit.

Co to, sakra, bylo? pomyslel jsem si zmateně a pokusil se posadit.

Odpověď na mou otázku se dostavila téměř okamžitě. Můj pohled totiž padl na zem vedle mě, kde ležel pohozený můj Defenziva bullas. Nevěděl jsem, jak se tam dostal, ale v tu chvíli mi to nepřipadalo nijak zvlášť důležité. Něco na něm totiž bylo špatně. Něco velmi podstatného...

A pak jsem si to uvědomil. Kolem šperku se jako ve smrtelných křečích kroutil jeho stříbrný řetízek, který byl přetržený na dvě části.

Ne! To byla má první myšlenka. Na nic víc jsem se nezmohl, protože mě v tu ránu zaplavila jako tsunami další vlna bolesti. Tentokrát to ale nebyla bolest fyzická, nýbrž psychická. Její síla však byla ohromující.

Jako do nebe šlehající oheň ve mně vzplály naprosto nepochopitelné pocity. Strach. Palčivá bolest někde v mém nitru. Pocit necelistvosti sebe samého. Nepopsatelně silné výčitky svědomí, že jsem nedokázal zabránit konci. Že jsem jako Strážce absolutně selhal.

Tohle všechno prosycoval žal. Silný a palčivý. Měl jsem pocit, jako by se za všemi kouty světa nikdy nemělo skrývat nic jiného než slzy, pocit bezmoci a smutek.

Ani jsem si neuvědomil, že mé oči zvlhly.

Ne!

Popadl jsem amulet do dlaní a přejížděl jsem palcem po jeho povrchu. Kov byl nepřátelsky chladný a nezvykle těžký. Nespojil mě s Lilliinými emocemi. Nerozlil mi teplo po celém těle. Nereagoval na můj dotek.

Byl mrtvý.

Ne! To nemůže být konec, takhle to nesmí skončit!

Moje myšlenky se honily jako splašené ovce a já jsem nebyl schopný pomyslet na nic jiného, než na to, že je opravdu definitivní konec. A věděl jsem, že se s tím nikdy nedokážu smířit.

Ale, to přece... přece to musí jít nějak spravit! křičel jsem zoufale sám na sebe. Prostě musí!

Připadal jsem si jako lapený v pasti. Jako by se na mě hroutil celý svět a já jsem měl navždycky zůstat zasypaný v jeho sutinách, s chladným mrtvým šperkem v dlani.

No tak, přemýšlej trochu! Jsi anděl, sakra! Ovládáš magii Strážců! Musí existovat nějaké kouzlo, které by to mohlo napravit.

Společně s touto myšlenkou ve mně vzplál malý plamínek neděje a hořel každou vteřinou víc a víc, i přesto, že jsem věděl, že nejspíš nejsem tak silný, abych dokázal opravit něco tak mocného, jako Defenziva bullas. Držel jsem se ho jako klíště a potlačil slzy, které se mi hrnuly do očí.

Reparare(1),“ zašeptal jsem. Nic se nestalo. Stiskl jsem amulet pevněji a řekl o něco silnějším hlasem:

Reparare!“ Amulet se ani nepohnul. Nedal vůbec najevo, že by se ho moje kouzelná slova vůbec dotkla.

„Bohyně! Reparare! Reparare!“ Teď už jsem křičel, ale svůj vlastní hlas jsem slyšel jakoby z dálky. Byl jsem zoufalý. Hysterie mi zamlžila mysl, nebyl jsem schopen pořádně uvažovat. Bez síly amuletu jsem si připadal neuvěřitelně slabý a nechráněný.

„Nut! Pomoz mi, prosím!“ Cítil jsem horké slzy, které se mi koulely po tvářích, ale nevšímal jsem si jich. Jediné, co pro mě v tu chvíli bylo důležité, bylo, jak amulet znovu oživit.

Oživit, to je ono! Nestačí mu jen přikázat, aby se spravil jako nějaká obyčejná věc. Musím k němu přistupovat jako k něčemu, co má duši!

To poznání jako by mi vlilo do žil adrenalin.

Bohyně, stůj při mně, vyslal jsem prosebnou myšlenku směrem k nebesům. Věděl jsem, že tohle vážně snadné nebude. Oživovací kouzla jsou mocná a žádají si hodně sil. A já jsem si nebyl jistý, jestli můžu tak vysokou cenu zaplatit...

„Utrum scintillae vita revertetur ad frigus metallum. Utrum scintillae vita revertetur ad frigus metallum. Utrum...(2)začal jsem šeptat potřebné zaklínadlo a tiskl si při tom amulet k hrudi. Opakoval jsem ho pořád dokola a dokola a snažil se jeho moci co nejvíc otevřít mysl, aby si mohla vzít svou daň.

Když jsem kouzlo zopakoval potřetí, cítil jsem, jak mé tělo začíná pomalu opouštět síla. Byl to jen nepatrný úbytek, jako když krev po kapkách vytéká z rány, ale věděl jsem, že jen několika kapkami to neskončí.

Můj hlas přidal na síle. Omílal jsem stále ta stejná slova a čím hlasitěji a s čím větším důrazem jsem mluvil, tím větší odtok mých sil byl. Cítil jsem, jak se přesouvají do amuletu, a čekal jsem, ne, já úpěnlivě doufal, že se rozehřeje. Že opět ucítím tepat jeho nepatrné srdce.

Ale to se nestalo. Amulet nedal ani náznakem najevo, že by se ho má síla dotkla.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděl, když jsem se začal třást. Mé tělo zachvátil nečekaný chlad. Zdálo se, že spolu se sílou Strážce z něj odchází i teplo.

Cítil jsem horké slzy, které se mi dál a dál koulely po tvářích, jako by jejich zásoby byly nekonečné. Pak jsem si ale uvědomil, že slzy nejsou jediné teplo, které na své kůži cítím. Něco mě totiž hřálo v dlani.

Plamínek naděje se náhle rozhořel v surový oheň a já s očekáváním pohlédl na medailon. K mému neskonalému zklamání jsem ale zjistil, že to není medailon, co mě hřeje. Byla to... byla to má vlastní krev.

Celou dlaň jsem měl umazanou od té rudé tekutiny, která mi vytékala z dlouhé řezné rány vedoucí napříč mou dlaní. Musel jsem se pořezat o okraj amuletu, jak jsem ho pevně tiskl, pomyslel jsem si a, aniž bych přestal odříkávat, jsem si prohlédl tu plochou kovovou destičku důkladněji, abych zjistil, zda by byla vůbec schopna proniknout kůží.

Pak jsem si ale uvědomil něco zvláštního. Má krev nestékala ze zaťaté pěsti na tričko, jak by správně měla, ale... ona mizela na hladkém kovu. Vypadalo to, jako by se do něj vsakovala.

Zachvěl jsem se při tom pohledu, ale mé tělo zaplavilo zapálení, protože to bylo znamení, že kouzlo funguje. A pokud mám dát amuletu svou krev, tak ať.

„Utrum scintillae vita revertetur ad frigus metallum!“ Odříkával jsem kouzlo znovu a znovu, když vtom se mi náhle zamotala hlava. Pomalu, ale jistě se mě zmocňovala závrať. Mé tělo sláblo a před očima mi tančily hvězdičky, ale já nepřestával. Věděl jsem, že nesmím přerušit tok kouzelných slov.

Cítil jsem, jak mé tělo začíná opouštět síla. Dýchal jsem přerývaně a kouzlo náhle na mých rtech začínalo zadrhávat, jak se mi nedostávalo dechu.

Věděl jsem, že mé síly Strážce za několik málo okamžiků vyschnou. Že je všechny pohltí stále chladný kov amuletu a já se propadnu do temnoty. Absolutní smrt...

Ne, ještě ne! Musím to dokončit! Byla to spíš prosba než oznámení, ale i přesto se mi povedlo do svého slábnoucího hlasu dostat větší důraz.

Pak se mi ale zatmělo před očima a já se zapotácel.

Utrum... Utrum scinti...“ soukal jsem ze sebe. Najednou mi dělalo problém vybavit si správné znění jednotlivých slov.

A pak jsem náhle pocítil, že to brzy skončí. Zásoby mých sil byly mizivé, sotva mě držely při životě. Všechno, co jsem měl, jsem přenesl do amuletu a on stále ještě neměl dost. A já jsem věděl, že kouzlo musím dotáhnout do konce.

Začínal jsem padat. Připadalo mi, jako by podlaha mé kanceláře zmizela. Přestával jsem vnímat svět lidskými smysly. Ztratil jsem zrak... pak hmat... Jediné, co mi zbylo, byl sluch. Slyšel jsem hlasité bušení mého srdce, které se snažilo bojovat ze všech sil, aby mé tělo udrželo při životě. Ale chyběla mu kouzelná síla, která ho poháněla. Chybělo mu vědomí duše... Věděl jsem, že když v posmrtném životě dojde duši kouzelná síla, navždycky se ztratí a s ní zemře i tělo. To je absolutní smrt. A ke mně už vztahovala své ruce. Objímala mě, stejně jako tma, která obklopovala celé mé skomírající vědomí.

A já jsem z posledních sil naposledy vykřikl formuli kouzla, která si vzala i poslední kapičku mých sil.

Tmou prošlehl jediný zlatý záblesk a já jsem se navždy propadl do temnoty...


Pozn.:

V komentářích jsem se setkala s otázkou, jestli bych nemohla přidávat k latinským názvům i překlady. Jasně, že bych mohla! :D Máte ho mít: ;)

(1)  Reparare - lat. opravit

(2) Utrum scintillae vita revertetur ad frigus metallum – lat. Jiskra života ať v chladný kov se navrátí.


Tak, další kapitola za námi. :) Původně jsem ji rozdělovat nechtěla, ale nakonec jsem zjistila, že mi nic jiného nezbyde. Prostě jsem se nějak moc rozepsala. :) Tak doufám, že se po tom dlouhém čekání alespoň trochu líbilo :)

Lucienne

Shrnutí

http://lucienne-skryty-svet.blog.cz/



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 15. kapitola - Will, part I.:

4.
Smazat | Upravit | 25.02.2013 [11:14]

Uhh... Už jsem ti vyprávěla o tom, jak nešnášim (!) otevřené konce? Ty mi to snad děláš naschvál. Emoticon Emoticon Teď si jenom můžu kousat nehty nervozitou a modlit se, aby ten amulet nechal v našem Willovi alespoň nějakou jiskřičku života. Emoticon Emoticon

Doufám, že budeš k nám, nedočkavým čtenářkám solidární a přidáš druhou část co nejdřív, jinak na tebe poštvu svýho strážnýho anděla, a ten ti ukáže! Emoticon Emoticon Emoticon

3. Arminka přispěvatel
22.02.2013 [19:31]

ArminkaPěkná zajímavá kapitola, ale projelo mnou i mírné zklamání a ty víš z čeho :D

2. Lucienne přispěvatel
11.02.2013 [16:03]

LucienneLeylon,moc ti děkuju za pěkný dlouhý kometář Emoticon
Co se týče Willa a moci amuletu, tak pokaždé pohár přeteče, ovšem otázka času to ještě bude Emoticon
A ještě k tomu rozbitému amuletu... Nevím, jestli si ještě vzpomínáš na poslední kapitolu... ani bych se nedivila, kdyby ne... ale když trochu zalovíš v paměti, možná si vzpomeneš, že Lilliin amulet se taky rozbil. Přesekl ho její kocour... Jenom jsem chtěla připomenout, aby se to trochu poskládalo v hlavě Emoticon Ještě to v příští kapitole zmíním... Emoticon
Ještě jednou ti děkuju za koment a dodávám, že na další kapitolce už se pracuje Emoticon

1. Leylon
11.02.2013 [14:56]

Ahoj, Lucienne,
tvoju novú kapitolu som čítala dnes, v škole na hodine náboženstva, preto komentujem až teraz. Čiže, aby som to zhrnula, som strašne rada, že si pridala pokračovanie, veľmi som sa na neho tešila. Dlžka kapitoly ma taktiež potešila :D No a k deju:
Willova sestra má pravdu - Willovi už začína tá moc amuletu prerastať cez hlavu. To, že svojmu nadriadenému vsugeroval tú myšlienku nie je pre neho dobré.... a dúfam, že nie je len otázkou času, kedy kvôly zamilovanosti urobí niečo, čo sa už nebude dať napraviť.
A to, ako Will žiarlil na Daeva - som možno trochu blbá, ale považujem to za úžasnú reakciu, som rada, že Will má Lilly tak rád, aj keď som ešte len pred chvíľou kritizovala to, ako sa po hlave vrhol na moc amuletu. Dočerta, ale prečo sa ten amulet rozbil? Má s tým niečo Lilly? Na toto som teda poriadne zvedavá...
A čo ten koniec? Lucy, to sa nerobí? Všakže sa Willovi nič nestane a konečne sa stretne s Lilly...

Držím ti palce a netrepezlivo vyčkávam ďalšiu kapitolu. Len tak ďalej :D :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!