OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 12. kapitola - Lilly

22.10.2012 (12:00) • Lucienne • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1041×

12. kapitola

Lilly

... Dva velké třpytivé smaragdy... Mrkají na mě svými odlesky uprostřed temnoty, uprostřed ničeho. Září jako zelené tečky na obloze a hypnotizují mě svým upřeným pohledem, v němž se rozlévají celá moře a oceány pocitů... Lítost... náklonnost... hněv... strach... Obklopuje nás cinkavá všudypřítomná hudba, která utváří dokonalé kouzlo atmosféry a její tóny nás svazují k sobě pestrými třpytivými strunami... Je mi těch očí líto, tak strašně líto... Pomalu natáhnu ruku, abych je ukonejšila svým dotekem, když najednou...

„Lilly! Lilly? Posloucháš mě?“ ozval se náhle hlas jen pár centimetrů od mého ucha a vytrhl mě tím z mého snění. Prudce jsem zamrkala  a uvědomila si, že sedím na vypolstrované klavírové stoličce a učitel klavíru mi právě luská prsty před obličejem.

 „Eh, promiňte, pane Wilkinsi. Co jste říkal?“ zeptala jsem se ne příliš inteligentně a sundala ruce z bíločerných kláves.

„Jakou skladbu jsi právě hrála?“ chtěl vědět učitel. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozpomněla.

„Rusalku?“ zkusila jsem to.

„Ano, tu jsi měla hrát, ale už od třetího akordu jsi se úplně odpojila od not.“

„Vážně?“ zeptala jsem nevěřícně. Začínala jsem si tak trochu připadat jako idiot. Hraju něco, aniž bych věděla, co to je?

„Ale neznělo to vůbec špatně. Zkus to zopakovat,“ požádal mě pan Wilkins a kývl ke klavíru. Položila jsem tedy ruce zpět na klávesy a celá vykolejená z toho náhlého přepadení jsem nechala své prsty roztancovat se po nich. Hudba, kterou vytvářely, se však nijak nelišila od klasického pochodu Rusalky. Když dozněl poslední tón, spustila jsem ruce zahanbeně do klína. Neměla jsem ani tušení, co jsem mohla před několika vteřinami hrát.

„Promiňte, já... já nevím, jak jsem to hrála,“ vyžbleptla jsem a do tváří se mi okamžitě nahrnula krev. Pak jsem zvedla oči od svých kolen a letmo se rozhlédla po třídě, abych viděla, jak se na můj nepříliš povedený výkon tváří ostatní.

Kromě mě chodily na dnešní hodiny klavíru jen dvojčata Blakeovy, které byly o ročník níž, než já, a Dave, který si kvůli mně nechal přehodit hodiny ze středy na pondělí. Jak milé.

Dvojčata Kelly i Sally se jako vždy tvářily do puntíku stejně. Tentokrát jsem v jejich širokých zelených očí vyčetla překvapení, ale než jsem stačila rozpoznat ještě cokoli jiného, uhnula jsem pohledem. Barva jejich očí mi až příliš připomínala oči mého tajemného zachránce, který mi nešel z hlavy.

A pak jsem, ještě dřív, než jsem si to stačila zakázat, pohlédla do těch posledních očí barvy nejčernějšího vesmíru, které v místnosti zbývaly.

Dave seděl na stoličce vedle mě a díval se na mě se stejným překvapením a očekáváním ve tváři jako dvojčata, ale v jeho pohledu bylo ještě něco. Něco, z čeho mě začalo mravenčit v zátylku, ale zároveň se mi nepříjemně stáhl žaludek. Byla to pýcha. Pýcha, která byla jen dalším důkazem toho, že si na mě Dave dělá nárok.

Rychle jsem ucukla pohledem a zahleděla se na klávesy přímo před sebou. Udělala bych cokoli, jen abych mohla ty oči vymazat ze svých myšlenek, abych od nich měla už konečně pokoj.

Během těch několika dní od mé nehody s autem jsem ty oči našla všude, kam jsem se jen podívala. Toto zjištění mě velice znervózňovalo. Mým problémem však nebyla samotná Daveova přítomnost, ale způsob, jakým na ni moje tělo reagovalo. Šimrání v žaludku, brnění v zátylku a horkost ve tvářích – to je jen několik z mnoha příznaků toho, že Dave je nablízku. Snažila jsem se ho ignorovat a vyhýbat se mu, jak jen to šlo, ale nepovedlo se. Sice se mi celkem často dařilo ho odhánět, ale zdálo se, že ho mé hrubé chování vůbec nezasáhlo – právě naopak. Další den se na mě zase smál jako sluníčko.

Už vůbec nebyl dotěrný. Byl... pozorný. A ač se mi tato skutečnost příčila, jak chtěla, nemůžu říct, že se mi to nelíbilo. A to mě děsilo.

„Nevadí,“ řekl pan Wilkins, díky jehož slovům jsem dnes již podruhé ztratila nit svých myšlenek. V jeho hlase byl znát jemný záchvěv zklamání, což mě trochu zamrzelo. „Pro dnešek už to rozpustíme,“ oznámil a sundal lokty z klavíru, o který se doteď opíral. „Sally sežeň si, prosím tě, do příští hodiny správné noty. A ty Lilly... byl bych moc rád, kdyby ses pokusila vzpomenout si, jak jsi to hrála. Opravdu to znělo docela dobře.“ S těmito slovy vyšel ze dveří.

Sklapla jsem svůj sešit s notami a spěšně jsem ho začala cpát do tašky. Věděla jsem, co teď přijde. Vždycky to přišlo.  A dnešek nebude výjimkou.

„Lilly,“ ozval se za mnou Daveův hlas a vzápětí jsem pocítila na lokti dotek jeho dlaně. Přestala jsem balit noty a otočila se k němu čelem. Aniž bych si to stačila uvědomit, zůstali jsme ve třídě sami. „Co jsi to před chvílí hrála?“ zeptal se.

„Už jsem přece říkala, že nevím,“ odpověděla jsem vyhýbavě a musela jsem využít veškeré své vůle, abych mu nepohlédla do očí.

„To je ale škoda. Bylo to výborné! Nikdy dřív jsem tě neslyšel takhle hrát.“

„Tak už asi ani neuslyšíš,“ odsekla jsem, zvedla se ze stoličky a otočila se k odchodu.

„Bylo to nějak takhle,“ poznamenal, jako by si vůbec nevšiml hrubého tónu mého hlasu, a pak položil prsty na klavír a začal hrát. Zprvu jsem poznala klasickou hudbu Rusalky, ale pak se náhle noty změnily. Melodie zjemnila a vystoupala do cinkavých výšek. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a otočila se. Ta hudba mi byla povědomá. Hodně povědomá. Ale pořád to nebylo ono.

„Takhle to nebylo,“ zastavila jsem ho už po pár tónech a přešla zpět ke klavíru. Naklonila jsem se přes něj ke klávesám a začala hrát. Skladba, která okamžitě svými tóny naplnila celou místnost, byla kouzelná. Nezněla jako nic, co jsem za svého života slyšela, byla jako z jiného světa. Moje prsty tančily po chladných klávesách tak nenuceně, jako kdyby samy věděly, co dělat. Já jsem je svými myšlenkami vůbec nemusela pobízet. Ani jsem nevěděla jak. Tu skladbu jsem neznala, ale přesto jsem věděla, že už jsem ji někde slyšela. Ale ač byla sebekouzelnější, stále to nebylo ono. Jako by tomu něco chybělo. Jako kdyby obyčejný pozemský klavír nedokázal vyjádřit to kouzlo, kterým měla skladba čarovat. Ta magie se sem nehodila. Neměla bych ji hrát, Dave by ji neměl slyšet. Nevím, jak jsem na to přišla, ale cítila jsem, že mé myšlenky jsou pravdivé. Tohle nebylo správné. Ale moje prsty jako by nedokázaly přestat. Nutily struny klavíru dál jemně cinkat, jen proto, aby o chvíli později mohla hudba přidat na důrazu a dramatičnosti.

Dost!

Tahle myšlenka projela mou myslí jako šíp a mé ruce okamžitě spadly z kláves. Hudba, která mezitím Davea evidentně naprosto okouzlila, ustala a zbylo po ní jen ticho, které nepříjemně tlačilo na ušní bubínky. Krátce jsem se na Davea podívala a zjistila, že mě jeho oči už hodnou chvíli sledují užaslým pohledem. Já jsem ale na zvědavé otázky v nich odpověděla jen odmítavým zavrtěním hlavy. Pak jsem popadla tašku, otočila se k němu zády a vyběhla na chodbu.

„Počkej, Lilly!“ slyšela jsem za sebou Daveův hlas a jeho spěšné kroky, jak se rozběhl za mnou. „Počkej,“ požádal mě měkce když mě dohonil, a za loket mě otočil čelem k sobě. „Lilly, to... to bylo neuvěřitelné! Co to bylo za skladbu?“ vyptával se a stále jemně svíral můj loket. Setřásla jsem jeho dlaň z mé ruky a dala si velký pozor, aby se mé oči nestřetly s těmi jeho.

„Už jsem jednou řekla, Dave, že nevím, co to bylo za skladbu. Možná jsem ji někde slyšela. Nebo jsem si ji vymyslela. Já nevím!“ dodala jsem, když už už otevíral ústa, aby něco namítl. Viděla jsem na něm, že nevěřil tomu, že bych mohla něco takového vymyslet sama. Možná i on cítil, že ta hudba nemohla mít původ tady na Zemi. Nebo alespoň nevěřil tomu, že by ji mohla vyplodit obyčejná středoškolačka, která doteď nejevila žádné extra nadání pro skládání klavírní hudby.       

Podívala jsem se na něj a jen jsem omluvně zavrtěla hlavou. „Už musím jít,“ oznámila jsem a vydala se prázdnou chodbou pryč. Dave byl ale rychlejší než já. Lehce mě k sobě přivinul a pak mě přitiskl na chladnou zeď. Ruce o ni opřel těsně vedle mých ramen, takže jsem se ocitla v pasti. Pak se naklonil blíž ke mně. Cítila jsem, že moje tělo na jeho blízkost reaguje nevítanými motýlky v břiše a nepřiměřeně zrychleným dechem. Už je to tu zase. Situace, které jsem se tak dlouho snažila vyhnout. Bylo mi ale jasné, že to jednou stejně musí přijít.

Dave mě hypnotizoval svými černými studnami a já měla pocit, že se do mě ta sametová čerň pomalu vlévá a zaplňuje každičké nechráněné místečko mé duše. Pak tiše zašeptal:

„Proč se mi pořád vyhýbáš, Lilly?“ V jeho hlase jsem zaslechla lehký závan ublížení, který mnou projel se stejnou intenzitou, jako kdyby do mě udeřil blesk. Zachvěla jsem se.

„Nech toho, Dave. Prosím tě, nech toho.“

„Ne. Já to potřebuju vědět. Ty víš, jak jsem na tom já, ale já nemám ponětí, co si o tom myslíš ty. Co dělám špatně?“

„Nic, Dave. Nic neděláš špatně, já jen... Už jsme o tom mluvili. Nenuť mě to znovu opakovat,“ požádala jsem slabým hlasem.

Nastalo dlouhé tíživé ticho. S každou jeho minutou jsem cítila, jak mi srdce těžkne víc a víc pod náporem Davových lítostivých očí. Očí, které po sundání jeho sebevědomé masky vypadaly až moc zranitelně.

A pak, aniž bych si uvědomila, jak se to stalo, se jeho rty přiblížily k těm mým. Byly blízko. Blizoučko. Už jen pár vteřin a dotkly by se mých rtů v polibku. Podívala jsem se mu do očí a zjistila, že je překrývají víčka s dlouhými řasami. Už jen okamžik. Buď se to stane teď, nebo nikdy. Každou setinou vteřiny se k tomu schylovalo a já pořád nevěděla, co dělat a kam s očima.

A pak jsem, v rozhodujícím okamžiku, před jeho rty uhnula stranou.

Dave překvapeně zamrkal a otevřel oči. Cítila jsem, že se na mě dívá, ale já jsem si zakázala mu pohled oplatit. Nechtěla jsem vědět, co se za těmi sametově černými duhovkami skrývá.        

„J-já...“ Zlomil se mi hlas. Potřebovala jsem na vzduch. Pročistit si hlavu, srovnat myšlenky. „Promiň,“ zašeptala jsem, proklouzla pod jeho nataženými pažemi a rozběhla se pryč. Nechala jsem tam Davea stát, v opuštěné tiché chodbě umělecké školy, jen v přítomnosti tíživých a zmatených myšlenek.

Vyběhla jsem ven a do mých tváří ze opřel chladný vítr. Poslední dobou vládlo na to, že byl květen, velmi chladné počasí. Zachumlala jsem se do šátku, který jsem měla omotaný kolem krku, a rychlým krokem se vydala prázdnou ulicí.

Zdálo se mi, jako by vítr bičující mé tělo pronikl i do mé hlavy a způsobil v ní totální chaos. Myšlenky se staly zmatenými posly srdce i rozumu a teď do sebe vzájemně narážely a přehazovaly si mezi sebou argumenty prosycené buď citem, nebo chladnou logikou. Ani jedno, ani druhé mi však v této situaci nedokázalo pomoct.

Tohle jsem nechtěla. Nikdy jsem si nepřála Daveovi ublížit. Neměla jsem dovolit, aby to zašlo takhle daleko. Jediné, po čem jsem toužila, bylo, aby Dave dostal konečně rozum. Aby se o mě přestal zajímat a ztrácet se mnou čas. A nebo to bylo přesně obráceně?

V tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nevím, co chci. Vždycky jsem se snažila dát Daveovi najevo, aby se konečně přestal snažit, ale... Já jsem o něj nechtěla přijít.

Nejradši bych si teď hned na místě vlepila pár facek. Tohle si Dave nezaslouží. Nezaslouží si nic z toho, co mu dělám, nezaslouží si neustálé odbývání a vyhýbání. Nezaslouží si někoho, jako jsem já. Nezaslouží si mě.

Až teď jsem si uvědomila, že můj šátek máčí hořké slzy, které mi kanou z očí. Pevně jsem stiskla víčka k sobě, abych zabránila dalším slaným krůpějím skutálet se na tváře.

„Takhle to dál nejde,“ řekla jsem sama sobě potichu a rozběhla se pryč.

Když jsem dorazila domů, všude vládlo ticho. Mamka byla nejspíš ještě v práci, což mi absolutně vyhovovalo. Setřela jsem poslední zbytky slz z očí a šla rovnou do svého pokoje. Cítila jsem se strašně osamělá. Věděla jsem sice, že stačí jen sáhnout do kapsy pro mobil a vyťukat Jannetino číslo, ale právě jsem neměla chuť s ní o Daveovi mluvit. Nejradši bych na to sama zapomněla.

A pak můj pohled padl na černé klavírové křídlo, které stálo v rohu mého pokoje.

Přešla jsem k němu a přejela prstem po jeho laku. Tento klavír byl jedinou památkou na mého otce, který před dvanácti lety opustil matku a odjel do Vegas. Tenkrát mi bylo pět. Vzpomínám si, jak jsem jako malá holčička sedávala na jeho klíně, zatímco on hrál Mozartovy skladby. Odmalička mě bavívalo ťukat prstíky do kláves a porovnávat odlišnost jejich tónů. Byl to právě otec, který mě přivedl ke hře. Nebyl to však on, kdo mě naučil doopravdy hrát...

Usedla jsem na stoličku. Zkusmo jsem zahrála začátek Rusalky, ale jak se dalo čekat, v žádnou kouzelnou hudbu se nezměnila. Prolistovala jsem tedy svůj sešit s notami, který byl jako vždy opřený ve stojánku, a našla skladbu, na kterou jsem nedávno narazila a která se mi docela zalíbila. Protáhla jsem si prsty a pak je nechala volně tančit po klávesách. Přesně podle mého očekávání začaly automaticky hrát daný pochod.

Tóny pomalu zaplňovaly každičký kout místnosti a vybarvily ji pozvolnou melancholickou melodií propletenou krátkými důraznějšími pasážemi, které podtrhovaly její dramatičnost. Zdálo se však, že na rozdíl od mého pokoje hudba nedokáže zaplavit tóny i mou mysl - právě naopak. Vyprazdňovaly ji, zametly všechny nežádoucí myšlenky pod koberec a uvolnily tím parket.

A v tom mě opět přepadlo ono zasněné nevědomí, stejné, jako jsem dnes již jednou usazená za klavírem zažila.

Dlouhá černá křídla, která se vztahují vysoko nade mě a vytváří nekonečnou noční oblohu plnou sametových per. Ta pera mě hýčkají a jejich měkké doteky mě uspávají. Dva zářivé body mezi tou záplavou temna mi však nedovolí zavřít oči. Dva velké třpytivé smaragdy... Když se do nich podívám, vidím, jak se od nich odráží stříbřitá stuha, která nás ovíjí dokola a dokola a postupně se rozrůstá jako pavoučí síť... Ta síť září vedle dvou zelených hvězd, na podkladu temného peří... Jsem unavená, tak hrozně unavená... A pak zaslechnu cinkání, jemné a tiché. Kouzelné...

Překvapeně jsem zamrkala. Mé prsty už dávno nehrály tu samou skladbu, kterou před několika minutami začaly. Znovu klouzaly po klávesách naprosto samovolně a tóny, které prýštily z klavíru, malovaly do vzduchu rukou umělce obraz naprosté dokonalosti. Nepozemské dokonalosti.

V tom okamžiku jsem si uvědomila, kde už jsem tu skladbu zaslechla. Hrála v mých snech. Zdávalo se mi o ní spolu... spolu s výkřiky a světelnými záblesky ohně a... a se spoustou bílé mlhy. Nikdy jsem si přesně nedokázala vzpomenout, co se v těch snech odehrává. Posledních několik let se však často opakovaly.

Zkusila jsem se zaposlouchat do hudby. Připadala mi tajemná a jako by nekonečná. Nikde neměla konec ani začátek. Byla věčná. Cinkavé tóny prosycené dramatickými chvilkami mě úplně pohltily. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na zvonečky, které jsem v hudbě slyšela cinkat, a které ve mně vyvolávaly ospalost. Zdálo se, že je to ukolébavka, ale na to byla až příliš zvláštní, příliš tajemná.

Ve chvíli, kdy jsem myslela, že už tu skladbu nikdy nedokážu přestat hrát, se ozval hlasitý třesk rozbíjeného porcelánu a prskání našeho tlustého kocoura Columba. Trhla jsem sebou a spustila prsty z klavíru. Hudba okamžitě ustala, jako by její linii někdo přesekl nabroušenou mačetou.

Vyskočila jsem od piána a rozběhla se do kuchyně, odkud se hluk ozýval. Na jejím prahu jsem se však zastavila. Šok mě přimrazil na místo a já jen němě sledovala scénu před sebou.

Na zemi se povalovaly porcelánové střepy rozbité vázy, která nejspíš spadla z kuchyňské linky. Na jejím místě teď stál Columbo, který celý naježený syčel na osobu, která stála u kuchyňského stolu. Její černá křídla byla napůl roztažená a zakrývala její tvář, v níž určitě zářily jasně zelené oči. Můj zachránce...

Jakmile si mě všiml, rychle na stůl položil něco, co svíral v dlani, a spěšně vyrazil k otevřenému oknu.

„Počkej, neodcházej...“ požádala jsem ho a vyrazila k němu. Sáhla jsem po jeho dlani a stiskla ji v té své. Otočil se ke mně a naše oči se opět střety. Viděla jsem v nich cosi, čemu jsem nerozuměla. Zároveň se v nich ale zračila prosba. Věděla jsem, že ho musím nechat jít, ale ta představa se mi příčila. Konečně jsem se s ním setkala znovu, po tolika probdělých nocích jsem se ho mohla zase dotknout a teď bych se s ním měla znovu loučit?

Nos ho, ozval se mi v hlavě tichý hlas. A nikdy ho nesundávej. Překvapeně jsem se podívala na svého anděla. Neměla jsem tušení o čem to mluví. On ale jen jednou odhodlaně přikývl hlavou a pak mi jeho ruka vyklouzla z dlaně. Byl pryč. Dívala jsem se za ním z okna, jak se jako malá tečka rychle zmenšuje na pozadí zamračené oblohy, a nemohla uvěřit tomu, co se před několika okamžiky stalo.

Když už jsem ho nemoha rozeznat od temných mraků, otočila jsem se k oknu zády. Je pryč. Už zase...

A pak mi pohled padl na ten předmět, který nechal ležet na našem kuchyňském stole. Přešla jsem k němu a vzala ho do ruky.

Byl to medailon. Dokonalý stříbrný medailon. Měl tvar okřídleného erbu a na něm se vyjímalo blyštivými kamínky vyskládané zdobné písmeno S. Nos ho. A nikdy ho nesundávej...

Nebudu... pomyslela jsem si a napadlo mě, jestli to slyšel. Pak jsem si povzdychla a pokusila se vyhnat z očí slzy, které mě v nich začaly pálit. Co je to dneska, sakra, za den? Roztřeseně jsem se nadechla a uvědomila si, že je to vlastně všechno naprosto šílené. Už dvakrát jsem se setkala s andělem... Stiskla jsem medailon v dlani a nechala z ní jeho řetízek volně viset dolů.

Najednou se šperk rozpálil, jako by ho někdo právě vytáhl z ohně. Šokovaně jsem vykřikla a upustila ho  na zem. Na dlani po spálenině však nebyla ani stopa. Na dlani ne. Zdálo se mi ale, že jsem něco cítila jinde. Jako by se něco dostalo skrz ten pálivý dotek do mě a zažehlo tam plamen. Uhnízdilo se to tam, napojilo mě na... něco. Naprosto ničemu jsem nerozuměla.

Když jsem se pak pro šperk udiveně sehnula k zemi, všimla jsem si jediného velikého černého pera, které zůstalo ležet na podlaze...

Tak další kapitolka je za námi, po dlouhé době zase změna pohledu. Doufám, že se líbila. :) Chtěla bych vás moc poprosit o nějaký ten komentář, ať už s kritikou, nebo s chválou. :) Jsem vděčná za každý názor.

Díky,

Vaše Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 12. kapitola - Lilly: