OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly andělů - 6. kapitola

21.07.2017 (11:00) • Kathleena • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1085×

Právě přestalo pršet. Červencové sluníčko však zůstalo schované za velkými šedými mraky a foukal studený vítr. Na polovinu léta bylo poměrně chladno.

Tmavě modrý Aston Martin zastavil před dvoupatrovým domem na okraji Portlandu. Dům obklopovala rozlehlá zahrada s okrasnými stromy a dětským hřištěm.

„Připravená?“ zeptal se Ryan a vypnul motor. Zadíval se na dívku po svém boku a propletl s ní prsty.

„Snad ano,“ nejistě přikývla Amy. Na tenhle okamžik se těšila už od včerejška, kdy jí Ryan nabídl, že pojedou Sarah navštívit. Ráno dokonce nemohla dospat. Už o půl páté se v posteli převalovala ze strany na stranu, a když se pokusila znovu usnout, za zavřenými víčky uviděla tvář své sestry a spánek byl v tu chvíli vedlejší. Přemluvila Ryana, aby vyjeli hned ráno a celou cestu z Tacomy až do Portlandu nadskakovala nedočkavostí. Když se ale ocitli před dětským domovem, znejistěla. Sarah neviděla půl roku. Jak se asi za tu dobu změnila? Jak na ni bude reagovat? Naplnily ji obavy. Nadechla se a přes okno pokryté kapkami děště se zahleděla na budovu.

„Sarah bude nadšená, až tě uvidí, věř mi. Nemusíš mít strach,“ uklidňoval ji Ryan. „Takže jdeme?“ zeptal se a vyčkával na odpověď, která nepřicházela.

„Asi... asi ano,“ odpověděla za hodnou chvíli. Jedna část jejího bytí se nemohla dočkat, až to milé děvčátko spatří, ale ta druhá měla stále strach. Jak přijme svou starší sestru po takové době? Bude se zlobit, že za ní tak dlouho nebyla? Co když bude smutná? Tolik se na Sarah těšila a teď...

Po několika minutách vnitřního boje sebrala Amy všechnu odvahu a stiskla kličku na dveřích. Když vystoupila z auta, Ryan ji chytil za ruku a palcem po ní kreslil uklidňující obrazce. Amy se zhluboka nadechla a společně se vydali po dlážděné cestičce k domu.

Na bílých dveřích z masivního dřeva bylo pozlacené klepadlo ve tvaru lví hlavy. Amy jím zaklepala a s nervozitou, která cloumala každou částí jejího těla, vyčkávala. Ryan nepouštěl její ruku a občas jí věnoval povzbudivý úsměv.

Dveře se s krátkým vrznutím otevřely a do Amy se zabodl zvídavý pohled slečny Wilsonové. Amy si dobře pamatovala její pohrdání, které měla vepsané ve tváři vždy, když se na dívku podívala. Netušila, proč ji nemá ráda, vždyť ji ani neznala.

Byla to postarší žena s tlustými brýlemi posazenými na špičatém nose a lehce prošedivělými vlasy vyčesanými do vysokého drdolu. Z jejího postoje vyzařovala autorita a respekt. Kdykoli dala dětem nějaký příkaz, nikdo se neodvážil odporovat. Byla přesně ten typ ženy, na jejíž tváři nikdy nezahlédnete úsměv ani sebemenší náznak čehokoli pozitivního. Amy si ji pamatovala z dob, kdy ještě sestru navštěvovala.

„Slečna Collinsová,“ v hlase slečny Wilsonové zaznělo překvapení, „přejete si?“

„Dobrý den,“ pozdravila Amy, „jdeme navštívit Sarah.“

„To brzy,“ utrousila trpce Wilsonová, „Sarah byla moc smutná, že jste za ní nepřijela dřív.“

Amy při těch slovech zkřivila tvář bolestí. Přesně toho se bála. „Dřív to nešlo,“ odpověděla nakonec po krátkém rozhodování.

„Váš manžel?“ zeptala se žena a přejela Ryana přísným pohledem od hlavy až k patě.

Ryana to oslovení zarazilo a mírně se napjal. Na druhou stranu ho to ale potěšilo - vypadají s Amy jako pár. „Jsem Amyin přítel,“ usmál se.

„No,“ znovu oba přejela pohledem Wilsonová, ale víc to nekomentovala. „Pojďte dál,“ vyzvala je nakonec. Jakmile vešli dovnitř, zabouchla za nimi dveře.

Slečna Wilsonová prošla úzkou chodbou až k otevřeným dveřím s nápisem Herna a kývla na Amy s Ryanem, aby ji následovali.

Místnost byla útulně zařízená. Podlahu pokrýval barevný koberec, na němž sedělo několik chlapců a hrálo si s autíčky. O kus dál dvě děvčata rovnala panenky na polici a přitom se hašteřila. Slečna Wilsonová je důrazně okřikla, takže dívky okamžitě zmlkly. Ostatní děti si hrály s všemožnými hračkami. Ty menší stavěly věže z kostek a jiné kreslily obrázky pastelkami.

Amy pohledem pátrala mezi nimi. Očima spočinula na děvčátku s blonďatými vlasy svázanými v krátkém copu, které sedělo u červeného stolku pod oknem. Dívka v ruce držela obrázkovou knížku a místo, aby si hrála s ostatními dětmi, četla si.

Amy k ní přistoupila blíž a chvíli ji pozorovala. Sarah soustředěně hleděla do knihy a lehce krčila čelo. Neměla nejmenší tušení, že její starší sestra stojí vedle ní a sleduje ji.

„Sarah,“ oslovila ji Amy tiše.

Dívka zvedla pohled od knihy a upřela ho na Amy. V jejím dětském obličeji se nejprve zračilo překvapení, pak se ale její výraz změnil a po tváři se jí roztáhl úsměv.

„Amy!“ výskla radostně. Knihu hodila na zem a vrhla se dívce do náručí. „Ty jsi přišla! Tolik se mi po tobě stýskalo, myslela jsem, že už nepřijdeš, že jsi na mě zapomněla!“ pištěla a oči jí zářily štěstím jako dvě světýlka.

Amy ji sevřela pevněji a nemohla se nabažit pocitu, že je zase u své sestry. Sarah byla jediná, kdo jí zbyl. Všechen strach byl najednou pryč a nahradil ho nepopsatelný pocit úlevy a radosti. Tolik jí chybělo to dětské sevření.

„Samozřejmě, že jsem na tebe nezapomněla, jak bych mohla zapomenout na moji malou sestřičku,“ mluvila konejšivě a stále objímala to drobné tělíčko. „Měla jsem nějaké problémy a nemohla jsem přijet. Promiň, moc mě to mrzí,“ sypala si popel na hlavu. „Ale myslela jsem na tebe každý den a nemohla se dočkat, až tě zase uvidím.“

„Jaké problémy?“ ptala se zvědavě Sarah a opět nakrčila čelo. Dělávala to tak vždy, když nad něčím přemýšlela.

„To je jedno,“ odvětila vyhýbavě Amy. Nechtěla Sarah popisovat všechno, co se jí za tu dobu odloučení přihodilo, a pochybovala, že by to malé dítě pochopilo. „Teď už je to ale v pořádku, jsem u tebe.“

Sarah se po chvíli vymanila z objetí a propalovala Ryana pohledem. „Kdo jsi?“ zeptala se.

Ryan si přidřepl, aby byl ve stejné výšce jako Sarah. „Ahoj, já jsem Ryan, Amyin přítel,“ mile se na ni usmál.

„Ahoj, já jsem Sarah,“ oplatila mu úsměv. „Máš Amy rád?“ překvapila ho otázkou.

„Ano, mám,“ podíval se na dívku po svém boku. „A moc,“ dodal, když se začal topit v jejích světlých očích.

Sarah ho s potutelným úsměvem pozorovala. „A budete se brát?“

Tentokrát na ni Amy i Ryan vyvalili oči. Amy se vzpamatovala jako první. „Na to je ještě příliš brzy.“ Představa sebe ve svatebních šatech kráčející k oltáři, u něhož by na ni čekal Ryan, ji zaskočila. Zavrtěla hlavou, aby ty obrazy vypudila, a raději upřela pozornost na Sarah.

To samé se honilo hlavou i Ryanovi. Věděl, že je na to moc brzy, ale ta myšlenka nebyla špatná.

Sarah je oba sledovala vědoucím pohledem. Bylo zřejmé, že je na svůj věk velmi chytrá. Posadila se zpátky na židli ke stolku.

Amy sáhla do tašky, kterou dosud držela v ruce, a vytáhla z ní velkou plyšovou opici. „Podívej, co jsme ti přivezli.“

Sarah chytila opici do drobných ruček a zatočila se s ní dokola. „Ta je krásná! Děkuju,“ radostí Amy znovu objala. „Bude se mnou spát v posteli,“ prohlásila a Amy i Ryan se rozesmáli.

***

Amy s Ryanem v dětském domově nakonec zůstali celé odpoledne. Sarah si Ryana oblíbila natolik, že mu dokonce věnovala víc pozornosti než své sestře. Amy stála opodál a s úsměvem obdivovala, jak to Ryan umí s dětmi. Sarah propadla jeho kouzlu během chvíle.

Když se Amy před odchodem se sestrou loučila, dívenka posmutněla. Ryan jí slíbil, že zase přijedou. Sarah se na tváři objevil úsměv a nadšením začala nadskakovat na místě. „Ale přijedete brzy, že ano?“ ujišťovala se.

„Samozřejmě, nemusíš mít strach,“ řekla Amy.

„Mám tě ráda,“ objala naposledy svou malou sestřičku a ruku v ruce se s Ryanem obrátili ke dveřím.

***

„Sarah je úžasná,“ rozplýval se Ryan, když nastartoval motor a auto pomalu začalo nabírat na rychlosti. „Stejně jako její sestra,“ dodal něžně a natáhl se k Amy pro polibek. Dívka si opřela hlavu o jeho rameno.

„Jsem moc ráda, že jsem ji viděla. Jen mě mrzí, že byla celý ten půlrok smutná,“ povzdechla si. Ryan ji konejšivě pohladil po zádech.

Pár minut jeli mlčky, pak ale Ryan proťal ticho. „Sarah mě přivedla na takový nápad,“ začal opatrně a podíval se na Amy. Ta zvedla hlavu z jeho ramena a oplatila mu pohled.

„Jaký nápad?“ zeptala se nechápavě.

„Chtěla bys Sarah adoptovat, že ano?“

„To bych chtěla. Proč?“ Nevěděla, kam tím míří.

„A dítě ti nedají do péče, pokud nejsi vdaná, že je to tak?“ Byl tajemný jako hrad v Karpatech a Amy pomalu, ale jistě ztrácela trpělivost.

„Ryane, o co jde?“ zeptala se a zpříma se mu podívala do očí.

„Když se Sarah zeptala, jestli se budeme brát, napadlo mě, že to není špatný nápad.“ Amy na něho vytřeštila oči, neschopna slova.

„Vím, že je to na tebe příliš rychlé,“ spustil hned, když viděl její reakci, „ale tím by se to přece vyřešilo. Sarah by byla s tebou a obě byste byly šťastné.“

„Ryane, tohle po tobě nemůžu chtít,“ začala a razantně zavrtěla hlavou. Připadala si jako praštěná palicí. V mysli měla chaos a nemohla uvěřit vlastním uším.

„Já vím, zní to šíleně, ale udělal bych to rád.“

„Ryane, vždyť se skoro neznáme. To... to je nesmysl,“ plácla se do čela.

„Nech si to projít hlavou,“ dodal Ryan a soustředil se na jízdu.

***

Celou cestu domů byla Amy zticha. Hlavou jí létala jedna myšlenka přes druhou a ona si je nedokázala utřídit. Hádaly se v ní dvě části - sobecká a racionální. Ta sobecká se svatbou souhlasila. Všechno by se vyřešilo. Obě dívky by byly konečně spolu. Napořád. Amy by se splnilo to, o čem celou dobu snila. Měla by svou malou sestru u sebe. U duchu se nad tou vidinou usmála. Když se ale dostala ke slovu její racionální část, věděla, že je to nerozum. Ryan toho pro ni udělal tolik a teď by byl dokonce ochotný vzít si ji jen proto, aby byla se Sarah? Tohle rozhodnutí by ovlivnilo i jeho život. Něco takového od něho nemůže chtít. A jak to mezi nimi vlastně je? Jsou s Ryanem pár, chodí spolu? Asi ano, ale ne tak dlouho na to, aby se vzali. A provdat se za něho jen z vlastní sobeckosti nechtěla.

Jakmile auto zastavilo na příjezdové cestě Ryanova domu, Amy se probrala ze zamyšlení. Ryan oběhl auto, aby jí otevřel dveře. Na tváři měl opět úsměv, ale byl jiný, než jaký u něj Amy znala. Bylo v něm... zklamání?

Přišlo jí to líto. Možná byla příliš bezcitná. Byla si vědoma toho, že to myslel dobře, ale něco takového opravdu nečekala. Samovolně ho objala. Přitiskla se k němu a obmotala mu ruce kolem krku.

„Vím, že to myslíš dobře a já si toho nesmírně cením. Jsem ti vděčná za všechno, co pro mě děláš, ale tohle je věc, na kterou ti nemůžu dát odpověď během pár minut. Musím si to rozmyslet,“ mumlala mu do ramena.

„Já vím, to je samozřejmost,“ promluvil Ryan po delší době a konečně ji objal kolem pasu.

Když se po chvíli pustili, Amy se vydala do domu a Ryan ještě zamířil k poštovní schránce, aby vybral poštu.

Mezi reklamními letáky uviděl čistě bílou obálku. Na přední straně byly iniciály A. C. vystříhané z novin nebo časopisů. Ryanův výraz potemněl. Se zájmem si prohlížel tu věc ze všech stran. Něco mu na tom nehrálo.

Autor: Kathleena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly andělů - 6. kapitola: