OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-XVI.-Summer Hillová

06.10.2009 (19:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2286×

  Chvíli jsem se dívala na chvějícího se Tommyho a čekala, až mi to secvakne na správná místa, abych pochopila, co to povídá. Když se tak stalo, jen jsem se zvedla a běžela do koupelny, kde jsem se vyzvracela.
 „Promiň, znáš to, zvednul se mi z toho už tak rozhoupaný žaludek,“ omluvila jsem se mu a chytila ho za ruku.
 „Jak můžeš být tak klidná?“ křičel na mě Tommy. Než jsem mu stihla odpovědět, dveře se rozrazily a dovnitř vletěla sestra.
 „Co se to tu děje?“ Vypadala dost přísně. Přešla rovnou k přístrojům, ke kterým byl Tommy připojený, a kontrolovala jeden, který vypadal jako pohoří, byl na něm jeden vrchol vedle druhého. „Pane Hille, musíte se přestat rozčilovat, nedělá vám to dobře. A slečna by měla brát v potaz, že pan Hill byl jednou nohou v hrobě a hrozí spousta komplikací počínající zápalem plic,“ rozčilovala se na mě. Jen jsem seděla a koukala na ni. „Jestli ještě jednou budu muset přijít kvůli krevnímu tlaku vašeho přítele, vykážu vás ven.“
 „Bratra,“ pípla jsem.
 „Tak bratra,“ zavrčela a odešla.
 „Neboj, jsem v pohodě,“ konejšil mě Tommy. Asi jsem vypadala vystrašeně, ale ona mi vážně nahnala strach. Tak byl Tommy chvilku v ledové vodě. Spousta lidí se otužuje a nic jim není, tak proč on by měl být nemocný?
 „Já už taky. Teď mi v klidu pověz, co se ti zdálo,“ vyzvala jsem ho.
 „Nebyl to sen,“ ohradil se, ale pokračoval. „Vlezl jsem do té vody a najednou jsem viděl celou naši rodinu, doma, Rose se učila chodit, tys byla pořád tak krásná a já držel nádherné dokonalé dítě. Naše dítě,“dodal a mě škublo v břiše. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, že už brzy budu matkou. Tommy ale pokračoval. „A pak, v sanitce jsem měl další vizi. Už zvenku byl náš dům nějaký zlověstný, ale když jsem vešel dovnitř,“ zalily se jeho oči slzami. Rychle jsem se podívala směrem ke dveřím, a když jsem si myslela, že tam nikdo není, rychle jsem se zvedla a políbila ho.
 „Ach, lásko, neplakej. Co se stalo potom?“
 „Nejdřív jsem našel mámu, ještě žila, ale… Něco ji napadlo. Nahoře v patře jsem našel tebe s naším dítětem, jak truchlíš u mého těla přibitého na kříži. Dítě bylo také mrtvé, ale nevím, jestli sis to vůbec uvědomovala. A pak přišly nějaké stíny a začali tě rvát na kusy a jíst,“ dokončil a schoval hlavu v dlaních. Hladila jsem ho po vlasech a čekala, až se zase uklidní.
 „Co navrhuješ udělat?“ zeptala jsem se nakonec.
 „Nevím. Napadají mě dvě možnosti. Buď se přestěhujeme, nebo dáš dítě pryč.“ Byl tvrdý.
 „Tommy, ani jedno z toho nejde! Přece nenecháme rodiče a Rosie samotné!“ zděsila jsem se.
 „Tak v tom případě…,“ nedokončil a podíval se směrem k mému břichu.
 „Tommy… Tohle nikdy nepochopíš, pokud si tím neprojdeš taky, ale to dítě… Je to součást mě, součást tebe ve mně, miluju ho víc než svůj život a nedovolím, aby se mu něco stalo,“ obhajovala jsem své stanovisko.
 „Takže co navrhuješ? Skončíme jako potrava nějakých duchů?“
 „Nevím… V první řadě zajdu k doktorovi a pak se uvidí,“ rozhodla jsem se. Potřebovala jsem získat čas.
 „Dobře, ale co nejdřív, protože pokud by byla možnost dát to pryč, neměla bys váhat,“ nabádal mě. Choval se divně, proč se zabít živého tvora?
 „Uvidíme,“ zabručela jsem.

  Ještě ten týden jsem se objednala k doktorovi. Silverberg byl malé město, takže na mě všechny ty ženy v čekárně zvědavě koukaly. Proč asi přišla? Je neopatrná, takže má nějakou ošklivou nemoc? Neměla bych si odsednout? Dokonce i postarší sestřička se na mě taky uculovala.
 „Copak, copak, slečinko? Něco nešlo podle plánu?“
 „Ne, chci se jen ujistit, že je všechno v pořádku,“ odsekla jsem jí.
 „No dobře. Tak vyplníme kartu. Jméno, rodné číslo, adresa, kontakt…“ Šlo to snad donekonečna. Když jsme konečně kartu vyplnily, čekala jsem chvíli vedle sestřičky, protože doktor tam měl pacientku.
 „Tak na shledanou,“ zahlaholil za ní, když se konečně otevřely dveře od ordinace. Vešel do předpokoje, kde jsem čekala. Byl vysoký a statný. Měl pleš po celém vršku hlavy a po stranách trochu vlasů. Na sobě dlouhý bílý lékařský plášť.
 „Můžete dovnitř,“ sdělila mi sestra, já se zvedla a šla s doktorem do ordinace. Byla vkusně zařízena do bílé a hráškově zelené. Cítila jsem se tu dobře, ne jako u doktora.
 „Dobrý den,“ pozdravil mě. Pozdrav jsme opětovala.
 „Jak koukám, jste tu poprvé, takže bych se vás nejdřív zeptal na pár otázek…“ Další výslech. Anamnéza mých rodičů, moje, všechny nemoci, které jsem prodělala, léky které beru… Trvalo to dlouho.
 „Tak proč jste přišla, slečno Hillová?“ zeptal se nakonec.
 „Dělala jsem si těhotenský test a byl pozitivní,“ vysvětlila jsem a tváře mi zalil růměnec.
 „Za to se nemusíte stydět. Takže tady si lehněte, rozepněte kalhoty a provedeme ultrazvuk,“ usmál se na mě. Byla jsem sice nervózní, ale on mě trochu uklidňoval. Lehla jsme si na lehátko, rozepnula kalhoty a čekala. On zapnul ultrazvuk a napatlal mi na břicho takový gel, který byl moc studený. Chvíli tam jen tak jezdil a díval se na rozmazané šmouhy na monitoru, potom obraz stisknutím nějakého tlačítka zastavil a natočil monitor tak, abych tam viděla.
 „Tady má hlavičku, tady ručičky a nožičky. Tahle skvrna je srdce. Gratuluju, opravdu jste těhotná,“ usmál se. Mě ale moc do smíchu nebylo.
 „A… dá se to… dá se to ještě dát pryč?“ zeptala jsem se.
 „Vy dítě nechcete?“
 „Chci, ale jsem moc mladá a příteli by se to asi moc nelíbilo. A to nemluvím o rodině,“ trošku jsem zalhala.
 „Tak to vás zklamu, jste tak ve čtvrtém měsíci, teď už se s tím nic dělat nedá.“
 „Dobře.“ Na jednu stranu jsem měla velikou radost, že mám výmluvu proto nechat si ho a na druhou stranu mi srdce spadlo až do kalhot. Co řeknu doma? Tommy nebude mít radost.
 „Tak pojďte, už můžete slézt, vyplníme průkaz a ještě nějaké papíry.“

  Tommy z toho vážně neměl radost.
 „Takže teď všichni umřeme jen kvůli tomu dítěti?“ rozčiloval se.
 „Uklidni se, proč bychom umírali kvůli dítěti? Myslím, že větší problém je jak to udělat s Petem a s našimi.“
 „Copak jsi neměla nějaké příznaky už dřív? Proč jsi šla k tomu doktorovi až takhle pozdě? Ještě před měsícem ses toho mohla zbavit a byl by klid!“ Oči se mi začaly nalévat slzami.
 „Ty to dítě nechceš.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.
 „Ne.“
 „Dobře,“ zvedla jsem se a bez jediného pohledu nebo slova na rozloučenou jsem odešla domů.
  Než Tommyho pustili z nemocnice, nechodila jsem za ním. Tím, že zavrhl ten malý zázrak uvnitř mě, zavrhl i mně. Takže jsem se hodlala zařídit podle svého. To dítě bude moje, a jako otce udám Petea. Myslím, že s trochou dobré vůle by se to dalo přechytračit o týden nebo dva. Nevím proč, ale dokud Tommy nebyl zpátky, nic jsem nepodnikala, jen plánovala, jak to všem řeknu. Chodila jsme normálně do školy, odpovídala na otázky pitomých spolužaček co je s Tommym, kdy se vrátí a jestli ho do nemocnice nechodí navštěvovat nějaká jiná spolužačka a děsila se toho, co nastane, až Tommyho zase uvidím.
  V nemocnici ho nechali dva týdny a dost učitelů se mu posmívalo, že je tam častěji než doma. Tam jsem ho obcházela a dávala si pořádný pozor na to, abych se s ním nikde nesetkala. Ale nemohlo to takhle jít dlouho.
 „Dále,“ odpověděla jsem na zaklepání, zatímco jsem brouzdala po internetu v knihovně a hledala nějaké informace o těhotenské výživě a cvičení.
 „Lásko, takhle to dál nejde,“ zašeptal mi do ucha Tommy. Shodila jsem mu ruce z mých ramen a dál projížděla všemožné články.
 „Jak vidíš, tak jo. A mně to docela vyhovuje.“
 „Přišel jsem se ti omluvit. To v nemocnici jsem nemyslel vážně, byl jsem rozčílený,“ snažil se. Neodpovídala jsem a dělala, jak moc mě nezajímá a jak moc ho už nechci. „Mám jen o tebe šílený strach. Bojím se, že to nebyly sny nebo tak, ale vize budoucnosti a pokud tu zůstaneme nebo se narodí to dítě, všichni zemřeme.“
 „Jdi pryč.“
 „Summer, myslím to vážně. Samozřejmě, že to dítě chci.“
 „Řekla jsem, ať jdeš pryč.“
 „Ty mi neodpustíš?“
 „A co čekáš? Že se ti vrhnu kolem krku a bude zase všechno růžové? Zapomeň. Odmítnul jsi naše dítě a tím i mě. Nemám ti už co říct.“ Chvíli tam ještě stál a pokusil se mě pohladit po vlasech, ale ruku jsme mu zase shodila, tak si povzdechl a opravdu odešel. To nebude ani trochu bojovat? Jen těch pár ubohých vět? Cítila jsem se pěkně mizerně.
  Nevěděla jsem, komu to říct dřív. Nakonec jsem se rozhodla.
 „Mami, půjčím si auto!“ zavolala jsem na ni do kuchyně, kde krmila Rose.
 „Dobře, vrať se brzo! A ať tě nechytí policie!“
  Vyjela jsem a užívala si tu volnost, kdy jsem nebyla zavřená v domě nebo ve škole, kde jsem kdykoliv mohla potkat Tommyho. Ve škole to bylo horší, byli jsme ve stejné třídě. Teď ale strávím několik hodin s Petem, který mě snad pochopí.
 „Ahoj,“ pozdravil mě překvapeně. „Nečekal jsem tě tu.“
 „Já vím. Promiň, že jsem nezavolala. Můžu dál?“
 „Jasně, pojď.“
 „Dobrý den, pane a paní Kingovi,“ zavolala jsem na Peteovy rodiče do obývacího pokoje, kde se koukali na televizi.
 „Ahoj, Summer. Dlouho jsme tě neviděli. Není na návštěvu trochu pozdě?“ podívala se paní Kingová na hodiny.
 „Já vím, omlouvám se, ale musím s Petem mluvit,“ vysvětlila jsem. Přikývla a usmála se na mě. Proč já nemůžu mít tak pohodovou rodinu?
 „Tak co se děje?“ zeptal se Pete, když jsem za námi zavřela dveře.
 „Radši si sedni,“ pobídla jsem ho. Podíval se na mě s trochou strachu v očích, ale udělal to. „Víš, stala se malá nehoda,“ začala jsem.
 „Nehoda? Kdo je zraněný? Potřebuješ nějakou dobu střechu nad hlavou? Můžeš zůstat tady, naši by to určitě schválili,“ začal horlivě pomáhat Pete. Byl zlatý.
 „Trochu jiný druh nehody. Stala se nehoda mezi námi.“ Chvíli seděl a koukal, snažil se to pochopit. Mračil se. Když mu to konečně došlo, doširoka otevřel oči a zalapal po dechu.
 „Nejsi… Že ne?“ ujišťoval se, že mě pochopil špatně.
 „Jsem.“
 „A jsi si jistá, že se mnou?“
 „Od příjezdu do Silverbergu jsem s nikým jiným nespala,“ lhala jsem, jak když tiskne.
 „No do prdele,“ ulevil si. Sáhl pod postel a vytáhl lahev plnou jantarově zbarvené tekutiny. Odzátkoval ji a pořádně si zavdal. „Chceš taky?“ natáhl ji ke mně.
 „Ne, díky,“ zabručela jsem. Zaprvé jsem pít teď nesměla a zadruhé mi jen při pohledu na ten alkohol bylo špatně od žaludku.
 „Jak dlouho?“ zeptal se po chvíli ticha. Já si mezitím vlezla do jediného křesla v jeho pokoji.
 „Čtvrtý měsíc.“
 „Do prdele.“
 „Já vím,“ přisvědčila jsem. Chvíli bylo ticho, zase se mračil. Občas pootevřel pusu, aby něco řekl, ale zase jí zavřel.
 „Takže si tě musím vzít a udělat z tebe počestnou ženu,“ konstatoval.
 „Neříkáš to moc nadšeně,“ ušklíbla jsem se.
 „A ty se mi divíš? Rozhodně jsem neplánoval svatbu a děcko v osmnácti.“ Vypadal dost zkroušeně. Ale pořád mě ještě neodmítnul.
 „To já taky ne. Ale ne, nemusíš si mě brát. Stačí jen, když budu moct do rodného listu napsat tvoje jméno do kolonky otec,“ usmála jsem se.
 „To samozřejmě můžeš,“ usmál se taky, trochu zdrchaně. „Pojď sem,“ natáhl ke mně ruku. Zvedla jsem se, chytila ho za ruku a nechala se stáhnout do jeho klína.
 „Takže ze mě bude táta?“ zeptal se, zatímco kolem mě obmotal ruce a dal si záležet, aby jedna z nich spočinula na mém břiše.
 „A ze mě máma,“ doplnila jsem ho a přivinula se k němu. Pete byl skvělý kamarád. Teď, když z mého života odešel Tommy, možná bych dokázala za čas k Peteovi i něco cítit.
 „Ty nejsi máma, ty jsi dračice,“ zasmál se. „To dítě bude chodit v černé a bude stejně neskutečně nádherné jako jeho máma.“
  Ještě hodinu jsem u něj zůstala a plánovali jsme společnou budoucnost. Kvůli dítěti se obětuju, kdybych musela. Klidně budu žít s Petem, jen aby mělo moje dítě úplnou rodinu. Pak jsme se rozloučili a já za tmy odjela domů. Teď mě čekala ta horší část. Zaparkovala jsem auto a roztřeseným krokem vešla do domu. Podle hlasité hudby z patra jsem pochopila, že Tommy je u sebe. Tím lépe. Rodiče se koukali na televizi.
 „Jsem zpátky,“ vešla jsem do obývacího pokoje.
 „Ahoj, holčičko,“ pozdravil mě táta. „Není ti nic? Jsi hrozně bledá.“
 „Já…,“ začala jsem, zatímco jsem vypnula televizi a sedla si na konferenční stolek, čelem k oběma rodičům. „musím vám něco říct.“
 „Co se děje? Máš nějaký problém ve škole? Neboj, všechno se dá nějak vyřešit,“ pohladila mě po ruce máma.
 „Tohle není tak jednoduché, mami,“ sklopila jsem oči. „Jsem těhotná.“ Rozhodla jsem se to mít za sebou co nejdřív, zbytečné průtahy by mě jen stresovaly.
 „Cože???!“ zaburácel táta a vyletěl ze sedačky. Jen jsem na něj zírala a přikrčila jsem se ze strachu před ránou.
 „Miláčku, a s kým?“ zeptala se máma.
 „S Petem.“
 „Zabiju ho,“ zavrčel táta.
 „Paule, sedni si,“ uklidňovala ho máma.
 „Zabiju ho,“ opakoval pořád dál. „Jdu pro sekáček a jedu dolů do města!“
 „Tati, nech toho!“ vstoupila jsem do toho já. Konečně se zastavil a poslouchal. „Jsem ve čtvrtém měsíci, takže se s tím už nedá nic dělat. Prostě dítě donosím a nechám si ho.“
 „Ale zlatíčko, tohle rozhodnutí ovlivní celý tvůj život, přece nechceš v osmnácti stát u plotny a vyvářet pro sebe, manžela a dítě?“ šla na to máma klidným hlasem.
 „Jakého manžela?“ zeptala jsem se.
 „Samozřejmě se vezmete. Příští měsíc ti bude osmnáct, takže co nejdřív potom, aby to na tobě nebylo moc poznat,“ plánoval táta.
„Já si ho nebudu brát, tati. Teď jsem se vrátila od Petea a domluvili jsme se, že prostě bude v rodném listě uvedený a bude se o to malé starat. Rozhodně se ale nebudu vdávat!“ přidala jsem na hlase.
 „Miláčku, tohle město je maličké. Co by si o nás lidé pomysleli, až tě uvidí s kočárem jako svobodnou matku?“
 „Mami, nech toho. Je mi jedno, co si budou myslet. Je to moje dítě a můj život.“
 „Jo, tvůj zkažený život,“ zabručel táta, kterého musela máma pořád držet za ruku, aby se nevydal hledat sekáček na maso nebo cokoliv jiného, čím by mohl Petea zabít.
 „Jdu spát,“ oznámila jsem, protože to nevypadalo, že by se mnou ještě chtěl někdo mluvit. Cestou po schodech jsem je ještě slyšela, jak se dohadují. Občas ke mně dolehlo nějaké slovo jako „nech toho“, „je to vina obou“ a „zavřeli by tě na doživotí!“. No to mám tedy povedenou rodinku. Otce potencionálního vraha a incestního bratra. Ty máš tak co říkat, zabručela jsem na sebe v duchu, když jsem se rozplácla na posteli. Ležela jsem a ruce si položila na břicho. Hledala jsem jakoukoliv nejmenší známku toho, že ve mně roste nový život. Nakonec jsem se zvedla s tím, že se mi břicho trochu zvětšilo, šla se umýt, převléknout a šla jsem spát.
  Někde uprostřed noci mě napůl něco probudilo a cítila jsem, že mě něco hřeje na břiše. Pootevřela jsem oči a uviděla někoho známého se stejnýma očima, jako mám já, s tmavě blond vlasy, jak sedí u mé postele a mé ruce na mém břiše.
 „ Spinkej dál,“ zašeptal. S jistotou, že si to nebudu pamatovat, jsem se zase ponořila do snů.
  Kolem mě byly bílé zdi, spousta světla a nějací lidé. Křičeli na sebe a snažili se spolupracovat a já netušila, co se děje. V tu chvíli mnou projela nepředstavitelná vlna bolesti, která neustupovala a já myslela, že se mi trhá tělo na několik kusů. Asi ho roztrhaly ty střepiny z mého rozbitého srdce, nevím. Bolest byla tak příšerná, že jsem začala řičet. Ječela jsem a snažila se tu bolest dostat ven křikem, ale nedařilo se. Ječela jsem a ječela a modlila se, aby mě někdo zabil, ale já byla pořád naživu a cítila. Doufala jsem, že si někdo z těch lidí všimne, jakou agónii cítím, a nějak mi pomůže. Pár z těch lidí se na mě podívalo, ale nikdo se nesnažil tomu zabránit. Jako kdyby se s tím počítalo. Pak jsem ucítila ohromný tlak a slabou úlevu a pak slyšela něco, co jsem nestačila zařadit.
  Probudila jsem se s leknutím a posadila se na posteli. Proč se mi pořád zdá tenhle pitomý sen? Pořád jsem nechápala, co to má znamenat. Za posledních několik měsíců mě mořil skoro každou noc. Sice byl pořád zneklidňující, ale už jsem necítila takový strašný strach. Otočila jsem se na bok a pokusila se usnout znova.
  Šla jsem alejí plnou různobarevných stromů. Pod nimi se kupilo listí, musel být podzim. Šla jsem, aniž bych věděla, kam, ale něco mě hnalo dál. Cesta se vůbec neměnila a já přemýšlela, jestli se vůbec hýbu. Pak jsem ale na vzdáleném konci aleje uviděla několik teček. Přibližovala jsem se k nim. Bylo jich sedm a já už mohla rozpoznat, že to jsou lidé. Vypadali nějak zvláštně, i když nebyli k rozeznání od obyčejných lidí. Něco mě ale znepokojovalo. Stáli jako sochy vedle sebe, ani se nehnuli a čekali na mě. Nemrkali. Byli to dva rodiče a pět dětí. Něco se mi tím matně vybavovalo, ale nevěděla jsem co.
 „Ahoj, Summer,“ pozdravil mě ten otec. Zůstala jsem stát.
 „Co tu dělám?“ zeptala jsem se.
 „Jsi tu proto, že jsme to chtěli my,“odpověděl mi, jako kdyby to všechno vysvětlovalo.
 „Co tím myslíte? Proč tu jsem?“ zeptala jsem se a podívala se po nich pořádně. Ztuhla jsem. Mezi těmi dětmi postával jeden chlapec. Chlapec, kterého jsme já i Tommy znali už dosti důvěrně. Začala jsem cítit strach.
 „Nenechali jste se vyštvat z toho domu,“ začal otec, „ale teď máš něco, co chceme.“
 „A o co jde?“ zeptala jsem se. Kdyby to bylo na mě, klidně bych jim to dala, kdyby to znamenalo klid pro moji rodinu.
 „Tvé dítě,“ ukázal směrem ke mně.
 „To nedostanete!“ vyhrkla jsem a chytila se za břicho. Docela mě vyděsilo, když jsem zjistila, že břicho už mám dost velké. Pořádně jsem se za něj chytila, abych ochránila dítě uvnitř.
 „Johne,“ pokynul ten otec našemu známému chlapci. Ten přikývl a udělal několik kroků ke mně. Chtěla jsem couvat, ale nemohla jsem, jako kdybych byla zarostlá do země. Chlapec se ušklíbl a zvedl ruce. Vypáčil moje ruce od břicha, vyhrnul mi triko a do pupíku mi vrazil od každé ruky jeden prst.
 „Nech mě!“ křičela jsem. Chlapec ale zabral a tahal rukama od sebe. Moje kůže se napínala, hrozně to bolelo, až mi začala k nohám kapat krev, jak břicho roztrhl a propracovával se dovnitř, aby si vzal, co chce…
 „Summer, probuď se!“ třásl mnou někdo. Jak jsem přicházela k sobě, slyšela jsem , že křičím. Nešlo to zastavit. Nakonec jsem se ale probrala.
 „Tommy!“ vrhla jsem se mu kolem krku.
 „Co se ti stalo?“ zeptal se naléhavě, aniž by mě pustil.
 „Zdálo se mi o jedné rodině a byl tam i ten chlapec a chtěli dítě a – AU!“ vyjekla jsem, protože jsem si uvědomila, že mě bolí břicho.
 „Co je?“ zeptal se starostlivě Tommy a pustil mě.
 „Bolí mě břicho,“ vysvětlila jsem mu a odhrnula peřinu. Na břiše nic patrného nebylo, ale pode mnou se rozšiřovala kaluž krve. „Tommy, něco je špatně!“ začala jsem se klepat. Teď už přece nemůžu o dítě přijít!
 „Zavolám záchranku a vzbudím rodiče,“ vyhrkl Tommy, hned byl na nohou a odběhl pryč. Břicho mě hrozně bolelo a já se zhroutila do postele.
 „Bože, co se to děje?“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-XVI.-Summer Hillová: