Po stopách strachu-XV.-Tommy Hill • OurStories.cz ~ naše povídky

Výměna názorů, Tommyho způsob vyrovnání se a vize...

03.10.2009 (18:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 813×

Sedl jsem si na postel, aby mě to nepoložilo.
„A to jako… se mnou?“ upřel jsem na ni oči.
„Ne, s buldozerem!“ kroutila hlavou rozčileně.
„A jak víš, že není Peteovo?“ ptal jsem se zmateně.
„Já mu jednu fláknu,“ říkala si pro sebe a protáčela oči. „Já jsem ti říkala, že s ním už nespím!“ zvedla najednou hlas, až jsem nadskočil. Nejspíš mi ani nedocházelo, co se vlastně děje. Seděl jsem vykuleně na posteli snad pět minut.
„No, tak co s tím budeme dělat?“ ptala se hystericky Summer. Musel jsem přemýšlet. Ale v tuhle chvíli to prostě nebylo možné.
„No a jak dlouho jsi…?“ zeptal jsem se.
„Já nevím,“ zaváhala Summer a se zoufalým výrazem si ke mně přisedla na postel. „Dobře mi není od té doby, kdy jsme se vrátili od babičky,“ konstatovala zamyšleně.
„Takže by se to ještě dalo…“ nedokončil jsem větu a věnoval jí tázavý pohled. Summer vytřeštila oči a dívala se na mě jako na vraha.
„Dalo… Ale na to zapomeň! To přece nemůžeme!“ zvedla se a začala popocházet po místnosti.
„Aha a mít retardovaný dítě, který bude do smrti snášet výsměch, to můžeme?“ opáčil jsem naštvaně. Summer se chytila za břicho a zase si sedla na postel. Takhle jsem ji ještě nikdy brečet neviděl. Nevěděl jsem, co mám dělat. Utěšit ji? Objal jsem ji, ale ona mě hrubě odstrčila.
„Je to všechno moje vina.“ začala zase brečet.
„Proč?“ nechápal jsem.
„Kdybychom… kdybychom,“ koktala nesrozumitelně a pořád jí tekly slzy proudem, „kdybychom to zarazili už v začátcích, kdybych za tebou tenkrát v noci neběžela a nechala tě odjet….“
„…Tak by to nic nezměnilo. V tu dobu už jsi musela být těhotná,“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Já to nechápu. Jak se nám to mohlo tak vymknout z ruky?“ rozhazovala rukama, „Musíme vymyslet, co uděláme.“ setřela si slzy a otočila se na mě.
„Nemůžeš si to nechat, Summer, to přece nejde,“ řekl jsem sametovým hlasem, aby ji to zranilo co nejméně. Ale nejspíš se to minulo účinkem.
„A co kdybychom to dítě vydávali za Petovo?“ jiskřilo jí v očích.
„Sama si říkala, že s ním nespíš. Poznal by, že není jeho,“ snažil jsem se najít vhodné argumenty.
„No a? Malá lež neuškodí… Nikdo přeci nepozná, jestli to dítě vzniklo o dva týdny dřív nebo později, ne?“ řekla Summer s nadějí v hlase. Trochu mě děsila. Vypadala při tom jako šílenec.
„Summer,“ chytil jsem ji za rameno a snažil se mluvit srozumitelně, „víš, jak vypadají incestní děti? Nejsou normální.“ zdůraznil jsem poslední slovo. Summer se zase začala klepat brada a tak jsem poznal, že zase začne brečet.
„Ale vždycky to tak být nemusí!“ křičela. Připadal jsem si bezradně. Kdybychom tak nebyli sourozenci… Zvednul bych ji do vzduchu a chtěl bych si ji vzít, žili bychom i s prckem v nějakém útulném domě a milovali se každý večer. Ale my sourozenci jsme. A k tomu dvojčata.
Prudce jsem se zvednul, podíval se na ni tázavým pohledem, ale ona jen sklopila hlavu. Hlasitě jsem za sebou zabouchnul dveře a mířil rovnou do garáže. Přehodil jsem přes sebe svoji motorkářskou bundu, helmu, nasedl na mašinu a prudce vyjel po cestě pryč.
Neměl jsem nejmenší tušení, kam jedu nebo co chci vlastně dělat. Auta jsem míjel tak rychle, že jsem ani nepostřehnul jejich barvu. S rostoucím vztekem rostla i má rychlost. Kdybych teď napálil do nejbližšího stromu, sjel do příkopu nebo narazil do protijedoucího auta, bylo by mi to jedno. Kam se poděly naše životy? Kam zodpovědnost a nějaká morálka. Teď je všechno pryč, v nenávratnu. Ať tohle vyřešíme jakkoliv, už nikdy to nebude jako dřív. Na naši aférku teď doplatí další. Naše dítě. Dítě, které nemělo a nesmělo vzniknout. A já to přece dopustil!
Zastavil jsem u jakéhosi rybníku, malého jezera, nebo co to vlastně bylo. Helmu jsem těžce uchopil, nechal si chladným podvečerním větrem čechrat vlasy a sklonil jsem se nad vodní hladinu. Viděl jsem tam jen svou smutnou, zničenou, zoufalou tvář. Sedl jsem si do spadaného listí, sklopil hlavu do dlaní a tiše vzlykal. Ještě nikdy jsem si nepřipadal jako teď. Kéž bych tenkrát v nemocnici zemřel, kéž by mě ten chlapec zabil. Nic jiného bych si nezasloužil. Zadíval jsem se k nebi. Obloha byla bílá, vypadala klidně. Na nose mě cosi zastudilo. Na tváři, na víčkách. Napřáhl jsem ruku. Byl to první sníh v téhle suché zimě.
Těžká bunda klesla k zemi stejně jako vše pod ní. Nořil jsem se do ledové vody jen v džínách. S každým krokem mě to stále více bodalo. Pomalu jsem měl pocit, že už necítím nic. Jen ten dopadající sníh na mé tělo, ten ostrý pocit po prvním tepu, kdy jsem se vnořil do té ledové vody. Jestli mě teď někdo pozoruje, musí si myslet, že jsem šílenec. Ať. Vždyť vlastně jsem.

Něco mě zalechtalo na hrudi. Podíval jsem se. Stál jsem uprostřed pšeničného pole. Kde jsem se tu vzal, co tu dělám? A kde vůbec jsem. Začal jsem se rozhlížet a utíkat všude kolem, ale nikde nebylo nic než ta pšenice. Slunce mi svítilo do očí, všude kolem byla jen osamocená krajina. Když jsem za sebou zaslechnul něčí smích. Byl mi povědomý, ale nedokázal jsem ho hned definovat. Otočil jsem se. Najednou jsem stál zase před naším domem. Ihned jsem poznal Summer v růžových letních šatech se houpat na dřevěném houpacím křesle. Měla zavřené oči, usmívala se. Vypadala unaveně, vypadala roztomile, vypadala sladce, jako nějaká panenka. Hned vedle ní seděl na verandě táta, šťastně se usmíval, v ruce měl flašku piva a pohledem směřoval k mámě. Ta držela malou Rose za ručičky a učila ji chodit. Rose jsem poznal ihned. Ale nebyla to ta naše malinká Rose, ale už o trochu větší, povyrostlé batole. Byla tak rozkošná. Celý ten obraz byl tak nádherný, že jsem se na něj nemohl vynadívat. Nevím, co přesně na něm bylo tak krásného a uchvacujícího, ale nemohl jsem odtrhnout oči. Všichni vypadali tak šťastně, vyrovnaně, klidně, láskyplně. Najednou někdo vyšel ze dveří. Na dálku jsem nemohl rozeznat kdo to je, viděl jsem jen mužskou postavu držící něco v náručích. Když ale sešel po schodech dolů, myslel jsem, že mi vyskočí srdce z těla. Nemohl jsem popadnout dech. Ten muž jsem byl já. Vypadal jsem šťastně jako všichni ostatní. A v tom, co jsem v náručí držel zabalené v dece, jsem poznal dítě. Miminko. Přišel jsem blíž k mému druhému já. Dítě, které leželo v mém v náručí, bylo něco tak andělsky nádherného, že bych to ani nedokázal popsat. Blond vlasy, nádherné blankytně modré oči, rozkošný nosík, malé buclaté ručičky. Choval jsem ho v náručí a byl jsem si jist jedním: Tohle je naše dítě. Zaplavila mě vlna tepla a štěstí.

„Dýchá!“ uslyšel jsem tlumený hlas v dálce. Zdál se mi tak vzdálený, že jsem se jím nechtěl vzrušovat a chtěl jsem zase upadnout do svého nádherného snu. Dávivý pocit mě ale nutil kašlat a kašlat, pořád dokola. Otevřel jsem oči. Viděl jsem jen směsku šmouh. Pomalu jsem začal zaostřovat. Uvědomil jsem si, že ležím. A taky že je mi neskutečná zima. Uviděl jsem nad sebou klečet nějakého neznámého muže. V životě jsem ho neviděl, ale vypadal celkem vyděšeně.
„No hurá, kluku, žiješ!“ poplácal mě po tváři a cítil jsem, jak mě něčím přikrývá. Chtěl jsem se ho zeptat, kde jsem, co se děje, kde jsem se tu vzal, ale nedostal jsem ze sebe ani hlásku. Lapal jsem po kyslíku, jak to jenom šlo, a klepal se zimou. Z dálky jsem slyšel houkání, které se stále intenzivněji zesilovalo. Byl jsem si jistý, že je to sanitka. Takhle může houkat jedině sanitka.
„Ustupte. Je při vědomí celou dobu?“ uslyšel jsem ženský hlas.
„Plaval na hladině jako mrtvola polonahý, tak jsem pro něj skočil a jen co jsem ho vytáhl, se nadechl a pořád kroutí očima,“ poznal jsem hlas toho muže.
„Chlapče, víš, jak se jmenuješ?“ mluvila na mě ta žena, zatímco se mnou cosi dělala. Cítil jsem jen mírné teplo.
„To-To-mmy,“ procedil jsem skrz skřípání zubů.
„Dobře, Tommy, už je dobře.“ uslyšel jsem zaklapnutí dveří a znovu se rozezněla houkačka.

Díkybohu! Můj sen pokračuje! Zase jsem stál v tom pšeničném poli a díval se na náš dům. Jenže slunečné počasí bylo to tam. Cítil jsem chlad, skoro jako by na mou kůži někdo přiložil kostky ledu. Před domem nebyl nikdo. Summer se nehoupala v křesle, nikdo se nesmál. Bylo tam jen pusto a prázdno. Strašně moc jsem chtěl znovu vidět dítě, které jsem držel v náručí. Vydal jsem se směrem k domu a volal „Summer, mami, tati!“ ale z mého krku nevyšla ani hláska. Chvíli jsem se tomu podivoval, pak se mě zmocnil nepříjemný pocit. Tenhle sen na mě příjemně nepůsobil ani v nejmenším. Snažil jsem se ale nepanikařit a otevřel dveře dovnitř domu. Ticho. Vešel jsem do obýváku. Nikde nikdo. Šel jsem do kuchyně. Nikdo. Chtěl jsem už skoro odejít, když jsem uviděl někoho ležet na zemi. V kaluži krve. S dírou v břiše, stovkami krvácejících ran po těle, znetvořeným obličejem. Byly slyšet jen vzlyky téhle umírající osoby. Když jsem přišel blíž, začal jsem šíleně křičet a plakat. Ta osoba byla moje matka. Snažila se dýchat, dívala se do stropu a kaluž krve pod ní byla stále větší. „Mami“ křičel jsem. Ale zase ani zvuk. Chtěl jsem na ni sáhnout, ale nešlo to, moje ruka vždy projela skrz ni. Doufal jsem, že nějakým způsobem dokážu přivolat pomoc a tak první co mě napadlo bylo se rozběhnout za Summer. Běžel jsem rychle do jejího pokoje. Znepokojil jsem se už na schodech, slyšel jsem křik a pláč. Dětský pláč. Otevřel jsem dveře do jejího pokoje a první, co jsem viděl, byl obrovský černý kříž vysoký až ke stropu. A na kříži byl někdo ukřižovaný. Já. Byl jsem úplně nahý, zkrvavený, špinavý…mrtvý. U mých nohou klečela a plakala Summer s dítětem v náručí. Dítě bylo úplně fialové. Ve chvíli, kdy jsem se na něj podíval, jeho křik ustal. Chvíli to dítě vypadalo, že se utišilo, ale ustrnul jsem, když jsem poznal, že… že zemřelo. Summer začala křičet a plakat, za ní se vyrojilo několik průhledných lidí, chytli ji za paže, donutili dítě odhodit na zem, strhnuli ji ke zdi. Summer s jekotem sledovala co se děje a v jejích očích jsem viděl strach ze smrti. Ti lidé, ti duchové, se do ní zuby zakousli a začali její kdysi krásné tělo trhat na kousky.

„NE, SUMMER NE!“ plakal jsem. Někdo mi stisknul ruku.
„Šššš! Jsem tu,“ uslyšel jsem její něžný hlas.
„Všichni umřeme, všichni umřeme!“ křičel jsem jako o život. „Všechny nás zabijí,“ šeptal jsem. „…A sní.“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování