OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-X.-Summer Hillová

09.09.2009 (17:01) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 731×

  Tommyho ledový hlas mě překvapil. Proč se poslední dobou chová tak divně? Otočila jsem se něj a dlouze se na mě podíval. Nic, kromě zaťaté čelisti nenapovídalo, že by můj odchod za Petem jakkoliv prožíval. I přes to, co se mezi námi poslední dobou děje. Nechápala jsem ho. A tak milovala.

  V předsíni jsem si vzala bundu a vyšla ze dveří. Tam na mě čekal Pete ve svém autě, jak jsme byli domluveni. Úplně jsem na něj zapomněla po tom včerejšku. Bylo to konečně poprvé od doby, kdy se Tommy vrátil z nemocnice a jakkoliv se mě dotknul. Vyhýbal se mi, ať už to mělo znamenat cokoliv. Myslím, že bych si s ním měla promuvit.

 „Ahoj, Pete,“ pozdravila jsem, když jsem se usadila vadle Petea.

 „Ahoj, zlato,“ pozdravil mě také a přitáhnul si mě, aby mě mohl políbit. Nebránila jsme se, i když mi to bylo nepříjemné. Nikdo nesmí vědět, jak jsem nenormální, co se týče vztahů.

 „Jak ses měla?“ snažil se pokračovat v konverzaci, ale já byla myšlenkami pořád v minulosti, v zamlžené sprše s tekoucí horkou vodou a ještě rozpálenějším dvojčetem…

 „Jo, šlo to,“ snažila jsem se odpovídat a nedat na sobě znát, co se mnou moje vzpomínky dělají.

 „Zase špatná noc?“ staral se o mě. Pete byl moc hodný kluk. Jenom ne pro mě. Nezasloužila jsem si ho. Milovala jsem někoho, pro koho jsem očividně nebyla dost dobrá.

 „Dneska se mi překvapivě spalo docela dobře,“ v Tommyho posteli, dodala jsem si v duchu.

  Konverzace pokračovala v podobném ražení až k Petovu domu. U něj jsme se chvíli probírali učením a když nadešel čas oběda, přesunuli jsme se do kuchyně, kde jsem uvařila jednoduchý oběd. Peteovi rodiče byli na dovolené myslím v Lost Angeles nebo někde jinde, kde je teplo i teď, v zimě. Ne jako tady, kde ani nesněží, ani nemrzne, jen je tu nepříjemně, lezavo, s věčnou mlhou všude kolem. Doufám, že v létě to tu vypadá líp. No, s trochou štěstí tu v létě už nebudeme. Zachvěla jsem se při představě, jak příšerně dvojsmyslně ta věta zněla.

 „Je ti zima?“ staral se Pete. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se soustředit na vaření. „Nemusíš si přede mnou hrát na silnou, vím moc dobře,co tě zahřeje…“ vrněl mi Pete do ucha a líbal  mě na krk. I když mi sex s ním nevadil (myslela jsem vždy na to, že je to jen další lidská činnost, ale že opravdové milování prožívám jen s Tommym), neměla jsem chuť.

 „Pete, dnes ne,“ odbyla jsem ho a jemně ho vyhnala od mého krku. Starostlivě se na mě díval.

 „Je ti špatně?“ zajímal se. Proboha, to není můj kluk, to je moje matka! Pomyslela jsem si. Snažila jsem se nasadit úsměv, když jsem se k němu otáčela, ale podle jeho vrásek na čele jsem pochopila, že se mi to ani za mák nedaří.

 „Ne, Pete, jenom…“ začala jsem. Nevěděla jsem, kde začít a jestli vůbec začít. Nutně jsem si potřebovala s někým promluvit. Ale věděla jsem, že buď mě opustí a na všechno zůstanu sama (výkyvy nálad mého bratra mi opravdu nepomáhaly), nebo si bude myslet, že jsem blázen.

  Pete mě chytil za ruku a odvedl k jídelnímu stolu. Sedli jsme si a já se jen modlila, aby se to jídlo nepřipálilo.

 „Tak co se děje?“ zeptal se a mírně se k mě naklonil. Já se dívala na desku stolu a snažila se najít vhodný začátek, abych z vyprávění vynechala ty nejhorší věci, které nesměly slyšet nepovolané uši. Vlastně žádné uši. A už vůbec ně nějaké oči. Tedy vyjma mých a Tommyho.

 „Pete,“ začala jsem nakonec, „co víš o našem domě?“ rozhodla jsem se, že si udělám nejdřív takový malý průzkum, abych věděla, kolik mu toho můžu prozradit.

 „No existují samozřejmě různé pověry a báchorky, ale lépe se v nich vyzná můj otec. Je vaším domem posedlý, divím se, že za vámi ještě nepřišel,“ vyhnul se odpovědi.

 „Vlastně přišel,“ povzdechla jsem si. Myslí mi proběhla vzpomínka na jedno ráno, kdy jsme v Silverbergu nebydleli ještě moc dlouho. Ozval se zvonek. Byla jsem zrovna v obývacím pokoji, tak jsem šla otevřít. Stál tam malý, tukem obalený muž se začínající pleší. Když jsem se zeptala, co nám chce, prozradil, že je Petův otec a musí mluvit s mým tátou. Zavolala jsem ho a šla si po svých. Táta ho zavedl do knihovny, ale jejich diskuse byla slyšet snad až dolů do vesnice. Když odešel, šli jsme se s Tommym táty zeptat, co to bylo a on nám vysvětlil, že ten je ten chlap posedlý naším domem a historkami s ním spojenými. Že věří, že jsou tu temné síly a tak dále. Zasmáli jsme se tomu a pokračovali ve svých činnostech.

  Jak jsem si na to teď vzpomněla, nepřišel mi Peteův otec jako blázen, což jsem si o něm myslela při tom prvním setkání. Mock\\rát jsem ho od té doby nepotkala, ale zrovna dneska jsem ho potřebovala jako sůl.

 „Aha,“ odtušil Pete a vytrhl mě ze vzpomínek. Nevěděla jsem jak pokračovat. Podle jeho skeptického tónu, když o těch pověrách mluvil, jsme pochopila, že jim ani za mák nevěří. A o co jsem se měla snažit já? Přesvědčit ho, že nějací duchové existují, když tomu nevěřím sama? Ten chlapec i Tommyho díra v břiše se snad dá nějak racionálně vysvětlit. MUSÍ!

 „Pete, já už nevím, jak dál,“ ze zoufalství, ve kterém jsem se ocitla a asi taky z nedostatku spánku za poslední dobu jsem začala brečet. Každá slza tak zoufale toužila po pochopení, po klidu, že jsem nemohla ani mluvit. Pete mě objal kolem ramen a konejšil mě. Najednou jsem nechtěla nic víc, než být v jeho blízkosti, pryč z našeho domu a věřit, že se nic z těch hororů nestalo. Zvedla jsem se a sedla si mu na klín. Pevně mě objal a houpal mě. Ten pohyb mě trošku uklidnil a já mohla alespoň trochu mluvit.

 „Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíme,“ snažil s emi Pete vyjít vstříc, když si špatně vyložil mé mlčení.

 „Ale já musím, nebo se z toho už zblázním,“ mumlala jsme mu do hrudi a doufala, že mě slyší. „Slib mi, že si nebudeš myslet, že jsem blázen a nezavrhneš mě,“ prosila jsem ho.

 „To záleží na tom, jak moc z cesty budeš mluvit,“ zasmál se svým obvyklým humorem a mě s ním bylo najednou moc dobře. Byl tak předvídatelný, ne tak nevyzpytatelný jako Tommy, u kterého jsem se občas bála říct cokoliv ze strachu před jeho reakcí. Ale to neznamenalo, že chci být s Petem. Moje srdce patří jen Tomymu a tak to zůstane navždy. Ať je jakýkoliv.

 „Víš, od chvíle, kdy jsme se přistěhovali do toho domu, se kolem nás dějí samé divné věci,“začala jsem.

 „Jo, v první řadě jsi potkala mě,“ skočil mi do toho Pete. Musela jsme se uchechtnout, dokonale mě uklidňoval.

 „Tak jsme to nemyslela. Já… Budeš si myslet, že jsem blázen. Ale dobře. Prostě slyšíme různé zvuky, máma tam dvakrát málem potratila, na stěnách se objevují nápisy z krve našeh nového kotěte, já jsem málem spadla do propasti a netuším, jak jsem se tam dostala a Tommy…,“ nemohla jsme pokračovat. Když jsem si vzpomněla na okamžik, kdy jsme ho našla ležet v kaluži krve na půdě, samotného, mrtvolně bledého, znovu jsme se rozplakala. Pete čekal, až se zase uklidním a pořád námi kolébal ze strany na stranu.

 „Tys mluvila s mým tátou ne?“ zkoušel to zlehčovat, ale mě bylo jasné, že hledá skulinku, kterou by vyvrátil nadpřirozený děj těch věcí, který se nelíbil ani mě.

 „Ne, ale teď bych docela chtěla. Třeba mi pomůže najít způsob, kterým bychom se mohli dostat z tohohle pekla,“ mumlala jsem.

 „Až se vrátí, slibuju, že s ním promluvím. Chtěl bych ti pomoct co nejvíc je v mých silách, ale nevím jak. Slib mi, že jakmile budeš potřebovat si promluvit nebo cokoliv, ozveš se mi. A platí to i pro tvého bratra,“ pomáhal mi. Ani nemohl vědět, jak jsem mu byla vděčná. Už jen to, že jsem všechnu tu hrůzu mohla vyslovit a ne před Tommym, ale někým naprosto cizím, mimo náš rodinný kruh, bylo odlehčující, skoro až povznášející. Narovnala jsem se a políbila Petea na ústa. Polibek mi opětoval.

 „Děkuju,“ dodala jsem, když jsme se od sebe odtáhli. Pak jsem zaslechla divné šumění. „Proboha, oběd!“ vzpomněla jsme si náhle. Vyrazila jsem ke sporáku, a snažila s zachránit, co se dá, ale bylo pozdě. Poobědvali jsme ve městě.

  Domů jsem přijela až za tmy. Když u něj Pete zatavil, zase se mě chopily strachy, které mě u Petea opustily.

  „Kdyby cokoliv, volej,“ nabádal mě Pete, jako kdyby věděl, na co myslím. Přikývla jsem a políbila ho. Už jen za to, jak se snaží mi pomoct, si to zasloužil. Vystoupila jsem z auta a doběhla k domovním dveřím. Odemkla jsem a zavřela za sebou. Někdo seděl v obýváku u televize a máma křičela nahoře na Tommyho. Ani se nedivím, ta jeho hudba byla slyšet po celém domě a pokud ještě nevzbudil Rose, tak se to určitě hodně brzy stane. Během pár vteřin, zatímco já si sundávala boty a bundu,hudbu ztlumil a skoro v ten okamžik se z druhé strany patra ozval dětský pláč. Chudák máma. Ještě, že já nikdy nebudu mít děti. Tedy samozřejmě jsem je mohla mít, ale ne s tím, koho jsme si vybrala.

  Odešla jsem do svého pokoje, kde jsem jen popadla pyžamo a šla se umýt. Ve sprše jsem strávila asi hodinu, podvědomě jsme to protahovala, doufala jsem, že se mi do sprchy tajně přikrade Tommy jako já k němu včera, ale neudělal to. Buď u něj pořád byla máma (což pochybuju, protože uspávala Rose), nebo mě už vážně nechce. Vždyť mi to včera řekl. Proč jsem tak hloupá a nedošlo mi, že to myslí naprosto vážně?

  S náladou pod psa jsem vylezla ze sprchy, natáhla si pyžamo a vlezla si do postele. Chvíli jsem jen tak ležela a pak jsem se nechala přemoct bolestí a zase jsem plakala. Dokud jsem neusnula.

  Vzbudila jsem se nad Rosinou postýlkou a opět netušila, jak jsem se sem dostala. Na tomhle místě jsme se vzbudila už po několikáté. Zase jsem šla za chlapcem a probudím se u Rose. Buď se tu děje něco vážně divného, nebo jsem totální blázen. Zkontrolovala jsme, jestli je Rose v pořádku, dýchá, spí, není jí zima a tak a pak jsem odešla k sobě. Chvíli jsem se válela v posteli a nemohla usnout. Nebo jsme nechtěla. To nevím. Pak jsem se ale rozhodla a odešla do vedlejší místnosti.

  Byla tam tma, ale já šla po paměti. Za chvíli jsem naštěstí neslyšeně zakopla o postel. Navzdory bolesti v palci, který jsem si nakopla, jsem nevydala ani hlášku a vklouzla pod peřinu svého bratra. Přitulila jsem se k němu a on mě ve spánku objal. Konečně jsem klidně usnula.

 „Co to má znamenat?“ slyšela jsem z dálky hlas. Čím víc jsme se budila, tím víc jsem slyšela ten hlas přibližovat se. Otevřela jsem oči a okamžitě se podívala přímo nad sebe. Tam stál táta s překvapeným výrazem. Cítila jsem zavrtění, jak se vedle mě Tommy probudil. Úplně jsem ztuhla a cítila jsem, jak mi přes břicho spočívá snad stokilová ruka Tommyho, které si táta musí každou vteřinou všimnout.

 „Ahoj tati,“ pozdravila jsem slušně. Snažila jsme se vymyslet, jak vysvětlit, že sedmnáctiletá dvojčata spí ve stejné posteli, aniž by to znělo incestně.

 „Proč spíš tady, Summer?“ vyžadoval si táta odpověď.

 „Ehm… V noci jsem slyšela zase kroky na půdě,“ vymýšlela jsem rychle, „a bála jsem se, tak jsme si vlezla k Tomymu.“ Tvářila jsme se zkroušeně, aby mi věřil, jak moc jsem se v noci bála. Což nebyla až taková lež.

 „Dobře. Příště mě ale vzbuď, až zase uslyšíš ty kroky,“ skočil mi na to táta a odešel. Já konečně povolila všechny svaly, které byly od toho probuzení napjaté, čekající na jakoukoliv chybu. Úlevně jsem vzdychla.

  Tommy za mnou se zvedl a překročil mě. Vstal z postele aniž by mě pozdravil. Seskočil z postele. Šel do šatníku. Já se protáhla, zívla si a vydala se za ním. Měl na sobě jen spodní prádlo a zrovna si vybral triko, které si dnes vezme.

 „Ahoj,“ pozdravila jsem ho a zezadu objala. Přitiskla jsem se k němu a ruce mu spojila na břiše. Bez jediného slova položil triko,ruce mu rozpojil a nechal je spadnout podél mého těla. „Co se děje?“ zeptala jsem se.

 „Co se děje?Ty se ještě ptáš?“ vyhrknul na mě.

 „Jo, ptám se, protože ti do hlavy nevidím,“ přistoupila jsme na jeho agresivní tón.

 „Copak jsi tak blbá? Proč ji mi lezla do té postele? Vždyť nás táta právě načapal!“ křičel na mě, když se ke mně otočil čelem. Zůstala jsem jen v ohromení zírat. Takhle ošklivě o mě nemluvil snad nikdy a už vůbec ne od té doby, kdy jsme se dali dohromady. Chvíli jsme jen stáli a navzájem se měřili pohledy (jeho tvrdý, rozzuřený, můj spíš bolestný) a pak, když jsem věděla, že už neudržím slzy, jsem se otočila a jako malá holka utekla do svého pokoje.

 „Summer!“ zavolal ještě za mnou, ale já se neotočila, i kdybych chtěla. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla. Sedla jsem si na postel a plakala. Jsme v tak příšerné situaci a on to ještě tak zhorší. Slyšela jsem, jak lomcuje klikou, pak se přesunul k druhým dveřím, těm, které vedly z chodby, a snažil se otevřít i ty, ale já byla natolik intuitivní, že jsem zamkla i je. Snažil se dostat dovnitř, ale po chvíli to vzdal a odešel zpátky k sobě. Slyšela jsem, jak si pustil hudbu, přecházel po pokoji a něco si tam říkal.

  Konečně jsem se uklidnila a přestala plakat. Když mě nechce, nechci ani já jeho! Odešla jsem do koupelny, umyla se a namalovala. Hodlala jsme mu ukázat, o co přišel. Vzala jsme si šaty, které jsem občas nosila i doma a věděla jsem, že je na mě Tommy miluje. Nechtěla jsem z pokoje, takže jsem chvíli surfovala na internetu.

 „Snídaně,“ slyšela jsem zezdola mámu. Rose se asi ještě neprobudila, když se stará teď o nás. Přešla jsem ke dveřím, odemkla je a sešla dolů. Táta už tam byl a na Tommyho se také dlouho nečekalo. Usadili jsme se a začali jíst.

  U snídaně probíhala jakási konverzace, ale já si jí nevšímala. Byla jsem moc ponořená do soustředění se na to, abych se nepodívala na Tommyho, který, jak jsem si myslela, mě propaloval pohledem.

 „Summer, posloucháš mě?“ naléhala na mě máma. Polekaně jsem zvedla hlavu, podívala se na ní a snažila si vzpomenout, jestli na mě mluvila.

 „Promiň, co jsi říkala?“ Nakonec jsme dospěla k názoru, že jsme asi prostě nevnímala.

 „To už jsi zase duchem mimo?“ zeptala se mě.

 „Ne, jen jsem měla… těžkou noc,“ jako důkaz svého tvrzení mě zrovna přemohlo zívnutí.

 „Tak a mám toho dost!“ zahřímal táta. Všichni jsme nadskočili na židli a podívali se na něj. „Potřebujete nutně změnit prostředí. Ještě dnes odjedete do Sacramenta k babičce, hned po snídani jí zavolám!“ rozhodl se a začal do sebe rychle házet snídani. Všimla jsem si pohybu vedle sebe a podívala se na Tommyho, jak chtěl užuž něco namítnout.

 „Nechci nic slyšet,“ dodal otec. Dojedli jsme a on hned přešel k telefonu. Vzdychla jsem si a šla nahoru. Vzala jsem svojí cestovní tašku a začala si do ní házet oblečení a věci, které jsem chtěla mít u babicky v Sacramentu. Sbalila jsme si jen pár kousků normálního oblečení a zbytek samé sexy hadříky. Hodlala jsem Tommyho dráždit co nejvíc.

  Ozvalo se zaklepání.

 „Dále,“ zabručela jsem bez přemýšlení. Dveře se otevřely a někdo do mého pokoje vešel.

 „Summer, musíme si promluvit,“ ozval se hluboký hlas mého bratra. Ani jsem se neobtěžovala vyjít ze skříně.

 „Ale já s tebou ne, jdi pryč,“ bylo to asi tak naštvané a rezolutní, že Tommy okamžitě odešel.

  Za dvě hodiny nás už táta vezl do města na vlak, kterým jsme měli jet do Sacramenta. Podle něj jsme oba moc unavení na to, abychom řídili. Počkal si, až nastoupíme do vlaku a my s Tommym sledovali jeho vzdalující se obličej z našeho vlastního kupé…

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-X.-Summer Hillová: