OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-VI.-Summer Hillová

26.08.2009 (15:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 838×

  Chvilku jsme byli zticha a jen se rozhlíželi.

 „No jo, vrátit se domů, ale kudy?“ slyšela jsem zašeptat Tommyho. Hrozně mě to vyděsilo.

 „Do téhle šlamastiky jsem nás přivedla já! A teď jsme tu ztraceni a umřeme tu a všechno je moje vina,“ plakala jsem a Tommy mě pevně svíral v náručí.

 „Pokud tu budeme jen tak postávat, určitě nás tu sežerou vlci,“ zamumlal Tommy. Já vytřeštila oči.

 „Vlci? Myslíš, že tu jsou vlci?“ rozplakala jsem se ještě víc.

 „Dělal jsem si srandu. Myslím, že v tak divném lese nic nežije,“ zamračil se a dál se rozhlížel kolem sebe. Myslím,“ řekl po chvíli, „že bychom se měli vydat tudy,“ ukázal směrem přímo před sebe.

 „Dobře,“  pípla jsem, chytila Tommyho za ruku a šli jsme.

  Cesta byla dlouhá, spletitá a tajemná. Co chvíli mi připadalo, že se točíme v kruhu. A když jsme se ocitli zase na tom příšerném útesu, bylo mi to jasné. Opravdu se jen točíme.

 „Hele vidíš to?“ zeptal se mě Tommy po docela dlouhé době.

 „Co?“ rozhlížela jsem se.

 „Támhle, rýsuje se to v té mlze,“ ukazoval Tommy rukou vpravo od sebe. Ostřila jsem pohled a mžourala přímo před sebe a čím jsme šli blíž, tím to bylo zřetelnější. V mlze před námi se objevovalo něco, co nám bylo asi do pasu s trošku prapodivným vzhledem. Když jsme stáli přímo před tím, už jsme věděli naprosto jistě,co to je.

 „Vždyť to jsou… Hroby,“ zděsil se Tommy. Cítila jsem, jak se třese a já také.

 „Vypadají dost staré,“ usoudila jsem. Předklonili jsme se a začali zkoumat náhrobky.

 „Myslím, že to asi byla rodina. A zemřeli ve stejný den!“ zděsila jsem se.

 „Mary Fosterová, třetího srpna 1789 až třináctého dubna 1835. Bylo jí čtyřicet šest let. Abraham Fraser, dvacátého pátého ledna 1775 až třináctého dubna 1835. Jemu bylo šedesát. Jane Fraserová, dvacátého sedmého července 1809 až třináctého dubna 1835. Ta se dožila dvaceti šesti,“ četl Tommy z náhrobků.

 „Evelin Fraserová, osmnáctého května 1816 až třináctého dubna 1835. Té bylo devatenáct let. John Fraser, třicátého září 1818 až třináctého dubna 1835. Sedmnáct let. Zachary Fraser, desátého prosince 1822 až třináctého dubna 1835. Chudák malý, dožil se jen třinácti let,“ dokončila jsem za Tommyho. „Proboha, byly to děti! Rodiče a děti. Co se jim asi stalo?“ přemýšlela jsem. Rozhodně bych nechtěla umřít ve třinácti jako ten Zachary nebo ve dvaceti šesti jako Jane.

 „Že by tu řádila tuberkulóza? Nebo nějaká jiná ošklivá nemoc?“ vymýšlel Tommy teorie.

 „Nebo nějaký ošklivý vrah?“ navrhla jsem. Tommy se na mě podíval svým skeptickým pohledem.

 „Nepřeháníš to trošku?“

 „Proč? Odjakživa se vraždilo. Prostě i tahle možnost tu je,“ bojovala jsem za svoji hypotézu. Tommy se akorát nadechoval, když…

  Křup! Ozvalo se něco kousek od nás.

 „Co to bylo?!“ vyjekla jsem.

  Křup! Ozvalo se znova. Křup, křup! A znova. Jako kdyby se k nám něco přibližovalo. Pár vteřin jsme bez hnutí stáli a poslouchali.

 „Utíkej!“ vyrazil ze sebe Tommy, chytil mě za ruku a začal mílovými kroky uhánět někam do lesa, kde si asi myslel, že někde bude les končit a objevíme se doma.

  Běželi jsme a běželi. Tommy byl přece jen víc vysportovaný než já, a tak mi dalo docela zabrat, abych s ním udržela krok. Spíš mě jen táhl za sebou, protože jsem mu prostě nestačila. Za námi se pořád ozývalo to děsivé křup!, jako když někdo šlape po větvičkách spadaných díky větru, který se tu proháněl, na zemi.

  Běželi jsme a běželi. Myslela jsem, že mi za chvíli vyskočí plíce z těla a nafackují mi, že je tak přepínám, když jsem si všimla, že je les trošku řidší. Stromy, které jsme míjeli, už nestáli tak namačkány na sobě a mezi jejich větvemi prosvítal tu a tam měsíční svit. Trvalo ale ještě hodně dlouho, než jsme se z lesa vymotali úplně. Tommy běžel, já vlála za ním, a to něco, které nás pořád pronásledovalo, se se svým křup, křup stále víc přibližovalo. Byla jsem strachy bez sebe a i  přes to, že Tommy je tvrďák, byl i on na tom určitě stejně.

  Křup, křup, křup! To něco bylo pořád rychlejší a rychlejší a v okamžiku, kdy jsem si byla jistá, že nemáme šanci utéct a že nás to sežere, jsme vyběhli z lesa.

 „K - kde t - to jsme?“ vykoktala jsem, když jsem konečně popadla dech. Prostranství, na kterém jsme stáli, jsme vůbec nepoznávali. Měsíční svit, který velmi silně zářil po celé krajině díky tomu, že byl měsíc v úplňku, se odrážel od všech vzdálených střech a od vrcholku lesa a všemu dával takový přízračný nádech.

 „Nemám tušení. Ale ty domy támhle,to asi bude Silverberg. Dostali jsme se pěkně daleko od domova,“ konstatoval Tommy.

 „Takže tu příšernou dálku musíme dojít? Ty jen v džínech a já v noční košili? Jestli nás někdo uvidí, asi rovnou zavolá do blázince,“ zabručela jsem.

  Asi půl hodiny jsme na tom prostranství zůstali a rozdýchávali maratón, který jsme před chvílí uběhli a připravovali jsme se na cestu domů.

 „Summer? Kde máš kotě?“ zeptal se mě bráška. V tu chvilku mi došlo, že v ruce už nesvírám ten hedvábný chomáč bílých chlupů, který jsem držela, když mě Tommy probudil u toho srázu.

 „Já nevím. Jak jsem si toho mohla nevšimnout, vždyť pořád tak šíleně mňoukalo,“ bědovala jsme nad ztrátou kotěte. „Co když ho to něco, které nás honilo, chytilo a sežralo?“ strachovala jsem se.

 „Chceš ho jít hledat?“ navrhl Tommy spíš s ironickým podtónem. Já na něj vytřeštila oči.

 „S tím něčím v lese? Aby nás to při prvním kroku zakouslo?Ani náhodou,“ rezolutně jsem odmítla. „Ale co řekneme našim?“

 „Třeba, že se zaběhlo a že o něm nic nevíme,“ navrhl Tommy.

 „Dobře,“ souhlasila jsem a pomalu jsme vyšli vstříc domovu.

  Opravdu jsme se dostali dost daleko, protože když jsme konečně naprosto znaveni došli k našemu domu, slunce už bylo na obloze a ozařovalo probouzející se městečko.

 „No, snad naši ještě spí,“ dodával nám oběma Tommy naději. V okamžiku, kdy jsme otevřeli dveře do haly, se naše naděje rozplynula.

 „Kde jste sakra byli?!“ začala na nás máma ječet už rovnou mezi dveřmi. My se na sebe s Tomym podívali.

 „No, víš, mami,“ začal Tommy.

 „My se byli projít,“ řekla jsem první věc, která mi přišla na jazyk.

 „Takhle oblečení?“ přidal se k mámě i táta.

 „Víte, jak jsem se vyděsila? Přijdu k vám do pokojů, postele prázdné a u tebe, mladý pane, ležela na posteli flaška vodky! Tu mi ještě vysvětlíš!“ křičela máma.

 „No, víš, mami,“ pokusil se znovu Tommy.

 „Co jste dělali proboha venku, v takové zimě, takhle oblečení?Můžete mi to vysvětlit? Jak-,“ zasekla se máma uprostřed věty. Chytila se za břicho a stáhla se v křeči.

 „Mami, jsi v pořádku?“ přiskočila jsem k ní s Tommym.

 „Co je ti, Jeanette?“ chytil ji táta za ruku. „Vidíte, co jste způsobili?“ zakřičel na nás a odtáhl mámu ven k autu. My jen mlčky stáli a sledovali, jak ji nakládá, startuje a brzy mizí za zatáčkou.

 „Tak to se nám opravdu povedlo,“ utrousil Tommy.

 „Měli bychom se jít trochu prospat,“ ignorovala jsem jeho poznámku. Oba jsme pomalu prošli halou až ke schodům a začali jsme do nich stoupat.

 „Zajímalo by mě, jací blázni tu žili před námi,“ nadhodil Tommy, který stoupal přede mnou.

 „Jak to myslíš? Proč blázni?“ zajímalo mě.

 „ No jen blázen si nechá vybourat jedinou cestu nahoru do ložnic, velké masivní dřevěné schodiště. Takové tu určitě bylo, stačí se podívat na architekturu domu. Každopádně si nechá vybourat krásné schody a namontuje sem tohle točité schodiště, které je naprosto nevkusné a sem se prostě nehodí,“ vysvětlil mi Tommy.

 „Jasně, namontovali to sem proti zlodějům, protože když začnou zloději stoupat pořád dokola, začne se jim točit hlava, spadnou dolu a zabijí se dřív, než stačí něco ukrást,“ zavtipkovala jsem. Tommy se zasmál.

  Došli jsme nahoru  a tam se rozdělili. Každý šel do svého pokoje. Vlezla jsem si do koupelny a svlékla se. Poté jsem si vlezla do sprchy a dovolila horkým provazcům vody, aby stékaly po mém těle a zahřívaly mě. Každá kapka mi laskala a masírovala tělo a já se konečně začala zbavovat toho pocitu úzkosti, s kterým jsem se probudila v lese nad propastí. Pomaličku jsem se uklidnila natolik, že jsem přestala vnímat všechno kolem sebe kromě těch milionů kapek dopadajících na mé tělo.

 „Summer?“ vyděsila jsem se. Otočila jsem se a tam stál Tommy. I přes zamlžené sklo sprchového koutu prosvítaly mé vnady i tělo jako takové a každý, kdo vešel, jako například teď Tommy, mě mohl vidět, jak si mě rodiče vyrobili.

 „Co se děje?“ zeptala jsem se, aniž bych nějak svou nahotu snažila skrýt. Je to přece mé dvojče a nazí jsme se navzájem viděli milionkrát, takže před ním zábrany opravdu nemám.

 „Ehm, já… Dole… je… ehm… Nechceš se oblíknout?“ chraptěl Tommy.

 „Proč?“ zeptala jsem se. Díval se do země a rukama se chytil za vyboulený poklopec.

 „Dole čeká Pete,“ vyhrkl a rychle zase odešel. Ten s tou nahotou tedy nadělá…

 „Ahoj, Pete,“ přivítala jsem ho. Dali jsme si pusu na tvář a ruku v ruce jsme odešli. Za ty měsíce, které se známe, jsme se tak nějak dali dohromady. Ani nevím, proč jsem mu na to chození tehdy kývla. Láska v tom určitě nebyla.

 „Tak kam půjdeme?“ zeptal se mě. Já se jen vědoucně usmála.

 „Kde máš rodiče?“

 „Kde by byli, v práci,“ odpověděl mi.

 „Tak jdeme k tobě,“ rozhodla jsem. Z patnáct minut jsme byli u malého domku, který patřil Peteovým rodičům. Rychle jme ze sebe svlékli bundy a sundali si boty a vyšli do prvního patra, kde mimo ložnice pro Peteovy rodiče a pokoje pro hosty, byl i Peteův pokoj.

  Vešli jsme do nevelkého pokoje a Pete okamžitě automaticky zamknul. Vrhli jsme se na sebe a začali se zuřivě líbat. Nebyla jsem moc na něžnosti, takže když jsme ze sebe strhávali oblečení a přitom se blížili k posteli, byla jsem ve svém živlu. Pete sice by romantik, ale nechal se – obrazně řečeno – hníst, takže jsem si s ním mohla dělat, co se mi zachtělo. I na trošku toho násilí si zvyknul. Svalili jsme se na postel a…

 „Jsem doma,“ zvolala jsem, když jsme se vrátila. Cítila jsem se pěkně odpočatá a měla jsem dobrou náladu.

 „Jsem tady,“ slyšela jsem tátův hlas z knihovny. Šla jsem za ním.

 „Jak je mámě?“ zeptala jsem se okamžitě.

 „Zase planý poplach, ale doktor se už zlobil, protože mu bylo jasné, jak se maminka rozčílila. Musíme jí šetřit. Za pár dní ji pustí, když všechno bude dobré,“ informoval mě táta. Přikývla jsem. „A nevidělas to kotě? Chtěl jsem mu dát nažrat, ale nemůžu ho nikde najít,“ rozhlížel se kolem sebe táta.

 „No my ho s Tommym taky hledali, asi se zaběhlo,“ použila jsem lež, kterou jsme s Tommym vymysleli.

 „Snad tam venku přežije,“ staral se táta. Já zase přikývla a odešla nahoru.

  Vešla jsem do svého pokoje a namířila si to zase do sprchy. Byla jsem pryč celý den a celou tu dobu jsme byli s Petem u něj, takže jsem tu sprchu nutně potřebovala.

  Svlékla jsem se a už se chystala otevřít dveře sprchového koutu, když jsem se na poslední chvíli rozhodla, že si radši napustím vanu a dám si dlouhou relaxační lázeň.

  Ani jsem se nenadála a vana byla plná, pěna létala všude kolem. Pomalu jsem se do horké vody nořila a užívala jsem si ten pocit příjemného štípaní, které způsobovala teplota vody na mojí pokožce. Postupně jsem se do vody ponořila celá a během chvilky se mi na čele začali objevovat krůpěje potu. Zavřela jsem oči a relaxovala.

 „Proč jsi mě tam nechala?“ ozvalo se. Málem jsem se potopila, jak jsem se lekla. Otevřela jsem oči a…

 „Kdo jsi?“ zeptala jsem se malého chlapce. Byl mi trochu povědomý.

 „Pro jsi mě tam nechala?“ opakoval. Znepokojoval mě jeho pohled, který se do mě bez jediného jeho mrknutí vpíjel hlouběji a hlouběji.

 „Kde? Nevím, kdo…,“zastavila jsme se uprostřed věty, protože mi došlo, kdo to je. Byl to ten chlapec, kterého jsem viděla dnes v noci ve snu a který mě vylákal až ke srázu, kde jsme se málem zabila. Vypadal naprosto živě, až na nezvyklou bledost jeho kůže.

 „Kdo jsi?“ zeptala jsem se znovu. Začal se pomaličku přibližovat a v jeho očích žhnuly plamínky.

 „Nikdy odtud neodejdeme, nikdy odtud neodejdeme,“ opakoval pořád dokola. Byla jsem vyděšená k smrti. Vystřelila jsme z vany, za běhu si kolem těla omotala ručník a utíkala do vedlejšího pokoje a modlila se za dvě věci: aby tam jeho obyvatel byl a aby za mnou ten kluk nešel.

  Vletěla jsem dovnitř a zastihla Tommyho, zrovna když si brnkal nějakou melodii na kytaru. Vzhlédl ke mně a v překvapení odložil kytaru.

 „Co se…?“ nedořekl, skočila jsem mu do řeči.

 „Tommy, proboha, pomoc! V koupelně byl ten malý kluk, o které se mi dneska v noci zdálo a vyhrožoval mi, že odtud neodejdou nebo co,“plakala jsem.

 „Pojď sem,“ vzal mě Tommy do náručí a silně mě k sobě tiskl. Třásla jsme se mu v náručí a on se mě snažil uklidnit. Abych pravdu řekla, jeho přítomnost mi opravdu dodávala pocit bezpečí.

 „Tommy, mám strach. Co když ty povídačky nelhaly?“zvedla jsem hlavu a dívala se mu do očí. On neodpověděl a jen mi pohled opětoval.

  Byli jsme dlouho ticho a jen se na sebe dívali. Sotva jsem postřehla pohyb jeho hlavy, když se ke mně začal přibližovat. Jeho rty spočinuly na mých… Nejdřív mě pár vteřin líbal a pak se odtáhnul.

 „Summer, já…,“ nedořekl. Nečekala jsem, co mi chce říct. Jeho polibek jsem mu opětovala.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-VI.-Summer Hillová: