OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 4. kapitola

24.02.2013 (19:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 812×

Po oslavě nového famfrpálového družstva jsem se probudil dost rozlámaný, možná to bylo, protože jsme šli spát po jedné ráno a během půl hodiny se mejdan rozeběhl znova, ale byl rázně ukončen po dalších deseti minutách rozezlenou profesorkou bylinkářství Higgsovou, která je ředitelkou Nebelvírské koleje.

Podíval jsem se na hodinky, bylo brzo, nikdo ještě nevstával, byla přece neděle. Ale já jsem věděl, že už neusnu, tak jsem se oblékl a zamířil ke schodům.

Najednou jsem uslyšel kroky, byl jsem ještě na schodech, tak jsem nahlédl za roh. Leila odcházela zrovna skrz portrét ven.

Ranní ptáče, kam asi jde, přemýšlel jsem a vydal se za ní.

Na to, že tu Leila byla jen pár dní, proplétala se chodbami neuvěřitelně obratně a vypadala, že ví přesně, kam má jít.

Nakonec se někam ztratila, byl jsem ve druhém patře. Na jedné straně záchody, na druhé straně učebna a kabinet. Určitě jsem v předchozí chodbě špatně odbočil, pomyslel jsem si, otočil se a vyrazil zpátky do nebelvírské věže. Proč jsem ji vlastně sledoval? Mně už vážně hrabe.

Jack ještě spal a já jsem ještě nechtěl jít na snídani, takže jsem zasedl ke kupě úkolů, co se nahromadily během týdne, dva svitky pergamenu o zmenšovacích kouzlech do kouzelných formulí, nakreslit a popsat jednotlivé části černého hřibu do bylinkářství, do lektvarů si vyhledat, na jaké jedy nemůžeme použít bezoár a proč ho nemůžeme použít, a to nejhorší do dějin čar kouzel, napsat tři svitky pergamenu o skřetích válkách v patnáctém století. Už od první hodiny jsem si nic nezapisoval, protože tento předmět pořád učil, už asi dvě století, duch profesor Binns. 

Pustil jsem se do úkolu z dějin, který jsme měli odevzdávat nejdříve.

Jack přišel až za hodinu, na rozdíl ode mě nemá problémy se spaním a nebudí se tak brzo.

Po snídani jsme se pustili do úkolů společně. Hodně společně, on jako mnohem lepší kreslíř mi namaloval černý hřib a já mu dopsal závěr k zmenšovacím kouzlům. Měli jsme hotovo až těsně před obědem, ale chyběly nám lektvary.

„Víš, že mám tohle všechno chuť vyhodit?“ zasmál se Jack.

„Kdo by neměl? Já bych to udělal, kdybych to nemusel potom hned psát znova.“

Náhle se dveře od portrétu prudce rozrazily a dovnitř vstoupilo několik čarodějů v černých hábitech. Nebyl jsem překvapený, kontrolu už jsem tady zažil hodněkrát.

Bylo to jedno z pravidel. Bystrozoři přišli zkontrolovat, jestli tady nemáme zakázané věci a různé magické pomůcky. Zakázaných věcí bylo docela dost, od bomb hnojůvek přes většinu lektvarů až knihám o obranné, útočné a černé magii, pokud na ně student neměl speciální povolení kvůli studiu. Což v Nebelvíru znamenalo, žádné takové knihy. Pokud se u někoho něco našlo, následoval trest podle toho, co našli.

Byl jsem v klidu, věděl jsem, že u mě nic nenajdou, tak jsem se zeptal Jacka.

„Ne, já u sebe nic nemám,“ prohlásil, „ale slyšel jsem, že Ned Durfers z Mrzimoru to pěkně schytal za mudlovský časopisy.“

„Za jaký časopisy? Aha, neodpovídej, došlo mi to. Víš co, pojď na oběd.“

„Jo, to bude lepší nápad.“

Po obědě jsem Jackovi řekl, že zajdu do knihovny pro tu knihu z lektvarů.

„Super, aspoň si dám na chvíli voraz,“ zasmál se.

Knihu jsem v knihovně našel docela snadno, netrvalo mi to ani deset minut.

Jack si ten odpočinek moc dlouho neužije, pomyslel jsem si, když jsem šel chodbou a přestal dávat pozor.

„Ale, ale, koho pak to tu máme. Jestli pak to není náš starý známý z prvního dne,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se, za mnou stáli ti dva, kteří trápili toho malýho kluka první den školy, a drželi v rukou hůlky. Věděl jsem, co přijde, tak jsem se rozhlédl, nikde nikdo, dlouhá chodba bez jakýchkoliv odboček. Do hajzlu, tohle bude zlý.

Blbe, debile, nadával jsem si, proč jsem si nedával větší pozor. Hned jsem vytáhl svoji hůlku.

„Copak?“ zasmál se jeden z nich. „Tenhle nebelvírskej blbeček si myslí, že nás porazí.“

„Jakou kletbu na nás chceš seslat?“ smál se druhý. „Třeba na odbarvení vlasů?“

„Diffindo!“ zakřičel jsem. Mělo to přesný účinek, toho prvního to řízlo do ruky.

Zařval a upustil hůlku.

„Ty hajzle!“ zařval druhý. „Crucio!“ Kletba mě přímo zasáhla. Bolest byla neuvěřitelná, bylo to, jako by mi současně hořelo celé tělo a všechny kosti se drtily na prach, nedokázal jsem myslet na nic jiného.

Jenom jsem uslyšel výkřik: „Mdloby na vás!“ Bolest skončila, já ležel na zemi a zhluboka dýchal.

Kdo mi to pomohl? Prudce jsem se zvedl a přede mnou stála Leila s vytaženou hůlkou.

„To ty?“ zeptal jsem se ještě trochu omámeně.

„Kdo jiný?“

Než jsem se stačil zeptat na cokoliv jiného, ozval se řev: „Co se tu tady děje?!“  

Podle hlasu to byl Noote, ředitel zmijozelské koleje. Proč já musím takovou smůlu?

Leila do mě strčila a sykla: „Dělej, zdrhej!“

Oba jsme se dali do běhu chodbou, chtěl jsem zabočit k schodům, ale Leila mě strhla zpátky. Když jsem se podíval pořádně, uviděl jsem stín profesora Donovana.

Před námi už byla jenom jedna učebna a dívčí záchody, s Leilou jsme vtrhli na ty záchody.

„Tohle je konec! Tady nás najdou!“ Věděl jsem to docela jistě a ani jsem si nechtěl představit, co s námi udělají, až nás najdou.

Podíval jsem se na Leilu, vypadala hodně nervózně.

„Co udělají, když nás najdou?“ zeptala se.

„Vidělas přece, co mi dělal tamten jen za to, že jsem se zastal prvňáka? Tak něco horšího.“

„Tak dobře,“ vydechla. „Uhni,“ přikázala mi.

Netušil jsem, co chce dělat, ale i přesto jsem ustoupil od kruhového umyvadla.

Leila otevřela pusu, ale nepromluvila. Z úst jí vyšel jenom dlouhý syčivý zvuk.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 4. kapitola: