OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pevnina, nebo oceán? - Předmluva + 1. kapitola

22.08.2012 (18:00) • Shannon • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1337×

Předmluva

Žil jsem se svým otcem snad už od pravěku v malém městečku poblíž Aquarského moře nesoucí zvláštní název; River Sea. A tak vám mohu jako jediný a zaručený zdroj poradit, abyste sem nikdy nejezdili. Sám se odsud snažím už několik let vypadnout, jenže pokaždé mi do toho něco přijde. Ale poslední událost v mém životě, ta hlavní, už navěky změnila můj pohled na River Sea. Pokud ovšem nemáte rádi mořské příšerky, tak vám stejně radím, vymažte si tohle místo ze své GPS.

1. kapitola

„Jeremy, plav, plav!” celým sálem se rozléhal hlas školní psycholožky, díky němuž jsem dokázal plavat ještě rychleji, díky tomu pocitu, že někdo vám fandí. Odjakživa jsem miloval vodu, nejen pro to plavání, ale i pro tu volnost, kterou díky něj mám, ale závodit pro titul a medaile? To jsem nikdy, upřímně nikdy, nezamýšlel. Přesto jsem plaval jak nejrychleji jsem mohl. Mé ruce volně splynuly s vodou a svaly se automaticky stahovaly a zase napínaly, nemusel jsem o svých pohybech přemýšlet, bylo to pro mně jako dýchání; automatické a zcela jasné. Nohami jsem kopal, ale nikoli zběsile jako valná část mých soupeřů, ale pomalu a... jednoduše, přesto to mělo větší efekt. Dokázal jsem vycítit moment, když jim už pomalu docházely síly, pomalu a zhluboka jsem se nadechl - přitom otevřel oči - a přes modré plastové sklíčka brýlí jsem se podíval na žluté bójky, které mi oznamovaly jediné - cíl!

Stačilo už jen párkrát pořádně zabrat... a vyhrát. Už zase...

***

„Gratulujeme!” ozývalo se odevšad, ale přes jejich úsměvy jsem viděl, že je to všechno faleš. Nikdo mi vítězství nepřál, všichni chtěli vítězství pro své syny, ne pro toho podivína, kterému pomalu celá škola začala říkat Mutant. Přesto bylo na tribuně spoustu lidí. Úplně nahoře seděl ředitel se svou asistentkou, pomalu tleskal do svých tlustých rukou a pohledem propaloval svého oblíbence. Ne Jaremyho, ale Trevora. Vpravo na tribuně seděla sekretářka se svým manželem, který vypadal, že ještě chvíli a usne. A úplně dole stála výchovná poradkyně a školní psycholožka v jednom - Terry O´Bellová, snad jediná osoba, která mi mé vítězství vážně přála.

„Úžasný výkon, Jer,” pochválila mě v momentě, kdy jsem se k ní přiblížil. V ruce jsem dřímal medaili, kterou ale stejně prodám v zastavárně, abych si mohl koupit něco nového. Od svého věčně namol opitého otce se stejně ničeho nedočkám. Tohle byl pro mně jediný způsob, jak k něčemu novému přijít.

„Děkuji... Můžeme jít?” zeptal jsem se nedočkavě.

„Nepřevlečeš se?”

„Ne, jen na sebe dám kraťasy, ale ty mám v autě, takže...”

Přívětivě se usmála. Měl jsem Terry rád, vážně. Nikdy jsem nevěděl, čím jsem se celé škole tak moc zprotivil, že mě všichni nenávidí. Nikdy jsem nikomu nic křivého neřekl a ani jsem zbytečně nevyvolával žádné rvačky. Když něco vyhraju, neupozorňuji na sebe, přesto na místní škole platím za troubu. Za toho idiota, kterému se radši vyhnete, jestli tedy nechte být outsiderem i vy...

Proto není snad žádný div, že už počítám hodiny, kdy odsud konečně budu moct vypadnout. Bude se mi stýskat možná po Terryně milém úsměvu, nebo po moři, které jsem na River Sea tak moc miloval, ale pokud znamená opustit těchhle pár věcí pro to, abych se měl jednou konečně dobře, tak to udělám. A s radostí...

***

Připlavala jsem k pevnině jak nejvíce to šlo, schovala jsem se za velký kámen a sledovala chlapce, jak plave po mořské hladině. Měl silné paže i nohy, přesto byly jeho pohyby neuvěřitelně lehké, jakoby se doslova po vodě klouzal. Pohled na něj byl neuvěřitelný a ohromující. Věděla jsem přesně, jak dlouho bude ve vodě ještě plavat, věděla jsem, kam až doplave, věděla jsem, že udělá ještě ze tří koleček a odejde z pláže, které lidé říkají South Place, ale přes to všechno jsem o něm vlastně nevěděla nic. Ocasem jsem mírně zavlnila a trochu se posunula za kámen, aby mi nebyla vidět tvář.

Aby on mě neviděl.

Své dlouhé černé vlasy jsem měla ponořené ve vodě, ale stejně neztratily ten zvláštní efekt, mé vlasy byly s vodou úzce spjaty, stejně jako můj ocas, ploutev nebo mé oči v barvě moře. Každičká část mého těla jakoby přímo volala po oceánu, všechno na mě patřilo moři a ono zase na oplátku patřilo mně. Věčná symbióza.

Pohledem jsem znovu zabloudila k chlapci a potopila se. Nepotřebovala jsem jako on brýle, abych pod vodou dobře viděla, nebo aby mě nepálily ze solné vody oči. Viděla jsem v ní lépe než na hladině. Stejně dobře jako rys se sovou v noci. Moře jsem znala jako netopýr východ ze své jeskyně a ono zase znalo mě.

Vědělo, nač myslím, když se dívám na onoho chlapce, znalo ten pocit, ten vnitřní žár, který jsem při pohledu na něj cítila. Bylo to dokonalé souznění.

Ještě víc jsem se ponořila a pod vodou automaticky vyhledala jeho tělo, byl necelých dvacet metrů ode mě - tu vzdálenost jsem překonala ve vteřině.

Tak blízko jsem se ještě nikdy neodvážila, plavala jsem na znak pod ním - necelých třicet pět metrů - a sledovala, jak se mu stahuje břicho, jak se mu napínají při každém záběru svaly. Plaval rychle. Něco jako mládě delfína, které se ale už z kolébky přehouplo a je na prahu dospělosti. Jde si za svým, má cílevědomé pohyby, ale přesto ne bezchybné.

Najednou se potopil; zpanikařila jsem. Jeho oči se dívaly přesně na mě. A i když jsem si byla celkem jistá, že v té tmě mě nemůže vidět, zalezla jsem za rostlinu. Ještě chvíli se mým směrem díval, ale pak vyplul zpátky nad hladinu, aby se nadechl.

Nemohla jsem čekat, až se znova potopí a možná znovu za sklíčky uvidím jeho jasně zelené oči. Nemohla jsem to riskovat, mamá by zase zuřila.

Proto jsem rychle zabrala do ocasu a plula od něj. Zastavila jsem se teprve, až jsem věděla, že mě nemůže vidět. Ale jednou se potkáme tváří tvář...

A to už brzy...

Co tak na konec kapitoly říct? Snad jen, že mám ráda sarkasmus, takže se v mé povídce bude často objevovat. Budu se snažit přidávat pravidelně, ale asi ne vždy se mi to podaří. Předem děkuji za vaše názory...

Autor: Shannon (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pevnina, nebo oceán? - Předmluva + 1. kapitola: