OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 14

06.10.2013 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2512×

Nicolson zaklapl budík a přejel si dlaní přes tvář. Zamrkal do stropu. Pak si vzpomněl i na včerejší nečekaný vývoj večera. Zvedl hlavu a zadíval se otevřenými dveřmi z ložnice.

Všude bylo ještě ticho. Vstal a matrace úlevou trochu zavrzala. Nikdy si nevšiml, že by dělala takový hluk.

Prošel bytem a zůstal stát nad sedačkou. Na kraji byla složená deka a na ní polštář. Mia byla už evidentně nějakou dobu pryč.

14. kapitola

Mia už seděla za svým stolem, když dorazil do práce. Jen zvedla pohled od počítače, když vešel.

„Dobrý den.”

„Dobré ráno,” oplatil ji a přelétl pohledem. Vypadala a tvářila se jako vždy. „Jsi ranní ptáče.”

„Neříkáte to moc nadšeně,” poznamenala a zvedla k němu tvář. Tohle ale asi nebylo vhodné téma. Obzvláště, když si včera málem zadělala na pěkný průšvih.

„Jeklis na vás čeká v kanceláři,” dodala, než měl možnost zareagovat.

Přikývl a vydal se ke dveřím.

Když o dvě hodiny později vycházel z kanceláře, neseděla za svým stolem, ale přecházela okolo okna tam a zpátky. Nevšimla si ho a dál telefonovala. Zarazil ho ale ten tón. Do pracovního měl hodně daleko.

Zasmála se něčemu, co neslyšel a s pobaveným úsměvem sklonila hlavu.

„Pozor ať té nabídky nelituješ, víš jak to dopadlo minule. To já taky...” během další otočky zavadila pohledem o Nicolsona. Zarazila se uprostřed pohybu. I noha jí zůstala na chvilku viset kousek nad zemí.

„Uvidíme se v sobotu... Ráda.”

Poslední část hovoru už vedla s pohledem upřeným na něj.

Típla hovor a svěsila ruku, ve které ho držela. Nicolson měl sevřené rty a podrážděný výraz. Co ji na tom ale nejvíce zaskočilo, byl fakt, že tentokrát to bylo namířeno přímo na ni.

Nadechla se, ale nedal jí šanci ani hlesnout.

„Byl bych rád, kdyby jste si osobní věci vyřizovala mimo pracovní dobu.”

Zůstala na něj hledět a na okamžik nebyla schopná slova. Co to probůh do něj vjelo?!

„Moh...”

Prostě se otočil a zamířil z její kanceláře na chodbu. Neměl v úmyslu poslouchat, co chce říct.

Potlačila touhu něco mu hodit po té jeho zabedněné kebuli. Stejně měla po ruce je svůj mobil a toho by byla vážně škoda.

Nicolson sebou škubl a nevěřícně se otočil, když se mu za zády ozvalo hvízdnutí, jako by byl na nějakém baseballovém zápase.

Zůstal zírat na její podrážděný pohled, který už dokázal konkurovat i tomu jeho před chvilkou.

„Když už se tu kvůli vám namáhám, tak byste mohl být tak laskav a chvilku mě poslouchat!” oznámila mu ledově.

Chvíli se měřili navzájem pohledem. Nicolson přešel zpátky do její kanceláře a zavřel za sebou dveře. Došel až k jejímu stolu, opřel se o něj bokem a založil si ruce na hrudi.

Jen jí pokývl, že tedy poslouchá.

„Ten Mouser si sice soukromí hlídá, ale má podle všeho jednu libůstku. Nevynechá jediný wrestlingový zápas zdejší ligy. Takže pokud jde jen o to se s ním na chvilku sejít, tak je šance příští pátek.”

Překvapeně ji sledoval a i ruce povolil. Opřel je o desku stolu.

„A dnes rozhodně snesitelný nejste, pokud vás to zajímá,” odsekla podrážděně.

Ještě chvíli ji pozoroval, než sklopil hlavu a pobaveně se usmál.

Byl vůbec někdo, kdo ho dokázal vytočit i naprosto odrovnat tak rychle jako ona?

Probodávala ho ještě pohledem, když si sám pro sebe zakroutil hlavou a aniž by hlavu zvedl, podíval se na ni. Jako by pokorně zjišťoval, jestli je na něj ještě naštvaná.

Odrazil se od stolu a přešel k ní.

Sledoval při tom její přimhouřené oči, které se náhle doširoka otevřely. Zastavil se až těsně u ní a dlaně jí položil na paže. Jen k němu zvedla hlavu se zmateným výrazem. Vzápětí ucítila jeho rty na čele. Jemně ji políbil a znovu shlédl do jejího konsternovaného výrazu.

„Co bych si bez té tvé hlavičky počal,” povzdychl si.

Nebyla schopna slova, reakce, ničeho. Jen k ně u vzhlížela s pootevřenou pusou a trvalo jí několik dlouhých vteřin, než uhnula pohledem a sevřela rty.

Spustil dlaně z jejích paží a než odstoupil, ucítila, jak jí ještě prsty přejel po spodní čelisti.

Během chvíle se za ním zaklaply dveře jeho kanceláře. Přešla ke svému stolu a pomalu dosedla. Zmateně se zahleděla na dveře před sebou.

Co to sakra mělo znamenat?!

Pro Nicolsona bylo záležitostí pár telefonátů zařídit zbytek potřebných věcí. Pak zůstal nehnutě sedět. Nepřítomně se zahleděl přes sebe. Měla pravdu. Choval se jako idiot. Vlastně ani nevěděl proč. Bylo mu jedno s kým si volá a kdy. To byla rozhodně její věc a svoji práci zvládala víc než skvěle. To jen něco na tom, jak se chovala mu prostě najednou zvedlo mandle...

Takhle rozverně ji nikdy neslyšel mluvit. Ani včera, když se uvolnila.

Vybavila se mu její tvář, když spala. Měla vlastně hezkou tvář, rovné souměrné linie, krásně tvarované rty...

Před chvílí, jak na něj šokovaně hleděla a rty měla pootevřené, tak na malý okamžik, v kratičkém šíleném hnutí mysli, měl chuť ji políbit. Sklonit se a přitisknout se rty na ty její.

Zaklonil hlavu a unaveně si promnul šíji.

Ta neúmyslná sexuální abstinence mu lezla na mozek. Měl by co nejdříve nějakou holku sbalit a upustit páru, než se vrhne na vlastní sekretářku.

* * *

Mia se večer vrátila do bytu a ještě než otevřela, uslyšela zevnitř dunivou hudbu. Úplně jí vypadlo z hlavy, že se Jane dnes měla vrátit. Otevřela dveře a pokusila se projít. Nebylo to nic snadnýho, protože hned za dveřmi stála dřevěná bedna.

„Nazdar!” snažila se překřičet Maroon 5, kteří rezonovali celým bytem.

„Ahoj!” Okolo ní se sevřely dvě paže ve vřelém objetí a Mia jí ho oplatila.

„Neříkej mi, že ses s tou krabicí vláčela až z Bostonu,” kývla hlavou k chodbě.

„Šílíš?!” protočila oči. „Kurýr to přinesl tak před hodinou. Převzala jsem to za tebe.”

Mia se zarazila. Nevěděla o ničem, že by jí mělo přijít. Vrátila se do chodby a nožem přeřízla provaz, aby mohla zvednout víko.

„To mě omyj,” hlesla Jane, když se naklonila, aby nakoukla dovnitř. Mia zůstala dřepět u bedny a vytáhla jednu z lahví. Bylo to stejné víno, jaké pila u Nicolsona. Ve slámě leželo ještě dalších pět lahví.

* * *

Nicolson si notně lokl tequily a natáhl se, aby prázdnou sklenku položil na tác hostesce, co ho právě míjela.

Znovu se otočil a opřel se lokty o zábradlí. Pozoroval hlouček dole na parketě. Bylo tam pár docela hezkých holek. Vlnily se v rytmu hudby a kratičké šaty, co měly na sobě, toho moc neschovaly.

S ním to ani nehnulo. Neměl chuť a postupně ani náladu na to, se s kteroukoliv tam dole bavit, byť by byla svolná sebevíc.

Vydržel tam ještě další hodinu, než si nechal zavolat taxík.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 14: