Otrokyně krále Temnoty 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Marion poznává kuchařku Cristu a její malou dcerku Lucy. Marion jenom žasne nad tím, jak má král rád děti.

05.10.2010 (19:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1292×

Stále jsem přemýšlela o tom, jestli jsem udělala dobře. Být otrokyní krále Temnoty bude vážně těžká práce. Budu muset dělat vše, co mi řekne a myslím si, že král mi to neusnadní, že králova přání budou opravdu neobvyklá. A já jsi nejsem jistá jestli je splním a navíc, jestli je splním bez řečí, protože já nic bez řečí neudělám. Můj otec by o tom mohl povídat.

„Měli bychom se jít najíst," řekl král a zvedl se z postele.

„Dobře." Zvedla jsem se z postele také a zamířila jsem za králem. Procházeli jsem spletitými chodbami hradu a nakonec jsme došli do kuchyně. Kychně byla vážně obrovská. Byly tam dvě pece, spousta vyleštěného nádobí a velký stůl s židlemi. Uprostřed kuchyně stála mladá černovlasá žena a vedle ní stalá asi pětiletá holčička s dlouhými hnědými vlásky.

„Strýčku Gabrieli," vykřikla holčička a bežela ke králi. Král se usmál, sehnul se a začal ji objímat.

Takže král se jmenuje Garbiel. Hezké jméno, hodí se k němu.

Byl to vážně zvláštní pohled dívat se na krále, jak objímá tu malou holčičku. S jakou láskou se na ní směje a jak vypadá šťastný. asi má hodně rád děti.

„No tak Lucy, nech krále na pokoji," řekla černovlasá žena a zamračila se.

Holčička krále pustila a utíkala zpátky k ženě.

„Nech ji Cristo, prostě mě ráda vidí. V tomhle království je jedna z mála," řekl král a zasmál se.

„Ale no tak. Přišel jste na snídani pane?"

„Za chvíli bude hotová. Prosím, bežte do jídelny a já vám ji přinesu."

„Nemusíš, přinese mi ji moje otrokyně. Pro ni udělej snídani taky."

„Jak si přejete."

„Dobře, teď půjdu do jídelny. Až bude hotové jídlo tak ho přines a najíme se spolu," řekl král a odešel.

Začala jsem se rozhlížet po kuchyni. Nevěděla jsem co mám dělat. Jak se začít bavit. Naštěstí se žena promluvila první.

„Jsem Crista. Jsem králova kuchařka. A tenhle malý ďáblík je moje dcera Lucy," řekla a usmála se.

„Jsem Marion králova... otrokyně." Vážně to znělo tak divně, ještě včera jsem byla princezna a dnes jsem otrikyně, jak hluboko jsem klesla, ale dělám to pro své království.

„Nevěděla jsem, že si král shání otrokyni."

„No, on si ji nesháněl."

„Nerozumím tomu."

„Víte, jsem dcera vašeho souseda krále Slunce. Jsem princezna Marion. Váš král chtěl po našem království půdu, ale mi ji mu dát nemůžeme a proto jsem přijela. Chtěla jsem krále přemluvit, aby nám půdu nechal. A on mi dal nabídku. Budu měsíc jeho otrokyní a podle toho, jak se budu chovat, tak se král rozhodne, jestli nám půdu nechá, nebo ne. Jeho nabídku jsem přijala."

„Hm, jsi statečná každá jiná by utekla. A náš král je mazaný, chce si tě vyzkoušet, chce vědět, jestli ti tvoje království stojí za to."

„Ano, stojí, udělala bych pro něj všechno."

„No, uvidíme. Musím vyndat chléb z pece," řekla Crista a šla k peci.

„Vážně jsi princezna?" zeptala se mě malá Lucy.

„Ano, to jsem," řekla jsem a usmála jsem se na ní.

„Jsi krásná."

„Díky. Ty taky."

Lucy se usmála a začala běhat po kuchyni. Crista zatím vyndala chléb z pece a řekla zaklínadlo.

„Tak a je to."

„Co jste to řekla za zaklínadlo, neznám ho," zeptala jsem se.

„To je proto, aby chléb vychladl, přece ho nechceš jíst horký."

„No, to tedy nechci."

Crista nakrájela chléb a dala ho na tác.

„Dnes máme k snídani chléb s medem a ovoce. Králova oblíbená snídaně."

„Oh, koukám, že král není moc náročný."

Což je pro mě dobrá zpráva.

„Není moc náročný, ale obávám se, že kvůli tobě změní své zvyky. Na a bež, nenech krále čekat. Do jídleny se jde rovně a pak doleva."

Crista mi dala do rukou tác se snídaní. A já jsem jsem se vydala do jídelny. Snad ji najdu.