OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otrokyně krále Temnoty 1. kapitola

20.09.2010 (19:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1578×

Žádné zvíře není tak zlé, aby neznalo slitování.
William Shakespeare



Trůním sálem se ozýval křik mého otce, krále Království Slunce. Náš nepřítel král Temnoty nám dal ultimátum, musíme mu dát část naší půdy, jinak nám vyhlasí válku.

"Nikdy! Král Temnoty naši půdu nedostane, nikdy mu ji nedám," křičel můj otec.

"Ale Vaše výsosti, když mu tu půdu nedáme, tak nám vyhlásí válku a naše království lehne popelem, jeho armádu ještě nikdo nikdy neporazil," řekl Leonid, velitel naší armády.

"Leonid má pravdu otče, když mu půdu nedáš, odsoudíš naše království k záhubě," řekla jsem. Otec na mě většinou dá, ale dnes mě asi poslouchat nebude.

"Ty se do toho nepleť Marion, tohle je teď moje starost. Běž do svého pokoje."

Nechtěla jsem se s otcem hádat a tak jsem radši poslušně odešla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel. Bylo mi do pláče, otec má tolik starostí a já mu nedokážu pomoct. Král Temnoty chce naši půdu a otec mu ji nedá, což znamená válku. Válku s královstvím, které ještě nikdo neporazil. Armáda Temnoty je složena z draků, upírů a vlkodlaků a my, elfové proti nim nemáme moc šancí. Elfové většinou řeší konflikty kompromisy, ale otec to vše ztěžuje. Chápu ho, naše království je už tak malé a vzdát se dalšího kusu cenné půdy je prostě nemožné.
Dveře mého pokoje se otevřely a v nich se objevila moje služka Clara.

"Slečno nemáte hlad, celý den jste nic nejedla."

"Ne, díky Claro."

"Vím, že máte problémy, ale hladovění nic nevyřeší."

"Já vím Claro, ale vážně nemám hlad." Možná že jsem hlad trošku měla, ale teď nemám na jídlo ani pomyšlení, naše království možná zanikne a já tu prostě nemůžu jen tak sedět a jíst.

"Dobře, tak já už půjdu."

"Claro, počkej."

"Ano paní?"

"Jaký je ten král Temnoty?"

"Povídá se, že je strašně ošklivý, prý je jeho obličej samá jizva a jeho oči jsou krvavě rudé. Je zlý a krutý, s nikým nemá slitování. Umí jenom brát, ale neumí dávat. Znásilňuje nevinné panny a prý dokonce jí syrové lidské maso a..."

"Dost, přestaňte, to stačí," vykřikla jsem.

"Promiňte paní, ale tohle  všechno se o něm povídá."

"Povídá, ale myslíš, že je to pravda?"

"Nevím paní, těžko říct, proč se na to vůbec ptáte?"

"Jenom chci znát svého nepřítele."

"Aha, tak já už půjdu a kdyby jste něco potřebovala, tak řekněte."

Clara odešla a já jsem začala přemýšlet o tom, jaký ten král Temnoty může být. Bude se s ním dát vyjednávat? Podaří se nám ho přemluvit, aby si vzal třeba jen o něco menší kousek půdy? Nebo rovnou naše království napadne a přivlastní si ho? To se nesmí stát, musíme se s ním dohodnout, ale všichni se do království Temnoty bojí, naši velvyslanci tam nevkročí ani za nic a proto nezbývá nic jiného, než že se tam musím vydat sama, i kdybych tam měla zemřít, prostě tam pojedu.
Začala jsem si balit věci. I když Clara říkala a králi Temnoty takové věci, já to prostě risknu. Pro království klidně položím i život. Napsala jse pro svého otce vzkaz.

Tati, nemůžu se dívat, jak se trápíš a proto chci náš problém vyřešit. Neboj se o mě a nehledej mě.
Mám tě ráda.
Marion


Vyšla jsem ze svého pokoje. Plížila jsem se po hradě, naštěstí mě nikdo nezahlédl. Zamířila jsem do stájí, osedlala jsem svou klisnu Alred a vyrazila jsem ke hranicím s Královstvím Temnoty. Do Království Temnoty to není daleko a Alred je nejrychlejší klisna v království, takže mi cesta nebude trvat dlouho. Alred jsem dostala jako hříbě a ona si hned získala mé srdce. Arled je opravdu velmi zvláštní, protože má bílou barvu, ale její ocas a hříva jsou černé. Je to velmi podivuhodné, Alred je jediný takhle zbarvený kůň v našem království. Alred je moje věrná přítelkyně, vždycky i stála po boku, když mi bylo nejhůř, zašla jsem si za Alred do stájí a ze všeho jsem se ji vypovídala. Nyní je mi Alred opět po boku a ani netuší, že tahle cesta může být naše poslední.
Blížila jsem se k hranicím s Královstvím Temnoty. Hned jsem to poznala, protože se mým tělem začal šířit divný pocit, pocit strachu, chladu a prázdnoty. Těsně před hranicí jsem zastavila. Říkala jsem si, že to nemusím dělat, že se ještě můžu vrátit domů, ne, na to nesmím myslet, musím naše království zachránit. Pobídla jsem Alred a překročila jsem hranici. Už byla tma a les se zdál strašidelný.

"Hej, ty tam!" ozvalo se.

Začala jsem se rozhlížet, ale nikoho jsem nespatřila.

"Stůj!" ozvalo se hlasitěji.

Začala jsem se třást, hlas se ozýval stále blíže, ale nezastavila jsem, dál jsem pádila lesem.

"Tak stůj sakra!" ozývalo se stále blíže.

Najednou se přede mnou objevila postava v černé kápi na černém koni. Zastavila jsem.

"Co jsi zač? Co tady chceš?" začal se mě vyptávat drsný mužský hlas.

"Jsem Marion princezna Království Slunce, musím mluvit s vaším králem."

Kolem mě se ozval hlasitý smích několika mužů.

"Slyšeli jste ji chlapi? Je to prej princezna a chce mluvit s naším králem."

Kolem mě se najednou udělal hlouček asi dvanácti mužů v černé kápi a všichni seděli na černých hřebcích. Začala jsem mít trošku strach.

"Podívejte se na ní chlapi, je docela pěkná, co si s ní trochu užít?"

"Ale to ne, necháme ji králi, však on nám ji rád půjčí."

"Jasně, král nám vždycky každou pučil."

"Prosím, já musím mluvit s vaším králem. Kdo jste vůbec vy?" zeptala jsem se.

"My jsme strážci hranice a proč potřebuješ mluvit s naším králem?" zeptal se jeden z mužů.

"Váš král chce kus naší půdy, přišla jsem ho poprosit, aby nám půdu nechal, už tak ji máme málo."

Muži se rozesmáli.

"Ty si myslíš, že náš král ustoupí od svých požadavků?" vykřikl jeden muž.

"Dokážu ho přesvědčit, ale nejdříve se k němu musím dostat, prosím, mohl by mi někdo z vás ukázat cestu?" Promluvila jsem co nejvlídnějším tónem.

"Podívej se na toho koně, je pravý opak Besila," zašeptal někdo.

"No dobrá, já ti ukáži cestu k našemu králi, pojeď za mnou."

"Díky." Byla jsem ráda, že mám setkání se strážci hranice za sebou, naháněli strach.

Jeden z mužů pobídl svého koně a vyrazil vpřed, pobídla jsem Alred  a vyrazila jsem za ním, dohnala jsem ho.

"Pane, můžu se vás na něco zeptat? Kdo je to Besil?"

"Besil? To je kůň našeho pána."

"Proč jeden ze strážců hranice říkal, že Alred je Besilův pravý opak?"

"Protože Besil je černý kůň s bílým ocasem a bílou hřívou."

Černý kůň s bílou hřívou a ocasem? Je to opravdu pravý opak Alred.

Projížděli jsme temným lesem. Ze všech stran se ozývaly strašidelné zvuky, výkřiky, nářky a sténání, ale nenechávala jsem se rozptýlit. Dál jsem jela za tím strážcem hranice. Nebylo jisté, že mě vede ke králi, ale musela jsem mu věřit, protože on byl mou jedinou nadějí.

"Za chvíli jsme u hradu, měla by si se připravit na setkání s králem."

"Je opravdu takový, jak se o něm povídá?" zeptala jsem se potichu.

Muž se zasmál. "Ne, je ještě horší," odpověděl.

Hlasitě jsem polkla, začínala jsem se vážně hodně bát, nevím, proč jsem si nalhávala, že to dokážu. Jsem jenom zhýčkaná královská dceruška, která by měla sedět doma a starat se o to, jaké šaty si vezme na ples. Ale už se nedá utéct, už není cesty na zpět.

"Tak támleto je králův hrad."

Muž ukázal na veliký hrad se dvěmi věžemi, který stál na kopci. Byl docela podobný našemu hradu, ale tenhle hrad, byl takový, takový hrůzostrašný.
Náhle muž zastavil.

"Podej mi ruku," řekl.

Váhavě jsem se na něj podívala.

"No ták, dělej."

Podala jsem mu ruku. Muž řekl něco v jazyku, kterému jsem nerozuměla a najednou jsme se ocitli ve stájích. Vykulila jsem oči.

"To koukáš co? Kolem hradu je takové zkratkové pásmo, stačí říct zaklínadlo a nemusíme vyjíždět na kopec ke hradu, ale hned se ocitneme ve stáji."

Muž sesedl z koně, také jsem seskočila z Alred. Do stájí přišel mladík.

"Pane Regone," řekl a uklonil se.

"Postarej se o naše koně Torstene."

"Ano pane."

Mladík se uklonil a pak se na mě nechápavě podíval.

"Pojďte princezno," řekl Regon, strážce hranice.

Šla jsem za ním. Šli jsme přes obrovské nádvoří, až k obrovským černým dveřím. Vešli jsem do hradu. Nikde jsem neviděla žádné stráže, to je divné, copak se král nebojí o svou bezpečnost? Procházeli jsme dlouhou chodbou. Na konci chodby bylo točité schodiště. Vystoupali jsme nahoru. Zastavili jsme se před velkými hnědými dveřmi. Regon zaklepal a sundal si kápi. Málem jsem vykřikla. Regon byl, napůl čert a na půl člověk. Jeho obličej byl černý a jeho žluté oči doslova žhnuly.

"Dále," ozvalo se.

Regon otevřel dveře, chytl mě za paži a táhnul mě dovnitř. Uvnitř velké místnosti byla obrovská postel s nebesy, několik skříní, křeslo, vedle křesla stál stolek a před křeslem byl krb. Křeslo bylo otočené ke krbu, takže jsem krále zatím neviděla.

"Můj pane," řekl Regon a poklonil se. Já jsem se nepoklonila.

"Co se děje Regone, nějaké problémy na hranicích?" zeptal se drsný mužský hlas.

"No jak to říct, chytli jsme tuhle dívku. Ona tvrdí, že je princezna Marion. Dcera našeho souseda krále Slunce. Prý s vámi potřebuje mluvit."

"No dobře, nechte nás o samotě Regone."

"Ano pane," řekl Regon a mířil ke dveřím. Prosobně jsem se na něj podívala, nechtěla jsem zůstávat s králem Temnoty sama. Regon ten se jenom ďábelsky usmál a odešel.

Král se začal zvedat z křesla. Otočil se a já jsem otevřela pusu dokořán. Tohle má být ten ošklivý a zjizvený král? Tenhle překrásný muž? Král byl velmi vysoký a statný, i přes tmavě modrou tuniku bylo vidět jeho svalnaté tělo. Jeho tvář byla dokonalá, nikde žádná jizva. Vlasy, které mu spadaly na ramena měl černé jako havraní peří. Jeho krásné chladné modré oči se na mě se zájmem dívaly. Takže to všechno byly jenom povídačky? Kde jsou ty strašlivé jizvy a červené oči? Začal ke mě přicházet. Stál už těsně u mě.

"Ty se neskloníš před svým králem?!" vykřikl.

"Vy nejste můj král," odpověděla jsem se zdviženou hlavou.

"Ano, jsem tvým králem. Jsem jím od té doby, kdy jsi překročila hranici. A teď se mi pokloň." Jeho velká ruka dopadla na moje rameno a srazila mě k zemi. Tvrdě jsem dopadla na kolena. Přece jenom to nebyly povídačky, král je sice krásný, ale je krutý.

"No vidíš, že to jde." Nyní mě chytil za paži a vytáhl mě zpět nahoru.

"Jak si dovolujete se mnou takhle zacházet, jsem princezna, dcera vašeho souseda a vy se mnou jednáte jako s nějakou otrokyní." Vím, že jsem to neměla říkat, neměla jsem se mu postavit, ale nenechám se sebou takhle zacházet.

Král se zasmál. Jeho hluboký smích se rozezněl po celém pokoji. Vysmívá se mi, on se mi vysmívá.

"Můžu si s tebou dělat co chci, v mém království nejsi nic. A teď mi pověz proč si vlastně přišla."

"Poslal jste mému otci dopis, že chcete kus naší půdy, jinak nám vyhlásíte válku, ale pochopte, my vám tu půdu dá nemůžeme, potřebujeme ji. A tak jsem vás přišla poprosit, jestli by jste nám tu půdu nenechal."

"Hm a co za to?" Králova dlaň mě začala hladit po zádech, setřásla jsem ji.

"Ale, ale. Pokud se budeš tak chovat, tak vám tu vaší půdu budu muset vzít," zašeptal mi král do ucha. "Víš, vlastně je dobře, že jsi tady. Žádná válka nemusí být. Tvůj otec určitě vymění kousek půdy za tvůj život."

"Prosím vás. Vždyť tu půdu ani nepotřebujete, vaše království je dost velké."

"Ano, to je, ale může být ještě větší, víš o tohle jde. Vaše půda mi bude nanic, ale budu ji mít."

"Jste takový jak se povídá, jste krutý."

"Ano, jsem a jsem na to pyšný. Ty máš asi pro strach uděláno. Jela jsi sem, i když si o mě slyšela takové strašné věci, i když si věděla, že riskuješ život?"

"Pro své království byl život klidně položila," řekla jsem rázně.

"I když by to bylo k ničemu?" zeptal se král.

"Ano. Vy mě ale nezabijete."

"Proč myslíš?"

"Protože by jste tu už dávno udělal."

Král se zasmál. "Prokoukla jsi mě princezno. Už jsem tě mohl dávno zabít, to je pravda, ale víš co se říká, co není může být, takže si dávej pozor na jazyk."

Usmála jsem se. Najednou mi zakručelo v břiše, začervenala jsem se.

"Máš hlad?"

"Ano, celý den jsem nejedla. Měla jsem starosti, protože jeden zlý král chce mému království ukrást půdu."

"Nepokoušej mě. Počkej tady, dojdu do kuchyně. Nezkoušej utéct, stejně bych tě dříve nebo později chytil," řekl král a odešel.

Utéct? O to bych se ani nepokusila. Nemám totiž kam utéct a navíc jsem tak unavená. Sedla jsem si na postel. Zatím to jde dobře. Král je sice krutý, ale představovala jsem si ho jiného, krutějšího a mnohem ošklivějšího. Já to dokážu, dokážu ho přemluvit, budu si ovšem muset dávat pozor na jazyk, což je velmi těžké. Já jsem totiž ten typ co na srdci, to na jazyku.
Do pokoje se vrátil král. Nesl talíř s masem a třemi krajíčky chleba. Položil talíř na postel a sedl si vedle mě.

"Najez se."

Podívala jsem se podezíravě na maso. Povídá se, že král jí lidské maso, je tohle snad ono? Panebože, mám sníst lidské maso? Podívala jsem se na krále, cukaly mu koutky.

"Neboj se, není to lidské maso, snad bys tomu nevěřila? Je to obyčejné vepřové maso, no tak jez, nebo to mám do tebe narvat násilím?"

"Mám opravdu velký hlad a tak mi nezbývá nic jiného, než vám věřit." Vzala jsem kousek masa a vložila jsem si ho do úst. Bylo dobré a měkké. Ukousla jsem chleba, byl ještě teplý. Jídlo bylo opravdu vynikající. Za chvíli jsem všechno zhltala. Král odnesl talíř na stolek vedle křesla u krbu.

"No vidíš, lidské maso není tak špatné," řekl.

Zvedl se mi žaludek, proboha.

"Dělám si legraci." Král se zářivě usmál. Mě to legrační nepřišlo.

Zamračila jsem se a pak jsem zívla a začaly se mi klížit oči.

"Měla by ses vyspat."

"Ne, já nesmím spát, já vás musím přemlouvat." Znovu jsem zívla.

"Na přemlouvání máš času dost."

Král mávl rukou a já jsem usnula.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně krále Temnoty 1. kapitola: