OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 29. kapitola

30.07.2012 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1786×

29. Smrt

Samiel stál před Eris a jeho oči žhnuly nenávistí. Vydechla jsem. Za paže ho drželi dva adonaiové a smýkli jím před blonďatou fůrií. Ta se jen vítězně zazubila. Věděla, že ho má v pasti. Proč nebojuje! Byl by hned volný!

„Jsi k pláči. Kvůli lidský couře! Zahodit vše!“ začala se šíleně smát. Samielovi poklesla hlava a tvář měl pošramocenou. Přistoupila k němu a chytla ho za bradu. „Chováš se jako člověk. Nejsi jím, nikdy nebudeš. Mohl jsi být bohem, vzdal ses toho a za to zemřeš!“ Vytáhla stříbřitou kudlu a ta se ve vzduchu zaleskla.

„Alespoň jsem se choval jako někdo, ne jako stín vlastní rodiny.“

„Zasloužíš si zdechnout!“ zaskřípala zuby a vzduch prořízl výkřik.

„Ne!“

Hlas, který se ozval mi byl až moc povědomý. Polil mě ledový pot, když mi došlo, že byl můj vlastní. Vyskočila jsem z úkrytu a šla k nim. Nebylo cesty zpět!

„Ellen! Odejdi! Vypadni!“ zavrčel.

„Ne,“řekla jsem klidněji. Stočila jsem pohled k Eris a srdce vynechalo pár úderů. Byla tak krásná... a tak zkažená. Stála proti mně, probodávala nenávistným pohledem a plné rty krvavě červené. Vypadala jako bohyně v bílé tóze – proti mně, někomu kdo byl upocený a v černém přiléhavém obleku. Byly jsme tak rozdílné.

„Póvl přišel!“ zajásala krutě.

„Nejsem póvl, podívej se do zrcadla, uvidíš tam jeden.“ Oproti mě je asi velice teatrální.

„Srandičky tě přejdou, dokud tě nepřepravím o něco, co miluješ. Nebo o život.“

„Neuděláš to,“ zavrčel Samiel z druhé strany místnosti a vraždil ji pohledem.

„Že ne?“ zasmála se jako šílenec. Přistoupila blíž ke mně. Něco mě nutilo dál stát jako přikovaná zemi. Nemohla jsem se hnout – nechtěla jsem ustoupit ani o krok.

Hrdě jsem vystrčila bradu a čekala, co udělá. Stačilo by mi málo k tomu, abych jí vyrvala nůž z rukou, ale s dalšími oštěpy za zády... Potřebovala jsem nějakou možnost úniku.

„Ellen!“ volal na mě Samiel a oči měl vyděšeně přimklé na mě.

„Jste tak romantičtí!“ zavzlykala naoko a krutě se usmála. Krvavé rty zvlnila do děsivého úšklebku. Blankytně modré oči se jí zaleskly při pohledu na nás dva.

„Do toho, Eris, nebojím se tě! Stojím tu před tebou, přála sis to přeci, ne?“

„Hm, přímo před Samielem, asi ho nemiluješ tak, jak říkáš, jinak bys po něm nechtěla to sledovat.“

„Fandím si, že se netrefíš do mě tou kudlou,“vrátila jsem jí úšklebek.

„Zemřeš! Jako první!“ zavřeštěla a dýka zasvištěla vzduchem.

„Né!“ vyjekly dva mužské hlasy a vzduch prořízl zvuk tříštícího se mramoru a svištění šípů. Něco mnou prudce trhlo dozadu a nůž se skřípěním se sklouzl po brnění, které mi uvázal Samiel okolo pasu.

Strážce s kopími ihned probodly dva šípy a silné ruce se mi obmotaly okolo pasu. Zvedly mě a začaly nést pryč. Naposledy jsem zamrkala směrem, kde byla Eris. Před mýma očima se rozplynula v kouř, než ji stihla zasáhnout sprška šípů.

„Samieli!“ křičela jsem a zmítala se v neznámých pažích. Stráže, co ho hlídali už leželi ve změti krve, ale jeho pohled byl vyděšený. Tak jako můj.

„Ellie! Nebraň se, to jsem já!“ zaprosil udýchaně hlas u mého ucha a dopadli jsme do prázdné chodby.

Podepřela jsem se na pažích a začala zvedat.

„Támhle je!“ zvolal hlas a za rohem se objevil bojovník potřísněný krví.

Muž se strništěm, který mě zachránil před Eris se natáhl po mě a strhl na svou hruď.

„Zabte je!“ ječel bojovník a zachránce jeho směrem vymrštil meč. Zasáhl.

„Dělej Ellie! Musíme odsud!“ ponoukal mě. Vláčel mě chodbou a prudce jsme zahli vpravo. Mířili jsme do Samielova sálu a ani o tom nevěděl.

„Kdo seš?!“ vytrhla jsem svoji ruku z jeho a změřila si ho pohledem. Neznala jsem ho, ale měla jsem takový ten pocit deja-vu Zatlačil mě do tmavého kouta a okolo nás se prohnali vojáci.

„Nepamatuješ si mě?“ Zatvářil se nehorázně smutně.

„Ne!“ Místo toho, ale aby to začal osvětlovat udělal něco mnohem nečekanějšího.

Prudce přitiskl své rty na mé. Byly chladnější než Samielovi. O tolik chladnější. Naléhavě se do nich vpíjel a dlaněmi si přidržoval mou tvář. Zatnula jsem ruce v pěst. Kdo to je?! Jaká opovážlivost! S bolestivým zaúpěním si držel tvář, nechal mé rty na pokoji a ustoupil o dva kroky.

„Co to?!“ zavztekal se a zíral na mě. Pěst jsem křečovitě měla před sebou a lícní kost mu červenala. Bude modrá pozdějš.

„Nejsem děvka!“ zavřískala jsem udělala krok k němu. Bojovnost mnou prostoupila jako tajfun. Zbiju ho na hromádku, jestli se mě dotkne ještě jednou. Ozvalo se další tříštění oken a zdiva. První lotosový strop se začal bortit jako domeček z karet.

„To jsem já! Argus Orbis!“

„Maxi?!“ zamrkala jsem. „Ne, to není možné!“ vydechla jsem překvapeně. „To nemůže být. Myslela jsem, že jste v úkrytech!“

Opatrně ke mně začal znovu přistupovat a sevřel mě ve svém objetí. Opřela jsem si na prchavý moment čelo o jeho mužnou hruď. „Bojujeme za svobodu.“

„Cože?“ zašeptala jsem a odtáhla se. Zase se ozvala rána a museli jsme běžet pryč.

„Všichni lidé jsme tu. Běžel jsem tě najít a ještě Zoey, je tu?“ ptal se a ohlížel, kam bychom mohli zapadnout. Zacloumal dveřmi a hnal mě dovnitř.

„Myslela jsem, že nikdy ty dveře neotevře a přitom nejsou tak těžké.“

Max mě zastrčil za svá záda a roztáhl paže v ochranné pozici. Zelený odporný muž, který stál po boku Eris vyskočil a běžel proti Maxovi. Ten na nic nečekal a z boty vytáhl kudlu. Sekl před sebou a orlí nos s ťuknutím dopadl na zem. Adonai zavřeštěl bolestí a chytl se za nos. Blanky na očích párkrát zamrkaly, než mu Max zarazil nůž do krku.

Eris se elegantně vyhoupla na nohy a kráčela ke mně. „Budeš muset přese mě!“ vrčel Max.

„Není problém!“ Eris ho chytla pod krkem a zvedla do vzduchu.

„Rozepře je mezi námi!“ Podívala se na mě s neskrývaným zájmem. Bylo to něco, co toužila slyšet. 

„Tak momentíček.“ Vrazila nůž Maxovi do břicha a z hrdla se mi ozval výkřik. Jeho tvář se zkroutila do bolestného úšklebku a dopadl tvrdě na zem. Svíral se za břicho a Eris tentokrát popadla mě pod krkem.

„Taková škoda času,“zavzdychala. Snažila jsem se vyprostit se z jejího sevření, ale prsty pevně sevřela okolo mého krku. „Vzala jsi mi muže, až teď jsem se dozvěděla, že mi do lože poslali ubohého důstojníka!“

„Já si zkontrolovala koho k sobě pouštím,“šeptala jsem a její stisk zesílil.

„Opovažuješ se!“

„Opovažuju, protože jsem víc než ty-chrr!“ozvalo se mi z hrdla. Hlava se motala neskutečným způsobem. Jako po alkoholu. Bylo mi jasné ale, že to je jen začátek konce. 

Max se bolestivě kroutil na zemi a pokoušel dostat na nohy.

„Slyším, jak ti dotloukává srdce, ubožačko...“ její dech mě zašimral na tváři a její rty se mi pohybovaly u ucha. „Jen nechápu to šustění uvnitř tebe.“ Zase jsem se pokusila rukama ji donutit mě pustit. Šustění?

„Er...“ nohy mi klimbaly ve vzduchu a vší silou jsem se vytáhla a zapřela je do jejích boků. Docházely mi síly. Vzdávala jsem to. Možná by to tak mělo být.

„To ne,“ vydechla a její oči mě provrtaly. „Voda.“ S tím slovem se ozvala strašlivá rána. Odněkud se zažehla jiskra a celý pokoj začal rázem hořet. Její stisk povolil a špičkami jsem dosáhla na zem. S novým přísunem vzduchu se ozvalo ode další zachrčení, jak jsem se zoufale snažila nadechnout.

Plameny byly všude okolo nás. Dveře dokořán ho ještě víc rozdouvaly a mezi nimi byl sám Ďábel. „Ellen!“ Samiel se hnal jako bůh pomsty za námi a Eris mě pustila. S démonickou rychlostí se sklonil k Maxovi a chytl ho za vlasy. Nůž přiložil k hrdlu a krve by se ve mně nedořezali.

„Samieli ne!“ křičela jsem rozskřípaným hlasem a využila Eris, která byla bez ochrany a překvapeně sledovala vše okolo ní. Padla jsem na kolena a jednu natáhla. Podkopla jsem jí nohy a když se ozvala dunivá rána jejího dopadu do místnosti přiběhly další osoby.

Starý muž – zřejmě král se vrhl na Samiela a zelený muž, kterého Max nezabil úplně se blížil k nim. Balkonem vběhly další dvě osoby. Jatang? Zoey?! Chaos. Vše, co jsem stihla zareagovat bylo, že král vrči na Samiela. Eris byla jeho dcera. Zloba z nich sálala stejně. Oheň si začínal brát vše, co mu stálo v cestě.

Eris se vyhoupla na nohy a já taky.

„Je na čase to skoncovat.“ Přikývla ke mně a já se s novou silou a dechem vyřítila proti ní. Svou sílu jsem soustředila do končetin a hněv neměl místo. Srazila jsem nás a obě prolétly skleněnou vitráží na balkón.

V její ruce se zjevil nůž a párkrát sekla mým směrem. Na tváři mě zaštípala rána. Když se znova natáhla k zasazení další rány, chytla jsem ji za ruku. Protočila ji a vykroutila nůž z rukou. Překvapená a paralyzovaná skončila zády ke mně a s ostřím u krku.

„Neuděláš to,“šeptla. „Někdo je o krok napřed.“ Ostří mi z ruky vyklouzlo jako had a jen jsem svírala Eris okolo pasu.

Zvedla jsem zrak a před námi stál Samiel a moje dýka v jeho prstech se naposledy zaleskla, než se zarazila do hrudi blonďaté krásky. Její rty se široce rozevřely a z hrdla se ozval její křik. Pustila jsem ji a Samielovy ruce si mě přitáhly k sobě a jeho srdce hlasitě bušilo. Jen pro mě.

Oči se jí naposledy zaleskly s ohnivým odrazem, než dopadla na zem. Její bílá tóga byla zbrázděná stříbřitou krví a blonďaté lokny šedivěly.

„Musíš odsud,“zašeptal Samiel a pískl. „Musíš být v bezpečí,“pokračoval a stočil ke mně pohled.

„Ne, bez tebe nikam nejdu!“

„Elleno! Slíbila jsi, že uděláš i kdybych ti řekl, abys odešla.“ Ne, nemůžu. „Jatangu!“ Slyšela jsem za jeho zády souhlasné zabručení. „Zoe tě bude doprovázet na dalším Fligorovi.“

„Samieli!“ zanaříkala jsem a ona jako na povel naskočila na fligora. Jeanine s jemným žuchnutím se zasekla drápy o zábradlí.

„Ellie!“ ozval se zpoza jeho zad Max a Samiel bolestně zavrčel. Ozvalo se pět zašustění šípů a další mlaskavá rána. Z Maxových rukou upadlo kopí. „Uteč!“ křičel dál Max.

Samielův stisk povolil a padl na kolena. Já s ním. Teplá černá krev se začala řinout z jeho zad. Tři rány od kopí a šípy. „Samieli? Ne, ne, ne-ne-ne-ne!!! Maxi! Nezabíjej ho!“

„Ellen! Uteč! Než ti ublíží!“

„Jdi,“vydechl Samiel.

„Nejdu, lásko! Ne, bez tebe!“

„Poslechni svého přítele, jdi.“

„Ellie!“ ječel na mě Max.

„Nic nechápeš!“ štěkla jsem a z očí mi začaly stékat slzy.

„Dala jsi mi naději uprostřed válek. Světlo uprostřed největší temnoty. Najdu si tě,“ pousmál se Samiel a jeho černé oči byly unavené. Umíral. Moje slzy mu smáčely tvář. Objala jsem ho okolo ramen a položila si jeho hlavu do klína.

„Nenechávej mě tu,“ prosila jsem. Pokoušela jsem se mu vytrhnout ze zad šípy, ale zarazil mě. Jeho dlaň se dotkla ubrečené tváře a rty se mu zkroutily do úsměvu.

„Ell?“ vydechl Max. Ignorovala jsem ho. Rukou jsem nahmatala rány a pokoušela se je rukou zacpat, aby nekrvácel.

„Nezlob se na něj, nevěděl to,“ mumlal. „Že tě miluju.“

„Miluju tě, Samieli, vydrž to, pomůžu ti.“

„Nech to být... Lásk-achrrr!“ vzepřel se bolestně v mé náruči a zase po chvíli povolil. „Nemůžeme přeci žít věčně.“ Černé vlasy se mu lepily na tvář a ze rtů začal vytýkat malý pramínek temné krve. "Naše duše se ale vždy najdou, nezapomeň."

"Ne, Samieli, bojuj, kurva. Pomozte! Kdokoliv!" 

Začala jsem se houpat. Nemůžu o něj přijít. Ne, jen to ne! Rychle jsem se předklonila a přitiskla své rty na jeho. Splývaly. Jako vždy v dokonalé souhře a s překypujícími city. Toužila jsem, jako v pohádkách, mu tak vdechnout zdraví, život, cokoliv! Přejížděla jsem jimi přes jeho. Dravě sála horní i spodní ret, celé své srdce jsem nořila do toho polibku. Krev mě pálila na jazyku, ale nemohla zastavit tu šílenou potřebu. Milovala jsem ho celého. Takového, jaký je. Nebyla jsem připravená na to ho nechat odejít ze života. Jeho obvykle vroucí rty ale chladly. Byly pomalé, ne tak vášnivé. Další slzy se mi začaly řinout z pod řas a naléhavěji jsem se přitiskla. Ruce mu sklouzly na hruď. Jen jednu stále opíral o mě. Prsty si obmotával mé konečky vlasů, rty v polibku se usmívaly. Dokud se svět nezastavil. Z koutka oka mu vytekla jedna jediná slza a vydechl. 

Max dál z dálky zíral na celou tu scénu. Klečel na kolenou. Bylo mi jasné, že mu došlo, co udělal. Jeanininy drápy se zase zaklenuly ve zdivu. Odlítávala, aby ji nezasáhly šípy a zbraně. Král ležel mrtvý, stejně jako jeho dcea. Jatang s poslední ranou zabil Erisinýho sluhu a zrak se mu zaklesnul na muže, kterého jsem nepřestávala křečovitě svírat. Byl konec.

V náručí mi zůstalo ležet tělo kdysi největšího bojovníka celé říše... a tentokrát vzduch prořízl můj bolestný pláč. 

Asi jste to ode mě čekali, že ano? Bizardní, zvrácený konec. Ráda bych před svou smrtí řekla, že jsou vraždy nezákonné, tak si to ještě jednou dobře rozmyslete! :) 

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 29. kapitola: