OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 2. kapitola

21.02.2010 (15:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1344×

2. Běh

Ruce se mi zase třásly. Za okny panovala tma. Nebezpečná tma. Někdy jsem ji milovala, ale ranní tmu jsem nenáviděla. Ta noční měla oproti ní výhodu. Nebyla tak nepříjemná. Člověk neměl touhu ještě spát a nezíval.

,,Navlíkni na sebe to triko a kraťasy!‘‘ křikla na mě Claire a hodila po mě oblečení.

,,Co se děje?‘‘ Kraťasy? Vždyť tam musí být pod nulou! I když je léto, já mám radši teploty překračující třicet stupňů!

,,Jde se trénovat! Už teď jdeme pozdě!‘‘

Rychle jsem na sebe naházela to oblečení a vyděšeně sledovala, co mám dělat. Tričko smrdělo silnou aviváží a boty vydávaly mokré zvuky, když s nimi člověk udělal byť jediný krok. Nemluvě o ponožkách s nelibým zápachem.

Rychle jsem si svázala vlasy do ohonu a cupitala za Trudy a Claire chodbami. Výhodou bylo, že na každých dveřích se psalo, co se za nimi nachází. Upřímně mě tak dost potěšili. Alespoň pár kladů. Nemusím tu tápat a hledat místnosti jako slepec. Běžely jsme po schodech do spodního suterénu a vyrazily dveře do tělocvičny. Stál tam jeden vysoký trenér a sedm lidí bylo před ním a vypadalo to, jako kdyby dělali kliky. Byli pár centimetrů nad zemí, ruce se jim klepali a drželi se jen na špičkách končetin.

Jasně jsem viděla, že v téhle poloze se člověk za 15 minut cítí jako rozemletá žába. ,,Aá! Naše slečinky konečně docupitaly! Jsme rádi, že jste nás konečně poctily svou přítomností. Jak vidíte, vaši kamarádi mezitím trénují.‘‘ Jasně, byl to stejně odpornej chlap, jako doktor.

,,Omlouváme se,‘‘ píply jsme.

,,Nevadí slečny! Jen místo večeře budete všichni- opakuji všichni- běhat dalších dvacet koleček navíc! Doufám, že jste se pořádně slečny nasnídaly, protože oběd je v podobě jednoho džusu a dvou pomerančů!‘‘ Vykulila jsem na něj oči a nechápala, kde se v něm bere ta podlost. ,,Takže se znovu představím pro vás, slimáci. Jsem trenér Scrooge. Všichni budete rozděleni do dvojic. Pět kluků, pět holek. Perfektní! Jedna holubička pro každého orla! Tak, kvetoucí poupátka! Nestyďte se!‘‘ smál se a dívky se poprvé podívaly na propocené kluky, kteří měli většinou ruce jako špejle.

,,Jill a Phil- mají číslo 1. Trudy a Lucas- dvě! Sarah a Kyle- tři! Claire a Peter- čtyři! Ellen a Max- pět. V těhle dvojicích jste až do konce výcviku! Garantuji vám, že se nikdo nedokope do konce, na to si posvítím! Všude, všechny dráhy jsou ozdobené minimálně třiceti kamerami, které budou kontrolovat, jestli nepodvádíte! Furt do toho chcete prcci? Pokud ne, můžete strávit další půlrok sladce schovaní v teple kantýny! Zaručuju, že tam je teplíčko a kamarádíčci vám rádi pofoukají každý bebí! Stále chcete? Nikoho do toho výcviku nenutím! Můžete kdykoliv odejít! Odstoupit! Ufňukaně se vrátíte tam dovnitř a zdrbnete každýho, co se tu bude zaživa zabíjet!‘‘ Všímala jsem si, že se každá dvojice k sobě přibližuje, aby byli připravení na všechny úkoly.

Poslední, co zbyl byl ten, který se mnou bude. Parťák. Oproti ostatním neměl špejličky, ale svaly. Šlachy mu vystupovaly na povrch a hrdě se hlásily ke slovu. Sakra. Tak to bude průser. Nepatrně se přesunul ke mě a postavil do pozoru. Sledoval špičky bot a jeho tmavé vlasy byly mokré. To byl plavat?

,,Furt nic? Dobře, až mi tu začnete fňukat, líbat nohy, nedělejte to, protože vás pošlu expresem do ošetřovny se zlomenou kostičkou! Ještě nic? Fajn! Tak pro začátek na zahřání si uděláte patnáct koleček a uvidíme, kdo je tu hrdina!‘‘ Okamžitě zapískal na píšťalky a Maxova medvědí ruka mě tahala na dráhu.

Nevím, jak věděl,  že nemám ponětí, co očekávat a kam jít. Na dráze se hned pomalu rozběhl a já cupitala s ostatními pozadu. Myslela jsem, že vypustím duši. Tomuhle říkají rozehřívací kolečka! Ne! Už to vidím! Hned na začátku to vzdám! Řeknu tomu nabušenci trenérovi, že jsem neschopná a unavená a s radostí mu prásknu deskami do hlavy. Můj parťák měl o kolečko víc než já. Neustával v tempu, běžel, systematicky hýbal nohama dopředu a dozadu, ale já měla pocit, že to nevydržím. Když jsem zrovna začínala sípat,  doběhl ke mě.

,,Hele, jestli nemůžeš, nic si z toho nedělej, někdy to doběhnout musíš. Jestli je to na tebe moc, bude to ještě horší, ale až zvládneme tenhle výcvik, bude to už pak jen pohoda a klid. Teda na nějakou chvíli. Scrooge je děsnej mizera. Ellen, budeme si muset pomáhat, jinak to tu nezvládneme ani ten tejden. To ostatní ti řeknu, až se zastavíme a ty se nadechneš, začínáš blednout,‘‘ zakončil svůj dlouhý monolog a zase předběhl. Já zírala na tu výdrž a nutila nohy do pohybu. Levá, pravá, levá, pravá! Hop, hop, hop! Bičovala jsem se v mysli.

U pátého kolečka mě bodaly plíce, něco mě do nich řezalo a nože to určitě nebyly, i když to byla taková muka. Nohy mě sotva nesly a představa na to, co ještě musí uběhnout je děsila. Pot mi stékal po čele a tvářích. Vlasy se mi lepily k tváři a sípání bylo vrcholem. Ale stále běžím!

Desáté kolo. Měla jsem pocit, že už vážně umřu. Tohle bylo něco, na co se jen horko těžko zvyká. Do nohou mě řezaly doslova neviditelné nože. Tuhle trasu jsem z hloubi duše nesnášela. A to jsem tu, prosím, teprve první den! V ústech jsem měla dokonalou poušť. Obrovská, vyschlá, bez oázy, kde by si mohl poutník odpočinout. Stačila by mi jen kapička! Kapička té nejobyčejnější vody!

Uměla jsem si dokonale představit, co bych udělala. Zastavila bych se. Došla bych z posledních sil k tomu pitomci s píšťalou a vytrhla mu z ruky desky i vodu. Desky bych okamžitě zadupala do země a napila se sladké vody. Jemně by se mlela v mých ústech. Jazyk by konečně šťastně nasál tekutinu a přestalo by mě pálit v krku. Jehličky a nože  by se tam otupily a já bych byla konečně spokojená.

Ale to jsou jen sny.

,,Dělejte vy bando líná!‘‘ řval na nás Scrooge. Někdy se asi neudržím! Jedenácté kolečko mě vraždilo. Občas jsem se pozastavila a pokusila se nadechnout, ale plíce protestovaly. Nemohly nabrat dech. Nemohly nic.

,,Copak Slečno Creedová? Přestávečka? Unavená? Jestli chcete kafíčko, řekněte! Já vám pro jedno do kuchyně skočím! Okamžitě pokračuj v běhu, nebo se vrať do školky! Já tady takovou pakáž nestrpím!‘‘

Už- už jsem měla na jazyku nadávku, když do mě drcla funící Trudy a zavrtěla rychle hlavou. Bolestivě jsem polkla a rozeběhla se. Závistivě jsem sledovala Maxe a jeho kamaráda společně s Claire, jak sedí. Já a pár ostatních jsme dělali poslední kolečko.

Je to pravda. Tady doženou člověka na pokraj sil. Tady ho donutí bojovat. To jejich neustálé peskování každého je nepříjemné, ale vím, že je to pro mé dobro. Snažím se. Opravdu. Vím, že s mou vůlí je to reálné. Dokážu to všechno. Nejsem přece nějaká květinka. Tady mě vycvičí. Budu se moct někdy pomstít za smrt mých nejbližších. Každý úder vteřinové ručičky mi dokazuje, že jsem to ještě nevzdala.

Trenér Scrooge byl typický tyran. Nenáviděl všechny a všichni nenáviděli jeho. Dokonale se hodil pro to, aby nás buzeroval. Pleška na jeho hlavě dokazovala, že i ty vlasy ho neměly rády. Na hlavě se mu táhly dva pobledlé pruhy. Byly to jizvy. Nevěděla jsem, kde je vyfasoval a ani mě to nijak netrápilo. Za ty urážky, co na nás chrlí bych ho nejraději sama upálila.

Když jsem běžela poslední kolečko. S každým krokem jsem cítila neuvěřitelnou radost. Už tam budu! Už tam skoro jsem! Sotva jsem překročila čáru, zavrávorala jsem a spadla na kolena. Můj parťák mě okamžitě zvedal ze země. ,,V pohodě? Takhle padají všichni, co to běží poprvý,‘‘ smál se.

Snažila jsem se mu říct, že končím, ale mezitím mi z úst vyšlo jen neidentifikovatelné zachrčení. Z kapsy jako zázrakem vytáhl mini flašku a podal mi ji. Civěla jsem hloupě na ten název. Alkohol? Není po běhu lepší něco nealkoholického?

,,Je to voda, ty flaštičky se suprově vejdou do kapsy,‘‘ poučil mě.

Děkovně jsem se usmála a nalila si do úst konečně pití. Úplně jsem slyšela zvonky štěstí.

,,Slečinky, vstávat! Jde se makat dál!‘‘ zatleskal Skrooge. Oko mi začalo okamžitě tikat. Krev v hlavě se mi hromadila šílenou rychlostí a začala pulsovat. Před očima jsem měla zuřivé červené skvrny a mozek mi zaslepovala únava. Tak on má ještě energii? Nedivím se! Seděl si tu a furt civěl, jak chcípáme!

Celá jsem se začala třást a vše jsem vnímala zostřeně. Sotva dva a půl metru od nás bylo pískoviště. Volně položené hrábě na zemi. Scrooge a jeho palice. Tělo se mi vymrštilo a rychle jsem čapla hrábě. Paže se mi přeplnily silou a prudce vyrazily vpřed s tou zbraní. Viděla jsem, jak rozmazaně letí vzduchem ve výši mého pasu a naráží do Scroogových zad. V ten moment se semlelo několik věcí najednou.

Náš milovaný trenér Scrooge se bolestí zaklonil, ozvalo se zaprotestování jeho ruky, která se taky dostala do rány. Z jeho hrdla vyšel zuřivý výkřik a Max mě rychle odstrčil stranou a vytrhl z paží hrábě. Já dopadla na zadek a konečně přicházela k sobě.

,,Áu!!!‘‘ zařval.

Osm studentů si začalo okamžitě zuřivě šeptat a špitat drby. Max s vytřeštěnýma očima kmital mezi mnou a Scroogem.

,,Ty malá!‘‘ zavrčel a okamžitě se vrhl ke mě. Okamžitě jsem cítila, jak mi chytl ruku, ale něčí cizí ho chytila a trhla prudce stranou.

,,Kruci co tu stojíte! Přiveďte honem někoho!‘‘ křičel mezitím, co uhýbal ranám trenéra. Ten s děsivým výrazem máchal pěstmi a narážel do mého parťáka. Natáhla jsem svou pravou nohu a vymrštila vpřed. Podkoply Scroogeovi nohy a ten se svalil na zem.

,,Odtrhněte je někdo od sebe! Zabijou se!‘‘ Přiběhli tři lidé. Dva muži a žena. Začali odtrhovat zuřícího Scrooge a Maxe. Scrooge funěl jako buldok a Maxovi krvácelo z nosu.

,,Na ošetřovnu! I ji!‘‘ navigovala žena. Ukázali na mě a já si všimla své ruky. Pramínek krve mi sjížděl po předloktí. Super.

Vyfasovala jsem jen obinadlo okolo řezné rány. Můj parťák měl jen zlomený nos. Společně s Maxem jsme jako trest za napadení dostali na týden drhnutí talířů místo spánku. Naše nadšení bylo vypsané na tváři. Jasně křičelo do dálky- já vás všechny zabiju! Divila jsem se, jestli je na mě Max naštvaný, ale zdálo se, že ne. Dřív jsem si nevšimla, jak moc italský má vzhled. Tmavé vlasy i oči. Lehce se mu stáčely, jako kdyby se snažily udělat spirály, které mám já. Byl snědší než já. Zároveň propadal romantice a už jednou dělal tenhle výcvik. Zatím nevím, proč ho dělá znovu- ale to se dá zjistit.

Trenér Scrooge má po mém menším záchvatu nepříjemný spánek. Alespoň nějaký, než žádný. Nemůže se otáčet a skučí jako štěně, že ho bolí to a to. Připomínal mi padavku. Neměla bych mu rovnou klečet u kolen a prosit o odpuštění? Pousmála jsem se při té myšlence. Né! Bohužel po tomhle nás nenávidí ještě víc a garantuje, že se ani jeden neprokopeme do konce. To je jediná věc, která nám s Maxem dělá starosti. Kdybychom to nezvládli, museli bychom začít od začátku... zase s tímhle pitomcem.

,,Sorry za ten nos, je to moje vina,‘‘ začala jsem, když mi podával další vydrhnutý talíř. Trošku se cukl a otočil se na mě. Měl na nose pásku, která dokonale varovala- na tohle nesahat!

,,Za tu nakládačku Scroogeovi tě nezabiju,‘‘ pousmál se a podal mi ze špinavé vody další talíř. Trošku jsem se při té představě ušklíbla. Fajn, tak alespoň někdo mě nezavraždí- teda, snad. Vzal do ruky plechovku od svého pátého piva a zazubil se přitrouble na mě. Začínají se na něm projevovat znaky opilosti.

,,To je milé.‘‘ Kdo mu jen dal ty plechovky?

,,Ne, jsi asi jediná, kdo ho za posledních třicet let přetáhl hráběmi.‘‘

,,Jo, měl pak výraz jako býk.‘‘

,,Taky takový rány,‘‘ přitakal a začal se smát. Hejkal a měl rozšířené zorničky

,,Kde jsi se naučil takhle bojovat?‘‘ optala jsem se a on se přestal smát.

,,Tady. Jsem asi tak jediný, kdo neudělal výcvik. Scrooge mě na Aljašce celkem dobře zřídil.‘‘ Zase se zakuckal smíchem.

,,To jako tě zmlátil?‘‘ ustrnula jsem.

,,Ne, tady nechtějí nikoho zabít. Tady tě doženou na maximum. Ne. Já jsem byl celkem dost... výbušný. Asi jako ty.‘‘ Na moment se odmlčel a zamžoural. Dělalo mu problém stát na nohou. To není dobré.

,,Co se stalo?‘‘

,, Jedno stanoviště mi dali do jeskyně, kde byli medvědi. Není dobré rozzuřit medvěda na jaře. Na zádech mám ještě od toho celkem slušnou jizvu. Vypadá to drsně. Nedokončil jsem to. Zbývaly mi jen tři dny a mohl jsem vypadnout, ale tohle mi podělalo plány.‘‘

,,Aha.‘‘ Otřela jsem další talíř a položila ho na vysokou kupičku. Ruce jsem už necítila, takže mi bylo šuma fuk, co budu ještě dělat.

,,Víš, je divný, že ses sem dostala. Většinou nestihneme zachránit nikoho, když se na ně žene vražedný komendo Druhých.‘‘

,,Jak ses sem dostal ty?‘‘

,,Já?‘‘ ukázal na sebe mokrýma rukama a popatlal triko vodou.

Přikývla jsem.

,,Já jsem rebel. Zmlátil jsem jednoho z nich přímo na ulici. Už se ke mě řítila jedna gorila...‘‘odmlčel se a podíval na strop. Snažil si na něco vzpomenout. ,,...s pif pafkou,‘‘ vyhrkl a zakřenil. Jistě, to bude pistole. Pif paf, tak tomu říkaly malé děti. ,,Když mě popadli  lidi za ruce a vtáhli do toho auta, vztekala se opice jako bejk. Lidi ve mě viděli prostě tu kuráž a výbušnost.‘‘ Trochu se zase odmlčel a po chvíli škytl, než pokračoval. ,,Kdybych se jen tak potuloval a sledoval, co dělají, nevšimli by si mě.‘‘

,,Jaký jsou výhody toho, že tu jsem?‘‘ zeptala jsem se.

,,Přežiješ. Ti tam venku... oni začali dělat nájezdy na lidi. Jako kdyby se snažili je zkoumat, nebo co. Lidi se ztrácejí a je nás stále míň. Uvidíme, jak dlouho lidstvo přežije. Co vím, tak voni mají zase dát svět do pořádku, ale tím, že nás vyvražďují mi to nepříjde nějak pro-propracovaný. Asi jsem rasista, ale nenávidím je.‘‘

,,Jo, já taky.‘‘ Jizva mě polechtala a já se natáhla pravačkou k ní. Poškrábala jsem se na krku a odhrnula si tak trošku znamínko.

,,Páni!‘‘ vyhrkl a já se lekla. ,,Tak proto tě sbalili!‘‘ Fascinovaně zíral na můj krk. Zdobil ho lehce tmavší flek neurčitého tvaru se třemi tečkami. Kravina. Nemělo to být nic, ale on v tom zřejmě něco viděl. Asi je paranoidní.

,,Co?‘‘ zamumlala jsem.

,,Tohle je fakt nářez! Holka ty máš geny!‘‘ chrlil ze sebe a otřel si rychle ruce. ,,Můžu?‘‘ zeptal se a jemně se prsty dotkl krku. Zastudilo to. Fajn, asi je na tom hodně špatně.

,,Tohle je dědičná porucha,‘‘ zamumlala jsem zaskočená vším.

,,Dědičná porucha? Zlato, ty jsi neobroušený démant! Jsi jako poklad v popelnici!‘‘ Trochu se zakymácel a debilně zařehtal.

,,Dobře, asi jsi unavený, pojď dovedu tě do pokoje.‘‘ Zavrtěla jsem hlavou a strkala před sebou. ,,Jaký je tvůj pokoj?‘‘ Jasně jsem viděla, jak nabral

,,67 B. Nejsem unavený Lel... ‘‘

,,Fajn,‘‘ zamručela jsem a dál ho tlačila před sebou. To, že mi může říkat Ell strpím, ale žádné Lel ne!

,,Waw, tak to mam parťačku...‘‘ mumlal a přitrouble se usmíval. Šla jsem dlouhou chodbou vpřed a klapání našich nohou se neslo do dálky. Byly tu tři východy. Okno, únikové dveře na konci chodby a dveře, kterými jsme vešli. To úplně stačí. Hasičská hadice by měla stačit, abych se dokázala sešplhat rychle dolů.

Podívala jsem se na dveře, které jsme míjely. 66. Takže ještě jedny... Max se sotva nesl na nohou. Malátně poletoval z jedné strany chodby na druhou a vypadal, že každou chvíli hodí šavli. Podepřela jsem ho pod ramenem a vedla dál. Posledních pár metrů jsem ho vláčela na zádech. A jsme tu. Pokoj šedesát sedm. Zastavila jsem se  před nimi a zaklepala. Vzala jsem za kliku a otevřela. Byl tam ještě větší svinčík, než u nás- kupodivu.

,,Jé! Kluci! Max si vede konečně holku!‘‘ zavýskl jeden jeho spolubydlící a já si ho všimla. Ležel na posteli s nohama opřené na rám a před chvílí listoval v neidentifikovatelném časopise. Přitažlivá prsatá žena na obale mi úplně stačila.

,,No jo, fešanda!‘‘ přitákal druhý a já si povzdechla. Alespoň nebyli tak kritičtí jako ten doktor.

,,Nesu vám sem balíček. Vyžbluňkl asi pět piv, ale jinak by měl být v poho.‘‘ Oba jeho kámoši se zamračili a přiskočili k němu. Pomohli mi ho sundat ze zad a položili na koberec.

,,Vypadá jak zdrogovanej, že tys mu dala do toho rohák?‘‘ Otočil se na mě jeden s vážnou tváří.

,,Já ho znásilňovat nehodlám,‘‘ vystrčila jsem bojově bradu a oba se začali zase řehtat.

,,Hele, von má vážně vkus! To je naše druhá Zoe, ale je vtipnější aspoň. Dělej Maxi, seber se! Je tu budíček!‘‘ To jsou divné způsoby na probouzení z opilosti. Jedny dveře se najednou rozletěly a já vystřelila hlavu nahoru od Maxe, který ležel na zemi.

Stál tam další jeho spolubydlící. Usoudila jsem podle ručníku kolem pasu. Fajn, jestli budu mít takové svaly po té makačce, tak to vydržím. ,,Neříkali jste, že je tu mejdan,‘‘ zazubil se, když mě viděl.

,,Jo, Max se z jednoho právě snaží probrat. No tak dělej brachu!‘‘ Popleskal ho po tváři a já se zamračila.

,,Tep má v pohodě, takže to je nejspíš nějakej kanadskej žertík. Potřebuje se z toho vyspat.‘‘ Vstal od něj kluk s blonďatými vlasy a práskl s sebou na postel. ,,Bude dobrej,‘‘ dodal a dal si na uši sluchátka.

,,To je Dany. Věčně bezstarostnej. Málem ho dostali, když se začal smát uprostřed silnice.‘‘ Otočila jsem se na kluka vedle mě, který mě poučoval. Byl to zrzoun. S jemnou tváří a ostrými rysy. Sympatický. Stejně jako všichni tady, byl svalnatý. Namakaný. ,,Jsem Rick, tohle je Leon,‘‘ představil sebe i toho v ručníku. Ten na mě zamával a já se pousmála. ,,A ty jseš?‘‘

,,Ellena, Ell.‘‘ Natáhla jsem k nim ruku a potřásli jsme si.

,,Jak jsi narazila na Maxe?‘‘ zeptal se Leon. Rick mu mezitím vyskočil na postel pro deku.

,,Jsem jeho parťačka. A odpykáváme si trest mytí nádobí.‘‘ Přikryli Maxe a zkoumavě se na mě zadívali.

,,Ten má zase štígro,‘‘ zamumlal Leon a ukázal na mou šíji.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 2. kapitola: