OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 19. kapitola

15.09.2010 (15:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1404×

19. Erinya

„A jak to tedy je? Ty jsi adonai?“

„Ano,“ zašeptal Samiel a pohrával si s jejími – pro něj - jemnými prsty.

„Co to vlastně znamená? Adonai? Zní to divně.“

„Znamená to 'bůh'. Ell?“ zastavil se v proplétání jejích prstů a podíval se jí do tváře. Ellen znova zrudla a skousla si naběhlý ret od polibků. „Jak ses dostala do toho výcvikového tábora? To tě odvedli z podzemního města nahoru na slunce a učili tě? Nebo...“ nechal otázku viset ve vzduchu.

„Ne, já jsem i předtím byla dost... rebelantská. Málem mě zabli adonaiové... Ale nechci se o tom bavit,“ utnula to rychle.

„Dobře.“ Samiel se lehce sehnul a políbil ji do vlasů. Ellen se lehce poposunula na jeho hrudi výš a opřela se hlavou o krk. „Když jsem byl malý, učili mě, že nenávist je jediný možný cit, který lze vidět u člověka.“

„Kdo tě učil?“

„Ještěr.“ Samiel si všiml lehce zamračeného čela a pokračoval. „Mají u nás vždy funkci učitelů boje... a pár dalších věcí.“

Ellen se zamyslela. „Aha...“ vydechla po chvíli a chytala v hlavě otázky. „A jaký je vlastně tvůj život?“ zeptal se po chvíli. „Jako prince? Jako budoucího dědice.“ Znovu se začala pousmívat.

Samiel se na ni s láskou podíval a palcem jí začal dělat na paži kroužky. Jemně se svými hrubými prsty dotýkal její hladké pokožky. „Můj život není tak nádherný, Ell. Já nechtěl být princ. Bojovat za zachování našeho druhu. Nechtěl jsem být necitlivý, zlý a plný zlosti.“

„A jaký jsi chtěl v tom případě být?“

„Svobodný. Možná lamač dívčích srdcí,“ zasmál se nad tou představou. „Ale dřív jsem nechtěl navěky bojovat. Chtěl jsem jen ženy... vás – lidi – a svou svobodu. Tím, že jsem tě přivedl sem jsem měl získat svobodu, ale lhali mi. Lethé mi lhala... Celá rodina. A nakonec mě dali do ještě horšího vězení. Do zasnoubení s princeznou krále chaosu.“ Samiel svěsil hlavu a čekal, co na to řekne.

„A ty? Jak je to s tebou no a s...“

„Eris?“

„Jo,“ přitákala Ell.

„Je to má snoubenka...“ zamračil se, „ale nic víc. Já... já ji nemiluju.“ Sklopil k Ellen zrak a zaklenul se do jejích hnědých očí.

„A... co teď?“ stočila pohled a podívala se do dálky na tu nádheru. Moře nadzvedávalo vlny a ty se tříštily v kapičkách o břeh. A přesně tam, kde se tříštily vlny ležela Jeanine. Užívala si nárazů vln a šupiny se jí leskly duhovou barvou. „Jak koukám, Jeanine se ještě nechce,“ zasmála se.

„Ne, to ne, máš pravdu.“ Otřásali se v jemném smíchu a Samielovi se zase v nitru probrala touha. Přestal dělat kolečka stiskl její paže pevněji.

„Samieli, povol trochu,“ zaprosila.

Její hlas na něj působil jako uklidňovadlo. Povolil a omluvil se. Ellen se mu znovu s jemným úsměvem opřela o hruď a zaklonila hlavu. Rty jemně lechtala ušní lalůček a se Samielem si užívali chvilkové svobody, radosti a lásky.

***

„Maxi, máš jedno z nejlepších vojsk. Možná by bylo výhodné se spojit s povstalci proti Adonaiům, ne?“ zeptal se opatrně jeden z jeho nových přátel. Vysoký mladý muž. Svaly se mu pod sportovním trikem rýsovaly jedna báseň a lehké strniště ho dělalo přitažlivějším a – především pro ženy – sexy.

„Matte, když mi to nabízíš, tak počítám s tím, že nejspíš jsi to už zařídil.“

Oba muži se lehce pousmáli. V očích jim hrály nelítostné jiskry, ale Maxovi se na moment prohnal stín smutku, který ale hned odehnal.

***

Když se pomalu blížili Samiel s Ellen na fligorovi k hradbám města, pokynuli Jeanin, aby začla klesat. Dál půjdou přes město pěšky. Ellen se jak se to na ni slušelo jemně držela za Samielem, ale ten si ji s úsměvem přitáhl k boku.

„Jsi moje.“

„Omyl!“ nedalo to Ell.

Samiel se k ní s otázkou otočil a Jeanin za nimi s odfrknutím odletěla.

„Jsi můj a já tvá. Nemůžu být přeci jen tvoje. To by nebylo vůči mě fér.“

Princ nezvyklý na tón se kterým na něj hovořila se na moment zasekl, ale pak s úsměvem přikývl. „Patříme si.“

„Přesně.“

Samiel ji naposledy políbil. Kousla ho do rtu a s proviněným výrazem na něj zamrkala.

„Zlobidlo.“ Stoupli si před bránu a Samiel jednoduchým, ale přesto silným nárazem otevtřel obrovské brány města.

Veškerý národ se obrátil. Muži lehce sklonili hlavy a ženy naznačily poklek. Samiel je jednoduchým gestem hlavy pozdravil a všichni zase pokračovali, jako kdyby se nic nestalo.

***

Byla jsem z toho nervózní. Sam mě neustále držel za ruku a já se nemohla nijak vyškubnout – a hlavně, bral by to myslím jako urážku.

Rty jsem měla stále rozpálené z jeho drtivého polibku a ruce se mi potily. Chvěla jsem se už pomyšlením pouze na jeho blízkost. A on na tom zřejmě nebyl o nic lépe, ale uměl to maskovat.

Škubnul opatrně rukou a já se na něj podívala.

„Pojď se podívat na trhy.“

„Co tam?“

***

„Uvidíš, ochutnáš to, co jíme my. A netvař se tak kysele.“ Ukazováčkem ji cvrnknul do koutku rtů a ten jí jako na povel vystřelil výš.

„Ok,“ zamumlala.

Pomalu procházeli stánky a Samiel jí ukazoval vše, co tu bylo. Ovoce, zeleniny, prapodivné směsice jídel, koření i zvěře. Slizké i ostnaté. Jednobarevné či šílené množství barev.

Podával ji všechny plody jeho země a prosil ji, aby ochutnávala víc a víc. Adonaiové poprvé viděli Samiela laskavého a šťastného. Jejich vzpomínky na svého prince bývaly často záporné. Agresivní, arogantní fracek, který neměl špetku citů. Teď z něj doslova čišela radost, přátelství... vše pozitivní.

„Taková změna!“ špitali si obyvatelé.

Až později zaregistrovali jeho pohled směřovaný vždy a pouze na jeho lidskou otrokyni.

„Je to její zásluha.“ Otočila se postarší žena ke stánku s bochníky chleba. „Princ se mění díky lidské otrokyni. Zdá se, že lidé jsou mnohem lepšími než se říká.“

„Aby jste se později nezmílila, madam. Tahle je vyvolená. Možná to je zásluha její nevinné, skromné a milosrdné povahy.“ Žena ze stánku se rychle odmlčela, když okolo nich prošel zamilovaný pár. Jen slepý by si nevšiml jejich opětovaných citů. Znovu si je s lehkým úsměvem přejela pohledem pousmála se. „Sluší jim to.“

I madam přikývla a pak už se princem a jeho novým středem vesmíru nezaobírali.

Samiel s Ell došli až na konec trhu a s lehkým úsměvem si všimli, že slunce zalézá za obzor.

„To už je tak pozdě?“ zašeptala Ellen a zatřásla se zimou. Noci tu bývají tak chladné.

Hradem se nesla hudba a vůně skořice. Všichni se veselili, až na jednu osobu, na Lethé. Její uhraničivě černé oči propalovaly místnost a čekala, kdy se konečně pořádně zahřeje jed.

To, co dostala ze své sestry za vidění dříve, než si to stihla Moira uvědomit byla vize k nezaplacení.

Prsty něžně procházela po dýce, jako kdyby to bylo tělo jednoho z jejích milenců. Spokojeně se usmívala na plápolající ohýnek a jeden z otroků jí něžně rozčesával dlouhé kadeře.

„Jesli o tom cekneš, proklám ti srdce tou dýkou. A budeš umírat, červe, hodně pomalu.“

Muž ani necekl, ale po zádech mu přejel mráz.

Když jí zapletl poslední pramen do úhledného, honosného účesu, sepnul jí za krkem její róbu a poklekl před ni. Lethé po něm ani nemrkla a bez zájmu se otočila. Vyšla z místnosti, ve které zůstal její věrný služebník.

O pár minut později se v honosném pokoji, zdobeného tisíci obrazy a květinami na zem v krvi zhroutila Erinye. Lethé s lehkým úsměvem a dýkou v ruce jí líbla na tvář. S klidem došla až ke stolu. Vzala z něj pozlacenou sklenici naplněnou vínem. Nechala pár kapek krve sklouznout z dýky dovnitř. Sedla si do křesla a hleděla na své dílo.

Její sestra ležela s klidným výrazem na zemi a lotosově bílé kachliky začala brázdit její krev. Byla lehce načernalá. Tak jako všech adonaiů. Jen bývalý milenec krásné Lethé ji má černo černou.

„Jsi tu zbytečná sestřičko.“ Cvrnkla jazykem do hladiny vína a očima sledovala, jak z její sestry mizí život.

„Jen zbytečná figurka jsi v tomhle světě. A já potřebuju pro své veledílo zkázy ty dva pitomce zamilovaný. Eris se nějak také zbavím... nemluvě o své sestře. Neboj se, za chvíli budeš mít komplice tam dole. Smaž se v pekle.“

Zahodila číši za sebe a hned ji následovala i dýka, kterou zabila svou sestru. „Odpočívej sestřičko.“

Ticho noci poté probleskl jako oslepující záře děsivý výkřik. Služebná našla svou paní mrtvou. Zbrázděnou v krvi. Za okenicemi se spustil déšť a nastávala doba dešťů.

Lethé na svém balkónku se škodolibýma myšlenkama seděla a nechávala se kochat pohledem na kapky dopadající na její dokonalou kůži. Voda se rozprostírala na její pokožce, tvořila obrazce a zase mizela v temných zákoutích dokonalosti.

„Gastene, dones mi ještě víno, dnes oslavuji,“ zavelela a v dáli zahřměl hrom.

„Tady je to víno, má paní.“ Přicupital za ní svalnatý muž. Otrok. Podal jí víno a poslušně si sedl za ni, aby jí jemně masíroval.

„Už jsou šaty připraveny?“

„Ano, má paní.“

„A lůžko pro služebnou také?“

„Ovšem, paní.“

„To je dobře.“

„Ještě něco si přejete?“

„Ne, jdi už, chci být sama.“ Adonai sklopil hlavu, vstal a odešel.

„To bude zajímavý...“ promluvila k dešťovým kapkám. „Donutím Jatanga, aby odnesl Indiánku do hor, tam kde ji najdou lidé, ano, tak se zbavíme dalšího nechtěného hosta.“

---

„Ťuk ťuk,“ zaklepala teatrálně na Samielovy dveře krásná adonaika

Ellen okamžitě ležela na posteli sama a přerývavě dýchala. Nebylo pochyb o tom, že ji doteď mučil Samiel svými horlivými polibky. Honem si upravila vlasy a skulila se z postele na zem. Samiel rošťácky zamrkal, než otevřel dveře.

Úsměv mu zamrzl na rtech. „Co tu chceš?“

„Přišel čas, abych si vypůjčila tvou služebnou.“

„Ne,“ zamítl okamžitě Samiel.

„Cože?“

„Nevypůjčíš si ji, Lethé.“

„Ó, a jak mi to zakážeš? Mladý princi?“

„Co se děje?“ ozvala se za nimi Ellen a vyděsila se, když uviděla Lethé.

„Nic se jí nestane, synovče.“

Samiel bublal hněvem. Nechtěl se jí vzdát... Když ji konečně měl u sebe, nechtěl se vzdát její blízkosti a její přítomnosti.

„Jen do oslavy tvého zasnoubení. To bude, jak vím, za necelý týden.“

Samiel neurvale zavrčel: „Ty čarodějnice jedna!“

„Nech si své výlevy nálad na někoho jiného, do půlnoci ji pošleš do mé komnaty, jinak si pro ni přijdu sama. Ale radila bych ti první možnost, kdybych si pro ni přišla sama, hrozí, že bych se jí nechtěla nikdy vzdát.“

Samiel se podíval se smutkem na Ellen. Očekával jakoukoliv nevoli, ale... Ale. Ona jen sklopením hlavy naznačila přikývnutí. A zpečetila tak svůj osud. Samiel se odevzdaně otočil zpátky ke své tetě.

„Tak dobrá...“ vydechl s těžkým srdcem.

Lethé se vševědoucně usmála a s lehkým přikývnutím se majestátně otočila na patě a kráčela chodbou ke své komnatě. Nikdy se necítila víc spokojená ze svých plánů, než teď...

„Vše jde podle plánu.“

Omlouvám se, ale další díl bude také až za delší dobu... své důvody nemůžu napsat, ale snad mi to odpustíte...

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 19. kapitola: