OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 17. kapitola

21.07.2010 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1647×

17. Lázně

Zapadl jsem až do dveří, kam jsem měl namířeno… ale to jsem netušil, kdo tam byl také.

------------------------------------

Obrovská rozlehlá místnost, lemovaná tisíce květinami a obrazy, které měly optimisticky ladit každého příchozího. U mě se to nikdy nepovedlo. Koupelny pro mě znamenaly příchod v doprovodu šesti mladých služebných. Stoupnutí si do vody a čekání, než vykonají svou práci.

Teď. Jsem tu však byl sám. Žádných šest slečen, které by měly za úkol vydrhnout mě a vypulírovat do čisťounka. Tedy... ne úplně sám. Popošel jsem pár kroků a podíval se na druhou stranu.

Stála tam dívka. Nevím, proč mě napadlo zrovna pojmenování dívka... Asi jsem změkl. Mokré šaty kopírovaly postavu takových křivek, že mě to dohánělo k šílenství. Ta záda, ramena na pohled tak křehká, ale zároveň i silná. Útlý pás, krásně přecházející do širších boků. A ty nohy, které nemají konkurenci. Žádné špejle, které sotva ujdou pár metrů. Nožky jako laň. Dokázaly by uběhnout i kilometry. Líbila se mi čím dál víc. Miloval jsem tohle oblečení na ženách. Bílé šaty, které v mokrém stavu jsou krásně průhledné. Jednoduše přizpůsobené mým choutkám.

Pak jsem si ale začal všímat detailů. Její obě nohy, přesněji kůže byla celá pokrytá jizvami. Střelné jizvy! Po škrábancích, spáleniny... Záda také. Pokračoval jsem výš až k její hlavě. Vlasy měla odhrnuté na jednu stranu. Pěkné tmavé vlasy. Sametový krk – stop!

To znamínko? Co to je?

Tiše jsem se vydal za ní. Něco drhla. Sice mi nedocházelo, co to je, ale bylo mi to fuk, teď mě zajímalo to něco na jejím krku. Došel jsem až těsně za ni a sklonil se.

Vtom se otočila a hnědé oči mě vyděšeně sledovaly. „Můj pane!“ vyhrkla a já sklopil pohled od mé lidské otrokyně níž. Můj chtíč vyburcovaný na maximum hltal hladově její tělo. To, jak se látka lepila na její ňadra, jak klíční kost vystupovala lehce zpod kůže. Ale pak jsem sklopil oči k jejím rukám. Zkrvaveným rukám.

Ohně v mých očích vzplály. „Co to má znamenat!“

„Já-“

„Co jsi to udělala otrokyně!“ křičel jsem dál. Chytl jsem ji za ramena a stiskl. Bolelo jí to. Nebylo o tom pochyb. Někoho zabila. Byl jsem varován. Lidé jsou lstivý a já si myslel, že tahle je jako my. Nasál jsem do nozder vzduch prosycený krví. Čerstvou krví. Bylo mi z ní nanic.

Okamžitě se jí oči zalily slzami. Jako děcko, který něco udělalo a lituje toho. S odporem jsem se rozhlídl kolem a hledal mrtvolu. Ohlédl jsem se za ni a pak jsem pochopil. Okamžitě jsem se cítil nevhodně. V malém umyvadýlku byla látka. Věděl jsem, že jí nosila okolo pasu, protože nebyla asi zvyklá na ty šaty. Látka byla celá rudá. Prosáklá skrz na skrz krví. Byla to její krev. Pustil jsem její ramena a zavřel bolestně oči. Co se to krucinál se mnou děje? Obvinil jsem ji bezdůvodně z vraždy.

Ustoupil jsem o pár kroků a raději přestal dýchat.

Naše ženy tím sice netrpěly, ale ty jejich stále. Každé tři měsíce. Dříve to bývalo po měsíci... ale i tak je to prý bolestivé. Jsem rád, že jsem se narodil jako muž a adonai.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem a zase nechtíc sklopil pohled k zakrváceným rukám. Držela si je lehce u těla, ale tak, aby nezašpinila šaty. „Přinesu ti suché šaty, Ell, tyhle sundej, ať nenastyneš. Začíná být zima.Ještě jednou se omlouvám, že jsem sem vtrhl a myslel si bůh ví co.“

Ona sklopila hlavu a čekala.

„Sundej to ze sebe, tam vzadu je tmavší koutek. Voda je tam teplá a budeš mít klid. Nikdo tam nechodí. A ohledně toho,“ ukázal jsem na zkrvavený kus látky, „si nedělej starosti. Bude to spáleno. Dostaneš nový.“

„Ale-“ pokusila se o marné namítnutí.

„Žádné ale. Zmílili jsme se v lidech. Omlouvám se. Hned se vrátím.“ Rychle jsem se otočil a mířil ven. Bylo mi trapně. Potil jsem se. Taková horkost... Zahnul jsem za roh a popadl za ruku první služebnou, co tamtudy procházela. Zrovna tu jsem potřeboval. Rychlá. Otočila se ke mně s hadíma očkama a pootevřela ústa. V nich byly stejné hadí tesáky i jazyk. Hnus. Najednou se mi naše ženy zhnusily.

„Dones šaty, okamžitě!“ zavrčel jsem a pustil ji. Žena vystřelila jako kulka a do chvilky byla zpět. Ty šaty byly černé. Sice se nehodili pro Ellen, ale byly perfektní... Budou jí příjemnější než ty bílé.

„Tady jsou pane.“

Přikývl jsem a vzal si je od ní. Vracel jsem se zase zpátky do koupelen. Nechal jsem na stolku vedle jedné lázně oblečení a mířil k umyvadýlku s jejím zkrvaveným oblečením... Chudák... Popadl jsem jednu z nejbližších loučí a chvilku se na díval. Natáhl jsem prst k plamínku a ten na něj přeskočil. Přesunul jsem prst před oblečení a lehce foukl. Látka automaticky vzplála. Tenhle trik se mi líbil. Bavilo mě koukat na můj hořící prst. Strčil jsem ruce do ohně a lehce protočil látku, aby si ji oheň pořádně vzal.

V rohu místnosti jsem zaslechl zajíknutí a šplouchnutí. Při samém okouzlení ohněm jsem na ni pozapoměl. Usmál jsem se sám pro sebe a pomalu šel k ní.

I v té tmě jsem dokázal rozpoznat tu neobvyklou tvář. Byla krásná. Krásnější než některé adonaiky... snad i než všechnny, ale nechci si to přiznat. Ještě víc se ponořila do vody.

„Donesl jsem ti nové šaty,“ zašeptal jsem a pomalu se posadil na kraji lázně.

„Děkuju.“

„Není zač...“ pousmál jsem se. Ponořil jsem nohy do vody a užíval si její příjemné teploty.

„Proč to děláš,“ vyrazila ze sebe hned a já se na ni překvapeně podíval. Mokré vlasy se jí lepily na tvář a rty měla naběhlé, jako po polibku.

„Co?“ dělal jsem hloupého.

„Proč jsi najednou... takový – no – milý?“ skousla si nervózně ret a všiml jsem si, jak si rukama obepínala hruď...styděla se?

Na odpověď jsem pokrčil rameny a podíval se ke stolku s jejími šaty. Opravdu, budou jí slušet. „Stále krvácíš?“ zašeptal jsem. Určitě to pro ni nebude příjemné odpovídat. Cítil jsem esenci krve stále. Nevím jak. Ani proč.

„Ty to cítíš?“ odpověděla otázkou.

„Trochu.“ Opatrně jsem přikývl hlavou a podíval se jejím směrem. Vypadala, jako kdyby se modlila, aby to, že cítím její, ehm, nepříjemnost, nebyla pravda.

„Vadí to moc?“

„Za to nemůžeš,“ pípla. „Je to... nepříjemný, když o tom ví ještě někdo. Je to až moc... osobní.“ Nevěděla, jak se vyjádřit.

„Jestli chceš, nebudu dýchat,“ nahodil jsem vtipem. Nervózně se tiše zasmála a sklopila pohled k černotě, ve které seděla. Tohle byla moje nejoblíbenější lázeň. Nikdo si jí nikdy nevšiml. Schovaná v nejzazším koutě. Voda v ní byla vždy příjemně teplá. Tady jsem se dokázal uklidnit. Ale musel jsem být sám. Zaklonil jsem unaveně hlavu a zavřel oči. Zhluboka jsem vydechoval a nadechoval. Bylo zvláštní, jak moc příjemně mi s ní najednou bylo. S tou lidskou dívkou, kterou bych měl nenávidět.

„Neměl by jsi tu být, že?“ zeptala se po chvíli ticha.

„Ne,“ odpověděl jsem stále se zakloněnou hlavou.

„Ale...“ pobídla mě k pokračování.

„Ale chci tu být.“ Otevřel jsem oči a podíval se na ni. „Je mi s tebou tady příjemně. Ale pokud to vadí tobě, nebudu rušit. Jen jsem myslel, že bys tu nechtěla být sama.“ Plácal jsem nesmysly. Věděl jsem to. A bylo mi to jedno.

Poslouchal jsem jemné šplouchání vlnek o její tělo. Jak nabírala mezi prsty vodu a smývala ze sebe špínu. V ten moment jsem si přál být já tou vodou, která jí klesá po pokožce.

Po chvíli jsem se postavil. Otočil jsem se a šel dál. Ta holka mě doháněla k šílenství. Nemohl jsem myslet na nic jiného. Ani na dokonalou Lethé, ani na svou snoubenku Eris, či mou matku Moiru. Jen na ni. Na to lidské stvoření s tím jménem Ellen. Popadl jsem nejbližší prostěradlo a šel zpátky. Došel jsem až ke kraji lázně, těsně za ni. Spalovala mě nevídaná touha po tom, dotknout se jí, vzít si jí i když by ji to bolelo...

Klekl jsem si a položil hned před ni na kámen suchý kus látky.

„Utři se tím, pak to hodíď do krbu a spal. Některé z nás krev láká. Jsem tu, kdyžtak křič, ano?“ zašeptal jsem jí do ucha a ona se na mě otočila. Byla zase tak blízko!

Její hnědé oči mě doslova spalovala zevnitř a její úsměv nutil ostré srdce mlátit do žeber.

„Děkuju.“

***

Moje myšlenky se motaly okolo Maxe. Jak se asi má? Je stále na živu? Nemohla jsem si být ničím jistá. Jen sama sebou. No, vlastně už ani tím ne. Byla jsem zapletena do nitek a charisma muže, který není mého druhu. Je to v prčicích. Jsem mrcha, že tu propadám kouzlu prince... jsem šílená a – au. Můj podbřišek se zase přihlásil o pozornost. Bože, proč jen nejsem chlap. Ti to nemají. Krámy jsou fakt na prd.

Nějakou chvíli si tu ještě sedím... slyším z druhé strany šplouchání vody. Důkaz. Samiel tu stále je. Pomalu jsem se začala zvedat z vody. Popadla jsem prostěradlo a omotala si ho okamžitě okolo těla.

Tak a teď rychle, ať nezaneřádím i tohle. Docupitala jsem ke stolku a bezmyšlenkovitě na sebe začala navlíkat ty šaty. Byly černé. Další příjemná matérie. Bod pro něj. Zkousla jsem si ret a přemýšlela. Co si můžu dát, abych tu nezanechávala krvavý stopy? Kruci. Tohle nesnáším. Se srdcem v imaginárních kalhotkách jsem vzala do rukou pruh mokré látky, kterou jsem byla obmotána a nahmatala suchou část. Automaticky, jen co se toho mé prsty dotkly jsem trhla a smotala ten kousek do menší ruličky. To by mohlo stačit... pro zatím. Za dvě hodiny si budu muset zase něco najít.

Porozhlídla jsem se po koupelnách a pak mi padlo oko na zčeřenou hladinu o něco dál. Z konečků vlasů mi stále odkapávala vody. Lehce jsem si ždímala vlasy a šla směrem k mému pánovi, který si užíval vody.

Nikdy by mě nenapadlo, že by se dalo dýchat pod vodou. Nikdy. Jsem přeci jen prachobyčejný člověk. Zohyzděná svým druhem a svou nedokonalou stavbou těla. Nejsem tak dokonala, jako adonaiové. Louče osvětlovala pouze zčeřenou hladinu, ale princ nikde. Začala jsem se rozhlížet okolo, ale nikde nebyl. Mou hruď začala svírat panika. Co když se utopil? Nebo dostal křeč!

Oči rentgenovaly každý kousek vody a pak se najednou uvnitř rozsvítily dva plameny. Úlekem jsem vyjekla a začala rozeznávat úsměv Samiela a jeho tvář pod vodní hladinou. Automaticky jsem se začala smát té absurditě. Jsem vyděšená z toho, že on je pod vodou. Jsem cvok! Cvok! … do něj. Totálně.

Ponořil se víc do hloubky. Zmizel do černoty. Posadila jsem se do tureckého sedu na kraj lázně, stejně jako on před chvílí. Pohrávala jsem si s nápadem, co kdyby tu byl i můj nově nalezený bratr Jatang... co kdyby tu byl Max a Zoe. Lidi, které mám ráda a kteří mi prosvítili život.

Vzpoměla jsem si taky na Claire a Trudy... Leona, Ricka, Danyho. Oči se mi nevědomky zalily slzami, ale nepřetekly. Tolik se toho změnilo. Už je mi sedmnáct. Blížím se k osmnáctinám. Nepatřím už do Argus Orbis. To je taky minulost. Můj partťák už není Max a ani mě Zoe nepřetahuje přes záda. Je to spíš jako hodně vzdálený sen.

Moje chmurné myšlenky přetrhl až zvuk vody. Hned pode mnou se vyniřila černá kštice. Hluboký výdech a zase ticho. Sledoval mě. Bylo to až nepříjemný.

„Ty se nepřidáš?“ pousmál se šíleně sexy úsměvem.

Nadzvedla jsem jemně jedno obočí a zavrtěla hlavou. Stále mám pocit, že si před ním musím hrát na křehotinku i když se tak trošičku cítím.Obzvlášť pod těmi plameny, které planou nenávistně směrem ke mně.

„Ty se mnou moc nechceš hovořit, že?“ zeptal se po chvíli nejistě. On byl nejistý?

Opřel se dlaněmi o kameny a položil si na ně bradu, zbytek těla stále ve vodě a sledoval mě.

„Ne, nějak nemam páru o čem mluvit.“

„Páru,“ zašeptal sám pro sebe a s úměvem zavrtěl hlavou. „Takže... chceš, abych mluvil já? Nebo... ?“ nechal viset otázku.

Sklopila jsem pohled ke svým rukám a pokusila se zaujmout klidnou tvář, ale byla jsem stejně nejistá, jako on. Magneticky mě přitahoval. Můj mozek křičel, že je to špatné, že mám být s Maxem... ale ten tu přeci teď nená a nevidí. Co oči nevidí, to srdce nebolí – nebo jak se tomu říká.

„Jak mám získat tvou důvěru?“ zesmutněl. „Mám ti vyprávět o nás? Nebo bys to rovnou chtěla vidět?“

„Vidět?“ vyhrkla jsem a hned se na něj podívala. Tím myslí, abych šla jako s ním mimo tenhle palác? Tohle patro?

„Říkal bych tomu kompromis. Provedu tě po téhle zemi, jestli chceš, budu ti vyprávět i o nás, ale přál bych si za to něco...“

Nějak jsem ho nechápala. „Něco?“

„Pár drobností.“ Sklonil hlavu k jedné straně. „Souhlasíš?“

„A co by to mělo být za věci?“ zamumlala jsem. Ne, nepovím mu, kde je tajný vchod do města!

„Na něco se tě zeptám, ale chtěl bych pravdivé odpovědi. Žádné lži!“

Postavila jsem se a šla dál od lázně. Mám na to přistoupit? Pak je ale větší možnost útěku. To se mi líbí... I když. Ne, na co se může ptát. Je přeci fascinován lidmi, takže se zeptá na něco, po čem zrudnu jako rajče, zatáhnu ocas a s hlasem vychřice ze sebe vychrlím debilní odpověď. Myslím, že to zvládnu.

„Platí!“

Samiel se z vody usmál a vylezl. Hned jsem si zakryla oči rukama, ale neunikl mi pohled na jeho mokrá, svalnatá záda. Pokrytá tisíce jizvami. Voda se z něj začala odpařovat a místy mu vznikaly na těle plamínky. Radši jsem odvrátila pohled, abych si nepřipadala tak trapně, že na něj zírám, když je tak spoře oděný.

Uvolnila jsem se, jakmile se zahalil do hábitu. „Mám se ostříhat?“ otočil se najednou ke mně a já na něj vykulila oči.

„Prosím?“

„Mam si nechat zkrátit ty vlasy, nebo se ti takhle delší líbí?“ Ptá se mě, co se mi na NĚM líbí?

Přistoupil blíž ke mně a nahnul se, aby mi viděl přímo do očí. Byla jsem tak omámená jejich hloubkou, kterou mi teď nechtěně projevil, že jsem si nevšimla, jak bere mé ruce do svých. Vjel jimi do svých tvrdých vlasů a koutek mu vyletěl nahoru. „Ell?“ zašeptal a já se probrala z tranzu.

Byl tak blízko! Kruci! Jdi dál! Vypadni, nebo radši... Ne! Zůstaň! Nahni se blíž... polib mě...

„Políbíš mě, prosím?“ Vyšlo to ze mě, nebo vážně z něj?! Jeho ruce se mi najednou obtočily okolo pasu a já div nevyjekla. Ne, to se nesmí! Je přece zasnoubený! Ale... ty rty....

Ještě víc zesílil stisk okolo mého pasu. Začínalo to bolet, ale nevnímala jsem to tak moc, jako jeho doteky, jeho přítomnost a blízkost. Srdce mi plesalo radostí, běželo jako o závod. Skotačilo a dech se také zrychlil. Naše rty dělilo jen pár centimetrů, když někdo vyrazil dveře.

Automaticky celý fyzický kontakt zmizel. Prsty se mi začaly potit. V břiše napětí. Třásla jsem se. Bylo mi nevídané vedro. Než jsem si uvědomila, stála jsem dva kroky za ním a k němu se blížila blonďatá harpye. Ups. Jeho snoubenka, dobře, Ell, nebuď ani v myšlenkých drzá!

„Eris?“ přesvědčoval se.

„Ano, jsem to já.“ Byla krásná. Ach bože, jak bych jí mohla já konkurovat? Vždyť je jako slunce. Nádherná, jediná. Čistá a neposkvrněná. Teda, jestli je neposkrvrněná jsem nezjišťovala... Začala jsem se tiše smát vlastním úvahám.

„Přeješ si něco nebo...“ nechal otázku viset ve vzduchu.

Eris se na mě podívala a sjela mě odporným pohledem. Jasně naznačoval povrchnost vůči mě. „Jestli jsi tu jen, aby ses vtírala víc do mé blízkosti, máš to marný. Nemám o tebe zájem. Staneš se mou ženou pouze z principu.“

„Tím mě odháníš?“ otočila se na něj a konečně mě pustila ze svého očního vězení. Chtěla jsem zmizer. Radši hned. Nejlépe hned. Nechci tu být!

„Proč je tu i ona?“ Kývla hlavou ke mně, schovanou ve stínu sloupu a Samiel se na mě otočil.

Jeho oči už nebyly tak hluboké, tak krásné. Byly chladné a povrchní. Ohně v nich planuly, vraždily a dávaly najevo, jak se cítí.

„Je to má službná, co bys čekala? Držela ten plášť a teď mě ostříhá!“ zavrčel na ni zlobně a Eris se přikrčila. Její zlatavé vlasy se lehce zhouply a bledá tvář zkameněla. „Co jiného sis myslela, že by tu mohla se mnou dělat?“

Vyznělo to vážně divně jenom mě?

Eris se i přes svou nevoli uklonila a já si oddechla, když se otočila a rychlým, arogantním krokem odcházela.

Hned jak se za ní dveře zavřely, Samielův postoj se uvolnil. Už nebyl jako voják, ale jako unavený puberťák.

„Ta fůrie mi dává zabrat“ zasmál se a já se zasekla. Jak asi mluví o mě? „Takže,“ pokračoval, „ostříháš mě?“ Jako zázrakem se mu v rukách objevyly nůžky a zašmikal jimi.

„Neumím stříhat,“ pípla jsem. Došel pomalu ke mně a vložil mi nůžky do rukou. „Pokud bys mě jimi dokázala zavraždit, tak mě jimi budeš umět i ostříhat.“

Polkla jsem. „A co kdybych vás jimi zabít nedokázala?“ Zase se mi jeho paže obtočila okolo zad a druhou mě chytl za zápěstí. Namířil si ho přímo pod klíční kost. Tam, kde má srdce. Hrubé, kamenné srdce s černou krví. Jeho srdce není tam, kde i naše lidské, ale kousek pod klíční kostí v pravé části hrudi. Doteď jsem to nevěděla, dokud jsem ho necítila pod ostrými hroty nůžek. A další věc. Nikdy jsem si neuvědomila, jak hrubé jsou polštářky jeho prstů... a dlaně... Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Ale ano, dokážeš to,“ vydechl naprosto oddaně, jako kdyby se uklidňoval představou, že ho zabiju.

„Ne,“ vzlykla jsem.

Prudce otevřel oči a bolestně se na mě podíval. „Ty nemůžeš být člověk. Ne, tomu nevěřim!“ Pustil úplně mé zapěstí a prsty a nůž mi z nich vyklouzl. „Máš možnost zabít mě! Žádný prašivý člověk neměl takovou šanci jako ty! A ty ji zahodíš! Co to je? Jsi člověk? Jsi cvičená k tomu, abys zabíjela? Jo? Tak jestli ano, zab mě! Máš šanci! Utečeš! Ty to umíš velice dobře! Zmizet! Tak kruci vem ty nůžky a vpíchni je do mě! Lidi to uměj nejlíp! Zabíjet! Ničit! Tak proč tak popíráš co jsi! Jsi vrah!“

Před očima se mi setmělo. Tohle byl špatný sen... Ne, tohle se nemělo udát.

Rychle jsem se otočila a utíkala. Kam mě nohy nesly.

Vrah. Vrah adonaiů. Vrah. Jsi vrah Ellen Marxová a to nezměníš. Vrahu, málem jsi sejmula největšího, nejlepšího bojovníka adonaiů. Dostala by ses do historie. Navrátila slávu lidem. Tak proč jsi to neudělala?

Protože bych tím zabila i své srdce.

***

Mladý fligor začal máchat zmateně křídly a sotva vzlétl, padl zpátky na zem. Upocení adonaiové k němu zase přiběhli a kontrolovali, zda je v pořádku. Sotva se ujistili, že mu nic není, zavýskl nejvyšší z nich a mládě se pokoušelo vzlétnout a letět.

„Krosugo! Lot dom vor! I hike me dot!“ ( Kruci! Pusť to lano! A pomoz mi tu!) zařval velitel na muže, který po celou tu dobu svíral v rukách ten předmět a ten uposlechl. Pustil lano, kterým bylo dřív uvázané flígoře. Oba se zapřeli do těžkého, mohutného těla a nutili zvíře vpřed. Přidalo se k ním dalších pět mužů. Všichni nadávali jeden přes druhého a zdáli je sledoval muž.

Jeho majestátnost byla vypsaná ve tváři. Staré, vrásčité tváři. Už nezářil takovou silou a mladostí, jako dřív, ale jeho vůdcovské schopnosti nevymizely. Byl ustaraný. Po stranách se mu kroutily stříbřité vlasy a orlí nos dominoval celému obličeji.

Rty měl stažené do linky a oči se snažily zachytit vše.

Jeden pár ženských rukou se mu obtočily okolo pasu a jemně zase zmizely. Ta krásná osoba se zjevila před ním a opřela se o jeho hruď. V zapadajícím pouštním slunci se jejich kůže zatřpytila zlatem a muž se začal uklidňovat.

„Proč mi neřeknete, má drahá, co se to děje tam dole? Vy to víte, ale nic neděláte.“

„Protože bych tím narušila veškerý řád, můj pane, můj drahý, nesmím vyzradit nic tobě, ani nikomu.“

„Ale tvá sestra ti do hlavy vlézt může...“ povzdechl si.

„Lethé mi je vhazuje do řeky zapomění. Víte, jak to bolí, mít v hlavě příběh každého adonaie? I našeho syna?“

„Samiela? Ty už vidíš jeho budoucnost?“ oči krále se rozsvítily a nabraly černější odstín.

„Ano, už má plány. Ale nechci o tom hovořit, můj pane, pojďme se navečeřet. Není třeba rozebírat, kam směřují cesty osudu.“

„Jsi přeci jeho potomkem, drahá.“

„A přece nic nevyzradím, i když tak pěkně o mě mluvíte, pojďte, ráno moudřejší večera. Stmívá se a blíží se pouštní bouře.“

Král se zasmál vychytralosti jeho manželky a políbil ji na čelo. Cestou pokývl na dva stráže. Ti se svižně rozběhli z paláce do ulic města a začali vydávat rozkazy před bouří. Udusit se pískem není nejpříjemnější.

Brány města se zavíraly. Společně s zapadajícím sluncem už v dáli mohli zahlédnout zlatavý oblak. Zamkli bránu a zatroubili na písečný roh. Ten měl varovad lid, aby se vrátili do domů, před blížící se bouří.

Ulice se vylidnily a vše zelo prázdnotou.

V koutě malé místnosti, zpátky v paláci, se krčila mladá dívka. V šatní skříni přesněji. Hořké slzy stékaly po jejích rudých tvářích a smutek zaplavoval celé její tělo. Celou mysl. A hned ve vedlejší místnosti byl muž. Byl stejně smutný jako ta dívka. Ale hlavně i zmatený. Černé vlasy mu mizely pod nůžkami a snášely se pomalu dolů. Když viděl, co se blíží, plavně došel k balkónů a zavřel. Pozavíral okna i dveře a pak vše zaniklo ve tmě.

A zase kousek příběhu. Mám pocit, že se to najednou odvíjí nějak moc rychle, ale asi je to v mé povaze, že to jde rychle dál. Tenhle příběh právě překročil 100 stránku. Ani se to nezdá, že?

Zase tak trošku žebrám o vaše názory. Ať už kladné, nebo záporné, jsou to přeci jen názory, které mě nutí jít dál a nepřestávat.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 17. kapitola: