OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 15. kapitola

04.06.2010 (16:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1823×

15. Zachráněna

„Samieli, já jsem poloviční člověk a ona je člověkem úplně...“ vydechl Jatang. Bratr? Pche, už těžko ho nazvu bratrem. Můj žaludek byl v jednom velkém oceánu. Houpal se z jedné strany na druhou, vyváděl blbosti a sotva by někdo měl něco proti, vystartuje a každého zabije. To je milé. Ne, to není... máme tu dva lidské tvory. Hm, jak zajímavé. „Moje matka byla dcera Evina... je mi líto-“

„Lháři,“ sykl jsem. Přerušil jsem ho a vraždil pohledem.

„Poslouchej mě Samieli!“

„Pošpiňuješ naši rasu!“ nenechal jsem ho domluvit.

Dělalo se mi z něho špatně. Každá věta, kterou vyřkl pro mě byla jedovatější, než jed kobry. Opovržlivě jsem zíral na muže, kterého jsem vždy dříve s úctou nazýval bratrem.

„Ona měla být mrtvá. Myslel jsem si, že je mrtvá. Stejně jako otec. Matka utekla. Utekla od nás. Můj otec nebyl nejlepší Samieli a ty to víš moc dobře. O jedno tě ale prosím! Neubližuj Ell!“

„Vy oba...“ začal jsem váhavě, ale zlost ve mě vřela. Cítil jsem se jako sopka před výbuchem. Napěchovaný energií, která se chystá ji vysypat na poklidně spící městečko. „Ani jeden z Vás nebudete společně. Ty Jatangu budeš poslán na misi a otrokyně bude pracovat pro mne a mou snoubenku. Tak, jak to být mělo. Tak, jak to bude!“

***

Obrovský stůl se roztříštil na tisíce pidi kousků, když s ohlušující ránou narazil do zdi. Naštvaný, ohromný muž, jehož majestátnost, síla a moc přesahovala Samielovu, celý rudý, s vyceněnými zuby demoloval nasupeně celou místnost.

Damien znovu zařval a rozmáchl se, tentokrát s globusem v ruce. Křehká skořápka se hned rozprskla a sesypala na zem. Žádný globus, žádný stůl, nábytek, zdi byly odřené...

Funěl a ohnivé oči probodávaly okolí. Co dalšího má zničit! Jen co se mu něco dostane do pracek! Skončí to na cimpr campr!

Ozvalo se jemné zaskřípání dveří a v nich se objevila jeho krásná žena.

„Můj pane, co to děláš?“ vyhrkla Moira. Sledovala celý sál, který připomínal kůlničku na dříví. Chudáci sluhové. Zase na ně připadne celodenní pucování téhle místnosti.

„Tak on si chlapeček usmyslel, že nebude poslouchat svého otce? Ten namyšlenec chce, abych skákal, jak on si žádá? Tak to se mýlí! Já – nejsem – jeho – poskok!“ hláskoval, „pošleme ho za Eris. Ona je jeho snoubenka a tak to i bude! Jeho vztah s ní bude nádherný a dají potomka, který bude snad lepší, než Samiel! Nesmí se chovat jako pitomec! Však já našeho holobrádka zkrotím! Je mi jedno, co si o sobě utvořil za báje. Vládcem a králem jsem stále já a tak to i bude! On bude poslouchat!“ Přecházel místností jako lev v kleci a kdyby vládl blesky, celé město by shořelo na popel.

„Uklidni se,“ přikázala něžně, ale přesto nebezpečně Moira.

„Uklidnit? Já se nemůžu uklidnit, má paní, protože vidím naši zkázu! Cítím ji ve vzduchu! Pokud nesrazíme vlastního syna, on srazí nás!“

„Nic nevíš, Damiene, děláš zbytečně unáhlené názory.“

„Cože!“ zavrčel král a propálil svou choť pohledem. „Ty si dovoluješ tohle o mě tvrdit? Myslíš si, že jsem tupý? Moiro! Jsi sice má žena, ale i tak dokážu být krutý! Ty to víš moc dobře!“

Královna se na něj podívala a pousmála. „Věř mi, můj drahý, já dohlídnu na to, aby se změnil... za jakoukoliv cenu.

***

Když jsem se ráno probrala v upoceném kusu látky, nepatrně se mi zvedl žaludek. Bylo to tu odporný. Nic se mi tu nelíbilo. Ani země, ani palác, ani drahý nábytek, ani příšery. Tedy... Jatanga se to netýkalo. On byl mým bratrem, ačkoliv jsem to po celou tu dobu ani netušila...

Čas neúprosně plynul.

Nedalo by se říct, že žiju. To ne. Byla jsem jen chodící schránka. Dělala jsem rozkazy. Pokoušela jsem se přežít... ačkoliv... moje drzost a hněv se kupil. Všechny ty potlačované pocity se hromadily ve mě. Vraždily nejdřív orgány a snažily se otrávit i mozek, který odolával jejich ofenzívám.

Stále mě pronásledovaly oči, které se snažily mě odsud vypudit. Černé, nebezpečné... divné. Skoro jsem je neznala, ale přesto mi v nich přišlo něco rozpoznatelné. Ty plameny. Ty hořící plameny ohně, které jsem viděla jednoho večera.

Ten večer mě donutil přemýšlet. Jsem opravdu jen špína? Hmyz, který je nutno zničit? Nebo jsem něco víc? Ty oči! Ty obrovské studnice – tak děsivé, ale tehdy naplnilo zcela něco jiného.

Teplé, příjemné... toužebné. Přeplněné pocity, které se těžko popisují, když ani nevíte, zda je daná osoba může cítit.

Měla jsem šanci ho vidět v cela jiném světle. Proč jsem si to ale neuvědomila dřív? Připadal mi jako člověk. Člověk ovládaný vlastní touhou. Spalován tak bolestivě se na mě vrhl pouze aby ukojil svůj chtíč. Pravda. Neměla jsem tam co dělat...

Ty hebké vlasy... Lehce odrostlé tím, že neválčil. Po uši dlouhé. Černé, skoro jako křídla vran. Ne, jen takhle byly na pohled… ale jaké jsou ve skutečnosti? Jsou stejné? Kruci! Ellen! Nad čím to uvažuješ!

Měla bych přemýšlet nad útěkem - nebo nad tím, jak je Zoe! Zoe má milá kamarádka. Ta, která mě naučila bojovat. Pak se ale do mých myšlenek zase vetřela ta osoba, kterou jsem tam rozhodně nechtěla.

Ty hrubé ruce… Tak hrubé! Jako šmirgl. Jako slepené kamínky písku na jeho dlaních a polštářcích prstů. Nikdy jsem nezažila tak necitlivé ruce. Tak horké ruce. Tak jiné… Když se mě hrubě dotýkal, věděla jsem, že bych neměla mít takové myšlenky. Že bych neměla být nadšená, ale jsem.

Jedna část mé mysli ho chtěla zabít, zničit. Dostat se co nejdál od něj a ta druhá… ta po něm šílela. Chtěla jeho ruce, jeho rty, jeho doteky, jeho teplo.

Zatřásla jsem hlavou nad těmi myšlenkami. Byly nesprávné. Zakázané. On by mě zabil, kdyby to věděl. Navíc ta jeho snoubenka… Byla mým přesným opakem.

Jemná, světlá… S fialovými studnicemi a mocí. Ona byla dcerou pána Chaosu a já lidská krysa. Jak nespravedlivé. Moje tmavé, spirálovité vlasy byly opakem jejích - jemně se vlnících blonďatých. Ona byla andělem, zatímco já ďáblem. A naše budoucnost se také nebude tolik křížit.

Já umřu. V mukách a utrpení. Eris zanikne v náruči jejího milujícího muže. V bavlnce bude žít. Existovat. Toto mi není souzeno. Já neskončím tak dobře. Můj příběh nebude vyryt zlatým písmem do skály. Do obelisku. Do náhrobku. Vlastně do ničeho.

Objala jsem si nohy a bradu si položila na odřená kolena. Vystrčila jsem jazyk a dotkla se špičkou té krve. Byla čistá. Do rány se nedostalo zatím nic, co by utvořilo infekci.

Najednou jsem uslyšela křik. Někdo prořízl ten klid, který byl kolem. Ostrým mečem. Takovým, který používají samurajové.

Vyskočila jsem na nohy a dobelhala se na balkon. Stehno, ve kterém byl sorek, mírně zaprotestovalo, ale to mi v ničem nebránilo. Rychle jsem se zachytila prsty okraje mramorového balkónku a vykoukla jsem ven. Pokusila jsem se zamaskovat bolestný výraz, ale to se mi nedařilo tak dobře.

Slunce zasáhlo mou tvář a já div neoslepla. Když si konečně oči přivykly na ten jas, začala jsem zkoumat situaci pode mnou.

Bitka? Dva muži. Bili se jako lvi. Napadali děsivě jeden druhého a cenili na sebe zuby. Hruď měli všichni vypnutou a krev jim smáčela košile. Lidé stáli Jejich tmavé vlasy byly upocené s lepili se jim do tváře, ale-

To ne! Okamžitě jsem je poznala. Byl to Jatang a Samiel! Můj bratr! A muž, který mě vlastní! Samiel se vrhl na Jatanga a prudkou ranou ho donutil padnout na kolena. Bojový řev se donesl až ke mně. Hned jsem vykřikla i já, jako kdyby mi dali dělovku do tváře.

Vše se zastavilo a rozzuření muži se na moment zasekli. Ale já ne. Nevšimla jsem si, že jsem se vyhoupla až na zábradlí. Stála jsem na něm jako sebevrah a hleděla na ně.

„Panebože,“ vydechla jsem a setkala se s dvěma vyděšenýma očima.

***

„Hele, koukejte! Tam na balkóně stojí slečna!“ zaslechl Samiel a zamračil se. Odrazil Jatangův útok a chytil ho za zápěstí a trhl.

„Stop!“ zařval muž z davu. Oba se zastavili a vydýchávali. Horká krev, která jim brázdila těla lehce pulsovala, ale to, co viděli, je dokonale schladilo.

Výrazy obou zamrzly. Zírali na tu krásnou dívku a srdce obou se roztloukla. Jatangovo hladké, milující svou sestru a Samielovo. Kamenné, tvrdé, černé a plné rozporů.

V hlavě se mu přehrávala jen jediná myšlenka. ‘Jen ona ne!‘ Šeptání, děsivé výkřiky dalších lidí, kteří si všimli, co se děje.

„NE! ELLENO!“ vykřikl Jatang a hned se rozběhl pod balkon. Samiel dál překvapeně stál na místě a zíral na ni.

‚Kruci, co se děje? Co to dělá!‘ proběhlo mu myslí, než rychle běžel za Jatangem.

„Neskákej Ell!“ křičel na ni Jatang.

„Jatangu!“ zavzlykala a vtom se zvedl vítr. Ellena se zakymácela a vyděšeně zírala dál na svého bratra. Zase vítr zadul a její malátná noha se podklouzla. Ell vyjekla a automaticky se zachytila okraje.

„NE!“ vydralo se oběma z hrdla. Samielovo srdce se rozběhlo na plné obrátky. Mozek rychle šrotoval situaci a rozběhl se pry od Jatanga.

„Kam utíkáš!“zařval na něj Jatang a nevěděl, co dřív dělat. Nikdo nedýchal a Jatang div nezešílel. „Drž se pořádně Ell! Drž se! Přineste rychle někdo něco! Ona nesmí zemřít!“ křičel.

***

Vběhl jsem rychle do paláce a vyrážel dveře. „Co se děje?“ ptali se všichni, ale moje mysl byla zcela zaneprázdněná.

Proč by mě však měl zajímat život zcela obyčejné bytosti. Člověka. Kdy jeho kůže je tak jemná, že ji probodne i ubohý trn. Kdy má strach o to, aby si nezlomil kost, protože jejich bolest je šílená… kdy mají strach z předčasné smrti.

Teď to však bylo jiné. Vidět ji jako anděla stát na špičkách vysoko- Když zadul vítr a její nohy se podklouzly… Upřímně, vyděsil jsem se. Kamenné, černé srdce, které mi tepe kdesi v těle se poprvé rozjelo na plné obrátky a nebylo třeba myslet. Musím ji zachránit. Tahle věta mi v hlavě blikala, jako obrovský transparent.

Běžel jsem jako o závod dlouhými chodbami. Vše bylo tak pomalé! Připadal jsem si jako šnek! Jako kdyby proti mně foukala vichřice, vracela mě neustále zpět. Tak nemožně pomalý jsem byl! Každá vteřina pro mě byla drahá. Každý pohyb sekundové ručičky děsila, že se její ruka sklouzne a život zhasne.

Zachytil jsem se sloupu a smýkl svým tělem, abych nemusel brzdit. Schody jsem bral po třech a dveře jsem rozrážel. Některé se rovnou roztřískly. Některé naštíply… Většinou končí na padrť.

Ostré hroty srdce mi narážely do kůže a naštípávaly kosti. Snažil jsem se ignorovat bolest, kterou jsem nikdy dříve nepoznal a vyrazil dveře své místnosti.

„Drž se!“ zařval jsem a běžel rychle k ní.

„Ne!“ vykvíkla. Hlas ochraptělý a poslední dva prsty ji držely.

Přeskočil jsem zábranu a chytil se zábradlí. Ta výška byla neuvěřitelná. Všechny chloupky na těle se mi zježily. Oči jsem přilepil doslova na tu malou a pomalu se dostával k ní.

„Nepouštěj se!“ přikazoval jsem a natahoval k ní ruku.

Sledovala mě obrovskými hnědými kukadly a doslova jimi křičela o pomoc. Nechtěla spadnout, ale nějak se k tomu pomalu schylovalo. Musel jsem jednat rychle.

„Á!“ vykřikla, její ruka sklouzla z mramoru, když vtom jsem ji chytl za ruku.

„Mám tě!“ Srdce mi zase zaplesalo a po tvářích se jí rozjely slzy. Poprvé v celém svém životě jsem viděl někoho plakat. Ale ona… bylo to jiné. Nechtěl jsem ji vidět plakat. Moje tělo se tříštilo v jejích slzách o skály bolesti. Měl jsem pocit, jako kdyby mě měl její dotyk zavraždit. Byl tak chladný, odměřený a bojácný. Obrovské množství energie se soustředilo na spojení našich rukou. Svařovalo nás to, ale zároveň nutilo okamžitě odskočit pryč. Stěží jsem vnímal, co se děje okolo.

Obloha se zamračila. Bude déšť. Žádné slunce, žádná naděje. Všichni dole křičeli, omdlévali, vyděšeně zírali sem nahoru. Čas byl tak nepodstatný, tak dlouhý. Všechno se vleklo. I mrknutí oka trvalo hodiny.

„Nepouštěj mě,“ zaprosila chraptivě a po tváři jí stekla slza.

„Samieli! Vytáhni ji! Ksakru bratře' Princi! Vytáhni ji!“ řval Jatang zespoda. Okamžitě jsem se vrátil do reality a nahromadil všechnu sílu do paží. Zatnul jsem zuby a začal ji vytahovat nahoru. Oběmi zesláblými pažemi se chytla mé ruky a pokoušela se mi pomoct. Chytl jsem ji pevně za pas a přitáhl k sobě.

Natiskl jsem ji na svou hruď a skoro ji dusil v objetí. Mám ji. Držím ji. Obrovský kus skládanky se spojil v mém srdci. Byl jsem konečně plný. Úplný. Nepoškozený. „Dobrý?“ zašeptal jsem do jejích hebkých vlasů.

Nejistě přikývla a než stihla postřehnout přeskočil jsem mramorovou zídku, ale nestihl dopadnout na nohy. Tvrdá podlaha mi vyrazila dech. Padl jsem na záda a snažil se jí neublížit. Každý sval bolel, trhal se, ale věděl jsem, že je na tom mnohem hůř, než já. Byla křehčí než já. Netušil jsem, že jsme tak dlouho stáli na hranici života a smrti. Nadzvedl jsem hlavu. Musel jsem vidět, že se jí nic nestalo. Že je v pořádku.

Žádné škrábance, žádná krev...

Stále jsem ji pevně svíral u sebe a oba jsme přerývavě oddechovali. Zachránil jsem ji. Stihl jsem to - jsem bůh. Unaveně jsem zase praštil hlavou na zem. Oči mi chvíli propalovaly nebe.

Kapky deště se snesly z oblohy a začaly dopadat s jemným ťukáním na nás. To mě tolik ale nezajímalo. Proplul jsem očima níž a překvapeně jsem zíral na mou malou otrokyni.

***

Třásla jsem se. Větší strach jsem nikdy neměla. Držel mě. Držel mě tak pevně, že jsem se v jeho rukách až dusila. Jeho hluboké, strašidelné černé oči mě propalovaly a zkoumaly mě. Vypadám vyděšeně? Divíš se! Málem jsem slítla a chcípla! Ležela jsem na jeho svalnatém těle a přišlo mi to hodně divný. Otrokyně v nepřijatelné póze na pánovi. Dlaněmi jsem se zapřela do jeho hrudi a pokusila se zvednout, ale těžká ruka na mých zádech mi v tom zabraňovala. Jako kdyby zamrzl. Ztuhl a nechtěl mě pustit. Jen na mě zíral. Propaloval mě pohledem, který mi naháněl hrůzu a zároveň rozléval neuvěřitelné horko po celém mém těle.

Cítila jsem kapky ledové vody, jak dopadají na mé tělo. Zpocené tělo otroka.

„Zachránil jsem tě,“ vydechl tak překvapující novinku a přetrhl ticho. „Já to zvládl…“ pokračoval dál omráčeně. Stisk okolo mého pasu zesílil. Nezabíjej mě teda prosím! Moje koleno sklouzlo na zemi a cítila jsem jeho nohu mezi stehny.

Zase jsem se pokusila se od něj oddálit, ale nešlo to. „Jak se jmenuješ doopravdy?“

„Co?“ vyškytla jsem ze sebe ochraptěle z předešlého křiku. Popravdě, řvala jsem jak na lesy, ale přiznat si to moc nechci. Nejsem hysterka – snad.

Nevěděla jsem, proč mu mám znovu říkat své jméno. Nechápala jsem, proč to chce vědět… Nic. Na co?! Mysli Ellen mysli!Ne, nejde to!

„Jméno,“ zavrčel něžně a povolil lehce stisk, ale ne dostatečně na to, aby mě pustil úplně. Zachytila jsem se v pavučině jeho krásných očí a omámeně vydechla to, po čem toužil.

„Ellena.“ A ticho. Nic neříkal. Mlčky jsem ležela vteřiny na něm a chtěla se zvednout. Očividně tohle ale nechtěl on.

Jeho oči hořely. Plameny v nich byly zřetelnější, strašidelnější. Poprvé jsem si všimla, jaký je. Poprvé jsem pronikla pod jeho odpornou masku nenávisti a zlosti. Samiel nebyl nikdy dřív tak lehce čitelný. Můj pán nikdy nevyjevil své city. Nikdy nepocítil radost, obdiv nebo jen něco pěkného. Bylo mi ho líto.

Co asi viděl ve mně? Viděl ve mně ubohou holku? Lidskou špinavou rasu? Asi jo. Nevím to s jistotou. On po celou tu dobu zářil majestátností, ba i radostí a já to nechápala.

Byl tak blízko. Moc blízko. Měla bych cítit zhnusení, odpor, stejně jako z jeho rasy, ale ne. Nic takového. Jen jeho horké, vařící tělo pod mým. Dech, který mělce vanul do mé tváře. A ty rty. Chuť políbit ho. Vážně se mi to honí hlavou?

Jeho ruce se mi přesunuly po těle a on se lehce pousmál. Vážně jsem nikdy neviděla jak se usmívá. Ne takhle. Tak jemně, nenuceně, skoro až mile. Byla jsem zmatená a překvapená. Je tohle vážně můj pán? Ten necitlivý hrubián a hajzl?

„Asi bychom měli se postavit, nemyslíš, Ellen?“překvapil mě tón jeho hlasu.

Nezmohla jsem se na nic tupějšího, než zase přikývnout.

Velkými, silnými prsty mě chytl za pás a posadil se pode mnou. Celá jsem zrudla. Tohle snad není možný. Co nejrychleji to šlo jsem se postavila a sklopila pohled ke svým nohám. Vlasy se mi lepily na tvář a na krk. Oblečení se po nich opičilo a snažilo se přisát k mýmu tělu. Nebyla mi zima, vůbec. Jen jsem věděla, že pro ostatní budu jako led.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se, když se postavil a jeho dlaň se dotkla jemně mého ramene.

Ještě víc jsem zrudla. Cítila jsem na sobě jeho pohled a věděla jsem, že bílá, mokrá látka odhaluje to, co jsem nechtěla.

***

Hnali se chodbami jako šílení. Stíny krále a královny společně s nejvýše postavenými osobami pluly rychle vpřed a Samiel zaznamenal jejich tichou chůzi. Postavil se o půl kroku před svou otrokyni, ale stále se snažil jakkoliv se jí dotýkat.

Damien rozrazil dveře a stráže se rozmístili po Samielově pokoji. Eris se snažila nedat na jevo, jak moc jí zajímá, kde je její snoubenec, ale téměř všemocná královna to z ní vycítila.

„Otče,“ zasalutoval Samiel a přilákal pozornost k balkónu. Ellen měla sklopenou hlavu a Samiel jakožto její pán ji držel ve své moci.To všechny uklidnilo.

Moira se lehce pousmála na svého muže. „Co se stalo?“ vyhrkl okamžitě Damien.

Eris propálila pohledem dívku za jejím snoubencem. Její nevinná tvář skrývala pravou podobu zlé a sobecké slečny. Na pohled křehká, ale jinak zlomyslná a pomstychtivá. V rukách si pohrávala s jemným šatem a její mysl se dala do pohybu.

Zášť vůči otrokyni vzrůstala. Brala ji jako konkurenci, ačkoliv neměla potvrzené Samielovy city ke komukoliv.

Poprvé za celý svůj život si ji mohla prohlédnout. A vzteky začala rudnout.

Všímla si krásných, zdravých vlasů. Ta hnědá byla pro Adonaie snad i vysněná. Jemně se ve spirálách spouštěly přes ramena až k prsům. Měla pevnou, vysportovanou postavu. Eris věděla, že tahle holka toho vydrží mnohem, mnohem víc, než se zdá. Tmavě hnědé, skoro černé oči prozkoumávaly opatrně okolí, aby si toho nikdo nevšiml.

Dominantní, rovný, ale přesto na princeznu dlouhý nos. Plné, rudé rty, které vypadaly, jako kdyby je někdo poctil svou činností.

Měla postavu tak nezyvklou. Tak pružnou, sladkou, že by se po ní mohl každý adonai zbláznit. Širší boky zajišťovaly mužského potomka, kulatá ňadra, která se nepatrně dýcháním vzdovala pod jemnou látkou... Eris žárlila. Věděla, že Ellena má větší šanci porodit chlapce, než dívku...

„Zachránil jsem svou lidskou otrokyni,“ pronesl Samiel a Eris k němu zvedla zrak. Stál před ní. Tak blízko! Zatnula zuby a donutila svaly ve tváři vyloudit oddaný úsměv.

„Sklouzla a málem spadla, stihl jsem to dřív, než osud.“ Při tom slově švihl pohledem k matce, která začínala zuřit. Zmínky o osudu byly zakázané, protože jeho nitky jsou nevyzpitatelné a nikdy bytost neví, jak se do sebe zapletou.

Každý za něco bojujeme. Ať už je to svoboda, spravedlnost, víra, moc a peníze. Je to zbytečné. Neříkám, aby jste to hned na počátku vzdali. Jen říkám, že násilí je zbytečné. Každá věc se ať už dříve, nebo později stane.

Podle některých nad kolébkami malých miminek postávají chvíli tři ženy. Jedna svěží a mladá, poupátko dětské s růževými tvářičkami. Druhá krásná, dokonalá, tak, jak si ji svět pamatuje. A poslední. S malou berličkou, milým úsměvem a s vějířky vrásek okolo očí.

A tehdy určily i cesty každého živého tvora. Určil, kudy si projde ta bytost pro štěstí. Ale nikdo nesmí zapomínat, že štěstí se zkázou ruku v ruce jde, stejně jako život a smrt.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 15. kapitola: