OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 10. kapitola

04.04.2010 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1985×

10. Nefér

Stála jsem jako solný sloup. Nevěděla jsem, jak se chovat. Jako stroj jsem čekala, jestli mi  Zoe nepokyne si sednout, nebo vlastně udělat jakýkoliv pohyb. Před náma stálo 21 lidí. Přesněji sedm žen a čtrnáct mužů.  Jedna z nich mi připadala spíš jako stará fúrie. Vrásky jí zohyzďovaly tvář a nevypadala dvakrát nejpřívětivěji. Všichni ti lidé stáli se vší vážností ve tváři. Měli na sobě slušivé černé obleky a dívali se hlavně na mě. Dost mě to znervózňovalo. Nemám ráda pozornost.

,,Je nám líto,‘‘ zašeptali pomalu, pohled neutrhujíc ode mě. ,,Nedorazili,‘‘ dořekl jeden z nich a vystoupil k nám. Max se ke mě pomalu naklonil.

,,Ell, to je 21 hlavních vládců. Tohle podzemní město je moc velké. Je to tady celé rozdělené. Ta žena je hlavní, nejdůležitější. Je nejstarší a zároveň nejvzdělanější z nich. Přespříliš složité na vysvětlování. Tady vládne něco jiného, než nahoře.  Oni musí udržovat tady dole pořádek. Jsou trošku jako prezidenti.‘‘

,,Hm,‘‘ zamručela jsem. Prezident... to mi dvakrát nic moc neříkalo... asi jen to, že jsou důležití pro něco. Jiný název pro vládce? Můj mozek byl totálně vygumovaný.

Všimla jsem si, jak Zoe posmutněla. ,,Na radarech jsme je zaznamenali o den dřív než vás, ale pak se vypařili. Zmizeli. Ani plukovník Scrooge se nám neozval.‘‘ Ten hajzl je plukovník?

,,Nikdo?‘‘ zašeptala otázku Zoe zlomeně.

,,Je nám líto, zopakovali zase a všechny tváře propadly smutku.

Život je nefér. Někomu dá vše, jinému vše vezme. Tenhle svět není milosrdný. Tady nenajde člověk jediné místo, kde by byl v bezpečí. Kde by se nemusel strachovat o svůj život. Nebylo tu nic jako útočiště. I ti, co bydleli tady v podzemním městě žili v neustálém strachu.

Nebyla tu žádná naděje. Jen beznaděj, bída a přežívání. Každý tu dostával jednotvárnou stravu. Vše, co člověk k životu potřeboval bylo v průhledných pytlíčcích, stejně jako krev z transfúze.

Max mě mlčky prováděl po celém městě. Všechno mi tu připadalo úchvatné, ale smutné zároveň. Obrazy z minulosti zobrazovaly krásu... štěstí, pohodu a hlavně něco, po čem lidstvo prahlo víc, než po čemkoliv jiném. Svobodu. Svoboda každého člověka, každé bytosti. To vše bylo slito v barvách na plátně a srdce se při tom nepříjemně svíralo. To bývalo kdysi a lidé si toho nevážili.

Bylo mi z toho smutno. Žal zasáhl mé nitro, když jsem si uvědomila, oč jsme přišli. Teď jsme byli vyhnanci. Nic nám nepatřilo. Vyštváni jako zvěř jsme byli do podzemí a je to jen naše vina.

Prošli jsme školy. Knihovny... muzea... všude bylo vždy ticho a klid. V životě jsem nebyla tak hluchá oproti okolí. Musela jsem se nad formulací té věty pousmát. Začínám tu bláznit.

Lidé nás v každé části podzemního města nedůvěřivě sledovali. Nechtěli uvěřit, že je tu někdo tak tmavý, jako my. Slunce nás tam nahoře ožehlo. Nikdy nás nevyhnali, ani na nás nezaútočili, jak jsme čekali. Jen tiše si něco říkali a nás ignorovali. Oproti nim, děti se k nám vždy rozběhly a chtěly si s námi hrát.

Dostávali jsme klasický přísun jídla. Jejich malé mističky a malé porce sice nezasytily, ale byly dobré. Chutnalo mi to. K večeru nám rodina, kde jsme poprosili o přespání, vždy poskytla jeden pokoj s dvěma matracemi. Já se stulila pokaždý k Maxovi a Zoe se rozvalila po celé délce i šířce na matraci.

Ovšem... po celou tu dobu, co jsme se tu dole potulovali a pomalu mířili zpět do Makedonie. Měla jsem ale starosti. Začaly mě doprovázet divné sny. Divné, neúnosně tajemné sny.

Každý večer jsem se strachem ulehala do náruče Maxe, ale nepodařilo se mi uniknout tomu snu.

Vždy jsem utíkala. Utíkala jsem dlouhou chodbou v kampusu Argus Orbis, který už minimálně měsíc leží v popelu... Křičím o pomoc, ale z mých rtů nevychází ani hláska. Klepu na všechny dveře, slzy se mi derou do tváře a když se podívám za sebe... Oheň mě obklopuje. Plameny olizují má lýtka a bolest je šílená. Věděla jsem, že ten oheň je tu jen pro jednu věc. A to je zničit mě.

***

Byl jsem rozzuřený. Naštvaný. Jen kvůli neschopnosti všech jsme je nenašli! Ta indiánka a vodní slečna! Moje nervy byly vyburcované do nejvyššího možného stupínku. Oči jsem měl zarudlé nenávistí a každý, kdo v nich viděl plamínky utíkal dál ode mě.

Nasupeně jsem zavrčel a praštil pěstí do štítu jednoho z vojáků, kteří nestihli utéct. Ten se zapotácel dozádu a padl na zadek. Vyděšeně na mě zíral. Nozdry se mi roztahovaly, jak jsem se snažil uklidnit a přísahal bych, že mi z nich stoupal kouř jako drakovi.

Malý chudáček se vyděšeně zvedl na nohy a já si všiml prohnutého štítu.

Moje síla den ode dne byla větší. Jako kdyby to snad šlo. Byl jsem pravý Adonai. Potomek prvního Adonaie.Daemona I. Hrozivého.

Můj praděd byl dítětem noci. První zrozený bůh. První nestvůra pro lidi. Tu podřadnou rasu, která je teď na vymření. Nebylo třeba vůbec přemýšlet nad tím, jestli jim ušetřit životy. Buď byli otroci, nebo nic. Prach, vzduch, krysy...

,,Pane,‘‘ zašeptal opatrně sluha a já se na něj obrátil. Držel v rukách malý pergamen a propaloval své boty. Přesně jak sluha má. Zrovna tenhle mi dělal radost. Škodolibou radost, když jsem mu mohl cokoliv vytknout.

,,Co tu děláš hlupáku?‘‘

,,Paní Lethé... píše.‘‘

,,Tys to četl?‘‘ vybuchl jsem. Jestli to ten skunk četl, zemře hned.

,,Ne pane,‘‘ zakoktal se.

,,Nejspíš lžeš,‘‘ zašeptal jsem a ten malej to slyšel. ,,A to já nestrpím.‘‘ Bleskově jsem vytáhl nůž a udělal výpad. Vyděšený sluha na mě vykulil oči, než se zhroutil mrtvý na zem. Vytrhl jsem mu svitek z jeho špinavých rukou a vyrval nůž z hrudi. Byl zkrvavený. Budu ho muset vyčistit.

Vytáhl jsem z kapsy pruh látky a utřel do něj ten hnus. Nebyl jsem nadšený, že hlupák a barbar zašpinil mé nářadí. Přejel jsem si jazykem po rtech a svlažil si je. Byl to ten nádherný krasopis mé tajné krásky. Však jednou mi podlehne. Zda teď nebo v budoucnu. Jestli to matka teď vidí, nijak mě to neštve. Zná mé touhy a mou zvrácenou povahu.

Otevřel jsem si ten dlouhý pruh listu a slastně si povzdechl nad vzpomínkou na její dokonalost. Lethé vždy chodila spoře oděná a krvavě rudý pruh látky, který jí tolik slušel... Dohánělo mě to stále k pobláznění smyslů. Sepnutý ho měla vždy okolo krku, s hlubokým výstřihem, který lehce poodhaloval její plná ňadra a zezadu... téměř k zadečku. Ach jak krásná měla záda a ty nohy... Rozparek měla až k půlce pevných stehen.

Přelítl jsem dokonalá písmenka pohledem a ta zpráva mi vykouzlila úsměv. Přijíždí za mnou? Opravdu? Sem? Do středu bojů? Do války? Proč asi? Že bych jí chyběl? Tomu se dá dobře uvěřit. Podlehnout té myšlence.

Vyrazil jsem ke svému stanu, který rychle postavili a zaplul dovnitř.  Položil jsem se na lehátko. Nebylo třeba nic víc. Přitáhl jsem si k sobě stolek a vzal misku s ovocem z něj. Jablko. Tak se tomu dřív říkalo? Asi jo. Teď... bylo to velké jako hlava. Měkčí a mnohem chutnější.

Sladké ovoce, když do toho netvor zabořil zuby, téměř měl pocit, že se snaží kousat do másla.  Chutí bych to přirovnal k tomu nejsladšímu, co kdy bytost ochutnala. Jen my, královští Adonaiové, mohli ochutnat tuhle dokonalost.

Dny plynuly v týdny. Vše bylo tak snadné a do našich rukou se dostali další lidé. Jejich životy mi byly k ničemu. Nebyli pro nás důležití. Lethé se postarala o jejich mysl. O vše, co uměli... ale ani jeden nikdy neodhalili tajemství podzemního města. Největší nadějí pro nás byl ten starý chlapík. Poručík Scrooge. Už jeho hlas byl odporný.

Odstranili jsme je z naší cesty budoucností a čekali, kdy se to konečně dozví lidstvo. Jejich naděje jsou zmařeny. Argus Orbis lehl popelem a ti, jež tam trénovali zemřeli. Jen ty dvě svému osudu unikaly. Ty, které si Lethé vybrala.... Ach ta svůdná Lethé.

To, že mi moje sladká dračice dala to, co jsem chtěl bylo další štěstí. Byl jsem překvapen, když ke mě přišla ve své róbě. Látka sjela po její hebké pokožce jako nic. Celá její dokonalost mi byla na očích. Velké prsy. Ztuhlé bradavky. Byla stejně vzrušená jako já?

Měla útlý pás. Oblé boky... A její lůno mě vybízelo k neřestem. Byla tak živočišná. Tak hříšná. Její vlasy se divoce kroutily okolo obličeje a plné rty nabíraly barvu krve. Jen co se mi takhle zjevila, popadl jsem ji do náruče. Byl jsem tak nedočkavý!

Byl jsem hrubý a tak se mi to líbilo. Kousal jsem ji, hrubě přirážel k ní. Pravou rukou jsem ji svíral okolo krku a tiskl. Nehty mi zaryla hrubě do zad a táhla. Každým tempem jsem se blížil ke svému vrcholu. Vnímal jsem jen a jen pružné tělo bohyně sexu a svou potřebu, ovládanou touhou.

Pak jsme ale jednoho, celkem mlhavého, dne narazili na stopu. Na stopu úspěchu. Stál jsem vedle Lethé, neznatelně jí přejížděl prstem po kříži a sledoval, jak se ti nemožní hlupáci trénují. Jejich výcvik byl... nesmyslný, jednoduchý. Nic je to vlastně nenaučilo. Byli k ničemu. Přikývl jsem Jatangovi, který všechny vyburcoval a připravil k boji. Vzali si zbroj a já sebevědomě vyrazil vpřed. Myslím, že tohle zvládnu sám.

,,Pane, jsou tam dvě osoby. Ta třetí, kterou naše radary zachytily se vypařila.‘‘

,,A víte, kdo to byl?‘‘

,,Muž, okolo osmnácti.‘‘

,,A ty další dvě osoby?‘‘ pokračoval jsem.

,,Ženy, nebo děti, jsou drobné, takže těžko říct.‘‘

,,Ženy. Děti nepouštějí ven z města.‘‘ Zamračil jsem se. Jestli to jsou ty, které potřebujeme, měli bychom si pospíšit, abychom je chytly. Já vím, že ony budou mít výcvik. Určitě. Pokud to je ta indiánka a voda, tak s jistotou budou mít jeden z těch nejtvrdších výcviků. Takové holky se mi líbí. Samolibě jsem se sám pro sebe ušklíbl nad tou představou. To by bylo super. Bojovat s jednou, ale rovnou se dvěma... to je jistý pokušení. Nějak se mi ten nápad zalíbil.

Objal jsem naposledy smyslně svou tetinku a líbl ji na tvář. Jen pro klid všech vojáků. Přikývl jsem na Jatanga a ten vybral pár nejlepších vojáků. Pětice jsme se vydali na lov těch dívek, které budou patřit jednou do našeho skromného harému zajatkyň.

***  Pohled cestovatele časem (mě)  ***

Na zem se pomalu ale jistě snášely kapky deště. Kyselého deště. Pálil pokaždé, když se dotkl tváře Ell nebo Zoe. Celá země byla ponořena do ticha. Nic jiného, než dusot kopyt a pochodu vojska by nikdo neslyšel.

Něco fascinujícího na budoucnosti je. To určitě. Čas pro lidstvo neexistuje. Jediné, co by člověk potřeboval tady vědět je rok. Všechno ostatní je nic. Prázdnota. Vzduch. Planeta se dost změnila od té doby, co žili na zemi dinosauři, nebo i obyčejní sloni, pandy, psi a kočky. Tady je jen mrtvo. Smrt je chodící. Smrt je tady přítomnost. Ačkoliv si to nikdo nechce přiznat, tady už neexistuje budoucnost pro nás.

Pro mě, spisovatele, nebo pro vás, jakožto čtenáře. Přichází vám to směšné? Jistě, já se teď taky usmívám, když to tak píšu, ale čím víc to píšu, tím víc si uvědomuju tu krutou skutečnost, že mám pravdu. Éra lidí skončila. Přesně jak to řekl Samiel. Jsem proto povinována vám to napsat tak, aby jste pochopili, proč jsme byli stvořeni k zániku.

Vše má počátek, vše má konec. Nic není věčné. Ani hvězdy, ani lidské tělo. Ani polibky, kterými někdo obdarovává toho druhého. Ani život. Je to pomíjivé a v tom je ta krása. Kdybychom totiž byli věční a dokonalí, nic by nemělo smysl. Vše by najednou bylo ubohé a plytké. Můžeme teď jen děkovat bohu, že to tak vymyslel.

Jediné, co snad je věčné je láska. Ale i u tohoto si člověk nemůže být jistý. Je přece tak vrtkavá! Lehce se dá zaměnit za zamilovanost, oblibu, nebo jen sympatii. Ale čas by měl vše odhalit.

Kdysi jsem slyšela dokonce příběh, kdy ostrov všech citů měl být zničen. Bohatství nemohlo vzít Lásku k sobě na loď, Pýcha s nafrněným nosem ji taky odmítla a  Zloba též. Když už Láska propadala neštěstí, nabídl se stařičký muž, že ji pojme na svou loď. Jméno toho starce byl Čas. Jen Čas totiž ví, jak důležitá Láska je.

Ale asi se vrátíme zpět k příběhu. Tedy, no... asi bychom měli. I když se mi samotné taky nechce. Ne, dělám si legraci.

Když Ell vytahovala zrovna láhev s lehce zakalenou vodou, vrhli se na ně Adonaiové. Samiel, Jatang, dvojčata Ideo a Imago, společně s Antaiosem. Antaios byl největší bojovník v celé zemi. Síla, téměř nezničitelný a poddajný. To je to, co Samiel potřeboval.

Antaios okamžitě vyskočil k indiánce a svalil ji na zem. Imago a Ideo ji hned chytli za ruce a svázali. Samiel se vrhl na Ell a společně s Jatangem ji spoutali. Věděl, že to jsou ty dvě, které Lethé chce. Odhrnul Ellen vlasy z upoceného hrdla a po tváři se mu rozjel úsměv. Spirála na něm mluvila za vše. Je to ona.

Pořádně je obě spoutali. ,,Co po nás chcete!‘‘ vykřikla Ell a Samiel se prudce napřáhl a udeřil tvář.

,,Mlč!‘‘ zařval. Měl toho dost.

Zoe hodila po Ell prosebný výraz a nechala se strhnout na zem. Prudce do ní kopli a ona vykřikla bolestí. Neplakala. Už to nedokázala. Antaios si ji přehodil přes záda a Ell si přehodil přes záda opatrně Jatang.

,,Imago! Ideo! Řekněte vojsku, že se vracíme zpět, postarejte se mi o Lethé,‘‘ rozkázal a otočil se na zajatkyně. Přes nenávist k jejich rase neviděl nic. Neviděl tu krásu lidstva. Neviděl, jak nevinné jsou. Pokynul oběma mužům, kteří byli obtěžkáni dívkami.

***

Plahočily jsme se celý den. Nebyla jsem schopná ničeho. Nohy jsem necítila. Měla jsem tendenci plakat, ale nesměla jsem. Nemohla jsem jim ukázat svou slabost. Svou únavu. Nic. Byla to jen moje chyba, že jsme byly zajaty. Kdybych tolik nechtěla vidět slunce po těch měsících ve věčné temnotě...

Moje sny se rozplynuly v prach. Moje tužby zničeny a rozdrceny v prach. Pokud se ze mě stane zajatec, umučí mě a nakonec stejně zabijí... Jsem ztracena.

,,Samieli?‘‘ zamumlal muž, který mě vedl a ten nafrněný týpek, který mě bacil po tváři zamručel, že slyší.

,,Co s nimi hodláte udělat?‘‘ pokývl k nám hlavou ten podivínský chlapík.To monstrum.

,,Prilosumi i! Orsi makilo?‘‘ (Uvězníme je! Co jiného?) Nerozumím mu! Co řekl?

Otočila jsem se k Zoe a její výraz byl snad ještě zničenější, než můj. Musela jsem si přiznat jedno. Bála jsem se. Ne o svůj život. Teda to taky, ale víc jsem se bála o to, co bude s náma. Se mnou a se Zoe. Pokud z nás vymučí způsob, jak proniknout do podzemního města, bude vše ztraceno.

Cukla hlavou dopředu a já stočila pohled zpátky. Nehostinná rudá krajina, která se okolo nás prostírala stěží připomíná to, co kdysi bývalo. Viděla jsem ty krásné obrazy, které rvaly srdce na kusy. Tam, kde bylo vše. Ta zeleň. Ta krásná zvířata, která jsem jaktěživ neviděla...

Vláčeli jsme se bez přestávky přes den. Celý den na úmorném slunci. Tedy, kdyby se to sluncem dalo nazvat. Dřív bylo tak krásně zlaté! Zářivé. Ty obrazy byly tak skutečné, že jsem ho téměř dokázala vidět před sebou. Ale už nic takového není. Tohle slunce, které je tady je už jen pozůstatek kdysi tak velké slávy, jedné hvězdy.

,,Vláčej se jako Ratolsi! ( = velice pomalá bytost. Krysa, která má místo kožichu sliz a pohybuje se pomalu jako slimák.)‘‘ vyprskl na nás ten nedočkavý hrubián a prudce trhl mým lanem, kterým jsem byla připoutaná k sedlu jeho koně. Teda... myslím, že se to tak jmenovalo. Lidé měli plno obrázků s těmihle zvířaty tomuhle určitě tak říkali. Tenhle měl ale podivný zuby... ostré jako žralok.

,,Pane, jejich systém není zvyklý na takovou zátěž, neujdou cestu až do království!‘‘ Ten má recht.

,,Ujdou!‘‘ zařval na něj ten druhý a prudce mnou trhl dopředu. Nečekala jsem to. Zaklopýtala jsem dopředu a zakopla. Okamžitě jsem cítila na dlaních bolestné zapíchání a štípání. Kysele jsem se zatvářila a nasadila naštvanou grimasu. Obě dlaně jsem měla zkrvavené.

,,Vem ji, nemám na to nervy,‘‘ zamručel muž a ukázal na mě, aby mi pomohl na nohy?

Do očí se mi začaly drát slzy. Nesměla jsem jim ale znovu dovolit vylézt na povrch. Tohle je zakázané. Nesmím projevit své slabosti!

Ten druhý se na mě se soucitem podíval a podal konec lana se Zoe svému pánovi. Ten mu téměř hrubě z rukou vytrhl mou kamarádku a pak jsem cítila, jak mi jen ten někdo pomáhá na nohy.

Byla jsem vysílená. Nejedly jsme, nespaly jsme, nepily jsme. Hlavně jsme se téměř vůbec nezastavovali. Jen když jsme měly se Zoe potřebu se vyčůrat. Já ještě nejsem schopná vydržet bez jídla a pití.

Oči se mi samovolně zavřely, ale stále jsem šla. Tenhle byl mnohem lepší než jeho pán. Netahal mě kupředu. Spěšně mi prohlédl dlaně. Kůže byla rozedraná a uvnitř se vyjímaly kamínky. Zamračil se nad tím.

,,Samieli, jděte napřed, já jí to ošetřím, jinak bude skučet,‘‘ zažádal.

,,NE! Jde se dál! Nezastavuj! Nesmíme zastavovat! Čím dřív budeme doma, tím dřív se dočkají toho, co chtějí! Nezastavujeme!‘‘

,,Zemřou ti obě při cestě!‘‘

,,To je jedno!‘‘ zavrčel na nás a mě naskočila husina. V životě jsem neviděla nikoho tak děsivého. Jeho oči byly jako sama smrt. Černé, bez špetky citu. Ledové! V zorničkách mu plápolaly zlomyslné plamínky a vypadal jako pomstychtivý bůh. V životě jsem neviděla nikoho tak děsivého.

Sotva se otočil k nám zády, nacpal mi něco cizinec do úst. Násilím mi ji zavřel a otočil se rychle na svého vůdce. Překvapeně jsem cítila, jak mi do úst skapává nasládlá chuť neznámého plodu a myslela jsem, že zajásám radostí.

Honem jsem žvýkala, dokud byl ten první otočený zády k nám a žaludek mi sténal slastí, že konečně něco dostal.

Jemně mě dloubl do těla a já okamžitě přestala žvýkat. Jeho vůdce se na nás otočil a propálil mě nenávistným pohledem. Co jsem mu udělala?

,,Jdu pro Fligora, pohlídej je, pokud ti nějaká uteče, zabiju tě.‘‘

Muž, který mě držel oddaně přikývl a ten hrubián mu předal svázanou Zoe. Viděla jsem jasně tu šanci. Šanci uniknout jim. Sotva zmizel jeden z dohledu, otočila jsem se k Zoe a mrkla na ni. Hodila po mě splašený pohled, ale to už jsem nevnímala. Rychle jsem se přetočila čelem k tomu muži a narazila rukou do jeho břicha. Ozvala se rána, jako kdybych bouchla do oceli a ruka mě začala brnět. V zápalu jsem to však nechtěla řešit.

Skrčila jsem se dolů k zemi a moje pravá noha se úplně napřímila a podkopla jsem mu nohy. ,,Ne! Ell!‘‘ zařvala Zoe, když ji s sebou strhl omylem na zem. Všimla jsem si nože, který měl za opaskem. Přiskočila jsem rychle k němu a chtěla si uvolnit uzly, když mě najednou něco srazilo na zem a já bolestně vydechla pod tou tíhou. Kosti mi v těle zapraskaly a jedna mohutná ruka se nebezpečně přiblížila k mé tváři.

Nemohlo to trvat dýl než  minutu a i přesto mě zpacifikovali.

,,Pitomče! Ona je důležitá!‘‘ začal prskat ten muž, který ještě před chvílí zmizel za horizontem. ,,Lethé si výslovně žádala tyhle dvě a já jí je taky přivedu! Ať už živý, nebo ne! Je ti to jasný!‘‘

Seděl obkročmo na mém rozlámaném těle. Propaloval pohledem svého druha. Ten se s námahou zvedl a pomohl i Zoe. Ta byla oproti mě vysílená. Unavená a hladová.

Sklopil potupně hlavu a pomalu přešel dál od nás, pryč z mého dohledu.

Ten tupec mě držel pod krkem a nedovoloval mi nic. Byla jsem tak naštvaná! Na sebe, na svět a na něj. Neměl se vrátit tak brzo! Možná by se mi podařilo vyhrát nad jeho vojákem.

,,Tak ty si myslíš, že mi utečeš?‘‘ zasmál se zlostně na mě. Jeho černé oči se vpíjely do mé tváře a palcem jezdil tvrdě po mém krku. ,,Asi ses zmýlila, viď? Čekalas, že mi utečeš. Tose ale nestane, vodo. Nečekej, že tak rychle utečeš od toho, co tě má čekat. Já se postarám o to, aby jsi tu byla, až tě budeme potřebovat. Odteď jsem tvůj pán, král a budeš mě poslouchat, pokud nechceš být potrestána, rozumíš, kryso?‘‘ Jeho druhá ruka mě chytla bolestně za ruku a stiskl. Bála jsem se ho. Bála jsem se jeho samotného. Těla, které bylo tak horké, že mě pálilo na prach a hlavně... V jeho slovech byla výhružka. Viděla jsem, jak krutí dokážou tyhle nestvůry být a tenhle obzvlášť.

Slyšela jsem jeho dech, slyšela jsem, jak se kůže na jeho krku pohybuje. Bylo to odporné! Měl žábry na krku! Plameny v jeho očích stále plápolaly a jeho slova se nade mnou vznášela jako supy. Zajisté mě zabije. Bude jako ten sen, který jsem mívala poslední měsíce.

A tak oheň zabije vodu... ve své ničivé dokonalosti – titán proti titánovi – díky střetu, rozplynou se oba v nicotu...

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 10. kapitola: