OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Odsouzena k osamění - 3. Jako bych tě znal věčnost...

21.10.2009 (18:00) • Krysteena • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1012×

Někdy vám nestačí celý život, abyste našli pravou lásku a někdy stačí pouhý okamžik, letmé setkání, pohled do očí a pár slov, abyste zjistili, že ten anděl před vámi, je váš osud. Najednou je tu, stojí před vámi, usmívá se a vy pocítíte, že ze tmy přece jen vede světlo...Ona...Láska je oním světlem. To láska nás sráží na kolena a láska je důvodem, proč se nakonec zvednete a jedete dál.

3. Jako bych tě znal věčnost...

 Týden očima člověka se může zdát jako dlouhá doba, ne však v mých andělských. Během této kratičké doby, která uplynula rychle, jako když padá hvězda, jsem si našla byt, práci a zapsala se na stejnou školu jako Christian. A Christian? Člověk, kvůli němuž jsem začal žít? Ten se snažil odrazit ode dna, na kterém se v mžiku vteřiny ocitnul, ale byl na to sám a taková bolest a ztráta se samotnému člověku těžce nese. Naštěstí už to nemělo dlouho trvat a do cesty se mu měla postavit osoba, která mu měla pomoct tu tíhu nést…JÁ

  Uplynul další týden, než se Christian odhodlal jít do školy. Když jsem si jej jednoho chladného dne v posluchárně všimla, seděl u okna v poslední řadě, vzdálen ostatním spolužákům a sledoval vločky sněhu, které se sypaly z nebe. Zaváhala jsem, zda je právě teď ten pravý okamžik vstoupit mu znova do života a zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že ještě pár dní počkám, odvrátil svůj pohled ze zimní scenérie a pohlédnul směrem ke mně. Nestihla jsem se včas odvrátit a tak se naše pohledy setkaly. V jeho očích se zračilo tolik bolesti, ale také otázky…Poznal mě snad? „Teď nebo nikdy, už není cesty zpátky“ zašeptala jsem, abych si dodala odvahy a vykročila k místu, kde seděl.

  „Ahoj, můžu?“ zeptala jsem se a pokynula hlavou směrem k volnému místu vedle něj „Jo, proč ne“ odpověděl a znovu sledoval děj venku. Po chvíli vešel do třídy profesor a začal přednášet. „Sakra“ zamumlal Chris vedle mě a cosi zmateně hledal v batohu „Můžu ti nějak pomoct?“ „Ne!“ vyjel na mě příkře „Fajn“ zašeptala jsem a na oko si hleděla svého, ve skutečnosti mi docházelo, že pomoct mu nebude až tak snadné. Vzdala jsem se andělské moci, jako člověk jsem bezmocná jako všichni ostatní. „Co jen jsem si to nalhávala? Nemůžu mu pomoct…“ „Promiň, neměl jsem na tebe tak vystartovat“ přerušil mé tiché zoufání si Chris, který se mi šeptem omluvil „To nevadí“ „Prosím tě, nemáš propisku navíc?“ „Jasně“ usmála jsem se na něj a podala mu tu svoji, protože já jsem si nic zapisovat nemusela. Probíranou látku jsem již stejně znala a to samé jsem mu řekla, když se mě zeptal, čím budu psát já.

  „Poslyš, neviděli jsme se už někdy? Mám pocit, jako bych tě odněkud znal“ „Jednou jsme se už viděli, jsem Gabrielle“ znovu jsem se mu představila „Samozřejmě, anděl z babiččina pohřbu“ „Anděl?“ nechápala jsem, ačkoliv jsem v duchu jásala, že si mě pamatuje. „No…vypadáš tak, nebo si tak spíš anděla představuju…“ „Tak to máš o andělech zajímavou představu, Christiane“ „Vida, pamatuješ si moje jméno“ pousmál se „Nikdy nezapomínám“ vysvětlila jsem mu, ale pochybuju, že pochopil…jak by mohl vědět, že já opravdu nikdy nezapomínám. Někdy si připadám jako studnice vědomostí, zážitků…jen ne svých. Všechno co vím a co jsem se naučila, znám prostřednictvím někoho jiného…

  „Netušil jsem, že sem chodíš, nikdy předtím jsem tě tu neviděl“ „No já jsem se teprve nedávno přistěhovala“ „Aha, už jsem si začínal myslet, že jsem blázen, když jsem si tě tu nevšimnul“ „Ne, to určitě nejsi“ povzbudivě jsem se na něj usmála. „Můžu se tě na něco zeptat? Odkud jsi znala babičku?“ „Díky mému otci, sám se nemohl osobně dostavit, tak jsem šla na pohřeb místo něj“ „Chápu, ale měl spoustu práce s tím stěhováním“ „Ne, vlastně ne. On se nestěhoval, to jen já…zůstal doma“ „A kde je to doma?“ „V…Los Angeles?“ napadlo mě právě tohle město, protože jsem často slýchala, že se mu říká město andělů „To se mě ptáš?“ „Samozřejmě, že ne“ „L.A. a Washington D.C. … To je dost velká dálka. Proč ses odstěhovala? L. A. musí být přece fajn, nikdy tam není…zima“ vyptával se Chris a při slově zima mu vyhasnul úsměv, který ještě před chvilkou zdobil jeho rty. „Chtěla jsem ven z toho pozlátka, zlaté klece. Prostě jsem jen chtěla začít znova, zkusit jak chutný život…“ „A jak chutná?“ pohlédnul mi se zájmem do očí „Opojně a sladce…zatím…“

  Čas pro mě v ten okamžik začínal ztrácet smysl a zřejmě i pro Chrise, protože jak jinak si vysvětlit, že jsme si ani jeden nevšimli, že přednáška skončila a je čas se přesunout na jiný předmět.

  „Gabrielle…díky“ řekl Chris na chodbě, když jsme se loučili „Za co? Vždyť to byla jen propiska“ „Já nemyslím, jen za tu propisku. Víš, tak nějak celkově, bylo to fajn si s někým promluvit…s někým, jako jsi ty…nevím, mám pocit, jako bych tě znal věčnost. Cítil jsem to už na tom pohřbu, jen pořád nevím, jak je to možné…“ „Kdo ví, třeba se známe z minulého života“ musela jsem se zasmát, ne jeho pocitům, ale svým, tomu zvláštnímu pocitu štěstí, který mě v Chrisově blízkosti zaplavoval „Já vím, je to směšné…já jsem…směšný“ usmál se i Chris. „Usmívá se! On se opravdu usmívá…Bože… po tak dlouhé době. Jak je krásný, když se směje a v jeho očích tančí plamínky.“ honili se mi hlavou myšlenky a naděje, že Christianovi přece jen pomohu z toho pomyslného dna bolesti…jak jen je láska omamná…

  „Ne, ne, to nejsi. Jen jsem si na něco vzpomněla. To už je tolik hodin?“ vzpamatovala jsem se pohledem na školní hodiny na chodbě. Byl čas jít do práce, abych měla z čeho žít… „Spěcháš někam?“ zarazil se „Ano, musím do práce“ „Ty pracuješ? A kde?“ „Jo, měla jsem štěstí, vzali mě jako číšnici v kavárně Blue’s“ „Není to ta kavárna na náměstí?“ „Ano, ty ji znáš?“ „Občas tam chodím, dělají dobrý kafe“ „Hmm, tak teď bude ještě lepší…bude přímo božské“ usmála jsem se „Tak se měj Chrisi, musím jít“ otočila jsem se k odchodu a lehce popoběhla, začínala jsem mít zpoždění, což nebylo na začátečnici dobré

  „Gabrielle? Uvidíme se?“ zavolal za mnou „Jistě, když budeš chtít…jo a můžeš mi říkat Gabe“ „A co příjmení Gabe, jak tě najdu?“ „Heavenová a já si najdu tebe…tady…nebo jinde…“ usmála jsem na něj naposled a vyběhla ze školy do mrazivého dne.

   „Zimo, zimo…“ povzdechla jsem si potichu, když jsem viděla všechny ty zkřehlé stromy, zatěžkány vrstvami sněhu a ledu „Copak se ti nelíbí na zimě?“ ozval se tichá hlas za mými zády… „Moc dobře víš, že všechno…Michaeli“ otočila jsem se na svého nejlepšího přítele a radostně jej objala.

 „Moc ráda tě vidím“ „Já tebe taky, kéž by to bylo za příznivějších podmínek…“ „Děje se snad něco?“ „Kromě toho, že se řítíš do zkázy a zatracení? Ne…jinak se nic neděje“ „Ale Miku…“ „Gabe, vzpomeň si, jak dopadl Sataniel, nechci ztratit i tebe“ „Miku to se nikdy nestane. Nikdy nebudu jako on, nepropadnu zlu. Jediné, čemu propadám hlouběji a hlouběji je láska“ zasmála jsem se svým vonivým smíchem a rozběhla se do práce.

 „No právě…právě…o tomhle přece mluvím…kdybys jen věděla…Bože, proč ji nechceš otevřít oči? Proč ji necháš tak trpět? Jedna z tvých dalších zkoušek?“ mumlal si Michael, ale já to nechtěla poslouchat. Byla jsem tak zaslepená tím doposud nepoznaným citem. Nenapadlo mě, že i láska se může otočit proti mně a že tak krásný cit dokáže udělat nejen z člověka, ale i anděla, zlo páchající zrůdu…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzena k osamění - 3. Jako bych tě znal věčnost...: