OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Odsouzena k osamění - 2. Na světě sami...

09.10.2009 (18:00) • Krysteena • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 832×

2. Na světě sami

V rukách osudu je člověk pouhou loutkou, nikdy neví, co mu postaví do cesty a čím jej z té cesty později srazí. Možná nás naše nevědomost chrání, abychom se mu nevzpouzeli, ale bylo by vůbec co platné proti osudu bojovat? Dokázal by pouhý člověk zabránit smrti i kdyby při něm stál anděl? Snad osud ví, co dělá a vede nás tou správnou cestou...cestou života a smrti, cestou štěstí a neštěstí, lásky a osamění... 

Skladba č. 1

„štěstí…neštěstí…láska…trápení…dítě…smrt…štěstí… neštěstí…láska…manželství…dítě…smrt…štěstí…neštěstí…láska…manželství…dítě…smrt…“

 Ještě teď slyším ty malé holčičky, co si hrály u domu Christiana, se smát a stále dokola opakovat tato slova…Ještě teď, i když už notnou chvíli sedím na vysokých útesech nedaleko oceánu a poslouchám jeho tichou tklivou píseň. Jsem tu jen já a neklidný oceán, od jehož hladiny se odrážejí poslední teplé paprsky slunce a šimraly mne na tvářích. Z nedalekého lesa se sem tam zatoulá nějaký ten zlatý lístek, který mi dává jasně poznat, že zima je již za dveřmi. Zima…poslední z vládců země, kterou mám ze všech ročních období nejméně ráda. Je to čas ticha, spánku…smrti. Nenávidím, když z rostlin vyprchává život a zvířata utichají, nevydají jednou hlásku a na scénu přihází sníh.  Ledový koberec do kterého píší vrány a havrani svými stopami. Černí havrani…věští smrt….

 Ačkoliv je smrt mým denním chlebem, nezvykla sem si a je to den o dne horší, protože vím, že si jednou přijde i pro něj…pro Christiana. Každý den jej sleduji…již celé dva měsíce a aniž by to věděl, stal se prvním člověkem, který se dotknul mého srdce. Jeho smutek mi působil bolest, usměv na jeho rtech mě dělal šťastnou…asi jsem se zamilovala. Láska…myšlenka na tento cit mi vždy  vykouzlila úsměv. Tak mnoho se za poslední dobu změnilo…já jsem se změnila.

 Svět najednou dostal nové barvy, vůně, tóny…A to jen kvůli němu. Den co den jsem se těšila, až jej zase uvidím, uslyším jeho hlas, který ve mně vyvolával tolik pocitů, ucítím jeho vůni…Nemohla jsem si pomoct. Byla jsem jako vědomí zbavená, jako bych žila jen pro něj. Mohla jsem jej sledovat hodiny, když si četl, spal, byl ve škole, ale on…on mě znovu nespatřil, ale to se mělo brzy změnit. Již brzy nadešel den a sním i rozhodnutí, které nám oběma navždy změnilo životy.

  Jen pár dní po mých úvahách o zimě se nebesa zbarvila do černa…havrani…byly tu…zima a smrt…Sněhové vločky na sebe nedaly dlouho čekat, a tak se země zahalila do bílého závoje z mrazu a sněhu. Pro mě to nebylo překvapí, ale pro lidi ano. Jeden den svítilo slunce, byť chladné a jen ráno poté bylo všude bílo. Jako vždy jsem toho rána sledovala Christiana a jeho rodinu.

  V domě, ve kterém rodina žila, bylo rušno.„Štěstí, neštěstí, láska, manželství, dítě, smrt“ mumlala si jeho mladší sestra Amy, která byla Christianovi tolik podobná, jen s tím rozdílem, že její oči byly zelené. „No tak Amy, pospěš si nebo přijdeme pozdě“ volala na ni jejich matka Kristen, jejíž krásu obě děti zdědily „A co Chris? Ten je ještě v pyžamu!“ rozčilovala se malá a žalobně na Chrise ukazovala malým prstíčkem „Já na rozdíl od tebe dneska do školy nemusím, máme totiž volno, víš prcku?“ „Já nejsem prcek! Mamííí ať mi neříká prcek“ „Co je to tady zase za křik. Chrisi, nezlob ji pořád, taky si byl kdysi dítě“ zastal se Amy Stephen, hlava této krásné rodiny, kterou jsem si za tak krátkou dobu oblíbila, jako by byla moje vlastní. „Jo byl si taky dítě!!!“ smála se Amy…

 Chvíli na to seděla rodina v autě a jela do nedalekého města za prací a školu, byli tam všichni až na Chrise, kterému volno ve škole zachránilo život…

Skladba č. 2

 Smyk…skřípění brzd...křik…prudký náraz do stromu odkud se vzneslo hejno havranů…smrt…ticho…ohlušující ticho.

 „Kdo jsi?“ „Gabrielle“ Jako první si smrt vzala Amy a tak jsem se vydala pro její duši a rodiče…ty jsem poznala o pár hodiny později…otce a pak matku „Moje děti…moje děti“ plakala „Oba jsou v pořádku. Amy už na vás čeká a Christian…zvládne to, uvidíte“ chlácholila jsem ji a snažila se svým slovům věřit. Opravdu to Chris zvládne? Vždyť zůstal sám…Je sám jako já, na tomto světě už nikoho nemá. Bylo mi to líto..jeho…jeho rodiny…Z mých očí se draly slzy a mé tělo se chvělo tichými vzlyky, ale ať sem byla jedna z nejmocnějších andělů, život jsem Aidanovým vrátit nemoha...

  Hned jak jsem odvedla duše Aidanových, spěchala jsem za Chrisem. Chtěla jsem být sním, až mu to řeknou, i když neviditelná, ale přesto…nesměl být sám…ale přišla jsem pozdě. Seděl v obýváku na gauči s hlavou v dlaních a plakal. Z levé ruky mu stékal pramínek krve, od toho, jak ve vzteku a bolesti rozbil všechny rodinné fotografie na krbu…Tak moc jsem jej chtěla obejmout, říct mu, že není sám, že má mě, ale nemohla jsem. Ne jako anděl života a smrti…Avšak jako Gabrielle…lidská dívka jako je on…to bych mohla. A tak se v mé hlavě zrodil nápad, osudové rozhodnutí…

  Nežádala jsem o svolení, neptala se, neprosila, zkrátka a dobře, rozhodla jsem se tak, jak mi našeptával hlas srdce a byla odhodlaná nést veškeré následky svého jednání, ať by měly být jakékoliv…

 Vitráží chrámových oken dopadaly ospolední paprsky na tři rakve a na květiny, kterými byly ozdobeny. Seděla jsem v poslední lavici chrámu Na nebe vzetí Panny Marie a naslouchala mši za zemřelé.  „Víš dobře, že to chceš“ zjevil se vedle mě Michael „Ano“ „Dobře, nebudu tě přemlouvat, zatím máš čas se vrátit, ale lhůta netrvá věčně, pamatuj si to a nezapomeň, čas v lidském světě ubíhá jinak…rychleji…“ „Já vím Michaeli a přesto nemohu jinak“ usmála jsem se na svého společníka a po chvilce tichého rozjímání jsem vstala a vykročila vstříc novým zítřkům jako Gabrielle Heavenová…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzena k osamění - 2. Na světě sami...: