OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obavy z hříchu - 5. kapitola

07.02.2014 (18:00) • ivetabendlova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 819×

Obě na mě koukaly, jako bych se už úplně zbláznila. Ale je pravda, že do toho nechybí hodně. 

„Co se stalo?" zeptala se mamka trochu vyděšeným hlasem. Asi jsem je tímhle gestem trochu vyděsila.

„Já jen... Měla jsem noční můru," podívala jsem se na ni, ale nic neříkala.

„Na, vezmi tašky a vybal je." Odešla jsem do kuchyně s taškami a položila je na linku. Začala jsem vybalovat různé potraviny. Sýry, salámy a další věci, co potřebují chlad, aby se nezkazily, jsem dala do ledničky. Zbytek jsem poskládala do skříněk nad linkou. Po chvilce přišla mamka a měla další dvě tašky. Slyšela jsem, jak babička vyšla schody. Asi si jde lehnout, ta cesta a stěhování se na ní taky podepisuje. Ale mýlila jsem se. Hned přišla dolů a vyndala věci na oběd. 

„Máme jen dva hrnce, takže udělám něco jednoduchého. Co byste si daly?" zeptala se nás. My jsme ale jen pokrčily rameny. „Dobře, udělám ty sladké knedlíky, co jsme koupily."

Za chvilku jsem s prací skončila a tak jsem šla do pokoje převléknout se do něčeho lepšího.

Po obědě jsme si všechny šly lehnout a spaly jsme až do sedmi do večera. Večer po tom, co jsem se vzbudila, jsem do pokoje cítila sušenky. To snad ne! Babička dělá mé oblíbené sušenky s arašídovým máslem! Vyskočila jsme z postele a běžela rychle do kuchyně. Babička je zrovna vyndávala z trouby a položila plech na linku. Přišla jsem k ní a políbila ji na tvář. Usmála se a ze spodní skříňky, co měla u nohou, vyndala oválný talíř. Mezitím jsem vytáhla arašídové máslo a nůž. Společně jsme je namazaly a daly na volný talíř, který jsem potom odnesla na jídelní stůl. Vzala jsem si jednu a celou si ji strčila do pusy.

„Jsou tak dobrý!" rozplývala jsem se nad babiččinými sušenkami.

Zasmála se. „Už jsem ti říkala, že mě to naučila moje maminka?"

„Už hodněkrát babi," zasmála jsem se a vzala si další.

„A jak se ti tu líbí?" 

„No, popravdě... Jsem celkem nervózní z toho, co se kolem mě děje. Ale na druhou stranu se mi tu líbí, je to úplně něco jiného, než znám. Bojím se ale, že mi z toho všeho za chvilku přeskočí," podívala jsem se nahoru do rohu a přemýšlela nad tím, co budu dělat, až se z toho všeho fakt zblázním.

„To zvládneš. Kdybychom si s tvojí mamkou nebyly jisté, že to zvládneš, netahaly bychom tě sem," usmála se a přišla si ke stolu vzít sušenku. Lehce jsem ji plácla přes ruku a obě jsme se zasmály.

„Mám tě ráda, babi."

„Já tebe víc, zlatíčko," vtiskla mi pusu na čelo a pak snědla jednu sušenku. Otočila se a odešla z kuchyně po schodech nahoru.

Snědla jsem další dvě sušenky a šla k sobě do pokoje. Celý večer jsem už z něj nevyšla. Do deníku jsem si nakreslila obrázky té paní, co jsem viděla zemřít. Jeden obrázek byl normální a druhý, jak vypadala její smrt. Nechtěla jsem si to připomínat, ale tak chtěla jsem to mít nakreslené. 

Bylo už asi deset hodin. Převlékla jsem se, uklidila deník a vlezla si do postele. 

Na dveře někdo zaklepal. „Můžu?" Byl to mamky hlas.

„Jo, jo."

„Chtěla jsem se ti jen popřát dobrou noc," sedla si ke mně na postel. „Víš, zítra, až přijedou stěhováci a přivezou nám věci, tak bych chtěla ještě před tím, než začneme vybalovat, jet do obchoďáku na nákupy. Vybrala by sis něco na sebe, co by se ti líbilo."

„To by bylo super!" Už teď jsem se těšila. 

„V centru jsou asi tři veliké obchodní domy a v jednom je i Chanel a Victoria Secret, tvé oblíbené značky," ušklíbla se. Vypadalo to, jako by se nemohla dočkat, až tam zajdeme. Dokonce vypadala natěšenější než já. Když jste celý život zavření na farmě a jediné, co můžete dělat, je sledovat filmy pro teenagery, najdete si oblíbené značky, které pak sledujete na internetu. No co? Chci být IN.

„Už se těším!" Můj úsměv zmizel. „Nechci ale vidět další smrt, mami. Fakt ne. Zblázním se z toho." Byla jsme vyděšená z toho, že se zase budu muset postavit tváří v tvář smrti.

Povzdechla si. „Musíš si ale zvyknout."

Jen jsem se ušklíbla, aby pochopila, že si na to asi nikdy nezvyknu.

„Dobrou noc." Daly jsme si pusu na dobrou noc.

„Dobrou."

Když odešla, zhasla jsem lampičku po pravé ruce. Nemohla jsem usnout. Bála jsem se, že se mi zase budou zdát noční můry. Ve dne jsem usnula v pohodě, ale teď večer mi myšlenky připadaly silnější, děsivější a živější. Nevím ani, kolik je. Pořád se musím převalovat. Nemohla jsem najít správnou polohu. Ještě dalších dvacet minut převalování a hledání jiných myšlenek mě ale unavilo. Nakonec jsem usnula.

Probudila jsem a v posteli protáhla. Nakonec se mi krásně spalo a nic se mi nezdálo. Posadila jsem se na okraj postele, vzala do ruky fotku s tátou a dala mu pusu. Tak, jak jsem to dělala každé ráno. Podívala jsem se na čas na mobilu, který stále ležel na nočním stolku. Deset? Myslela jsem, že je víc. Neochotně jsem vstala a došla k oknu. Očima jsem se snažila vyhýbat místu, kde zemřela ta paní, ale nedalo mi to a já se tam na chvilku podívala. Hned jsem ale odstoupila od okna a došla ke skříni. Natáhla jsem na sebe tepláky a volné triko. Seběhla jsem do kuchyně, kde seděly obě u stolu a dojídaly palačinky s čokoládovým topingem a banány. 

„Dobré ráno," přišla jsem k mamce, dala jí pusu na tvář. Obešla jsem stůl a políbila i babičku.

„Dobré ráno," řekly obě současně. Posadila jsem se vedle mamky, kde byl připravený talíř.

„Za půl hodinky by měli přijet stěhováci," prohodila mamka s plnou pusou.

„Takže to odneseme jen do pokojů, kam to patří, a pojedeme?" 

„Jo, jen ještě půjdu do sprchy, než pojedeme, takže si některé věci ještě budeš moct vybalit."

„Taky chci ještě do vany, ale tak já půjdu teď, než přijedou, budu dole."

Jen přikývla a obě jsme se věnovaly jídlu. Když jsme všechny dojedly, babička vstala a sklidila nádobí ze stolu do myčky. 

„Jdu se teda vykoupat." Pak mi  ale něco došlo. „My ale vlastně nemáme ručníky, co?" ušklíbla jsem se.

„No, to nemáme," zasmála se mamka.

„Tak půjdu, až přivezou věci," odešla jsem zpátky do pokoje. Ze skříně jsem vytáhla kalhoty, které jsem si koupila na internetu asi před dvěmi měsíci, bílé tílko od Chanel a kašmírový svetr od Chanel ve světle modré barvě. Jak holka, která žije celý život na farmě, přijde k věcem od Chanel? Jednoduše, díky filmům jsem byla celkem v obraze a ještě jsem sledovala na internetu různé módní přehlídky a značky. Sledovala jsem je asi od mých třinácti let. Ale když jsem měla přístup k internetu, jak to, že jsem se nedozvěděla o čipu dřív? Dost stránek bylo zablokovaných. Máma byla chytrá a furt je. 

Věci jsem přehodila přes volné křesílko. Na tom druhém jsem měla hozené věci ze včerejška. Složila jsem je do skříně. 

„Hope! Přijeli dřív, pojď nám pomoct!" zakřičela mamka u schodů. Vyběhla jsem z pokoje a běžela po schodech dolů. Dveře byly otevřené a mamka už u nich organizovala, kam mají chlapi dát krabice. 

„Tuhle odneste nahoru do koupelny," řekla jednomu svalnatému mladému klukovi. „Hope Vám ukáže kam," ukázala na mě a mladík se na mě mile usmál.

„Tak pojďte za mnou," pobídla jsem ho. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Snažila jsem se být co nejpřirozenější, ale nějak mi to nešlo. Na posledním schodě jsem zaklopýtla a uslyšela, jak se zamnou zahihňal. Nevšímala jsem si toho. Přišla jsem ke dveřím a otevřela je. „Položte ji támhle k umyvadlu."

„Dobře." Došel až k umyvadlu a položil krabici. Když se otočil, usmál se a mrkl na mě. Ztuhla jsem. Se zaraženým výrazem jsem na něj chvilku koukala jako idiot, pak jsem se ale rychle otočila a šla po schodech dolu. Ne že by nebyl pěknej, byl! Ale... Nevím, jak se chovat! Se žádným klukem jsem nikdy nemluvila!

Za sebou jsem slyšela jeho kroky. Neotočila jsem se a stále pokračovala v chůzi k hlavním dveřím. Došla jsem tam a zastavila se vedle mamky, která byla stále hlavním organizátorem. Nebo si spíš na něj hrála. Šlo vidět, že ji to baví. Mladík konečně vyšel ze dveří a já si oddechla. Ale ne na dlouho. Přišel s další krabicí a mamka ho zastavila. aby se podívala, kam krabici má dát.

„Tuhle nahoru do mé ložnice. Jdi s ním," strčila do mě loktem, aniž by si všimla mého upřeného výrazu na ni.

Otočila jsem se a šla nervózním krokem. Otevřela jsem dveře. „Někam to postav, to je jedno kam."

Vešel do místnosti, ale místo toho, aby někam krabici odnesl, tak se ke mně otočil. „Já jsem David."

Zase jsem se na něj dívala tak trošku vyděšeně. „Já jsem Hope."

„Pěkný jméno," prohodil a znovu na mě mrknul.

Můžeš, sakra, na mě přestat mrkat? Znervózňuje mě to! Protočila jsem oči, když byl zády ke mně.

Položil krabici na zem a když se otáčel, rychle jsem vykročila zpět ke dveřím. Něco mě chytlo za ruku. Lekla jsem se, ucukla jsem a podívala se na něj.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsem se tě chtěl zeptat na číslo," usmíval se na mě. Chvilku moje obavy s ním mluvit zmizely, ale jakmile jsem mu měla odpovědět na jeho (pro mě divnou otázku), byly obavy zase zpátky.

„Číslo?" nechápala jsem.

Myslel si, že žertuji, zasmál se, ale jakmile viděl můj vážný výraz, pochopil, že to myslím vážně. „Myslím číslo na mobil."

„Jooo..." Jsem v koncích! Co mám říct? Mám mu říct, že nevím, jak se mobil používá? Bude si myslet, že jsem divná! Co mám, sakra, dělat? „No, víš, já číslo nedávám takhle na potkání."

„Aha, tak nic. Třeba se ještě někde potkáme."

Společně jsme došli ke dveřím. Vyšel ven a přinesl krabici, na které bylo napsáno 'HOPE'. No to snad ne! On to snad dělá schválně! Došli jsme k mému pokoji. 

„Polož ji před postel," řekla jsem, když jsme vešli do pokoje.

„Páni! Máš krásnej pokoj."

„Díky." Víc jsem se s ním nechtěla bavit a tak jsem hlavou pokynula ke dveřím ve snaze, že snad pochopí, ať odejde. Nepochopil to. Místo toho se procházel po pokoji a rozhlížel se. „Ven."

„Dobře, dobře, už jdu." Počkala jsem, až vyjde ze dveří, a pak je za ním zavřela. Na schodech se objevil jeden z chlapíků a nesl další krabici. 

„Kde je váš pokoj, slečno?" zeptal se od schodů.

„Tady," otevřela jsem zase dveře. David už sešel schody a já doufala, že už tam nebude krabice, s kterou bude muset ke mně do pokoje. 

Než všechny krabice byly vystěhované z auta, tak jsem Davida musela zavést do svého pokoje ještě pětkrát, druhého chlapa ještě čtyřikrát. Ten třetí naštěstí nenesl žádnou z mých krabic. Za to jsem byla celkem vděčná, že nemusím všem ukazovat můj pokoj. Po hodině a půl konečně odjeli. V kuchyni stálo šest krabic, v obýváku tři - převážně s filmy. V pracovně čtyři, v koupelně dole jen jedna, v horní čtyři, u babičky v pokoji šest, u mamky osm a u mě deset.

Mamka si vlezla do koupelny a já začala s vybalováním. Stihla jsem vybalit všechny krabice s oblečením, než mamka vylezla z koupelny. Hned po ní jsem šla já.

Po koupelny jsem se oblékla do věcí, které jsem si připravila, a seběhla schody dolu, kde už čekala mamka. Vytáhla jsem z botníku botasky značky Vans. Nasedly jsme do auta, která stálo na příjezdové cestě, a vyrazily. Byla jsem tak natěšená! Sledovala jsem z auta baráčky různých barev. Přejely jsme křižovatku a ocitly jsme se v nákupní zóně. Velké budovy s nápisy značek, které v nich měly své prodejny. Mamka zaparkovala v podzemní garáži a já celá šťastná vyskočila z auta a běžela ke dveřím, které se přede mnou otevřely. Hustý! Počkala jsem na mamku, která šla za mnou. Vešly jsme spolu do jednoho z obchodních center a vyjely po schodech, co se hýbaly. Přede mnou se objevilo několik vchodů do krásných velkých obchodů s nádherně vyzdobenými výlohami.

„Pane Bože! Je to krásnější, než jsem si to představovala!" 

Pohladila mě po zádech. Zamířila jsem k prvnímu obchodu, kde jsem si nic nevybrala. Prošly jsme všechny obchody a já si v hlavě dělala poznámky, kde něco chci. Pak jsme to šly společně koupit. Mamka si vybrala nádherné volné tričko od Prady, já jsem si vybrala kalhoty a košili od Chanel. Pak jsme zašly i do drogérie, kde jsem si koupila kosmetiku. Mamka mi s tím samozřejmě pomohla, jelikož já se v tomhle zrovna dvakrát neorientovala. Po třech hodinách nakupování jsme obě měly plně ruce tašek. Vyšly jsme z jednoho obchodu a přede mnou se stalo to, čeho jsem se nejvíce bála. Mladý muž, tak okolo třicetipěti, který stál na schodech jedoucích dolů, najednou zavrávoral a v jeho tváři se objevily ty nechutné černé žíly, vidět byly především na odhalených rukách. Pustila jsem tašky a chytla se za pusu. V očích jsem měla zase slzy. Udělalo se mi špatně a nehty jsem musela zarýt do mamčiny paže, protože zaúpěla bolestí. 

„Hope!" okřikla mě.

Zapomněla jsme na to, jak se mám chovat. Rychle jsem ji pustila, sebrala tašky a vyšla k jezdícím schodům. Bez mluvení jsme došly k autu. Mamka otevřela kufr. Strčily jsme tam tašky a vyrazily domu. Polovinu cesty jsme mlčely.

„Nesmíš se takhle zachovat, když se tohle stane," zase mě poučovala.

„Já vím! Ale mami, chápej mě trochu! Je to pro mě nový a já s tím neumím žít jako ty nebo kdokoliv jiný!" Brečela jsem. Tiše jsem dodala: „A ani nevím, jestli s tím chci žít."

Mamka se tiše dívala před sebe. Zbytek cesty jsme nemluvily. Tak krásný den to byl! 

Doma jsem se svými taškami vběhla rovnou do pokoje. Tašky jsem položila ke krabicím. Sedla jsem si na postel. Podívala jsem se na stěnu s televizí. Pustím si nějaký romantický film, to mě na chvilku uklidní a dostane mimo realitu. Byl to jako útěk do jiného světa, i když jen na hodinu a půl. Připravila jsem si rovnou maratón filmů a začala filmem: Zatím spolu, zatím živi.

Hope se konečně dostala mezi lidi, ale nebyl to pro ní příjemný zážitek.
Propadne depresím? Nebo se s tím naučí žít?
To se dozvíte v další kapitole.
Děkuji. 

Autor: ivetabendlova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obavy z hříchu - 5. kapitola: