Obavy z hříchu - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nyní žiji ve městě, jako všichni ostatní. Ale nemám tušení, jak se můj život bude odvíjet dál...

31.01.2014 (10:00) • ivetabendlova • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 984×

Za oknem auta se míhaly lesy a já byla myšlenkami zpět na farmě, odkud jsme právě vyrazily. Teď jsme zrovna na cestě za novým začátkem, za novým domovem. Byla jsem celkem nervózní z toho, že budu žít ve městě. Do teď jsem vlastně žila jen ve společnosti mamky a babičky. Nikoho jiného jsem v životě nepotkala a ani neviděla, teda kromě filmů. Těšila jsme se na světla města a na nádherné budovy, centrály a krámy se sladkým. Ale bude to takové, jaké si to představuji? Na naší farmě, která byla vzdálená od nejbližšího města sto kilometrů, jsme bydlely proto, aby mě mamka ochránila před světem, který vše ovlivňoval.

Když jsem unesla plná vědra s vodou, začala jsem se starat o náš dobytek a ze mě se stala typická vesnická holka v roztrhaných džínách a s neupravenými nehty. Asi od pěti let jsem jezdila na koni, klisnu Vali jsem dostala ke svým pátým narozeninám a mamka mě naučila jezdit. Když byla totiž mladá, vyzkoušela snad všechny sporty kromě bojových umění. Její slovní zásoba cizích jazyků by udělala dojem snad na každého chlapa. Když mi bylo devět, Vali se zamotala do drátu, který spadl z ohrady na které visel. Ten ji ošklivě poranil nohu. Za pár dní se jí to ošklivě zanítilo a dostalu otravu krve. Byla to moje první ztráta někoho, koho jsem milovala.

K desátým narozeninám jsem dostala Dallase, nádherného andaluského hřebce. Ale odmítala jsem na něm jezdit. Byla jsem tak raněna ztrátou Vali, že jsem prostě jiného koně nechtěla. Jednoho letního dne jsem seděla u ohrady na trávě a psala si do deníku. Mamka zrovna dala Dallase do výběhu a on tam ze strany na stranu cválal a klusal, blbnul a válel se. Když jsem se dívala na jeho ladný klus a temperamentní cval, uvědomila jsem si, o co přicházím. Najednou jsem se oklepala ze ztráty Val a já se rozhodla sednout si Dallasovi do sedla. Bylo to nádherný! Když jsem z něj sesedla, naše duše jako by se spojily a už se nechtěly oddělit. Jeho nádherné tmavé oči mě uchvátily a já jsem s ním po tom dnu, trávila svůj veškerý volný čas. Bylo těžké se s ním rozloučit, když jsme se stěhovaly. Jako by mi někdo vyrval část srdce.

Zastavily jsme u nějaké benzínky a já rychle z auta vyběhla. Těšila jsem se, až si dám po té dlouhé cestě něco sladkého a dobrého. Mamka s babičkou se zastavily u automatu na kafe a já si mezitím odběhla na záchod. Když jsem se vracela, popadla jsem čokoládovou tyčinku, která mi zrovna padla na chuť. Přišla jsem ke kase, kde stála mladá paní s ustaraným a smutným výrazem.

„Dobrý den," pozdravila jsem ji a mile jsem se na ni usmála. Ona byla první člověk, se kterým jsem se setkala tváří v tvář a nebyla to mamka nebo babička. Byl to divný pocit. Plný nejistoty, ale štěstí.

Paní ale jen pokývala hlavou na znamení pozdravu a sáhla po tyčince, aby ji mohla namarkovat. Vytáhla jsem peněženku a dala jí i dýško a doufala, že se usměje. Její výraz najednou roztál a ona se usmála. Ale ani ne po pěti sekundách sklopila oči a zase jí tvář zvážněla. Její výraz vypadal podobně, jako když v romantickém filmu kluk zlomí holce srdce, ale tohle bylo vážnější. Nevěděla jsem sice, co se stalo, ale bylo mi jí líto. Takhle nevypadá šťastný člověk, usoudila jsem a odešla. Přicházela jsem k autu a ještě jsem se naposled za paní ohlédla. Nyní seděla na židličce za pultem a hlavu měla zabořenou v dlaních. Otevřela jsem dveře, stále se můj zrak upínal k ní. Nasedla jsem a zula si boty, abych si mohla nohy natáhnout na sedačku po celé délce. Přehodila jsem si přes nohy lehkou měkkou deku a za hlavou jsem si srovnala polštář. Mamka se na mě otočila z místa řidiče a podala mi horkou čokoládu. Zrovna teď jsem na ni chuť vážně neměla.

Jely jsme už asi hodinu a já stále držela kelímek s čokoládou v rukách, aniž by ubyla. Celou dobu jsem sledovala, jak se lesy mění v louky a louky v pole a pole v lesy a takhle pořád dokola. Už jsem byla tak unavená a nevěděla, co dělat s čokoládou, která teď byla studená. S nechutí jsem ji vypila a kelímek dala do igelitky, která sloužila jako odpadkový koš. Ještě chvilku jsem sledovala slunečné nebe s pár dokonale bílými beránky. Po pár minutách jsem usnula.

Probudila jsem se za tmy. Všimla jsem si, že se za tu dobu, co jsem spala, tak se mamka s babičkou prohodily a mamka seděla teď na místě spolujezdce. Všimla si, že jsem vzhůru, a sklonila se pro něco u jejích nohou.

„Tady máš KFC, je to výborné, neměla jsem to více jak osmáct let!" rozplývala se, když o tom mluvila. „Ale trochu pálí."

„Díky," poděkovala jsem a vzala si papírovou tašku, z které se valila nádherná vůně kuřete. Nahlédla jsem do ní, stál tam kelímek naplněný colou, krabička s hranolkami a dál tam byla zavřená krabička. Sáhla jsem po ní a otevřela ji, byla plná kuřecích kousků, které už jen na pohled chutnaly výborně. Sáhla jsem po jednom křidélku a ochutnala. Pane Bože! To je výborný! Nemohla jsem přestat! Rychle jsem snědla jedno a popadla druhé. V jedné ruce jsem držela kousek kuřete a v druhé pár hranolek. Nikdy jsem nejedla něco tak výborného! Když jsem snědla všechny kousky a hranolky, byla jsem téměř k prasknutí. Vzala jsem colu a strčila brčko do otvoru. Rychle jsem všechnu vypila a když jsem dopila poslední kapičku, autem se rozlehlo krknutí, „pardon", zasmála jsem se a k mému smíchu se přidala mamka, babička ale zůstala vážná. Položila jsem tašku s prázdnými krabičkami a kelímkem na zem pod sedačku vedle mě, na které jsem měla nohy. Narovnala si polštář, který mi sjel, když jsem se předklonila, abych mohla položit tašku.

Dívala jsem se z protějšího okna ven na les, který ozařovaly paprsky měsíce. Za chvilku se lesy změnily v louku a moje oči teď sledovaly stádo srnek. Mezi nimi jsem zahlédla i jelena s nádherným parožím, který se díval naším směrem. Dokud mi nezmizelo z dohledu, sledovala jsem klidné stádo, jak se pase na louce v bezpečné vzdálenosti od silnice. Pokračovaly jsme v nerušené jízdě a mně se za chvilku zase začínaly zavírat oči.

„Vstávej, Šípková Růženko," ucítila jsem, jak mi mamka rukou šťouchá do nohy, abych se vzbudila. „Jsme tady."

Bylo mi celkem líto, že jsem nebyla vzhůru, když jsme projížděly městem. Bylo celkem brzy, slunce ještě ani nestihlo vyhnat první paprsky, které oznamovaly den. Připadalo mi, jako bych spala asi jen hodinku, ani ne. Ale pravda byla taková, že bylo pět hodin, a já usnula okolo jedenácti, takže jsem spánku měla docela dost. Ale stále se mi chtělo spát.

Neochotně jsem vylezla ze zahřátého auta. Objal mě poryv osvěžujícího vánku, který mi přišel ledový, jak jsem byla rozespalá. Zabouchla jsem dveře od auta a oči jsem obrátila na dům. Dvoupatrový rodinný baráček s krémovým nátěrem. Vypadal útulně. Stál v dlouhé řadě ostatních baráčků. Přes silnici byla další dlouhá řada baráků a po mé pravé straně naproti šla, starší paní s pejskem za doprovodu pouličních světel. Vlídně jsem se na ni usmála, úsměv opětovala. Její úsměv mě potěšil a já jsem najednou nevnímala ten vítr, co mi ještě před chvilkou připadal jak ze Severního pólu. Zahřál mě pocit štěstí.

Mamka otevřela kufr a vytáhla jednu krabici, kterou mi podala. Ještě jednou jsem se podívala na paní, ale ta už přešla a byla ke mně zády. Vyšla jsem ke dveřím, před kterými stály dva schody. Opatrně jsem je vyšla a před otevřenými dveřmi, které přede mnou otevřela babička, jsem se zastavila. Je to tady, teď začíná nová etapa tvého života, Hope, řekla jsem si, nadechla jsem se a vkročila jsem pravou nohou do domu.

Ráda bych vám tedy chtěla představit druhou kapitolu. Ano, neni tolik zajímavá, ale když čtete knihu, ze začátku taky neni hned akce. Ale můžu vás ujistit, že nebude dlouho trvat a příběh začne gradovat :).

Děkuji .

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ivetabendlova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování