Nový Život - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Prolog:
Příběh je o dvacetitříleté Anně Záhorové, která má milující rodinu a skoro tříletého syna, muže kterého miluje a na kratičkou dobu jsou všichni šťastní, ale osud měl jiný záměr.
Dokáže se Anna poprat s osudem a začít znovu žít?

06.03.2012 (17:00) • annaliesen • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 928×

Prolog

Stála jsem u dveří a sledovala tančící páry, jak se k sobě tisknou. Vzpomněla jsem si na Jirku a na malého. Stýskalo se mi po nich tak, až se mi nahrnuly slzy do očí. Zrovna hráli písničku, na kterou jsme spolu tancovali naposled předtím, než jsem odjela domů.

Za necelý týden jsem měla tu osudnou nehodu. Jak mně se chtělo křičet na celý svět, že je mi dvacet osm let a že mám manžela a syna! Ale nemohla jsem. Kdo by mi věřil? Místo toho jsem uvízla v těle hloupý šestnáctiletý holky, která už nechtěla žít. Co já bych dala za to mít zpět svůj život! Místo toho jsem nucena žít ten její.

„Žij svůj nový začátek života," řekla mi Anna, než mě sem kopla nazpátek s hořkou pravdou, že už nikdy neuvidím ty, které nejvíc miluju.

Musím na to přestat myslet, nebo se tady rozeřvu. Ze stolku jsem sebrala papíry a chtěla co nejdřív odejít do baru, kde dělám, pořádně se tam opít a aspoň na chvíli zapomenout. Jen tam u kluků, při práci u plného baru, s pořádně hlasitou muzikou, která vám nedovolí myslet na nic jiného, jen tam můžu na chvíli zapomenout.

Otočila jsem se a uviděla Michaela, jak tam stojí a kouká na mě, jako kdyby věděl, co se mi honí hlavou. V očích, v těch neuvěřitelně hlubokých a překrásných očích modrých tak, že jsem to ještě nikdy neviděla, měl vepsané pochopení. Přešel ke mně, sebral mi papíry z rukou a položil je na stůl. Než jsem stihla zareagovat, chytil mě za ruku.

„Pojď si se mnou zatancovat," řekl, „jen jeden tanec, víc nechci," a rovnou mě vedl na parket. Mou levou ruku si položil na bok a pravou mi sevřel v dlani. Vykročil pravou nohou vpřed a já jsem se jím nechala vést. Už ve svém starém těle jsem uměla tancovat a společenské tance jsem přímo milovala. S Michaelem nám to šlo samo, jako bychom po parketu pluli. Po chvíli jsem zavřela oči a nechala se unášet písní a našimi plynulými pohyby.

„Za chvíli bude otočka," pošeptal mi Michael do ucha. Dvakrát mě otočil, ale stále mě držel. Jemně mě chytil za bok a já mu položila ruku na rameno a znovu se zadívala do jeho očí. Byly temně modré a přitom tak uhrančivé, jako by mě nechtěly pustit. Když jsem se konečně donutila odtrhnout pohled, všimla jsem si, že se usmívá. Trošku, ale usmívá. To je u Michaela co říct a to s ním dělám v baru. Jeho úsměv je tak nádherný.

Muž jako on by s tím, jak vypadá, mohl mít každou ženu na západě. Delší černé vlasy, překrásné oči, dokonalý obličej s tetováním u pravého oka. Tělo stejně tak dokonalé a pevné jako skála, přesto se pohybuje pružně a nebezpečně jako šelma. Jen blázen by ho chtěl k něčemu vyprovokovat.

A tenhle dokonalý muž tu teď se mnou tančil, jakoby na ničem jiném nezáleželo. Nikdy bych do něj neřekla, že tančí, navíc takhle krásně. Písnička pomalu končila. Když odezněl poslední tón a já ho pustila, stále mě držel a chtěl pokračovat v tanci, ale já nemohla. Nemohla jsem předstírat, že je všechno v pořádku a že se bavím stejně jako ostatní, když jsem trpěla ztrátou svého dítěte a muže, které už možná nikdy neuvidím. Aspoň do té doby, než budu plnoletá a budu moct sama odjet ze země, aby mě nikdo nehledal.

Odstoupila jsem od Michaela o krok a on mě musel pustit. Bylo na něm vidět, že na to není zvyklý.

„Promiň, já nemůžu," otočila jsem se a odcházela z parketu, zatímco on tam jen stál a díval se za mnou. I z pohledů spolužáků se dalo tušit, že tohle se Michaelovi ještě nikdy nestalo.

Jak jsem procházela mezi stoly k postrannímu východu, vycítila jsem nechápavé pohledy svých nových kamarádek. Usmála jsem se na ně a pokračovala v cestě. O pár stolů dál seděla má sestra se svou partou klonů. Tváří jí proběhla nejdřív nechápavost, pak stesk a nakonec škodolibá radost z toho, že jsem nešťastná. Obešla jsem ji a zbýval poslední stůl, u kterého jsem se nechtěla vůbec zdržovat. Seděli u něj kluci z práce, kteří mě znali dost dobře na to, aby věděli, že nemám nejlepší náladu.

Jak jsem šla kolem, Gabriel vstal a nechal tu svoji krasotinku sednout si na druhou židli. Soudě podle jejího vražedného pohledu se jí to vůbec nelíbilo.

„Nechceš odvézt, Annabelo?" přicházel ke mně stejně pružně, jako se pohyboval Michael. Když byl těsně u mě, připadalo mi, jako bych stála vedle Michaela, ale nestála. Gabriel byl Michaelovo dvojče, ale měl plavé vlasy a černé oči. Michael byl uzavřenější a působil nebezpečně, zatímco Gabriel byl pravý opak.

„Nechci, to je dobré." Otočila jsem se na kluky a řekla jim: „Uvidíme se zítra v práci." Pak jsem rychle prošla dveřmi a zmizela na chodbě. Vydala jsem se rovnou k šatně pro bundu a pak rovnou na parkoviště. Zajedu domů pro věci a pak do baru, nic těžkého. Zrychlila jsem krok, ať už jsem aspoň v autě, skoro jsem přeběhla parkoviště, odemkla své auto, nasedla, nastartovala a vyjela od školy domů, převléct se. Přemýšlela jsem, jestli budu v baru pít nebo pracovat. Možná obojí, stejně mě nikdo nezastaví.

Když jsem přijela před dům, nesvítilo se v něm. Jediné štěstí, jinak bych se musela ven vyplížit. Vypnula jsem motor a pomalu se vkradla dovnitř. Mířila jsem rovnou do svého pokoje. Jaká ironie. Dřív jsem měla svůj vlastní dům a teď jsem ráda za malý pokoj. Stoupala jsem potichu po vrzajících schodech, pak jsem zahnula doprava a kolem koupelny vklouzla do svého pokoje.

Rozsvítila jsem si malou lampičku a rychle ze sebe svlékla šaty. Vzala jsem si svoje roztrhaný džíny, černý tričko s názvem klubu, tenisky a nakonec mikinu. Rozpustila jsem si vlasy. Aspoň že Annabela měla stejně jako já hnědé vlasy. Ale zatímco moje mi dřív spadaly do pasu, její končily pod lopatkami. Pohlédla jsem do zrcadla na skříni. Naštěstí už jsem se hodně změnila.

Když jsem se tenkrát na sebe podívala poprvé, myslela jsem, že omdlím. Ze zrcadla na mě hleděla šestnáctiletá peroxidová blondýna s nepřehlédnutelně neupraveným tmavým obočím a osmdesáti pěti kily.

Chtěla bych, poprosit o vaše názory.

Děkuju.

Autor: annaliesen, v rubrice: Povídky » Na pokračování