Nový Život - 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak začíná drobet děj, snad se vám to bude líbit a budu vděčná za komentáře.

15.03.2012 (19:00) • annaliesen • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 569×

1. kapitola

Sotva jsem ráno rozlepila oči, malý už se dožadoval mé pozornosti:

„Mami, já mám hlad! Slyšíš? Tak vstávej!“ křičel, zatímco ze mě strhával peřinu. Podařilo se mi ji vyprostit z jeho nenechavých ručiček a přetáhnout si ji přes hlavu.

„No tak, mámo! Slyšíš? Tak stávej!“ musela jsem se usmát, nemohla jsem si pomoct.

„Jiříku, utíkej za tátou, dá ti snídani.“ Mezitím mě objala jedna paže kolem boků a druhá mi z hlavy strhla peřinu. Nesouhlasně jsem zabručela a chtěla se znovu přikrýt, ale nebylo mi to dovoleno. Jirka se ke mně zezadu přitiskl a dal mi pusu do vlasů.

„No tak, ty nebudeš stávat, miláčku?“

„Ne.“

„Ani když ti udělám snídani?“

„Možná...“ Jirka mě otočil na záda, přitiskl mi ucho na břicho a povídá:

„Vidíš, zlatíčko? Maminka nechce vstát a ty máš hlad. Ještě se ani nenarodil a ty už ho týráš hlady.“ Dal mi pusu na břicho, sedl si na postel a vzal našeho syna do náručí. Když se na mě otočil, měl v obličeji masku pokerového hráče, ale oči ho prozradily. Zablesklo se mu v nich a to znamená, že má něco v plánu.

Zvedl se i s malým a odešel z naší ložnice, já jsem ještě chvíli ležela.

„Mámí, už máš snídani,“ křičel na mě z kuchyně ten můj rarach. Neochotně jsem vstala a šla za nimi. Sotva jsem vešla do kuchyně, uvítala mě vůně vajíček a na stole na mě čekal můj hrníček s kakaem. Blaženě jsem se usmála a sedla si k snídani.

Než jsem všechno snědla, byli kluci pryč. Já je snad nenaučím, aby si jídlo pořádně vychutnali. A malý bude po tatínkovi, ten do sebe taky všechno nahází, jako bych mu to snad chtěla sníst, nebo co.

Uklidila jsem nádobí do myčky a podívala se, z čeho budu vařit. No jasně, jako po náletu. Ani drobeček, to se dalo čekat. Člověk jeden den nenakoupí a není tu nic. Přitom malý je jak reklama na hlad a tatínek, kdyby neposiloval, je taky jak tyčka. A to prosím vařím jak pro vývařovnu! To má tak někdo štěstí na geny.

Napsala jsem na lísteček, že jedu na nákup, a připevnila ho magnetem na lednici. Převlíkla jsem se z pyžama do kalhot, roláku a svetru, sešla jsem ke dveřím, obula zimní boty, vzala si bundu, kabelku a klíče a vyšla ven.

V noci uhodil mráz a všeho bylo nádherně zajíněné. Došla jsem ke svému autíčku. Jirka mu říká kotrmelec, ale mně stačí. Je to prostě moje zelené K a to bych neměnila. Nasedla jsem, nastartovala a pomalu vyjela. Sice to byla krása, ale klouzalo to parádně. Bezva, a do obchodu je to dvacet kiláků.

Akorát jsem sjížděla z kopce, když mi do cesty skočila laň. Strhla jsem volant a dupla na brzdu. Prostě to nejhorší, co můžete udělat na zmrzlé silnici. Auto se po ledovém povrchu řítilo na strom. Snažila jsem se točit volantem na druhou stranu, ale K nereagovalo. Před očima jsem měla jen ten strom. Jediný široko daleko. Když se přiblížil až příliš, jen jsem dala ruce před obličej. Slyšela jsem rolování plechu a tříštění skla. Nepředstavitelná bolest se mi šířila od nohou k hrudi a zatmělo se mi před očima. V tu chvíli mi hlavu probodlo snad tišíc nožů a já se propadla do milosrdné tmy.

Probudila jsem se a první, na co sem pomyslela, bylo moje dítě. Hned jsem si sáhla na břicho, ale nic jsem necítila, žádnou bolest. S úlevou jsem se usmála a začala vnímat okolí. Ležela jsem na železné posteli a okolo mě se snášela mlha. Pomalu jsem se posadila a pohlédla na své oblečení. Šedivé triko a plátění kalhoty ve stejné barvě.

Tohle není dobré, pomyslela jsem si. Pak se z ničeho nic přede mnou se zjevila žena. Měla černé vlasy a na sobě bílé plátěné šaty. Přistoupila ke mně a řekla:

„Já jsem Anna a budu ti pomáhat přejít na druhou stranu.“ Nevěřícně jsem na ni koukala a vstřebávala význam slov. Hlavou mi letěly tisíce myšlenek, ale žádnou jsem nemohla dostihnout. Jsem snad mrtvá? Nemůžu být! Vždyť dýchám, myslím, pohybuju se... a mluvím.

„Já nejsem mrtvá,“ bylo to jediné, co ze mě vyšlo.

Anna se na mě smutně podívala a odpověděla mi:

„Ano, jsi.“

„Ne, nejsem,“ a přitom jsem vstala a stoupa si před ni.

„Mluvím, chodím. Já jsem na živu!“

„Ne, nejsi. Měla si autonehodu. Přímo pod kola ti vběhla laň a tys strhla volant. Na silnici byl led, auto se nedalo řídit a ty jsi nabourala.“ Do očí se mi nahrnuly slzy a já se chytla za břicho:

„To chceš říct, že jsem přišla i o miminko?“ Anna přikývla a mně v ten okamžik puklo srdce. Nohy se mi podlomily a já se sesunula na zem. Rozplakala jsem se. Nevnímala jsem nic než bolest. Ležela jsem schoulená na zemi, před očima jen Jirku a našeho syna.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Hodiny, dny? Nevím, i Anna ode mě časem odešla. Když mi přestaly téct slzy, začala jsem se probírat. S ničivou bolestí v srdci jsem si sedla a rukama si objala kolena. Koukala jsem do šedivé mlhy, když se přede mnou objevila Anna. Nebyla sama. Stála tam s mužem ve středním věku tak kolem čtyřiceti, čtyřiceti pěti. Netečně jsem si ho prohlížela: vysoký snad dva metry, blond vlasy, modré oči. Takové, jako když je v létě nebe bez mráčku, a kolem nich vrásky. Postavu měl štíhlou ale vypracovanou a oblečen byl stejně jako já, jen v bílé.

Stejně jako já i on si mě prohlížel.

„Hm, pane, to je ona. Nereaguje, ani na mě nepromluví a nechce pokračovat v cestě na druhou stranu.“ Muž se na mě zamračil a přišel ke mně. Natáhl ruku a přikázal mi, abych vstala. Nechtěla jsem, ale mé tělo jako by teď poslouchalo jeho. Vložila jsem ruku do té jeho a on mi pomohl na nohy. Teprve teď jsem si plně uvědomila jeho výšku. Musel mít dobře dva metry a já proti němu byla jako dítě.

„Můžeš jít, postarám se o ni sám,“ otočil se na Annu. Chtěla něco namítnout, ale pak se zarazila, kývla a byla pryč.

„A ty pojď se mnou.“ Uvědomila jsem si, že mu stále svírám ruku a hned ji pustila. Vykročil a já se mu držela po boku.

Vyšli jsme do mlhy, ale ona jako by od nás odstupovala. Koutkem oka jsem ho pozorovala a hlavou mi začaly vířit myšlenky. Je to snad On? Je mladý? Jako na povel se začal usmívat. Otočila jsem se na něj a pomyslela si: Co je?

Stále jsme pokračovali dál, až po chvíli promluvil:

„Jiní už by se ptali, ale ty nic. Jen o tom přemýšlíš a řešíš můj věk,“ ušklíbl se.

„Takže jste On?“

„Ano, jsem.“

„A taky čtete myšlenky.“

„Ano.“ Tak to je paráda. Znovu jsem se na něj podívala. Vypadá dobře na to, kolik mu je asi let. Co let, už asi tisíciletí! Teprve teď jsem si uvědomila, na co jsem pomyslela, a on se nahlas rozesmál.

„Opravdu jsi jiná. Ale teď dost o mně. Co s tebou? Nemůžeš tu zůstat napořád. Měla bys přejít na druhou stranu, tam ti bude líp, věř mi.“ Ale já nechtěla jít na druhou stranu, já chtěla žít.

„Nemáš už své tělo,“ namítl.

„Jak to? Vždyť jsem umřela je to... Jak je to vlastně dlouho? Pár dní?“

„Ne, není. Tady čas ubíhá rychleji.“

„Jak dlouho jsem tu?“

„Už to bude pět let.“ Chtělo se mi znovu brečet, ale už jsem neměla žádné slzy.

„Ale já chci znovu žít!“ vykřikla jsem. Otočil se na mě a zamračil.

„Tak já ti dám možnost znovu žít.“ A zmizel. Stála jsem tam sama, obklopená jen mlhou a usmívala se. Zase uvidím svou rodinu! Své dítě a muže, kterého tolik miluju! Náhle se přede mnou objevila Anna. Vzala mě za ruku a řekla:

„Asi jsi ho něčím zaujala, tohle prakticky neděláme. Zavři oči a nepouštěj mou ruku, dokud ti neřeknu.“

Zavřela jsem oči a pak se se mnou zatočit snad celý svět.

„Pusť mou ruku a měj zavřené oči,“ zašeptala Anna. Pak mě začalo brnět celé tělo. Chvění zesilovalo v bolest. Nejhorší byla hlava, brněla a třeštila zároveň. Pak ale bolest začala pomalu ustupovat a s ní i brnění, až úplně přestala. Otevřela jsem oči a koukala se na Annu, jak sedí u mě na posteli. Usmívala se.

„Žij svůj nový začátek.“ A zmizela.

Autor: annaliesen, v rubrice: Povídky » Na pokračování