OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - Epilog

31.12.2014 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1399×

Dny plynuly pomalu ve stejném rytmu. A já každou hodinu několikrát kontrolovala svůj telefon, jestli tam nebude náhodou zmeškaná zpráva nebo hovor, který jsem přeslechla. Nikdy nebyl. Čekala jsem a opakovala si, že mu musím dát čas.

Tohle byl přesně ten důvod, proč jsem se od začátku s mámou, Marií i Derekem hádala o pravdě. On ji nepotřeboval k životu, jen to vše komplikovalo. Zbavila jsem ho toho mála, co měl o otci. Tolikrát jsem si za těch několik dní vyčítala, proč jsem nemlčela, vrátit to ovšem nešlo.

Z počátku mi to přišlo jako dobrý nápad mu říct, ale už jsem si tím nebyla tak jistá.

Čas nešel zastavit ani posunout vpřed, tak to bylo dané a člověk občas musel litovat svého rozhodnutí, a přesto si přál, aby to šlo změnit. Ale ani jednou jsem to nevyčítala Derekovi, že mě dostrčil, protože měl určitou pravdu, já se na jednu stranu cítila náhle tak osvobozená od mého tajemství, které mě tížilo.

Už to nebylo tajemství a už to mohlo být navždy zapomenuto.

Nikdo nemohl tušit, jak se zachová. Popravdě jsem si myslela, že se se mnou bude prostě hádat a nebude mi věřit, to by bylo asi nejlepší. Ne, on jen mlčel celou dobu, pečlivě poslouchal. Na konci mého vyprávění měl prázdný výraz. Zaklel pár sprostých slov, ale nic jiného neřekl. Nechal mě odejít, jako by se nic zásadního nedělo a pak… prostě zmizel. Sbalil si nějaké věci z bytu a nebyl k nalezení. Derekovi jen napsal, že si bere dovolenou to samé i Marii, jen mně nic neřekl.

Odstřihl mě od sebe.

Seděla jsem na posteli v klubíčku a brečela. Celý den jsem se pokoušel vypadat silně, ale nešlo to vydržet dlouho. Poté co mi Derek sdělil, že můj bratr si bere dovolenou a předtím mi už nezvedal telefony, a když to Marie potvrdila.

„Už se nevrátí,“ šeptala jsem skoro apaticky. Nedokázala jsem si to představit. Nemohl mě prostě najednou opustit. Slíbil mi, že to nikdy neudělá. Slíbil mi to, když se stěhoval sem do města a mě nechal doma.

On sám na mě naléhal, že chce pravdu.

„Miláčku, on se vrátí. Jen potřebuje být chvíli sám a srovnat si to,“ klidnil mě Derek a objímal.

„Nic mi neřekl,“ připomněla jsem mu nespokojeně.

„Chce být jen sám,“ opakoval mi znovu. Povzdechla jsem si a pokoušela se srovnat. Jen co se mi to povedlo, měla jsem chuť si nafackovat.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem k Derekovi a objala ho pevně. Opravdu jsem se v posledních několika dnech chovala jako hysterka a jen brečela. Divila jsem se, že se také nesbalil a nevypadl někam dál ode mě s Caseym.

„Jen doufám, že tohle období rychle přejde,“ prozradil mi. Přesně věděl, za co jsem se omlouvala. Povzdechla jsem si.

„To já taky,“ dodala jsem už klidná.

„Uvidíš, Annie, jen to chce pár dní,“ ubezpečoval mě. Odkývala jsem mu to a doufala, že má pravdu.

Dva týdny tak dlouho jsem už čekala. Denně jsem volala Marii, které o sobě dával Casey vědět. Takže jsem věděla, že je v pořádku. Ovšem kde je a co přesně dělá a jestli mě nenávidí, na to jsem odpověď nedostala. Pokoušela jsem se být klidná a Derek se mě pokoušel co nejvíc zabavit okolními záležitostmi a dařilo se to. Když jsem byla s ním, vypouštěla jsem to i kvůli Derekovi. Měl to se mnou těžký a já se pokoušela vypadat kvůli němu v pohodě.

Stejně jsem s tím nemohla nic udělat a fňukání bylo zbytečné, přesto jsem se občas vnitřně neubránila.

Dokonce se nám podařilo mít už za sebou i první hádku, po které jsem neměla nervový záchvat, ale naopak poznala to pravé usmiřování po hádkách.

Kontrolovala jsem vše potřebné, než opustíme byt a pojedeme na večírek. Pravidelné večírky s Derekem byli už samozřejmostí. Ne vždy jsme všude šli, ale na ty nejdůležitější ano. Derek odmítal chodit sám a já bych ho v tom nenechala, když na mě udělal ten smutnej pohled, ano hrál nefér, ale u něj to už jinak ani nešlo.

„Lásko, můžeme?“ volal na mě od dveří.

„Už dávno,“ křikla jsem na zpět a přes ložnici se vydala za ním. Na posteli jsem popadla svůj kabátek a psaníčko. A šla ke dveřím.

Decentní hudba, místnost plná tichého hovoru, smíchu. Tentokrát to pořádala Derekova matka, jako charitativní večírek. Účast pro nás byla prostě povinná. Chvíli jsem si povídala s Judie a Jenny dokonce i Patrikem než si mě opět usurpoval Derek.

„Jdi se podívat do zahrady,“ nařídil mi a kývnul směrem k proskleným dveřím. Nechápavě jsem se na něj chvíli dívala, než jsem to vzdala. Ať měl za lubem cokoliv, dozvím se, až udělám, co chtěl. Ještě jsem ho zkoumavě sjela pohledem a pak se vydala ven. Už byl konec dubna a venku bylo tepleji.

Čekalo tam opravdu na mě překvapení a to v podobě mého bratra navlečeného v obleku. Dívala jsem se na něj jako na přelud. Neviděla jsem ho dva týdny.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho okamžitě.

„Jako skoro rodina jsem nemohl Judie odmítnout,“ pokrčil rameny v odpovědi. Zamračila jsem se.

„Vrátil ses kvůli večírku?“ zeptala jsem se naštvaně.

Vážně se na mě díval a nehnul jediným svalem v obličeji. Opětovala jsem to bojovně a čekala, co mi řekne a kdy začne křičet.

„Omlouvám se, že jsem se tak vypařil, ale upřímně, Annie, kolikrát jsi to ty udělala mě v poslední době?“ zaútočil na mě a účinně. Zahanbeně jsem sklopila pohled k podlaze. Mockrát, v posledních několika měsících.

„Asi to máme oba v genech po něm. Hale… já musel jsem trochu přemýšlet srovnat si to. Já ho znal úplně jinak než ty a když jsi mi všechno řekla a moje vlastní máma mi to potvrdila. Připadal jsem si jako bych se probudil do nějaké noční můry,“ vysvětloval mi a já ho pečlivě poslouchala.

Úplně jsem ho chápala, proto jsem nikdy neodsuzovala to, že zmizel, je mě mrzelo, že mi nedal o sobě vědě. Ve všem měl pravdu, já jednala stejně jako on, takže jsem už plně dokázala pochopit, proč se zlobil a proč mi tak často volal.

„Proto jsem ti to nechtěla říct,“ ohradila jsem se jen, co byla příležitost.

„Jo, teď už to vím. Annie, co kdybychom oba za tím udělali prostě tlustou čáru? Je to už jedno. Je jedenáct let zakopanej v hlíně a my už máme své životy,“ navrhnul mi. Udivilo mě, jaké slova použil a tón u kterého čišela jistá nepřátelskost.

Překvapeně jsem vypustila vzduch z plic a zírala na něj.

„Nezlobíš se?“ ověřovala jsem si tenkým hlasem. Zavrtěl hlavou a trochu se usmál, ale ne vesele.

„To rozhodně, ne. Je dobře, že to vím. Na Tebe se nebudu nikdy zlobit, Annie,“ řekl, a pak mě objal.

Přitiskla jsem se k němu a spokojeně ho objala. Tolik jsem se bála, že mě bude nenávidět a já ztratím tu jistotu, co jsem v něm odmalička měla. Nestalo se a naopak se to vše jen zesílilo. Tohle byl můj bratr a bude za mnou stát, ať se bude dít cokoliv, stejně jako já za ním.

„Jdeme se bavit,“ odtáhl se ode mě a odvedl mě dovnitř mezi ostatní. Cítila jsem, jak se usmívám od ucha k uchu jako holčička, co jde poprvé do školy.

Našla jsem Dereka, abych ho mohla políbit. On měl prsty ve všem přesto, že si hrál na neviňátko.

Podívala jsem se na svého bratra v dobře padnoucím obleku, jak stojí vedle Dereka. Moje nejdůležitější osoby na tomhle světě. Povídali si s nějakým chlápkem a oba se záhadně a zdvořile usmívali.

A já si jen při pohledu na ty dva poblíž sebe připadala šťastná a tak neuvěřitelně na ně i pyšná. Už tu nebyl žádný stín, který by mě stahoval od nich dál. Ne, já teď mohla být úplná s nimi a tady.

Život nemá jen jednu podobu a to buď jen krásnou, nebo špatnou, má obě dvě a my je musíme přijímat různou měrou, tak nejlépe jak zvládneme. Musíme překonávat, abychom byli silnější a chytřejší při dalších krocích, jako při hraní šachů, musíme si osvojit pravidla a pokoušet se předpovídat kroky ostatních okolo nás tak, abychom mohli my, co nejlépe projít celou hrou. Učila jsem se pomalu, ale začala jsem a to bylo to hlavní.

Derek se na mě podíval a úsměvem mě vybídl, abych se připojila. Nezaváhala jsem ani vteřinu. A vydala se rovnou k němu.

Uviděla jsem, jak se mu po tváři rozlil ten jeho dokonalý úsměv, a oči se rozšířily. Milovala jsem, když se na mě takhle díval a oplatila mu úsměv.

Neměla jsem jistotu, co se stane za hodinu. Život nebyl jistota. Ani jsem nevěděla, zda to mezi námi bude navždy. Ale doufala jsem. Hlavní je, že ho miluju a že nebýt Dereka, nikdy bych nezačala pořádně žít. Byla bych ukrytá v té své slupce před světem u bratra v bytě a nikdy nemohla okusit nové a krásné věci. Nikdy bych nezačala chápat, co znamenají malé kousky štěstí, poskládané v jeden velký celek. Ne já bych se pitvala v minulosti.

Věděla jsem, že ať se stane v budoucnu cokoliv, budu navždy vděčná Dereku Walkerovi, za to že mě zachránil a ukázal mi směr života.

Teď jsem ho pomalu pouštěla hlouběji do svého života a zatím vše fungovalo, pomalu ale jistě jsme se zesynchronizovávali.

„Jsi připravená?“ zajímal se s nataženou rukou ke mně v jasném gestu. Chtěl už odejít domů.

„Na všechno,“ souhlasila jsem a chytla se ho pevně. Nechala se vést do nejisté budoucnosti.

Už nejsem schovaná v temném koutě a netisknu pevně víčka k sobě. Ne, momentálně jsem stála uprostřed pokoje a dívala se do široka otevřenýma očima okolo sebe. Poznávala to všechno, jako nový svět a nové zážitky, které na mě čekaly.

Už jsem se nechtěla bát ani se schovávat, chtěla jsem bojovat a konečně žít a věřila jsem, že s Derekovou pomocí, ať už bude trvat dlouho nebo krátce, to zvládnu.

      KONEC

Děkuji všem, kdo zanechal komentář ;)
Dále se bude pokračovat s povídkou - Nepřehlížej TO!

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - Epilog: