OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 6. kapitola

25.07.2014 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1151×

Nespokojeně jsem pobíhala po bratrově kanceláři jako lev v kleci. On měl ještě práci a já nedokázala sedět klidně na jednom místě. Pořád jsem se obezřetně dívala po pracující osobě u stolu.

„Nejsi naštvaná?“ zeptal se poťouchle Casey. Měl svou dobrou náladu.

„Ne,“ odsekla jsem, podrážděnost se nedala přehlédnout a já ji nemohla zkrotit. Jeho otázka byla bezpředmětná, viděl, v jakém stavu jsem přišla sem za ním do kanceláře. Nedokázala jsem se uklidnit. Návrh pana Walkera mě dočista rozhodil, dopálil.

„Je to vidět,“ šťoural do mě dál.

„Jsi horší než máma,“ postěžovala jsem si, chtěla jsem ho urazit, nepovedlo se. Spokojeně se culil. Plácla jsem sebou do křesla a zadívala se na něj. „Jedeš domů nebo mám jet sama?“

„Mám práci a schůzku s Derekem, ale jestli počkáš…“

„Jedu domů,“ štěkla jsem. Z křesla jsem vyskočila rychleji, než do něj padla. Stačilo jeho jméno, abych se naštvala víc. Popadla jsem batoh ze země, nečekala jsem na jeho souhlas. Nepokoušel se ani protestovat.

Potkala jsem ho u výtahu. Vystupoval z něj, šel za Caseym. Okamžitě si mě všiml, a já jasně viděla, jak se mu změnil výraz při pohledu na mě a on si určitě všiml i mé změny.

„Odcházíš?“ zdvořile se zajímal. Podívala jsem se jinam, chování malého dítěte a momentálně i moje.

„Sbohem.“ Obešla jsem ho do výtahu. Zmizet co nejdál od něj. Momentálně mi nevadilo ani mrazivé počasí venku a s aktuální změnou - padal sníh.

Metro mě uklidnilo i přes davy lidí okolo mě. Většina populace New Yorku byla z toho neklidná, když musí cestovat podzemkou, já dnes ne. Uzavřený prostor mi nevadil. Dokonce jsem dnes měla štěstí, mohla jsem sedět. Dívala jsem se přímo z okna, jak se střídá tma a světlo za ním během jízdy.

Chtěl, abych s ním šla na večírek, já. Proč já? Nikdy jsem na něj nebyla moc příjemná. Jsem sestra jeho zaměstnance. Drzá, neklidná, plachá – toho si musel všimnout při našich setkání - a moc toho nevydržím, když jde o pití.

Tak proč?

Mohl pozvat někoho víc společenského, žádná jiná víc normální ženská by ho neodmítla jako já. A určitě existuje agentura, o které jsem mu říkala, profesionální společnice, usměvavé. Ne vystresovanou, ne mě.

Vystoupila jsem o jednu stanici metra dřív, než bylo potřeba. Nezastavila mě ani zima venku. Chtěla jsem se ještě projít po ulici se sluchátky v uších. Těsně před domem, který byl mou cílovou stanicí, přešla jsem na druhou stranu chodníku a vydala se už s mobilem v ruce jiným směrem. Kafe s Hallie bude ideální poté, co měla rande. Nebude nikdo, kdo by ji zastavil ve vyprávění, kdyby se o to pokoušel.

 Místo srazu se stala menší, ne moc známá kavárna někde uprostřed mezi mým a Hallieným bydlištěm. Teplá provoněná místnost, horká čokoláda. Neutichající Halliein hlas a moje přikyvování na její dnešní schůzku s barmanem.

„Hallie se nám zamilovala,“ utahovala jsem si z ní. Moje nálada se rapidně zlepšila po jejích prvních slovech. Zamračila se, ne na moc dlouho, ten lehký nepřítomný úsměv se znovu objevil.

„Počkej, až to poznáš,“ vyhrožovala mi. Podívala jsem se na pravou stranu, kde bylo okno a smutně se usmála. V mých jednadvaceti letech to bylo tak nepravděpodobné. Nikdy jsem jako ostatní holky v pubertě neměla ani  nějakého svého oblíbeného herce, zpěváka prostě někoho do koho bych se mohla platonicky zamilovat. Přišlo mi to zbytečné… nepotřebné, člověk si vystačí sám.

„Kdy se znovu uvidíte?“ vyzvídala jsem a vrátila se opět trochu k původnímu tématu, kvůli mým černým myšlenkám, které nedávaly moc často pokoj.

„Pozítří v pátek, jdeme spolu na večeři,“ povzdechla si. Podařilo se nám vydržet v kavárně až do tmy, což v lednu nebylo zas tak těžké s ohledem na brzké stmívání.

Před kavárnou si Hallie nandávala svou roztomilou chlupatou čepici. Takovou jsem měla ještě jako hodně malá holka a ona ji dobrovolně nosila teď – kdy má být dospělá.

„Sakra,“ přešel mě smích při pohledu na telefon, kde na mě blikaly tři zmeškané hovory a zpráva. Nakoukla mi přes rameno, aby věděla co se děje.

„Teda, Casey je jako dozorce,“ poznamenala.

„Jen se stará,“ obhajovala jsem mého bratra a pokrčila rameny. Sama jsem nebyla nešťastnější, když mě takto uháněl, ale na druhou stranu jsem ho většinou chápala. V rychlosti jsem mu poslala zprávu, že jsem Ok.

„Přehání to,“ odporovala Hallie. „Moje sestra mi snad nikdy nevolala víckrát než jednou, i když jsem to nezvedala.“

„Tys tu vyrůstala, já pocházím z menšího města. Prostě se o mě bojí…“ a zná mě i mé chování, dodala jsem si v duchu.

„Tak aby neměl strach, doprovodím tě na zastávku.“ Popadla mě za ruku a táhla k nejbližšímu tunelu od metra.

„Pozdravuj ode mě svého dozorce,“ mávala mi pobaveně. Hodila jsem na ni škleb a trval i přes už zavřené dveře od soupravy, kde na mě Hallie stále přes sklo koukala a usměvavě mávala.

Stoupla jsem si poblíž dveří k tyči a znovu si vzala do ruky telefon. Zkontrolovala jsem zmeškané hovory a byly od Caseyho. Pustila jsem se do čtení zprávy, kdy jsem zjistila, že je jiný autor než hovorů.

Omlouvám se, za svou drzost. D.

Pozorovala jsem text na displeji a přemítala, co si z toho mám vlastně vyvodit.

Derek Walker má dvě podoby. Jedna samolibá, povýšená používající v práci a před obchodními partnery, prostě velký šéf. Ta druhá je milá, vtipná, usměvavá a trochu asi i džentlmenská. A pak tu bylo to velké nepochopitelné – proč já?

„Annie?“ volal na mě z bytu, při zabouchnutí dveří nechtíc o něco silněji. Protočila jsem oči, kdo asi jiný by to byl?

„Ne, strejda Paul,“ zabručela jsem mu zpět. Nikdo jiný klíče neměl.

„V tom případě ses, strejdo, někde skřípnul.“

„Ne, to někdo tebe. Jsi jak slepice, co nahání kuřata. I máma mě míň hlídala,“ zvolala jsem na něj při odebírání přebytečných teplých vrstev oblečení.

„Nebyla jsi doma a předtím naštvaná.“ Tiše jsem si povzdechla a hned na to se musela usmát. Můj bráška.

„Já vím, jedl jsi?“ vešla jsem do obýváku usměvavá. Seděl na sedačce a díval se na mě.

„Protáhlo se jednání s Derekem, tak jsme měli Čínu.“

Takže jsem stejně o nic nepřišla.

Chvíli jsem se štrachala v kuchyni, protože já Čínu neměla ale za to hlad ano.

***

Tiše jsem zaťukala na dveře kanceláře a čekala.

„Vstupte,“ vyzval mě dál protentokrát i normální frází.

„Dobrý den,“ udržovala jsem formální přístup a vstoupila.

Zkoumavě na mě hleděl. Pokoušel se přijít na mé nynější rozpoložení a možnosti záchrany svého jednání.

Vyčkávala jsem.

Povzdechnul si.

Kapituloval sám.

„Než se pustíš do práce, posaď se,“ poukázal rukou na křeslo před jeho stolem. Odložila jsem si batoh a bundu ke stolku a poslechla.

Nejistě jsem se zavrtěla a koukala se, místo do jeho obličeje na ruce. Měl je položené na desce stolu a sepjaté jako by se modlil.

„Ten včerejšek…“ začal opatrně, velmi opatrně na někoho jeho ražení. „Neproběhlo to zrovna nejlépe,“ připustil. To mě už maximálně zaujalo. Vzhlédla jsem od jeho rukou do obličeje. Tvářil se neutrálně, takhle musel vypadat při uzavírání smluv. Nedával znát, co přesně chce a na co myslí, znejistíte z něj.

„Tím chceš říct…“ popostrkovala jsem ho tiše a odhodila svou umanutost mu vykat.

„Byl bych rád a přál si, abys v pátek šla se mnou jako doprovod a pomohla mi.“

Po jeho slovech jsem si nervózně přitáhla rukávy své mikiny do dlaní a pevně svírala. Znovu jsem se zavrtěla a podívala jinam.

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad. A ani nevím, co bych řekla Caseymu,“ šeptala jsem tiše a doufala, že mě slyšel. Chtěla jsem se vyvlíknout a zároveň po jeho momentálním chování jsem chtěla jít. Mate mě a já sebe taky. Byla jsem rozpolcená.

„Je to jen večírek, spousta lidí. Odvezl bych tě domů,“ nevzdával se. Měli jsme malé jednání o podmínkách, možnostech a on se u toho uvolnil, byl jako ryba ve vodě.

„To by nešlo, nesmí to vědět,“ vrtěla jsem zarputile hlavou, Casey nesmí nic vědět. Díval se na mě, krčil čelo, přemýšlel, a podle jeho vrásky mezi obočím, usilovně.

„Chtěla bys jít?“ zeptal se na jednou otázku. Víc jsem se v křesle zavrtěla, nohy přes sebe překřížené a kousala si ret.

„Jo,“ vydechla jsem pravdivě. Teď jsem chtěla jít. Něco ve mně, moje neznámé já, kopalo jako malé dítě, vztekalo se a prosilo o tu možnost. Zkusit něco jiného, na chvíli se odreagovat. Jenže naposledy když jsem ho poslechla, nedopadlo to nejlépe a já se pak schovala do té bubliny, jak tomu říkali doktoři, ještě víc.

Dokázala jsem si to odůvodnit, měl nakonec pravdu, on mi pomohl a já bych mu to měla oplatit.

„Postarám se o to. Máš co na sebe?“ zeptal se. Bez slova jsem mu to odkývala. „Dobře, zítra po práci tu zůstaneš.“ Podal mi poslední důležitou informaci. Zvedla jsem se a vrátila se na své místo.

Vypařil se z kanceláře o pár minut později.

Jak jsem se k tomu dostala?

***

Pořád jsem netušila, jak jsem k tomu svolila. Něco ve mně se bálo a něco těšilo, pro mě smrtelná kombinace.

Nelhala jsem při tvrzení, že v pátek jdu na večírek a nebudu spát doma. To Casey si domyslel už sám, že budu u Hallie, já ho u toho jen nechala.

Nejistě jsem si žmoulala ruce a stála tiše jako myšička vedle Dereka ve výtahu mířícím do horních pater, kde měl byt. Už při mém odvlečení do podzemní garáže firmy, jsem měla chuť vzít nohy na ramena a pravděpodobně bych to i udělala, kdyby na mě vykouknul z jeho auta osobní řidič. Naštěstí řídil sám, velké stříbrné a drahé auto, ukazující kdo je. A já si připadala děsně maličká.

Na někoho kdo si drží odstup od lidí, jsem se do jeho bytu nechala zlanařit celkem snadno, peskovala jsem samu sebe. Tak to dopadá, když se nechám zlákat.

Z výtahu jsme přešli přes malou chodbu, kde byl stolek s květinou, něco takového jsem viděla vždy jen ve filmech, rovnou ke dveřím, které mi otevřel a nechal mě vejít jako první. Držel přitom můj vak s šaty a batoh. Chtěla jsem si ho nést, ale nedovolil mi to.

Vešla jsem rovnou do jedné obrovské místnosti, kde na jejím konci byla prosklená zeď s velmi pěkným výhledem na New York. Když je tma, musí to být úžasná podívaná, zamyslela jsem se. Přes stěnu byly dvě velké rohové pohovky s malým stolkem mezi nimi a huňatým kobercem, na pravé stěně velká plazmová televize a na levé, kuchyňský kout s barem a stolem. Vedle kuchyně byla chodba pokračující dál do útrob bytu.

Připadala jsem si maličká a jako někdo, kdo tu nemá co dělat. A přesto to působilo strohým dojmem, trochu opuštěně. Nikde žádné odložené maličkosti, jako tomu bylo u nás doma. Ohlédla jsem se přes rameno, stál kus za mnou a čekal. Asi předpokládal možnost mého útěku. Nebo možnost, že udělá něco, po čem bych utekla.

„Pěkný byt,“ špitla jsem nejistě, abych přerušila to ticho a jeho zírání.

„Dík, pojď. Máme dvě hodiny i s cestou.“ Obešel mě a šel rovnou do té chodby, cupitala jsem za ním. Chodba měla také čtvery dveře, před jedněmi se zastavil.

„Pokoj pro hosty, můžeš se tam v klidu připravit. Hned naproti je koupelna. Pak na mě počkej v obýváku,“ otevřel a podal mi moje věci, než se zdekoval za dveřmi na úplném konci chodby. Tiše jsem zavřela dveře.

„Casey mě zabije,“ špitla jsem si. Byla jsem si tím jistá, že by to udělal, kdyby se tohle dozvěděl. A já se začínala cítit vyděšeně a mohla jsem si za to sama.

Pokoj byl prostorný asi jako všechny místnosti tady. Velká postel, psací stůl a dvě komody, nic víc.

Ujistila jsem se dvakrát, že jsou dveře pevně zavřené, než jsem se pustila do převlékání. Moje jediné pěkné šaty, které byly koupené na máminu svatbu. Světle červené koktejlky ke kolenům, s jedním levým rukávem z průhledné látky v pase přepásané. A kvůli studenému počasí jsem si vzala světlé hnědé silonky. Červené lodičky, které jsem měla třikrát v životě. Nebyla jsem ten typ, co by pohrdal takovým oblečením a stylem, jen jsem na něj nebyla stavěná a připadala si v tom divně, nepatřičně a záviděla těm, co to nosili denně.

Vytáhla jsem z batohu svou kosmetickou taštičku a tiše se vyplížila z pokoje přes chodbu do koupelny. Kde byl konečně klíč v zámku, takže jsem se mohla v klidu nalíčit a učesat.

Koupelna nebyla žádné nečekané překvapení v takovém bytě. Velký sprchový kout i vana. Dvě umyvadla a obrovské zrcadlo. Všechno ladící do světle modré barvy. Pořád jsem se ohlížela okolo, přestože jsem se dívala do zrcadla. Kontrolovala jsem svůj vzhled. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen rozpustila můj culík, který jsem měla od rána, kdy jsem si myla hlavu a tak jsem měla vlasy zkroucené neposedně do vln.

Prudké zatahání za kliku, kdy dveře zůstaly zavřené, mě polekalo.

„Už jdu,“ vyjekla jsem poplašeně a šahala po klíči, abych odemkla. Sama jsem otevřela a setkala se s udiveným pohledem modrých očí. Barva jeho očí se mi líbila, tak tmavé, to bylo vzácné. Měl na sobě černé oblekové kalhoty a bílou košili, okolo krku měl ležérně položenou nezavázanou kravatu též černou.

„Sluší ti to,“ vysmekl mi poklonu s lehkým úsměvem.

„Dík.“ Klidila jsem se z cesty, zpět do pokoje pro kabát a odebrala se na jeho původní pokyn do obýváku.

Přišel zcela připravený na večírek. On byl rozhodně připravený na večírek, to se o mně říct nedalo.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 6. kapitola: