Nová naděje - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Setkání s rodinou je vždy zážitek.

16.11.2014 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 905×

Ráno jsem opouštěla byt s Derekem, vždy trval na tom, že mě doveze do školy, i když jsem protestovala a chtěla jet metrem, jak jsem na to byla po celou dobu zvyklá a aby se nezdržoval. Moje námitky byly předem zamítnuté. Halie a Megan tak věděly ještě dřív, než jsem otevřela pusu sama, že u Dereka bydlím.

Stala jsem se doslova samostatnou jednotkou. V práci na mě nedohlížel Casey ani Derek. V archivu jsem byla pod Peterem, kterému stačilo, abych si udělala svou práci a zbytek mu bylo jedno.

„Je pěkné tě vidět,“ pozdravila jsem svého bratra sedící ho za svým stolem. Ťukal do klávesnice a pozorně si prohlížel nějaké papíry vedle sebe. Plně zaměstnaný manažer.

„Tolik jsem ti chyběl?“ ověřoval si potěšen. Od stěhování jsem ho neviděla a byly to už čtyři dny, dlouhá doba. Konečně jsem si ale našla čas.

„Celkem i jo. Neměla jsem od koho čerpat kritiku,“ připustila jsem s úšklebkem a šla se posadit k němu blíž do křesla. „To víš, Derek je na mě jako mílius.“

„To má taky štěstí,“ připustil. Usmála jsem se na něj spokojeně. Už byl se vším srovnaný a měl čas o tom přemýšlet, tenhle postoj mi to dal znát, a asi za to mohlo, že jsem od Dereka neutekla zpět.

„Jak ses měl ty sám konečně?“ zajímala jsem se.

„Klidně. Trochu jsem pracoval a byl na třídním srazu,“ řekl a znovu něco naťukal do počítače. Takže se byl bavit, paráda. Derek měl pravdu, moc jsme se navzájem omezovali, i když to ani jeden z nás dvou neviděl, nebo spíš nechtěl vidět.

***

Vzpomněla jsem si na ten divný pocit úzkosti, který mě přepadl v den mého stěhování. Chtěla jsem bydlet s Derekem, ale zároveň jsem se bála nechat Caseyho samotného. Jako bych se bála, že on to nezvládne, ale přitom ten kdo ho potřeboval, jsem byla já.

Vzala jsem si poslední tašku s oblečením do ruky a vydala se za Caseym do obýváku. Odmítal být poblíž tohohle. Ještě protestoval jako malé dítě. Už to byly jen výkřiky do tmy, žádná velká akce, jen mně a Derekovi chtěl dát jasně najevo, jak to vidí a jak se mu to nelíbí.

„Tak já pojedu,“ promluvila jsem, abych zaujala jeho pozornost.

„Je to děsný. Víš, že se můžeš kdykoliv přijít podívat, jak tu živořím a kdyby se něco dělo, tady máš dveře otevřené,“ kladl mi opět na srdce.

Dělal to tak celé tři dny od oznámení, že se stěhuji. Nejdřív jsem to chtěla uspěchat, ale pak jsem se rozhodla to pozdržet kvůli němu, nechtěla jsem, aby měl pocit, že od něj utíkám nebo něco v tom smyslu, to byla blbost. Já se jen potřebovala osamostatnit, jak to říkal i Derek, potřebovala jsem další životní změnu a tady byla.

„Já vím. Budeme se denně vídat v práci,“ připomněla jsem mu. Měla jsem už teď v plánu návštěvu hlavně kolem víkendu, abych mu udělala nějaké jídlo. Mohl by nám taky přibrat z toho fastfoodu, protože nebude jezdit denně za Marií, aby měl pořádné jídlo.

Stejně to bylo zvláštní. Odejít a vědět, že sem nebudu denně chodit a nebude to můj hlavní bod. Derek na mě čekal dole s autem, ten byl z téhle akce stále tak nadšený jako na začátku a popravdě já taky. Jediný kdo to stále nějak kazil, byl můj bratr, prostě se mu to nelíbilo a já nemohla dělat nic, abych ho přesvědčila. Bál se o mě, jako já se o něj bála, když se odstěhoval z Durhamu, to jsem dokázala chápat.

„Možná bychom měli jet o víkendu nakoupit nějaký nový nábytek,“ začal Derek vesele plánovat v autě při cestě k němu… k nám domů.

„Ne, nepotřebujeme nábytek. Vše tam je,“ nesouhlasila jsem. Líbil se mi jeho byt, jak byl, vše na svém místě, nic tam nechybělo ani nepřebývalo.

„Napadlo mě, že by sis to chtěla udělat podle svého,“ vysvětlil mi, proč byl tak hr do nakupování. Žmoulala jsem si dlaně v klíně a dívala se na cestu před námi.

„Dereku, nic se zařizovat nebude. Mě se ten byt líbí tak jak je. Žádné změny, prosím,“ přemlouvala jsem ho a podívala se do jeho obličeje. Zrovna jsme zastavili na semaforu a tak mi opětoval pohled.

Nemusela jsem mu vysvětlovat, že nemám ráda velké změny. Ani předělávání bytu, prostě jsem na to byla zvyklá, líbilo se mi to a bylo by to jen zbytečné.

„Je to tvoje rozhodnutí,“ souhlasil. Nezapomínal mi v několika dnech připomínat, že kdybych si chtěla udělat uprostřed obýváku golfové hřiště, můžu, protože tam teď taky bydlím. Stále mi to přišlo takové… nepochopitelné. A stále mi opakoval, že moje rozhodnutí je moje a nemám se za něj bát.

Bylo to zvláštní, věděla jsem, že i u Caseyho a Charliho jsem si ve svém pokoji mohla dělat, co jsem chtěla a ne jen v pokoji. Byla jsem už dospělá, ale přitom jsem si tak nepřipadala ve svých dvaadvaceti letech. Pokoušela jsem si to nepřipouštět, ale stále tu někdo okolo mě byl, někdo kdo by vzal odpovědnost na sebe anebo vyřešil můj problém, máma, Casey, Marie. Nalhávala jsem si, jak jsem soběstačná a vystačím si sama, ale byla to jen moje osobní iluze, nebyla to pravda.

Stále jsem si připadala jako dítě a když jsem si pokaždé uvědomila, že jsem vlastně už dospělá, vždy mě to tak nějak divně uvnitř šokovalo…. Nepřipadala jsem si tak.

Teď jsem ale opravdu stála na svých nohou a byla dospělá. Odřízla jsem se od toho, aby mě kontrolovali. Bylo to už jen na mně a Derekovi. Kupodivu jsem si při těchto myšlenkách necítila vyděšená, naopak jsem si to tak nějak vnitřně užívala.

„A už ses rozhodla, co s paní Cookovou?“ zeptal se na další věc. Zamračila jsem se nechápavě, nevěděla jsem, jak to myslel. „Říkala jsi, že promyslíš, zda se to vyplatí,“ připomněl.

Už jsem věděla. Nelíbilo se mi, to pomyšlení, že tam budu bydlet a přes den tam bude chodit někdo, i když jsem paní Cookovou měla ráda, kdo mi bude uklízet moje věci a vařit. Přišlo mi to víc než jen zvláštní. Když jsem tam jen občas přespala, nebylo to takové jako tohle. Caseymu jsem také vařila a uklízela sama.

„No já nevím… přijde mi to zvláštní. Umím vařit i uklízet a tohle… já nevím. Ona je tvůj zaměstnanec rozhodni se ty, jak to bude nejlepší,“ vykrucovala jsem se. Tohle jsem rozhodnout rozhodně nechtěla, věděla jsem, že kdybych ji tam už nechtěla, tak by pracovala jen pro Derekovy rodiče, takže by o práci nepřišla.

„Tak to zatím necháme a uvidíme, jak to bude vyhovovat. O víkend tam stejně nechodí, tak budeš moct vařit sama. Ale v týdnu chodíš do školy a práce, nechci, aby ses pak hnala jak pomatená domů s tím, že mi musíš udělat večeři,“ přemítal nahlas to, jak to vidí on a já tiše poslouchala. „Můžete si spolu sednout a dohodnout na nějakých nových pravidlech, když budeš chtít,“ dodal ještě.

„To zní rozumně,“ musela jsem přiznat. Je pravda, že jsem vařila ráda, ale denně mě to nebavilo to samé o úklidu. S paní Cookovou jsme si rozuměly a zatím i dobře vyhovovaly. Smál se mi a zakroutil pobaveně u toho hlavou. Zašklebila jsem se na oplátku.

Zaparkoval v podzemní garáži a vyndal mi tašku ze zadního sedadla. Objal mě okolo ramen a spokojeně mě vedl k výtahu. Náhle jsem si uvědomila, tohle bude denní rutina buď ráno anebo večer, kdy pojedeme spolu výtahem do našeho bytu. Stále jsem to brala, že to je jeho byt a já tam jen bydlím na dobu neurčitou, on ho kupoval a zařídil, ale tohle moje vnímání se mu nelíbilo a pořád mi připomínal, že to je už náš byt. Musím připustit, znělo to pěkně.

Dovedl mě až před dveře bytu, kde se zastavil a začal hledat klíč v kapse. Ještě spokojeněji se zaculil, když ho vytáhnul z kapsy. Natáhl ruku i s tím klíčem přede mě, držel jen přívěsek a klíč visel a houpal se na kroužku. Tohle nebyl jeho klíč, on neměl přívěsek.

„Tvůj klíč do bytu. A jelikož to je dnes oficiální, máš právo otevřít první,“ řekl mi celý usměvavý. Úplně bych na něco tak zásadního jako je klíč od bytu zapomněla. Čapla jsem po něm, jako by mi mohl zmizet před očima a sama poprvé odemkla tyhle dveře. Připadala jsem si líp a líp vešla jsem první.

Vybalila jsem si ty poslední kousky svého oblečení do skříně, kde jsem měla uvolněné místo pro sebe. Hned vedle Derekových košilí, kravat. Tak a byla jsem oficiálně nastěhována v novém bytě… našem.

***

Seděla jsem u Caseyho dobrou hodinu a povídala si s ním. Vždy se mi líbilo, jak u toho zvládal pracovat. Rozloučila jsem se s bratrem a šla k Derekovi. Chtěla jsem se optat, kdy pojede domů, abych si naplánovala program.

A jak nečekané, že jsme měli společný program, protože jel zrovna domů. Ještě se mi nestalo, aby neměl čas, když jsem se ho přišla zeptat, kdy přijede, jel se mnou. Několikrát jsem mu i říkala, že nemusí, pokud má práci, odvětil, že to počká. Bylo to od něj milé a já si to užívala, dokud byla ta možnost.

Dnes chtěl ale určitě i on domů dřív. Chystal se na dnešek další večírek, Derek o něm mluvil už více jak měsíc. Velká akce se spoustou lidí z jiných států, se kterými Derek spolupracuje. Celý týden měl on i Casey celkem napilno v práci samé schůzky právě se zástupci spolupracujícími firmami. Někteří tu byly celý týden a někteří přiletí dnes na večírek a budou tu do příštího týdne. Bude to takové střídání a večírek je naplánován tak, aby tam byli všichni.

Derekova máma mi poslala jasně světle modré šaty. Korzetový vršek s malým výřezem na výstřih lemovaný kamínky s hedvábnou sukní, která byla ve třech různě dlouhých vrstvách až k zemi ale jen v zadu, vepředu sukně končila nekompromisně nad koleny. Byly krásné lehké a neuvěřitelně se mi líbily. Střevíčky byly ve stejné barvě jen několik tenkých pásku a navrchu kamínková spona. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jako většinou s holými rameny, neměla jsem to moc ráda.

Judie se oficiálně stala mojí nejmilovanější návrhářkou a taky jedinou, kterou jsem nosila. A také jedinou, kterou jsem měla dovoleno nosit, jak nezapomněl podotknout sám Derek, byla jsem v rodině, ani by mi jeho máma nedovolila nosit něco jiného.

Upravila jsem ve vestibulu hotelu Derekovi kravatu světle modré barvy. Judie se snažila, jak jen mohla a tak dohlížela i na to, aby se jeho kravaty hodily k mým šatům.

Usmívala se na něj. Netušila jsem jak se mi to dařilo. Nechtělo se mi na tenhle večírek vůbec chodit. Oficiálně se tak rozkřikne, Annie Foxová si začala s Walkerem. A to jsem nechtěla, ovšem Derek na to měl jiný názor a prostě mě přemlouval tak dlouho, dokud jsem nesouhlasila. Casey měl jít povinně taky, ale protože poslední dobou i díky mé maličkosti prostě protestoval a tohle byla taky jeho rebelie. Bohužel pro mě, Derek mě prostě uměl přemluvit.

„Jsi nádherná,“ pošeptal mi do ucha, ke kterému se skláněl a políbil mě na něj. Cítila jsem, jak mě zaplavily rozpaky. Neuměla jsem přijímat komplimenty nikdy, nebyla jsem na ně taky zvyklá od nikoho. Derek se ale činil a tak mě do rozpaků přiváděl dnes a denně.

„Šaty od tvé mámy jsou prostě úžasné,“ zamumlala jsem k němu a trochu se rozhlédla okolo, nikdo si nás nevšímal.

„Jen dokonale podtrhly tvou krásu,“ nepřestal s tím. Mlčela jsem a byla si jistá, že se červenám. Pootočila jsem hlavu a setkala se rovnou s jeho zářivým pohledem. Byl spokojený.

„Půjdeme, chci se pochlubit, jak krásnou mám přítelkyni,“ promluvil ke mně tiše a jen decentně mě políbil a už vedl do pronajatého sálu.

Na večírku se setkávalo velké zastoupení firmy s majiteli, a všemi společníky, s kterými spolupracují. Několik manažerů dělalo, že mě vůbec nepoznali, jiní okatě koukali a další hned šeptali, ani jedna varianta jejich chování mi nebyla příjemná.

Držela jsem se u Dereka jako klíště, ne já byla mnohem víc přisátá než to klíště. Ani krok jsem neudělala bez něj.

Jenže pak se dostal do skupinky lidí, kde si začal velmi zaujatě povídat. Byla jsem mimo, takže mě to přestalo rychle bavit. Rozhodla jsem se pro chvilkový ústup. Měla jsem žízeň a jít si sama pro pití jsem vždy dokázala.

„Annie?“ zaslechla jsem povědomý hlas poblíž. Otočila jsem se jako slušné děvče za neznámým a pak mi došlo, že jsem se nikdy otáčet neměla. Už mi bylo jasné, proč mi ten hlas připadal tak povědomý. A to, že to bylo už několik let, co jsem ho neslyšela.

Neschopná slova jsem koukala na toho muže přede mnou. Vyšší o hlavu než já, tmavě černé vlasy a světlé oči podobné barvy, co mám i já, jenže v těch jeho bylo vidět nebezpečí už na míle daleko, alespoň pro mě. Široká ramena narvaná v obleku.

„Annie, drahoušku, ani mě nepozdravíš?“ dožadoval se nějakého mého slova. Moje první reakce, po té co odstoupila ztuhlost svalstva, byl krok dozadu.

„Myslím, že my si nemáme co říct,“ odsekla jsem. A došlo mi, že jsem zadržovala dech.

Nedokázala jsem, ovládnout své reakce a svou tvář. A asi jsem se netvářila úplně v pohodě a něco v mém výrazu zapříčinilo Derekovo ukončení konverzace, od které jsem utekla a přímým pochodem ke mně. Všimla jsem si toho, při mém zoufalém hledání po sále kde je, potřebovala jsem ho vidět.

„Opravdu? Kde je Casey, on bude chtít určitě mluvit,“ prohlédl se okolo nás. Zůstala jsem stát jak opeřená, když zmínil bratrovo jméno. Co to tu hrál?

„Není tady,“ odsekla jsem nepříjemně a mírnila svou výši hlasu, abych na něj nekřičela.

„Tak co tu pak děláš ty? Co vím, tak studuješ,“ zpražil mě slovy i pohledem. Připadala jsem si jako malinká holčička, co něco provedla, vrátila jsem se jen na pár vteřin do minulosti a viděla podobnou scénu.

„Je tu se mnou,“ odpověděl nově příchozí. Opět byl jako rytíř v lesklé zbroji a v garáži měl zaparkovaného stříbrného oře. Ucítila jsem jeho ruku na mých zádech a to mě tak nějak zklidnilo, ovšem jen do jisté míry, určité reakce nešly potlačit. Podívala jsem se i do Derekova obličeje a všimla si, jak si mého nechtěného společníka prohlíží a pak tázavým pohledem opětoval ten můj.

Nedokázala jsem promluvit. Vlastně jsem ani nevěděla, co bych měla říct. Dokázala jsem jen stát a čekat co se tu bude dít. Tohle bych si nedokázala sama vymyslet ani ve špatném snu. Potvrzení někdy byla realita zákeřnější než zlé sny.

„Smím se zajímat, kdo jste?“

„Walker, Derek Walker,“ představil se a znovu si toho otravu prohlédl zkoumavým pohledem. Viděla jsem, jak se strýci zajiskřilo v očích. Nevěstilo to nic dobrého, tohle jsem znala. Viděla jsem tenhle pohled tolikrát, když jsem byla malá a naháněl mi vždy strach jako právě teď.

„Samotný majitel,“ usmál se na mě. Podívala jsem se jinam, věděla jsem, co teď přijde. „Dovolte, abych se představil Gregory Fox, zástupce Build&Repair .s.r.o.“

Cítila jsem, jak se do mě upřeně zasekl pohled Dereka, jenže byla jsem srab, abych se mu zadívala do očí. Nedokázala jsem to. Došlo mu to jak jinak, bylo to do očí bijící.

„Hledal jsem tu svého milovaného synovce Caseyho,“ dodal ještě, kdyby to náhodou nepochopil.

„Ano, ten příbuzný co zprostředkoval spolupráci,“ mumlal si Derek. Zalapala jsem po dechu a podívala se na něj celá v šoku. Dvakrát jsem si přeříkala, co to vlastně řekl.

„Od kdy Walker Enterprise Holding spolupracuje s Build&Repair?“ vykvíkla jsem. Nic o tom jsem nevěděla.

„Co tu pracuje Casey,“ připustil Derek. Dívala jsem se na něj a cítila, jak ve mně kyne vztek. Taková překvapení nestála za nic a ke všemu když byli hned dvě najednou. On podstatě využil mého bratra hned v začátcích. Proto poslední dobou tak rád jezdil zpět do Durhamu a měl moc práce i tam, i když tvrdil, že je to jen s kamarády.

„Casey tu není,“ odpověděla jsem naposledy Gregorymu a odešla bez další slov od obou dvou. Pokoušela jsem se tvářit a jít tak, abych neprobudila zájem ostatních v sále. Tuhle malou rodinou tragedii nemuseli vidět ani chápat. Dostala jsem se k jinému stolu s pitím.

„Annie?“ cítila jsem Dereka za zády, ještě než mě oslovil.

„Využil jsi mého bratra, že?“ zeptala jsem se přímo a otočila se k němu čelem, abych mu viděla do obličeje. Tvářil se neutrálně, měl zase ten obličej pana obchodníka.

„Byl to obchod, Annie, a zkouška zda dokáže vyjednávat, díky tomu je tam, kde je,“ vysvětloval mi to jako velký manažer. Zamračila jsem se snad ještě víc.

„Ach, jasně, vlastně to celé není levárna, když jsi věděl, že v Build&Repair má někoho,“ syčela jsem na něj nepřátelsky.

„Obchod, Annie, dělám vše proto, aby moje firma prosperovala,“ obhajoval to. A mě bylo náhle špatně ze všeho toho co se dělo okolo mě, toho čeho jsem se začínala stávat součástí.

„Jasně. Casey má pravdu,“ vydechla jsem překvapená tím zjištěním. On byl prostě Walker a to bylo hlavní. Bůhví co jsem tu pak hrála já za šachovou figurku, jak se mnou chtěl táhnout dál? „Co tu vůbec dělám?“ zajímala jsem se.

„Bylo to dávno před tebou. V tu dobu jsem nevěděl, že nějaká Annie Foxová existuje. Jsou to už tři roky,“ mluvil rychle, stručně, ale tak abych to pochopila. Mluvili jsme tiše, blízko u sebe tak, abychom nebudili pozornost, toho co se tu odehrálo.

„Jak moc jsem pak prospěšná já pro tvůj obchod, Dereku? Co ti můžu nabídnout já? Ne vlastně to nechci vědět.“ Položila jsem sklenku vína, co jsem držela v ruce na stůl vedle mě. Otočila jsem se a vydala se rychlou cestou k východu. Nechtěla jsem tu být. Potřebovala jsem přemýšlet.

Setkání se strýcem, to co Derek udělal, co udělal Casey.

Jako bych se právě probudila někde jinde, než jsem do teď byla.

Ve dveřích jsem se skoro srazila s Caseym. Překvapeně jsem se dívala do jeho obličeje. Jeho jsem tu nečekala a už vůbec ne v tuhle chvíli. Odmítal přeci přijít.

„Sestři, co provádíš?“ zajímal se vesele a už se rozhlížel po sále. Dereka rozhodně nehledal a mě měl pod nosem. Tohle gesto mě dopálilo. Věděl o něm!

„Gregory už čeká,“ vyštěkla jsem po něm nečekaně i pro sebe samotnou a pokračovala v cestě.

„Annie?“ křikl po mě a o pár vteřin jiný hlas. Neposlouchala jsem je, zavolala jsem si taxi a nechala se dovést od nich co nejdál.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování