OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Neznám samu sebe a to mě děsí 1. kapitola

07.10.2012 (13:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 646×

„Bene!!" křičím. Bouchám dveřmi a házím tašku na zem, pak beru schody po dvou. ,,Bene!!!" Skoro ječím. Když jsem na patře, vidím ho, jak vychází jen v teplácích a tričko v ruce.

„Co tady řveš?"

„Jak jsi mi to mohl udělat?"

„Co jsem ti zase provedl?"

„Proč jsi jim to řekl?" přestávám tak řvát.

„Ale já nikomu nic neřekl."

„Ale oni to ví. Ví, že mí rodiče nebyli mírumilovní lidé. Už ví, že mí rodiče byli vrazi."

„Cože? Ale já nikomu nic neřekl."

„No jasně." Ví to, ví všechno. Když jsme byli ještě... no... spolu. Všechna má tajemství. Všechna má tajná tajemství. Všechna. Já blblá, nebudu říkat co. Odcházím do svého pokoje, ale nezapomenu pořádně prásknout dveřmi. 

Po hodině vysvětlování, proč jsem dělala takový tiátr všem spolubydlícím, Annie, Joshovi a Chadovi, jsem se konečně uklidnila. Dnes je pátek, takže konečně volno. Ale je tu vedro. Myslím v mém pokoji. Proto jdu raději ven na zahradu. Chvíli se rozhlížím po okolních zahradách. Všechny jsou stejné. Toto je totiž kolejní ulice k jedné ze soukromých škol. Kleinrerin's school. Asi podle zakladatele. V každém mini domku je v dolním patře soukromá kuchyň, obývák a kumbálek. V druhém jsou naše pokoje (celkem pět) a záchod s koupelnou. Vychází to dobře. Každý má svůj vlastní. Lehám si do trávy a koukám na oblohu. Pak zavírám oči. Asi usínám. Probouzím se až večer, je už tma. Chci jít k domu, když něco uchvátí moji pozornost. Je to nádherné modré světlo, které mě oslňuje. Nedá mi to a jdu blíž. Zvědavě nakukuji. Pak, jako by mě něco strčilo do toho světla. Najednou už nejsem na naší zahradě, ale jakobych padala. Všude je to modré světlo. Opravdu všude. Tak raději zavírám oči. Prudká rána mě však probouzí. Ležím na tvrdé hlíně a okolo mě se sklání cizí lidé. Tři nádherní statní muži. Neopovažuji se něco říct, jako bych pak byla méně ceněná. Jeden muž mě pomalu zvedá. Málem ani nezavřu pusu. Je to tu vše krásné. Ba ne. Nádherné. Všude zeleň a spousta barev. Teď už mě drží i druhý muž. Vedou mě pryč. Ale modré světlo dosud nevyhaslo. Otočím hlavu a vidím jak tam třetí muž něco dělá a po chvíli světlo zhasne. Pak se třetí muž vidá za námi. Vcházíme do jedněch dveří, které jsou prostě uprostřed ničeho. Vcházíme dovnitř a já najednou vidím velký, obrovský sál. Všude bíle vymalováno a nádherně vyzdobeno.

„Vítej, Stacey," ohromí mě cizí hlas. Je tak jemný, tak krásný. Cítím, že bych ho chtěla chytit a dát si ho místo svého. 

„Jak znáte mé jméno?"

„Prostě znám." Až teď si všimnu sedící ženy. Krásné dlouhé blond vlasy a nádherné bílé šaty, přes celý stupínek. „Jsem královna této země. Všichni mě tu znají pod jménem White, ale jmenuji se Morgen. Prosím, říkej mi tak."

„Dobře, Morgen," říkám, pomalu. Jako bych se bála.

„Výborně." Prohlédne si mě. „Co to máš na sobě? To jsou určitě ty vaše džíny a trička, že?" usměje se na mě a vstane. Sejde pár schodů a popojde k jedněm dveřím. „Pojď."

Snažím se, abych nedupla na její šaty. Má je všude. Ale jsou takové, jak to říct, starodávné. Vejde do krásných bílých dveří a když udělám totéž, naskytne se mi nejlepší pohled, jaký snad ještě nikdy. Přede mnou jsou šatníky. Ach jo, jak já miluju oblečení. Čekám něco jako moderní minisukně, ale když Morgen otevře jednu skříň, jsou tam spíš šaty jako ty její. 

„Vyber si jaké chceš. Vše je ti tu k dispozici." 

„Ach, můj ty bože. Děkuji moc. Moc." Morgen odchází a já otevírám všechny skříně. V jedné jsou růžové, v druhé červené, v další hnědé, pak oranžové. A tak dál. V každé je jedna barva šatů. Jdu k jedné skříni a tu, když otevřu, vidím nádhernou zeleň. Zelené šaty různých střihů. Jedny z nich si beru a jako princezna (divný co :D) vycházím ven.

Náhledný obrázek pro představu: 

Jdu znovu do velkého sálu. Morgen tam sedí a s někým si povídá. Nevidím mu do obličeje, jen typuju, že to je muž, či kluk. 

„Tak jsem tady."

Záhadný kluk se na mě otáčí a já jen vykuluji oči.

„Stacey?" Nevěřícně na mě kouká.

„Bene?"

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznám samu sebe a to mě děsí 1. kapitola: