New secret life 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pomůže Hughův známý naší partě odhalit totožnost pana záhadného?

30.03.2020 (10:00) • Dejny • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 458×

Roman s Hughem se uvelebí na staré sedačce z tmavě zelené textilie, která je už místy natržená. Jude sedí naproti mně, v ruce drže tablet a elektronickou tužku, připravený kreslit. Popisuju mu záhadného upíra, který mě včera obsluhoval v baru a nějakým záhadným způsobem jsem s ním hovořila jenom já. Nikdo jiný. Vůbec nikdo. Z několika stovek lidí v celém baru tenhle barman obsluhoval jenom mě. A co je na tom ještě zvláštního? Znal mé jméno! Trochu děsivé, aspoň pro mě. Snažím se si upíra vybavit a popsat ho co nejpřesněji, aby tenhle výlet vůbec k něčemu byl. Hodina a půl v autě s člověkem, se kterým jsem zažila snad ten nejlepší sex od té doby, co jsem sukubou, a se kterým k tomu nemělo vůbec dojít, nebyla nijak příjemná. Proto musí být tahle akce nějak přínosná. Někomu se může zdát tahle reakce přehnaná, ale pro ty, kteří patří do našeho podzemního světa, je to namístě. Služebníci temnoty mají přísně zakázáno vstoupit do území, které patří jinému pekelnému nadřízenému než tomu jeho. Jde o poručení kodexu, které se jindy velice trestá, většinou smrtí. Takže v tomhle případě jde především o to zjistit, pod kterého nadřízeného daný upír patří, aby si to měl Jerome s kým vyříkat a srovnat účty.

„Řekl ti jméno? Nebo nějakou přezdívku?“ začal se vyptávat Jude.

„Ne. Nepředstavil se mi. Asi jsem měla předpokládat, že je náš místní, že spadá do seattleského podsvětí, protože mě oslovil jménem. Ale za tu dobu, co do něj patřím, znám všechny. Hlavně ty, kteří pracují v Hells.“

„Okej. Tak se do toho pustíme. Můžeš popisovat,“ pobídne mě. Pohodlně se posadím a dřevěná židle pode mnou opět zavrže.

„Byl to vyšší blonďák. Řekla bych, že mohl mít tak sto osmdesát centimetrů. Vlasy měl střižené nakrátko. Ne úplně na krátko, asi tak nějak… jak Roman.“ Ohlédnu se na něho přes rameno. Sedí si tam jak bůh. Opřený zády o tu nechutnou pohovku, ze které budete mít stoprocentně špinavou svoji oblíbenou koženou bundu, jednu nohu má ležérně položenou na té druhé a levou ruku si podepírá hlavu. Sakra, zase se na něho dívám déle, než bych měla. Prostě jsem si od něho vzala jen příklad. Svou pozornost radši přenesu zpět na Juda.

„Měl výraznější lícní kosti, ve tváři docela chudý. Vybavuji si, že v pravém uchu měl stříbrnou náušnici s motivem kotvy. Oči měl tmavě hnědé, tím bych asi tipla to, že byl nedávno na lovu.“

Juda nic neříká. Jen pokyvuje hlavou a elektronickou tužkou hbitě přejíždí po displeji tabletu.

„Nepamatuješ si… nezahlédla jsi třeba nějaké tetování na paži? Celkem dost hnízd má svoji vlastní „značku“. Tím bychom ho mohli přiradit alespoň k určitému klanu a pak lehce odvodit jeho lokalitu.“

„Rameno a paže měl zahalené. Takže ne, nic takového jsem nezahlédla.“ Vybavím si, že měl tmavě modré triko s dlouhým rukávem. Že by úmyslně?

„A oslovil tě jménem? Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“ Po delší době vzhlédl pohled od tabletu a zadíval se na mě zkoumavým pohled.

„Summer.“ Je fakt, že Hugh nás nepředstavil. Podle všeho usuzuji, že při těchto situacích to nebývá důležité a že samotná situace je tak trochu… ne něco, co by se běžně dělo. Jude kývne hlavou a věnuje krátký pohled Hughovi. Romana si nevšímá. Nefilimy asi moc v lásce nemá. Je možné, aby ze mě cítil moji druhou, ne tak dominantní část? Je fakt, že schopnost nefilim jsem prozatím nijak nevyužívala, spíše jsem se věnovala své sukubí podstatě.

„Máš nějaký tip? Napadá tě někdo?“ zeptá se ho Hugh. Jude svůj pohled stočí zpátky na obrazovku. Zvědavost mi nedá spát. Jak může, ve vší úctě, nějaký podřadný skřet mít takové konexe, aby na základě prostého popisu poznal ještě podřadného upíra.

„Čemu se vlastně věnuješ? Na základě čeho poznáš, o koho by mohlo jít a odkud by mohl pocházet?“ vychrlila jsem za sebe. Věnuje mi podezíravý úšklebek.

„Každý máme své koníčky,“ odpoví mi stroze. Pochopím, že mi do toho nic není a raději bych se neměla ani dál vyptávat.

„Popis mi sedí na Maxa Braice z Kentu. Takže to není nic hrozného, protože to není přeskočení několika jiných území, je to hned vedle. Ale ani tak v Seattlu neměl co dělat. Jak teď naložíte s touhle informací, je jen na vás.“ Zvedne se od stolu a ukáže nám nakreslenou podobiznu na tabletě.

„Můžeš mi to poslat?“ zeptá se Hugh.

„Jo. Ale ode mě to nemáš! Už je docela pozdě a já zítra vstávám na jednu místí konferenci.“ Volnou rukou ukáže na dveře.

Všichni najednou se zvedneme, oprášíme své ušpiněné oblečení od nábytku a společně odejdeme z obchodu. Venku už je tma. Svítí jen pouliční lampy. Podívám se na hodinky a zjistím, že jsme uvnitř byli skoro tři hodiny! Všichni tři stojíme jak přikovaní za zavřenými dveřmi obchodu v prázdné ulici.

„Postarám se o to,“ promluví Roman. „Vyřídím to Jeromemu a pak se uvidí, co s touhle informací podnikne. Předpokládám, že vás bude informovat.“ Pohlédne na nás s prázdným, nic neříkajícím výrazem. Začne si oblékat bundu. „Tak, děcka, díky za výlet, ale myslím, že už minimálně jeden z vás zvládne uřídit cestu zpět. Já už měl dávno někde být, takže se zpět do Seattlu přenesu po svém. Čauko.“ A zmizel, aniž by počkal na odpověď. Jak pára nad hrncem. Opravdu má něco na programu, nebo se jen chtěl vyhnout další hodině a půl v mojí přítomnosti a trapnému tichu v autě? Hugh mě objal kolem ramen a pomalu jsme za ticha odkráčeli na druhou stranu ulice k autu.

Když dorazím domů je už devět večer a já po celém dni netoužím po ničem jiném než po horké sprše. Jakmile odemknu dveře od bytu a vkročím do předsíně, slyším hrající televizi z obývacího pokoje. Kayla je doma. Z rázu ze mě vše opadne. Cítím úlevu a bezpečí. Zavřu dveře a za nimi nechám celý nadpřirozený svět. Tady jsem doma. Tohle je moje bezpečná, známá zóna, která nikdy nezklame. Pomalými kroky se došoupám k obývacímu pokoji a zahlédnu kamarádku, zalezlou pod dekou, s neupravenými vlasy, chroupající popcorn a dívající se na komedii.

„Ahoj,“ pozdravím ji, a tak poutám její pozornost. Usměju se na ni.

„Ahoj, kde jsi byla?“ Mávnu rukou.

„Chceš se přidat?“ Nadzvedne chlupatou deku, která je dost veliká pro dvě osoby. Jen kývnu hlavou na souhlas a už se šourám za ní. Misku s popcornem přesune mezi nás a já si s radostí vezmu.

„Nemáme víno?“ zeptám se s rukou ponořenou do misky.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Dejny, v rubrice: Povídky » Na pokračování