Nespoutaná - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Megan zjišťuje, co dělá Christopher ve škole a moc ji to neuklidní. Navíc si musí najít novou práci. Jak celý tenhle den skončí? Moc děkuji za všechny předchozí komentáře a i teď prosím o zpětnou vazbu.:)

26.12.2010 (18:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 722×

Jen jsem tam stála a beze slov na něj zírala. Jeho přímá odpověď mě zaskočila. Jak to myslel, že je tu kvůli mně? Copak mi snad ještě hrozí nějaké nebezpečí? Nebo je to z jiných důvodů?

I když jsem si to nechtěla připouštět, potěšilo mě, když jsem ho tu uviděla. Věděla jsem, že bych se na někoho jako on neměla citově vázat, ale zkrátka se to stalo. Něco mě k němu táhlo, aniž bych věděla proč. A striktně jsem si to zakázala.

Kdybych ho bývala neviděla, zapomněla bych a všechno by se vrátilo do starých kolejí. No dobře, nezapomněla, protože existence upírů není něco, co by se zapomenout dalo, ale ten pocit by zmizel. Ale co když nejsem jediná, kdo ho vnímá? Ne, nebuď naivní. Tady jde o něco jiného, Megan.

Nepatrně jsem zatřásla hlavou, abych ty myšlenky zahnala a podívala se mu do tváře. Vypadal zamyšleně a rentgenoval mě svýma očima. Ale nepromluvil.

„Je tu snad nějaké nebezpečí?“ vyslovila jsem nahlas jednu ze svých myšlenek.

„Podle toho jak se to vezme,“ řekl ležérně a lehce přimhouřil oči.

„Jdi k čertu s těmi svými nic neříkajícími odpověďmi!“ vypálila jsem netrpělivě a probodávala ho pohledem. „Nemohl bys jednou mluvit přímo a k věci?!“

„Mohl, ale pak bych přišel o tohle,“ uculil se. Tak on se mi bude ještě posmívat? Jen jsem nahlas vydechla a začala schválně podupávat jednou nohou na znamení toho, že stále čekám na jeho odpověď. Po chvíli ticha, které narušovalo jen klepání mé nohy, rezignoval. „Musím tu být, abych tě kontroloval.“

„To je zbytečný! Nikomu nic neřeknu, sakra!“

„Stejně tu musím být, kdyby náhodou.“ Už jsem se nadechovala k dalšímu přerušení jeho slov, když mě s vážným výrazem zastavil. Teď v něm nebyla ani stopa po vtipkování. „Navíc, jak už jsem říkal, nejsme jediní v New Yorku. Sice jsem to s těmi bezprostředními svědky vyřídil, ale nemůžu si být jistý, jestli to nevyzradili někomu dalšímu.“

Cítila jsem paniku, která mnou začala prostupovat. A znovu jsem si vybavila svůj zdemolovaný byt. Bezděčně jsem se zatřásla a tupě na něj civěla. Někdo další. Z mého chvilkového transu mě vytrhla až Christopherova dlaň, kterou mě pohladil po tváři.

Když jsem se mu podívala do očí, viděla jsem v nich něhu. Snažil se mě uklidnit. „Ničeho se neboj. Jedná se jen o opatření. Všechny jsem je prověřil a podle jejich slov nikomu nic neřekli. Bude to trvat jen chvíli, dokud si nebudu stoprocentně jistý.“

Kývla jsem a nadechovala se k tomu, abych mu pověděla o tom, co se stalo v mém bytě, když někdo vstoupil do tělocvičny. Zřetelně jsem slyšela klapání něčích podpatků a otočila se. Ředitelka Levinsová právě mířila přímo k nám.

Byla oblečená v šedém kostýmku a blond vlasy měla stažené do drdolu, takže vypadala přísně jako vždy. Přestože jí mohlo být jen něco kolem čtyřiceti, díky svému stylu vypadala starší.

„Dobrý den, pane Wrighte,“ prohlásila a její rty, obvykle stažené do úzké linky, se roztáhly v širokém úsměvu. Do téhle chvíle jsem ani nevěděla, že je něčeho takového schopná. Když se zaměřila na mě, její úsměv opět zvadl, přičemž mě od hlavy až k patě sjela nesouhlasným pohledem.

„Co tu ještě děláte, Easterbrooková? Nemáte snad další hodinu?“ V jejím hlase byla patrná nevole. Nebyla jsem její oblíbenec a po několika návštěvách v ředitelně si mě už moc dobře pamatovala. Obzvláště když jsem Rachel zlomila nos.

„To je v pořádku slečno Levinsová,“ prohlásil Christopher. Oslovení slečna znělo v jejím případě zvláštně, ale nebylo divu, že se ještě nevdala, když se vezme v potaz, jaká to byla fúrie. „Jen jsme řešili něco, týkajícího se hodiny.“ Pak se podíval na mě a kývl. „Už můžete jít, slečno Easterbrooková.“

Jen jsem kývla a odkráčela.

„Ráda bych s vámi projednala ten váš plán,“ říkala ředitelka Christopherovi a z tónu jejího hlasu bylo jasné, že se už zase oslnivě usmívá. To bylo poslední, co jsem zaslechla, než jsem za sebou zavřela dveře.

V šatně už nikdo nebyl, tak jsem se jen rychle převlékla a vyrazila na další hodinu. Hned na chodbě na mě ale čekala Emma.

„Kdes byla tak dlouho?“

Chvíli jsem zaváhala, protože jsem si nepřipravila žádnou vhodnou odpověď, ale pak vyhrkla to první, co mě napadlo. „Ptala jsem se učitele, co budeme dělat příště a tak celkově.“

„Jo, aha,“ řekla zmateně. „A co on na to?“

„No vlastně jsem se moc nedozvěděla, protože přišla ředitelka.“

„No, to je fuk. Každopádně je to kus, co?“ řekla a oči se jí rozzářily.

„Tak normálně,“ prohlásila jsem bez zájmu, když na mě upírala oči, čekajíc na mou reakci.

„Děláš si srandu?! Tohle je nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděla! A asi je to zdejší nejmladší učitel. Kolik by mu tak mohlo být? Tak kolem pětadvaceti, ne?“

Jen jsem pokrčila rameny. „Netuším.“

„No, já jsem se asi zamilovala!“ prohlásila s poťouchlým úsměvem.

„Hmm...“ To už jsem byla myšlenkami jinde. Přemýšlela jsem, jak se k němu dostanu, abych mu řekla o tom bytě. Zkusím to po škole.

„Rachel byla celkem naštvaná,“ řekla Emma zničehonic a pořád se usmívala.

Musela jsem se usmát taky. „Dobře jí tak.“

Po skončení vyučování jsem se vydala do kabinetu našeho bývalého tělocvikáře s vírou, že bych tam snad mohla najít Christophera. Omyl, nebyl tam. Hledala jsem ho pak po celé škole, ale opět bez úspěchu. Fajn, tak tohle zrovna nevyšlo.

Se smíšenými pocity jsem vyšla ze dveří školní budovy a pomalu se loudala směrem domů. Pořád mi hlavou vrtala jeho slova o tom, že je možná někdo další, kdo by o mě mohl vědět. Přehrávala jsem si v hlavě obrazy svého bytu, který byl úplně převrácený naruby, a zase začínala panikařit. Co když to udělal někdo, o kom Christopher nevěděl?

Když jsem přišla domů, už jsem byla vnitřně tak rozebraná, že jsem nejdřív obezřetně zkontrolovala, jestli je byt skutečně prázdný. Někdo by řekl, že jsem paranoidní, ale za těchto okolností to bylo pochopitelné. Nechtěla jsem si nechávat nechráněná záda, i když je otázkou, zda by mi má opatrnost byla vůbec platná, pokud by se tu objevil upír.

První co jsem pak udělala, bylo navrácení bytu do původního stavu. Trvalo mi to zhruba dvě hodiny, a když jsem skončila, byla jsem zralá tak leda na postel. Pak jsem ale zblýskla věc v rohu pokoje. Rychle jsem se vrhla ke kabelce, kterou jsem od té noci, kdy mě napadli, téměř neotevřela.

Mobil. Málem bych na něj zapomněla. Když jsem ho vyndala z tašky, byl vybitý. Po napojení do nabíječky se mi objevilo několik zmeškaných hovorů, hlavně od Emmy a mezi nimi i několik od Aarona. Poslední z nich byl z dnešního odpoledne.

Váhala jsem, zda mu zavolat. Nejspíš chtěl, abych si přišla pro těch pár věcí, které jsem si nechala ve skříňce. V tu chvíli jsem neměla náladu na jeho nepříjemný hlas, a tak jsem mobil nechala ležet na stole a šla si udělat něco k jídlu.

Obsah ledničky byl pořád v dost bídném stavu a já si uvědomila, že musím jít nakoupit. A také skutečnost, že dříve či později mi dojdou i ty malé úspory, které jsem měla našetřené jako rezervu. Musela jsem si najít jinou práci. A to hned.

Jen co jsem dojedla, oblékla jsem se a vyrazila do knihovny. Bohužel jsem doma neměla internet, a tak jsem musela využívat veřejných počítačových místností.

Našla jsem několik nabídek práce. Jednalo se většinou o obsluhu v různých restauracích nebo nočních klubech. Potřebovala jsem práci po večerech, tak jsem si nemohla moc vybírat. Všechny vhodné inzeráty jsem si vypsala na kus papíru a začala je obvolávat.

Nevýhodou New Yorku je velký počet obyvatel. Většina inzerátů totiž už byla neplatná, protože našli vhodného kandidáta. A když už jsem narazila na volné místo, byla podmínkou proměnlivá pracovní doba.

Ještě stále mi zbývalo několik nabídek k obvolání, ale pomalu jsem ztrácela elán. A v tom zazvonil mobil. Podívala jsem se na display a povzdechla si. Aaron.

„Prosím,“ řekla jsem, když jsem telefon zvedla.

„Nazdar Megan,“ Zdá se mi to, nebo mluví příjemným tónem? „Poslyš, přemýšlel jsem o tom tvém vyhazovu a přehodnotil jsem svůj postoj. Chci, abys tu dál pracovala.“

Měla jsem chuť ho poslat k čertu, ale zároveň jsem si uvědomovala, že práci potřebuju. A navíc to v klubu Oak (jmenoval se tak, protože hned naproti byl obrovský dub) nebyla tak strašná práce. Měli jsme tam celkem dobrý kolektiv, a pokud nebyl šéf v práci, bylo to v pohodě. „Dobře,“ řekla jsem neutrálně, aby mi zbyl alespoň kousek hrdosti. „A kdy mám přijít?“

„Dnes nemusíš.“ Cože? On mi dobrovolně dává volno? To nebylo normální. „Už tu někoho mám, ale zítra tě čekám jako obvykle.“ Opět mluvil s tím svým direktivním přístupem.

„Jasně. Budu tam.“ Mluvila jsem pořád odměřeným hlasem, a když jsme se rozloučili, úlevně jsem si oddychla. Tak to by bylo. Práci mám. Odhlásila jsem se ze sítě a rozloučila se s knihovnicí.

Po cestě domů jsem zašla do obchodu pro nějaké čerstvé potraviny. Když jsem vystoupala schody toho starého činžáku a ocitla se v chodbě svého bytu, něco jsem spatřila. Přímo před mými dveřmi byl nějaký balíček. Pomalu jsem k němu došla a sebrala ho ze země. Bylo na něm napsáno: Usoudil jsem, že by sis to možná chtěla nechat. P. S. Dobrá volba, ale poněkud morbidní.

Rozbalila jsem to a uvnitř se nacházela kniha Dracula. Ještě jednou jsem si přečetla vzkaz a živě si představovala jeho pobavený úsměv. Prý poněkud morbidní. V porovnání se skutečností to byl slabý odvar.

Když jsem si knížku pak před spaním četla, názor jsem změnila. Skutečně to bylo morbidní. Možná bych se za normálních okolností trochu bála, ale pořád bych si říkala: Je to jen kniha. Nic takového se ve skutečnosti neděje. Jenže teď to tak nebylo. Ve skutečnosti jsem si už nebyla jistá ničím, co by se mohlo dít...

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování