OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 4. kapitola

17.11.2010 (16:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 704×

Těžce jsem polkla a dívala se na něj. Snažila jsem se odhadnout, co se mu hodí hlavou nebo co má v plánu, ale bylo to marné. Zatímco tam tak seděl a hleděl mi zpříma do tváře, zachovával si odstup a jeho postoj byl naprosto chladný.

„Včera večer jsem si zkrátka vyšel na drink a spatřil tebe.“

„To ale nic nevysvětluje,“ namítla jsem, když se neměl k pokračování. „Proč jsem tady? Co se mnou máš v plánu?“ položila jsem mu opět tu samou otázku a doufala, že se mi konečně dostane odpovědi. Podle jeho arogantního úsměvu jsem však pochopila, že to asi nebude tak jednoduché.

„Necháš mě v klidu domluvit?“ prohlásil s netrpělivostí v hlase. Jen jsem kývla a nespouštěla pohled z jeho očí. „Jsem rád, že si rozumíme.“ Nastala krátká odmlka, kdy si mě měřil pohledem. „Chvíli jsem tě pozoroval a po chvíli co jsi zmizela uklízet záchody, jsem bar opustil.“ Při zmínce o záchodech se v jeho tváři objevil úsměv.

„Počkej, jak jsi mohl vědět, že jdu uklízet? Slyšet jsi to v tom hluku rozhodně nemohl, a navíc jsi seděl až v rohu.“

„Jako upír mám zbystřené smysly,“ vysvětlil. No jasně, že mě to hned nenapadlo, pomyslela jsem si ironicky. „Když jsem tedy odešel z baru, chvilku jsem se poflakoval po ulicích, až jsem tě po nějaké době uslyšel křičet. Byl jsem od tebe vzdálen jen několik bloků a netrvalo mi dlouho dostat se na to místo. Zbytek už znáš,“ dořekl a promnul si klouby na rukou. Znovu jsem si v hlavě projela tu chvíli, kdy se objevil a bez mrknutí oka ty chlapy zabil. Vypadal v tu chvíli tak nebezpečně. Jako nějaký sériový vrah. I když, co je vlastně upír? Vrah, nic jiného. Uvědomovala jsem si to moc dobře, a nechápala, jak s ním můžu vydržet sedět v jedné místnosti. Jenže očividně jsem neměla na výběr.

„Proč jsi mě dotáhl sem? Proč jsi mě nezabil na té ulici jako je?“ Poslední slovo jsem vyslovila s mírným odporem. „To je přece to, co upíři dělají, ne?“ šeptla jsem se strachem a vpíjela se mu do očí, které přímo sálaly nebezpečím.

„Ano, to je přesně to, co děláme. Správně jsem tě měl zabít hned ve chvíli, kdy jsi mě spatřila sát krev.“ Jeho pohled byl tvrdý a výraz ve tváři napjatý. Hlasitě se nadechl. „Jenže v tu chvíli jsem se rozhodl jinak.“

„A to jak?“ zamumlala jsem a cítila, jak se mi napjaly svaly. Bála jsem se nad tím vůbec přemýšlet, ale přesto jsem se představám krvavých hororových \scén plných mučících stolů či pohárů přetékajících krví neubránila.

„Nezabiju tě,“ prohlásil a na chvíli se odmlčel. „Ale taky tě nemůžu jen tak nechat odejít.“

„A proč?“ hlesla jsem zoufale. „Nemůžeš mě tady držet proti mé vůli. Já tu nechci být!“

„Megan, pochop, znáš mé tajemství, bylo by to příliš nebezpečné,“ prohlásil s trpělivostí.

„To si snad myslíš, že jsem tak blbá, že bych hned každýmu vykládala, že jsem viděla upíra?“ Zkřížila jsem ruce na hrudi a cítila adrenalin, který začal zaplavovat mé nitro. Christopher vypadal zaujatě. „Přece musíš sám moc dobře vědět, že bych skončila v blázinci!“

„To sice ano, ale přesto není třeba riskovat,“ oponoval.

„Tak fajn. Nikomu nic neřeknu, teď mě můžeš pustit.“ Jen co jsem to dořekla, začal se smát. Nadzvedla jsem obočí a rozzlobeně si odfrkla. „Co?!“

„Jsi vážně vtipná. Máš na všechno řešení.“ S pobavením sledoval můj rozzlobený výraz a prsty si promnul bradu. „Ale tak jednoduché to není, Megan.“

„Co na tom není jednoduché? Řekla jsem, že nic neprozradím, tak nevidím důvod, proč bys mě tu měl dál držet!“ Nevydržela jsem to, postavila se a popošla rozčileně k oknu.

„Důvody nemusejí být vždy zřejmé,“ prohlásil tím svým melodickým a lehce chraplavým hlasem. V tu chvíli se mi naježily chlupy v zadu na krku. Zamrkala jsem a přemýšlela nad tím, co právě řekl.

„Předpokládám, že když se tě teď na ně zeptám, neodpovíš,“ zkonstatovala jsem otráveně. Na jeho tváři se objevil překvapený výraz.

„Skvěle, vypadá to, že si začneme rozumět.“ Na to se s úsměvem zvedl z křesla a sebral ze země tác s netknutou palačinkou. Zamířil ke dveřím a naposledy se po mně ohlédl. „Vážně nejsi hladová?“ Odpovědí mu byl můj ledový pohled. Jen pokrčil rameny. „Tak tedy brzy nashledanou, Megan,“ řekl a ačkoliv byly jeho rysy naprosto kamenné a nevyjadřovaly jakoukoli emoci, v jeho očích jsem viděla nepatrnou jiskřičku pobavení. Nebo to byl výsměch? V tu chvíli jsem měla chuť po něm něco hodit. Možná to postřehl, protože byl v mžiku pryč a já v místnosti stála opět sama a zírala na zamčené dveře.

Nicméně hlad jsem měla, a to pořádný. Přemýšlela jsem nad smyslem držení hladovky a neshledala žádný rozumný důvod, proč by mi měla jakkoli pomoct. Byl to vlastně jen můj osobní protest, který byl stejně všem ukradený. Kdybych vyhladověla, bylo by jim to nejspíš úplně jedno. Tak proč bych ji měla držet? Možná jsem si přece jen v hloubi duše přála, aby jim mě začalo být líto a v důsledku výčitek svědomí mě třeba pustili na svobodu. Jo, sni dál, Megan. Musela jsem se sama sobě v duchu zasmát.

Mají vůbec upíři srdce? Je možné, aby cítili lítost? Aby vůbec něco cítili? Co já vím? Z jejich postoje jsem zatím nevycítila nic než chlad a výsměch. A pak ještě ten zvláštní pocit napětí. Ale nevěděla jsem, k čemu ho tak přirovnat. Navíc jsem vlastně ani nemohla říct, jestli byl Christopher jediný upír, nebo jestli k jeho druhu patřila i ta blondýna.

Znovu jsem se podívala ven z okna a snažila se odhadnout, kolik by tak mohlo být hodin. Vzhledem k tomu, že bylo zataženo, jsem to nemohla dost dobře posoudit. Ne že bych určování času podle výšky Slunce kdy zkoušela. Nicméně světlo pořád bylo a tak jsem to odhalovala na brzké odpoledne.

Poodešla jsem od okna a začala se nervózně procházet z jedné strany pokoje na druhou. Byla jsem celá napjatá a srdce mi chtělo vyskočit z hrudi. Tomu stresu jsem ale nedokázala ulevit. Neměla jsem už ani sílu přemýšlet, proč tu jsem. Prostě jsem se jen snažila nějak zaměstnat, abych na to nemusela myslet.

Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se znovu objevila ta blondýna. A zase nesla jídlo. Tentokrát se nezdržovala jakoukoli poznámkou a hned odešla. Předpokládala jsem, že to měl být oběd. Vonělo to hezky, ale nehodlala jsem se na to ani podívat, protože bych se tak akorát trápila hlady ještě víc. Jíst jsem to nechtěla, tak mi přece mohlo být úplně jedno, co to je.

Když už jsem měla chození po místnosti po krk, sedla jsem si do křesla. Do toho samého, v němž předtím seděl on. V tu chvíli mi to bylo jedno. Těkala jsem očima z místa na místo a snažila se uklidnit. Moc dlouho mi to nevydrželo a za chvíli jsem se už zase procházela po místnosti. Bylo to šílené. Přemýšlela jsem nad celým tím strašným dnem a skutečnostmi, které byly tak neskutečné. Třeba jsem vážně blázen.

Věděla jsem, že to přijde, že ty emoce prostě nebudu moct držet tak dlouho na uzdě. Najednou jsem se sesunula na podlahu a rozplakala se. Byl to tichý pláč, plný bezmoci, doprovázený třesem. Proč já? To byla otázka, kterou jsem si v životě kladla mnohokrát. Nikdy však nebyla palčivější než dnes.

Byla jsem ráda, že se to stalo, když jsem byla sama. Nedovedla jsem si představit tento moment ponížení před očima kohokoliv jiného. Tohle byl jen můj soukromý okamžik, kdy jsem se cítila naprosto na dně a nevěděla, co dělat. Taková jsem v normálním životě nikdy nebyla. Nechtěla jsem, aby na mě lidé shlíželi, jako na tu slabou. Jako na chudinku, která utekla z domu a neví si rady. To tedy ne! Ale teď to byla naprosto jiná situace.

Když jsem se trochu uklidnila, zase jsem se zvedla ze země a odešla si do koupelny opláchnout obličej. Podle odrazu v zrcadle jsem vypadala jako strašidlo, ale bylo mi to naprosto ukradené.

Ve chvíli, kdy jsem vycházela z koupelny, už bylo v pokoji šero. Pomalu se stmívalo a mně se vůbec nechtělo věřit, že ten zatracený den utekl tak rychle. Ještě chvíli jsem se neklidně procházela sem a tam, až jsem skončila v křesle. Seděla jsem v něm asi hodinu, když znovu přišla ta blondýna.

Nesla další tác, a když uviděla ten netknutý, jen nadzvedla obočí.

„Ty snad nemáš hlad?“ zeptala se odměřeně. Přesto v jejím hlase už nebyla taková ostrost a nenávist jako prvně. Jen jsem zavrtěla hlavou a netečně ji sledovala. Očividně mi nepřišla ublížit, tak už jsem se ani nenamáhala s ostražitostí. Ona se na mě jen na chvíli zadívala a na malý okamžik mi připadalo, že se v její tváři objevila lítost. Pak se vrátila k neprostupnému výrazu, položila na zem tác s čerstvým jídlem, vzala ten starý a zase odešla.

Nějakou dobu jsem jen tak zírala před sebe a cítila, jak na mě padá únava. Nechtěla jsem usnout, protože ve spánku bych byla ještě zranitelnější a tak jsem se znovu vyhoupla na nohy a začala se procházet. Takhle jsem to dělala celou noc. Jakmile jsem zkrátka byla natolik unavená, že hrozil spánek, procházela jsem se. Pomáhalo to.

Nad ránem už jsem byla celá malátná a zasloužila se o to nejen únava, ale především hlad, ze kterého mi bylo až špatně. Přesto jsem se jídla na zemi ani nedotkla. Jediné, co jsem neodmítala, byla voda. Pila jsem vodu z kohoutku v koupelně a snažila se tím alespoň trochu zahnat ten hlad, což byla naprosto nesmyslná myšlenka.

Snídaně dorazila chvíli po rozednění. Blondýna, jak jsem té dívce začala automaticky říkat, se na mě zkoumavě zadívala a vyměnila tácy.

„Vypadáš vyčerpaně. Měla bys něco sníst,“ prohlásila neutrálně.

„To je dobrý, klidně si to zas můžeš odnést,“ odpověděla jsem bez emocí.

„Tím, že nebudeš jíst, nic nevyřešíš,“ namítla. „On tě stejně nepustí.“

„A proč sakra?!“

„Nemůžu o tom mluvit, Megan - tak se jmenuješ, že?“ řekla a snažila se znít přátelsky, což mě dost překvapilo. Přesto jsem však cítila odstup, který si zachovávala.

Na její otázku jsem jen kývla. „A proč, zakázal ti to snad?“

„Tak nějak,“ odvětila a vypadalo to, že víc z ní nedostanu. Ukázala na tác. „Vážně bys měla alespoň něco sníst, nebo se Christopher bude zlobit.“

Jen jsem si odfrkla. Bylo mi to úplně jedno. Ta blondýna se na mě jen nevěřícně podívala. „Měla bys být vděčná za šanci, kterou jsi dostala,“ řekla ledově.

„A co je to za šanci, smím-li se ptát?“ zeptala jsem se s úšklebkem.

„Šance žít. Už bys měla být dávno mrtvá, po tom co jsi viděla. Copak to nechápeš? Christopher tě nezabil, i když podle pravidel měl. A Christopher nenechává zbytečné svědky.“ Při poslední větě mi přejel mráz po zádech.

„Jenže já nechápu, proč mě tady držíte. Už jsem řekla, že nic neprozradím.“

Blondýna se uchechtla. „Tady nejde jen o tebe, holčičko,“ řekla povýšeně. Znovu mě přejela pohledem a otočila se k odchodu.

„Počkej!“ zastavila jsem ji. „O co tu teda jde?“

„Už jsem ti řekla víc, než bych měla,“ utnula mě, aniž by se jen otočila. Pak odešla.

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 4. kapitola: