OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 3. kapitola

20.10.2010 (19:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 775×

Cloumaly mnou různé emoce. Hlavou mi vířila jeho slova a vzpomínky na předchozí noc. Nechápala jsem, o co tu jde. Proč mě sem zatáhl, když neměl v úmyslu mi ublížit? Proč si vybral zrovna mě? Nebo to snad byla jen shoda náhod? Co se mnou chce dělat? A čím víc jsem nad tím dumala, tím víc mne mátla jeho osobnost. Byl tak tajemný. Sice mi naháněl strach, ale zároveň s tím jsem někde v nejzazším koutu mysli cítila, že mi neublíží.

Bylo toho na mě moc. Stála jsem u okna a dívala se ven, na pustou louku, která mi byla naprosto neznámá. Venku už se rozednívalo a nad zemí se snášel mlhavý opar. Nebe bylo taktéž zatažené bílou clonou. Přestože počasí vypadalo nevlídně, uvnitř pokoje bylo příjemné teplo.

Takové jsem si doma moc často neužívala. Pan Fletcher, náš domácí, měl na starosti společné vytápění obytného domu, ve kterém jsem žila, a díky jeho spořivosti jsem byla ráda, že zatopil alespoň v zimě. Také jsem se s ním o tom mnohokrát pohádala, ale bylo mi to málo platné. Alespoň to však mělo tu výhodu, že jsem ušetřila na energiích. Což jsem musela uznat, bylo velké plus.

Od té doby, co jsem odešla z domu, jsem na tom s penězi nebyla zrovna nejlépe. Byla jsem ráda, že jsem vůbec sehnala nějakou práci. Samozřejmě, že v New Yorku bylo práce dost, ale byl tu ten problém, že přes den jsem musela chodit do školy, a tudíž se nabízela jen práce po večerech, případně po nocích. A kdo by přijal sedmnáctku na noční? Nikdo, protože to bylo ilegální. Pak jsem naštěstí ukecala vedoucího jednoho zapadlého klubu a tam také pracuji dodnes. Jenže s penězi jsem na tom i přesto bledě. Z platu zaplatím nájem a pak mi už zbývá jen něco na jídlo. A když spořím hodně, zbude mi občas i na to, abych si koupila něco na sebe.

Vzpomněla jsem si na některé holky od nás ze střední, jak přehnaně se parádily, a musela si v duchu odfrknout. Já jsem na rozdíl od nich upřednostňovala praktické a pohodlné věci, namísto módních a často zbytečných kousků. Tričko a džíny, to byla moje nejoblíbenější kombinace. I přestože jsem neměla tolik peněz, snažila jsem se oblékat pěkně. Nebylo to sice nic extra oslnivého, ale rozhodně jsem nebyla žádná šmudla v roztrhaných kalhotách.

Při pomyšlení na školu se mi znovu rozbušilo srdce. Myslím, že mě ředitelka Levinsová rovnou vyhodí, pokud se tam neobjevím. Už takhle mám podmínečné vyloučení. Před měsícem jsem se totiž pohádala s jednou holkou. To by nebylo tak strašné, jenže když jsme skončily, ona mi nečekaně podkopla nohy. V tu chvíli jsem viděla rudě. Uznávám, zlomit jí nos asi nebylo zrovna nejlepší řešení, ale neměla si začínat. To však ředitelka neuznala. Vzpomínka na Rachel, vyděšeně si sahající na nos, mi vyloudila na tváři úsměv, ale ten netrval dlouho. Někdo totiž začal odemykat dveře.

Ztuhla jsem a odvrátila se od okna. Do dveří vstoupila krásná vysoká blondýna a v ruce nesla tác s jídlem. Zkoumavě se na mě podívala a položila ho na zem.

„Tady máš něco k snědku,“ řekla s odporem. Její hlas byl velice nepříjemný a arogantní. Jak milé, mám tu jíst ze země jako pes, pomyslela jsem si. Ta dívka, které mohlo být něco kolem dvaceti, mě nepřátelsky sjela pohledem a pak vyšla z místnosti, přičemž za sebou třískla dveřmi a znovu je zamknula.

Vypadalo to, jakoby jí moje přítomnost ležela v žaludku. Svým pohledem mi dala jasně najevo, že mnou opovrhuje. Zajímalo mne, jestli ví o tom, co je Christopher zač. Nebo byla také jako on? A kolik jich tu ještě bylo? Představovala jsem si, že jsem v nějakém upířím doupěti a přejel mi mráz po zádech.

Pohlédla jsem na jídlo na zemi a začaly se mi sbíhat sliny. Na tácu ležel talíř s čerstvě připravenými palačinkami s jahodami a šlehačkou, politými javorovým sirupem. Hned vedle něj byl ještě hrnek a čajová konvice. Jídlo opravdu krásně vonělo, ale já se rozhodla, že se ho ani nedotknu.

Ani za mák se mi nelíbilo, že mě tu drželi proti mé vůli a tohle jsem považovala za takový malý protest. Budu držet hladovku, jak jen dlouho to půjde. Naposled jsem se podívala na skvěle vyhlížející pokrm a pak se znova netečně zahleděla z okna.

Stála jsem tam takhle celé dopoledne a vracela se do minulosti. Vzpomínala jsem na svou rodinu. Pocházela jsem z města Roanoke ve Virgínii a naše rodina tam měla menší rodinný domek. Žila jsem tam odmalička a to město naprosto milovala. Zažila jsem v něm nejkrásnější okamžiky svého života.

Měla jsem skvělý život. Do té doby než zemřel můj otec, Thomas Easterbrook. Pak začalo jít vše z kopce. Má matka jeho smrt nesla velice těžce. Ostatně, já jsem na tom nebyla o nic lépe. Bylo mi jedenáct, když odešel.

Matka byla Španělka a vždy měla slabost pro dobré víno. Bylo zvykem, že si s tatínkem dali skleničku po večeři. Jenže po jeho smrti jej začala pít rovnou po lahvích. Byla naprosto zdrcená. Začala chodit po barech a mnohdy se domů vracela až časně k ránu, ve značně podroušeném stavu.

Často jsem ji zvedala ze země a svlékala z ní špinavé oblečení, abych ji mohla obléct do noční košile a pomoct jí do postele. Bylo mi z toho ještě víc smutno. Nejen, že jsem ztratila otce, ale z matky se ještě stala naprostá troska. Neměla jsem v ní oporu, která by mě utěšovala, že to bude dobré. Cítila jsem se tak sama.

Takhle to trvalo asi rok. Pak si matka našla nového přítele. Seznámila se s ním v nějakém baru a hned ho přivedla k nám domů. Jmenoval se Frank a byl celkem milý. Měla jsem radost, protože konečně přestala s pitím a zdála se mi zase šťastná. Frank udělal, co jí na očích viděl a i mně se věnoval. Byla to taková idylka.

Po pár měsících matka otěhotněla. Když se malý Aiden narodil, bylo mi třináct let. Všichni, včetně mě, z něj byli přímo nadšení. Byl to takový náš malý andílek. Vše bylo naprosto v pořádku až na Franka. Ten mě totiž začal ignorovat. Mluvil jen o Aidenovi, jako o svém dítěti a na mě sotva promluvil. Většinou se naše konverzace týkaly toho, co mám udělat a jak jsem ve všem neschopná. Zpočátku se to dalo vydržet, ale neustále se to stupňovalo. Jednou to byla neustlaná postel, pak neuklizená koupelna nebo jen jeho špatná nálada, kterou si potřeboval na někom vybít. Já posloužila jako terč.

Matka to přehlížela a kolikrát Franka ještě podpořila. Málokdy se mi za něco dostalo pochvaly. Jedinou mou útěchou byl malý Aiden. Milovala jsem svého bratříčka a nikdy by mě nenapadlo mu jakkoli zazlívat to, co se dělo. On byl jen malé dítě, které za nic nemohlo. Když jsem s ním byla sama, svěřovala jsem se mu se svými trápeními. Věděla jsem, že mi nerozumí, protože byl ještě příliš malý, ale pomáhalo mi vědomí, že nejsem úplně tak sama. Měla jsem jeho. Často jsem ho hlídala a starala se o něj a hodně jsme si na sebe zvykli. Jak Aiden rostl, byl náš vzájemný vztah pevnější.

To se však nedalo říct o vztahu s Frankem. Byl na mě přísný a věčně mi za něco huboval, i přesto, že nebyl v právu. Bohužel jsem vždy měla v povaze prostořekost a vzdor, a tak jsem si to nenechávala líbit. Tím pádem jsem si mnohdy vysloužila i pár facek. S matkou už jsem si také neměla příliš co říct, protože byla hodně ovlivněná Frankem a podporovala ho ve všem, co dělal. Připadala jsem si hodně ukřivděně a uvnitř mě to přímo vřelo. Snažila jsem se to vydržet, ale jednoho večera to přesáhlo únosnou mez.

Bylo mi sedmnáct a vracela jsem se z města. Byla jsem na oslavě narozenin jednoho ze svých přátel a kolem jedenácté jsem dorazila domů. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nepila. Byla jsem v povznesené náladě, ale rozhodně ne na šrot. Potichu jsem odemykala dveře a pak neslyšně jako myš vklouzla do předsíně. Zavřela jsem za sebou a začala si zouvat boty. V tom se rozsvítilo světlo. Pohlédla jsem vzhůru a tam stál Frank.

„Co je? Vždyť jsem přišla včas!“ vypálila jsem na něj nakvašeně.

„Ten tón si vyprošuju!“ prohlásil tvrdě. „Pojď sem!“ přikázal mi striktně. Nechápala jsem, co chce, ale pomalu jsem k němu došla. „Dýchni na mě,“ řekl s ledovým klidem.

„Cože?“ vyjekla jsem znechuceně.

„Tys pila!“ rozkřikl se Frank, jen co jsem domluvila a vlepil mi takovou facku, že jsem druhou chytla o zeď. Nevěřícně jsem na něj zírala.

„A co jako? Neříkej, že ty jsi v sedmnácti nezkusil alkohol!“ zakřičela jsem na něj vztekle, když v tom přišla další rána, tentokrát do spánku. Nedokázala jsem udržet rovnováhu a upadla na zem.

„Co děláš?!“ křičela jsem. „Neopovažuj se na mě ještě šáhnout, ty hajzle!“ Alkohol způsobil, že jsem byla ještě drzejší než obvykle a už vůbec si nebrala servítky. Jenže to Franka popudilo ještě víc a chytil mě za vlasy, čímž mě zvednul ze země. Bolestivě jsem zaječela a začala do něj bušit pěstmi.

„Tos neměla dělat, děvenko!“ řekl a vrazil mi pěstí. Svalila jsem se na zem, a cítila jak mi z nosu crčí krev. Do toho všeho do mě ten kretén ještě několikrát kopl a pak odešel.

Zůstala jsem tam ležet, dobitá jako pes a ani se nenamáhala se zadržováním slz. Po chvíli jsem se zvedla a vyšla z předsíně přímo do obýváku. Tam stála máma a káravě se na mě dívala.

„Nemělas být tak drzá,“ řekla ledově. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Má vlastní matka všechno slyšela a ani se nepokusila mě jakkoli bránit. A pak mi ještě řekne tohle? To pro mě byla poslední kapka. Pohlédla jsem jí nevěřícně do očí a pak se vydala po schodech nahoru do svého pokoje.

Zpod postele jsem vytáhla cestovní tašku a v mžiku si sbalila ty nejdůležitější věci. Vzala jsem si všechny své úspory, včetně čísla účtu, na kterém jsem měla peníze, které mi za svého života spořil otec. Když jsem byla hotová, zbývala jediná věc. Musela jsem naposledy vidět Aidena.

Došla jsem tedy do jeho pokojíčku a potichu přistoupila k jeho postýlce. Spinkal jako andílek. Prohlížela jsem si rysy jeho nevinného obličejíčku a viděla jasnou podobu Franka. Byly mu už čtyři roky, a proto to bylo stále viditelnější. Přesto jsem ho milovala. Přirostl mi k srdci mnohem víc, než jsem si připouštěla a vědomí, že ho opustím, mě ničilo.

Do očí se mi draly slzy, když jsem tak vzpomínala na svého malého bratříčka, kterého jsem od té doby neviděla. Ještě té noci jsem odešla z domu a zamířila rovnou do New Yorku.

Z přemýšlení mě probralo až další zašramocení klíče v zámku. Rychle jsem si z tváře setřela slzy a instinktivně se otočila ke dveřím. Zrovna do nich vcházel Christopher. Nejdřív se zarazil a se zvláštním výrazem mě sledoval, ale pak zpozoroval netknutou snídani a jeden koutek rtu mu lehce vyletěl nahoru.

„Tak ty hodláš trucovat?“ Nebyla to otázka, ale spíš pobavené konstatování.

„Nemám hlad,“ prohlásila jsem netečně a zkřížila ruce na hrudi.

„Jak myslíš,“ povzdychl si hraně, sehnul se pro tác a otočil se k odchodu.

„Počkej,“ zarazila jsem ho v tu chvíli.

„Copak? Přece jen sis to rozmyslela?“ ušklíbl se.

„Ne, jen mám pár otázek.“

„Už je to tu zase,“ zabrblal neochotně, ale přesto položil tác na zem a se zájmem se na mě zahleděl. „Tak povídej.“

„Když jsem se tě minule ptala, proč tu jsem, odpověděl jsi, ať nad tím zkusím popřemýšlet. No a to jsem také udělala a napadají mě různé věci.“ Polkla jsem a odmlčela se.

„Jako například?“ zeptal se, když viděl mé rozpaky.

„Já, ehm, je toho hodně,“ vykoktala jsem nervózně. „Některé varianty mi dokonce připadají absurdní. Jenže po tom co se stalo, je těžké rozlišit, co je a co není možné.“

„A co tě tedy napadlo?“ vyzvídal se zaujetím. Když jsem se chvíli ošívala a snažila se z té odpovědi vykroutit, tak dodal: „Fajn, uděláme dohodu. Ty mi řekneš, alespoň jednu z variant, které tě napadly, a já ti řeknu pravdu.“ To znělo dobře. Ale chtěla jsem ji ve skutečnosti znát? Co když to bylo ještě děsivější než mé představy?

„Dobře,“ prohlásila jsem. „Tak tedy,“ zase jsem se odmlčela. „Sakra, je to tak těžký!“ ulevila jsem si a ignorovala jeho pobavený výraz.

„Klid, jsem zvyklý na všelicos,“ snažil se mě uklidnit, ale mělo to opačný účinek.

„Já vážně nevím, jaké mají upíři zvyklosti. Přemýšlela jsem, proč bys chtěl unést člověka a ještě ženu. A napadlo mě jediné,“ dopověděla jsem s divoce bušícím srdcem a celá zrudla. Nechtěla jsem to konkretizovat, ale podle jeho pobavení nad mými rozpaky, jsem usoudila, že snad pochopil.

„Myslíš, že jsem tě unesl na sex?“ řekl bez servítek a uchechtl se.

„A co si mám asi tak myslet? Jsi tajemný jak hrad v Karpatech a na nic mi neodpovídáš!“ rozhořčila jsem se, zase plna odvahy.

„Dobře, řeknu ti proč,“ prohlásil a přešel ke křeslu, kde se posadil. Hned na to mne vybídl, abych si sedla na postel naproti němu. Učinila jsem tak, protože už mě bolely nohy, ale přesto jsem zůstávala ostražitá. „Tak tedy, jak jsi sama řekla, jsem upír,“ začal a mně při tom slově přejel mráz po zádech...

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 3. kapitola: