OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 1. kapitola

12.10.2010 (16:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 958×

„Co to bude?“ zařvala jsem na chlápka stojícího na druhé straně baru. Hudba v místnosti hrála na plné pecky a já musela své hlasivky hodně přemáhat, aby mi hosté rozuměli. V tomhle newyorském nočním klubu jsem dělala už rok a stále jsem si na to pořádně nezvykla. Nicméně když jste středoškolačka, která utekla z domu, nějak se živit musíte.

„Dvojitou whisky s ledem,“ poručil si blonďatý čtyřicátník a podával mi bankovku. Připravila jsem jeho drink a poté co odešel, jsem pohledem zabrousila k nástěnným hodinám nade dveřmi. Uff, půl dvanácté, ještě půl hodiny a mám padla. Už jsem se vážně těšila do postele. Měla jsem šestou směnu v řadě a únava se hlásila o slovo. Když jsem si přičetla, že mi to ještě bude trvat hodinu cesty do bytu, a že druhý den vstávám do školy, nebylo mi zrovna do smíchu.

Znechuceně jsem se zahleděla do útrob klubu a sledovala parket plný tančících návštěvníků. Tančili s lehkostí a užívali si tu chvíli. Uvědomila jsem si, že jim závidím. Ještě před rokem jsem byla přesně jako oni. Každou chvíli jsem vymetala všemožné noční kluby a užívala si života. Pak to však přestalo. Od té doby co žiju sama, nemám na zábavu moc čas. Jsem ráda, že poplatím všechny účty a neživořím, ale vzhledem ke svému pracovnímu nasazení mi na zábavu už moc času nezbývá.

Z mého přemítání mě něco vyrušilo. Pohlédla jsem napravo do roku a uvědomila si, že tam někdo sedí a soustředěně mě sleduje. Zamračila jsem se nad tím zjištěním a dál na dotyčného hleděla. Ten muž byl ode mě vzdálen několik metrů a vzhledem k nedostatečnému osvětlení jsem mu pořádně neviděla do tváře. Něco zvláštního mě na něm však přitahovalo. Byl celý oblečen v černém a z jeho pronikavého pohledu mi naskakovala husí kůže. Nemohla jsem od něj svůj pohled odtrhnout.

„Megan!“ uslyšela jsem najednou dobře známý hlas. A sakra, toho mi byl čert dlužen. Cukla jsem s sebou a zaměřila se na původce toho zvolání.

„Ano, šéfe?“ pronesla jsem co nejukázněněji a pohlédla na snědého muže, který zrovna vešel do dveří. Byl to Aaron, vedoucí podniku. Měl poměrně robustní postavu a nabubřelý výraz ve tváři. Mohlo mu být něco přes třicet, ale vypadal starší, protože si nechával růst černý knír. Ten ovšem v jeho brunátném obličeji nevypadal příliš vábně. Od jisté doby, kdy mi dělal návrhy a já ho poměrně nevybíravě odmítla, spolu nemáme zrovna nejlepší vztahy.

„Pánský záchody jsou poblitý,“ prohlásil jakoby nic a povýšeně se na mě zahleděl.

„A co já s tím?“ řekla jsem vzdorovitě a zkřížila si ruce na hrudi.

„Hned teď půjdeš a pořádně to tam vypucuješ, co jinýho?“ vyprskl škodolibě a nemilosrdně mi hleděl do tváře.

„Za chvíli končím, ani mě nehne,“ oponovala jsem naštvaně. „Navíc tu nejsem žádná hajzl bába a tohle nemám v popisu práce!“ Cítila jsem stupňující se napětí mezi námi. Já byla rozzlobená, protože tohle nebylo poprvé, kdy po mě chtěl takhle potupnou práci. Jak jsem řekla, od jisté doby se naše vztahy podstatně zhoršily a Aaron mi to dával jasně najevo.

„S tímhle chováním taky nemusíš mít žádnou práci,“ řekl s lehkostí. Jeho tvrdý výraz však mluvil za vše.

Kretén! Věděl moc dobře, že tuhle práci potřebuju a využíval toho. Nasupeně jsem ho propalovala pohledem a snažila se uklidnit, abych mu nedala ránu pěstí.

„Tak co bude? Snad víš kde je kýbl s hadrem a koště ne?“ vyštěkl posměšně.

„Jistě!“ řekla jsem se sarkastickým tónem a odešla z místnosti.

Jen co jsem za sebou zavřela dveře a ocitla se v chodbě vedoucí na záchody, popustila jsem uzdu svým emocím.

„Debil jeden zkurvenej!“ zanadávala jsem si pro sebe a zavřela oči. Snažila jsem se vydýchat, ale nešlo to. Místo toho jsem rovnou zamířila do úklidové místnosti, kde jsem popadla potřebné náčiní a vyrazila na záchody. Nevěděla jsem kolik je přesně hodin, protože jsem u sebe neměla hodinky, ale bylo jasné, že na to nemám moc času. Stejně to zase dopadne tak, že tu budu přes čas a nikdo mi nedá nic navíc.

Když jsem dorazila na místo, myslela jsem, že mě trefí šlak. Takovou nechutnost jsem ještě neviděla. Chvíli jsem jen stála ve dveřích a zvažovala svůj odchod domů, ale vyhazov, který by mě jistě čekal, mě přesvědčil o tom, že bude lepší udělat to, co mám.

Sebrala jsem tedy odvahu a pustila se do práce. Po celou dobu jsem v duchu proklínala Aarona a snažila se ignorovat ostatní muže, kteří mezitím přišli vykonat potřebu. Bylo to vážně potupné. Nicméně když jsem skončila a pořádně si umyla ruce od toho hnusu, odebrala jsem se zpět na bar, abych se rozloučila s Jessem, dalším barmanem, který se mnou měl směnu.

„Tak já letim, Jessi!“ zavolala jsem na něj a pro jistotu se podívala na hodiny, jestli náhodou nejdu dřív než bych měla. Ani náhodou. Bylo čtvrt na jednu. Měla jsem z toho vážně radost.

„Měj se!“ odpověděl a shovívavě se na mě pousmál. Oba dva jsme měli o Aaronovi své mínění.

Ten tu naštěstí už nebyl. Odebrala jsem se proto rychle do šatny, kde jsem popadla své věci a rychle na sebe natáhla bundu. Byl přece jen říjen a venku se poměrně rychle ochlazovalo. Rychlým pohledem do zrcadla jsem zhodnotila svůj vzhled. Moje matka byla Španělka, a to se na něm také projevilo. Měla jsem tmavě hnědé dlouhé vlasy a tmavé obočí. Pokožka nabírala broskvového nádechu. Celkově byly rysy v mém obličeji velmi výrazné, a proto jsem se nepotřebovala příliš líčit. Měla jsem středně vysokou, štíhlou, a přesto zaoblenou postavu. Podle reakcí ostatních mužů jsem se považovala za poměrně dost atraktivní. Dnes jsem však podle výrazných kruhů pod očima usoudila, že už bych vážně měla jít spát. Proto jsem se ani nezdržovala česáním svých vlasů, na kterých jsem si jinak velice zakládala. Své zelené oči a tvář jsem jen opláchla studenou vodou, protože jsem se potřebovala trochu probrat.

Když jsem skončila, popadla jsem kabelku a vypálila ze šatny. Prošla jsem ještě jednou přes hlavní místnost s barem a zamávala na Jesse. Zamířila jsem rovnou ke dveřím, a když jsem se ocitla venku, všechna tíha ze mě spadla. Zhluboka jsem se nadechla newyorského vzduchu a usmála se.

Vykročila jsem směrem ke svému bytu a přemýšlela nad celým dnem. Procházela jsem ulicemi New Yorku a užívala si té noční podzimní atmosféry. Čtvrť, ve které jsem se nacházela, byla poměrně tichá a klidná, ticho občas přerušilo taxi, projíždějící po prázdné ulici. Zásadně jsem taxi neužívala. Neměla jsem tolik peněz, abych jimi mohla mrhat, ale hlavně jsem si tyhle noční procházky užívala.

Jak jsem tak procházela jednou užší uličkou, zaslechla jsem z povzdálí jakýsi šramot. Zastavila jsem se a snažila se zaposlouchat intenzivněji. Veškerý hluk však ustal. Chvíli jsem pochybovala a stála na místě, ale pak jsem se rozešla dál.

Ve chvíli, kdy jsem prošla podél tří černých kontejnerů, jsem se lekla, protože přímo za nimi stáli dva muži. Vypadali, jakoby tam na mě čekali. Přesto však zůstali stát na místě a nijak mě neohrožovali. Proto jsem šla obezřetně dál a opatrně se ohlížela, aby mě nenapadli zezadu.

„Kampak, kampak, kočičko?!“ zvolal najednou jeden z nich.

A do prdele. Dělala jsem, že ho neslyším a přidala do kroku. Pořád jsem se ohlížela, abych viděla, zda mě nepronásledují. Nicméně stáli na svém místě. Už jsem od nich byla dobrých padesát metrů, když zpoza rohu vyskočil další muž a naprosto mi zatarasil cestu. V tu samou chvíli se ti zbylí dva rozešli směrem ke mně.

„Co po mně chcete?“ vydechla jsem směrem k tomu nejbližšímu a snažila se o co nejodvážnější tón svého hlasu, nicméně se mi v krku postupně vytvářel knedlík.

„Jen si trochu pohrát, kopretinko,“ odpověděl ten slizoun a úlisně se usmál.

„A v tom ses probudil!“ Odfrkla jsem si a kopla ho kolenem vší silou mezi nohy. Přesně tak, jak jsme se to učili na kurzu sebeobrany. Chlápek zařval bolestí a já využila momentu překvapení a rozběhla se pryč. Ti zbylí dva už byli poměrně blízko, ale přesto ne natolik, abych jim neutekla.

Běžela jsem jako o život a oni za mnou. Připadala jsem si strašně pomalá, protože se mi zdálo, že se jejich kroky přibližují víc a víc. V ulici byly jen vysoké činžáky po obou stranách a úzká silnice, která zela prázdnotou. Nebyl tu nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Proto jsem vytrvala a běžela dál.

Každou chvíli jsem se otáčela, zda jsou dost daleko, až se mi to jednou vymstilo. Nevšimla jsem si prohlubně na cestě, zavrávorala jsem a dopadla na zem. Rychle jsem se sesbírala, ale bylo pozdě. Doběhli mě a znovu srazili na chodník.

„Co sis myslela, ty děvko?“ zaburácel ten, kterého jsem kopla, a z očí mu sršely blesky. Snažila jsem se po čtyřech znovu zvednout ze země, ale on mě zarazil ostrým kopancem do boku, čímž mě mrštil stranou. Z té bolesti mi do očí vytryskly slzy.

„Co po mně chcete?“ zeptala jsem se, zatímco jsem bokem ležela na studeném betonovém chodníku, a snažila se udržet svůj hlas vyrovnaný.

„To hned uvidíš!“ řekl jiný z nich a přistoupil blíž ke mně. Sundal si bundu a začal si rozepínat poklopec. Pak se na mě snažil nalehnout a svléknout mi kalhoty, ale to jsem mu nedovolila. Sebrala jsem veškerou svou sílu a kopala do něj, co nejvíc jsem mohla. Ale bohužel tu byli ti další.

Jeden z nich mě vyzvedl do sedu, chytil mé ruce a prudce jimi škubl tak, abych je měla za zády.  Sykla jsem bolestí, protože si nepočínal zrovna jemně. Škubala jsem se a snažila se vyprostit, ale bylo jich na mě zkrátka moc a za chvíli mě zpacifikovali tak, že už jsem nemohla ani kopat. To je můj konec, pomyslela jsem si.

Ten jeden, který už měl rozepnutý poklopec, se na mě jen zle usmál. Vzpurně jsem mu hleděla do očí, když v tom mi začal svlékat bundu a rukama mi zajel do výstřihu.

„Dej ty svý špinavý pracky pryč, ty hajzle!“ prskala jsem a zhluboka dýchala. Snažila jsem se vyprostit, ale odpovědí mi byl jen jejich smích. Začínala jsem panikařit. Ten slizoun nevybíravě mačkal má prsa a náramně si to užíval. Ve zlosti jsem mu plivla do obličeje.

V tu ránu mi přiletěla facka a já pocítila chuť krve ve svých ústech. Skvělé, natrhl mi koutek rtu.

„Tohle už nedělej!“ napomenul mě zlostně a dál se věnoval mému poprsí.

„Hele, nejsi tu sám, tak dělej, ať se můžeme vystřídat!“ prohlásil najednou dychtivě ten za mými zády.

Srdce se mi už chystalo vyskočit z hrudi a začínalo mi ze stresu hučet v uších. Najednou mi ten chlívák začal rozepínat pásek u kalhot a to mě probralo. Sebrala jsem poslední odvahu a znovu do něj začala kopat. Byla jsem ve velmi nepohodlné pozici, ruce stále nepřirozeně stočené za zády.

„Ty svině! Pusť mě!“ řvala jsem hystericky, jak smyslů zbavená a nepřestávala kopat.

Odpovědí mi byla rána pěstí, přičemž ten druhý pustil mé ruce a já dopadla tváří rovnou na beton. Někdo do mě začal kopat a já se neubránila bolestnému zakňučení.

„Ty děvko! Co jsem minule řekl?!“ křičel na mě ten chlap, když na chvíli přestal s kopáním. Poraženě jsem na něj hleděla a uvědomila si, že se třesu. Cloumal mnou vztek a rozrušení. Nechtěla jsem se tak lehce vzdát. Přece jim to nedovolím! Nemůžu dopustit, aby mě tady takhle ponížili.

„Tohle bylo poslední varování! Příště ti rovnou podříznu ten tvůj krásnej krček,“ prohlásil vážně.

„Abych vám ty krky nepodříznul já!“ Ozval se za ním sametový hlas plný hrozby a já spatřila vysokého, tmavovlasého muže v černém plášti. Pak mi najednou zmizel z dohledu a já uslyšela jakési zakřupání.

Ten, co do mě předtím kopal, se sesunul bezvládně k zemi. Přidušeně jsem vyjekla a pohledla na toho neznámého. Ten mi věnoval jen jeden nečitelný pohled a pak zase zmizel. Zpovzdálí jsem uslyšela křik dalšího z útočníků, který se mezitím pokoušel o útěk.

Rychle jsem se zvedla ze země a pohlédla tím směrem. Ten tajemný muž ho držel pevně za bundu a nakláněl se k jeho krku. Počkat, nenakláněl se, líbal ho? Cože? Zatřepala jsem hlavou a zavřela oči, abych se uklidnila. Když jsem je znovu otevřela, už tam nebyl. Jediné co po něm zůstalo, bylo další bezvládné tělo.

Obezřetně jsem se kolem sebe rozhlížela, ale nic jsem neviděla. V mé blízkosti se nacházela jen dvě nehybná těla. Nevěřícně jsem těkala očima z jednoho těla na druhé a stále se nedokázala dostat z toho šoku. Co to proboha bylo?

Když v tom jsem na krku ucítila studený kov. Cukla jsem s sebou a těžce se nadechla. Až teď jsem si uvědomila, že ti muži byli tři.

„Kdo byl ten muž?“ zašeptal mi dotyčný do ucha a z jeho hlasu čišel strach.

„Já nevím,“ vydechla jsem zoufale.

„Nekecej, očividně tě znal! Zabil mého bratra, tak to koukej vyklopit, nebo tě zabiju!“ řekl hlasitěji a já opět ucukla.

„Nevím, neznám ho, vážně,“ trvala jsem zoufale na svém.

„Pusť ji!“ prohlásil v tu chvíli ten, o kom jsme mluvili. Pohlédla jsem opatrně tím směrem a spatřila ho, jak se k nám přibližuje.

„Nepřibližuj se už ani o krok, nebo ji zabiju!“ vyštěkl strachy ten chlap a já ucítila větší intenzitu ostří nože na svém krku.

Pak se všechno seběhlo až moc rychle. Nůž z mého hrdla zničehonic zmizel a ticho protrhl další jekot. Otočila jsem se vyděšeně za ním a ve své těsné blízkosti spatřila toho neznámého se rty přitisknutými na krku toho muže. Pak mi to došlo. Samozřejmě, že ho nelíbal. Sál jeho krev. Jedno bylo jasné, zbláznila jsem se...

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 1. kapitola: