OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 23. kapitola + Epilog

07.05.2019 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1211×

Sledovala jsem Ricarda a nemohla uvěřit, že někdo tak milý a neustále usměvavý by mohl být ten, co mi jde po krku. V lidech se nedalo číst, bylo to tak. Chytla jsem pevněji Ryanovu ruku. Podíval se na mě, usmál se a dal mi pusu na spánek.

Už dvě hodiny jsme chodili po rodinné firmě, nejhorší na tom bylo, že se většinou mluvilo italsky, v čem jsem se zrovna já neorientovala vůbec, zato Ryan byl jako ryba ve vodě. Jeden a půl dne jsem předstírala, že mi není dobře, ale nešlo to hrát pořád, protože mi strýčkové chtěli prostě ukázat rodinnou firmu a měli o mě i strach, jestli mi něco není. Druhý strýc Filippo celou dobu, co jsme byli ve firmě, se držel stejně jako celou dobu víc stranou a většinou za mnou a Ryanem, mluvil jen když se dostalo na věci, které měl na starosti on. Vždy když jsem se na něj ohlédla, se na mě vesele usmál a mrknul.

Přesto, měla jsem z toho všeho špatný pocit, taky aby ne, když tu šlo o můj život a cena mého života byla celá ta firma a spousty nemovitostí, polí a vinic, přesně jsem nevěděla ani jaká je ta cifra za to, co mi bude patřit a raději jsem to nechtěla vědět. Možná bych se začala víc bát, kdybych věděla přesně to číslo, i seznam toho, co bude moje po svatbě s Ryanem.

Opět mluvil plynule italsky, lehce krčil čelo, přemýšlel a zajímal se. Celou dobu, co jsme byli tady a on se o něco zajímal, vypadal takto a mně se to zalíbilo, bylo zvláštního pozorovat ho jako opravdového obchodníka a ke všemu, když mluvil italsky. Měla jsem pocit, že moje srdce buší na celou budovu pokaždé, když promluvil.

Jenže mi tak nějak došlo, při poslední myšlence, že jsme o svatbě mluvili vždy jen teoreticky, jako něco, co se musí uskutečnit, a vůbec ne o tom, jak a kdy bude. Přípravy nebyly žádné. Bez toho, abych to plánovala, jsem si tak nějak začala v hlavě dělat seznam toho všeho, co se bude muset zařídit, aby se ta svatba uskutečnila, ale tak nějak jsem předpokládala, že to není vše, co bude potřeba, a určitě toho bude víc. Navíc Ryan vyrůstal v rodině s italskými tradicemi, bude to muset být velká a typická italská svatba. Ani jsem nevěděla, jestli se bude chtít brát v Chicagu, kde jsme bydleli oba, anebo tady v Itálii, nebo jestli to nebude i povinnost kvůli tomu všemu okolo. A skutečné zásnuby také neproběhly, poprvé a zatím naposledy jsem jeho pokus odmítla s tím, že potřebuju čas. Ale tak nějak mi bylo jasné i díky tomuhle výletu se to začalo blížit.

„Olí,“ zaslechla jsem své jméno a zamrkala, viděla jsem Ryana stát přímo přede mnou a čekajícího.

„Ano?“ zeptala jsem se zmateně. Všichni se dívali na mě.

„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se a starostlivě si mě prohlížel.

„V tom nejlepším,“ přitakala jsem s úsměvem.

„Vážně?“ ověřoval si strýc.

„Jen jsem se zamyslela,“ vysvětlila jsem jim. Pokývali hlavou, že rozumí a pokračovalo se dál. Znovu jsem si tiše přemýšlela, ale dala si víc pozor, abych se nezamyslela moc.

Trvalo to ještě další dvě hodiny, než jsem konečně seděla v pohodlné sedačce našeho auta a Marco nás vezl zpět do vily za městem. Trochu mě bolely nohy, vzala jsem si nové pěkné lodičky, abych vypadala reprezentativně, nebyl to zrovna ten nejlepší tah.

„Opravdu se nic nestalo?“ ověřoval si Ryan ještě. Usmála jsem se na něj, přesunula se k němu na zadní sedačce blíž. Zvedla jeho levou ruku a dala si ji přes rameno a nohy přehodila přes jeho. Nos jsem si zavrtala pod límec jeho košile a byla spokojená.

„Vše je v pořádku, tedy v tom nejlepším, jak je to momentálně možné,“ připustila jsem. Objal mě pevně a já si užívala tu chvíli ticha a klidu, kdy můj strach někam na chvíli zmizel. Tiše jsem odpočívala v jeho náruči, zatímco volnou rukou ťukla zprávy do telefonu.

Nemohla jsem v tomhle autě a v téhle ulitě, kterou jsem si teď udělala, zůstat napořád, bylo tu něco, co jsme museli vyřešit.

„Jaký máš plán?“ zeptala jsem se tiše a odtáhla se tak, abych mu viděla do obličeje. Nemusela jsem tuto otázku opakovat, měla jsem okamžitě jeho pozornost, jako bych místo mluvení použila špendlík.

„Nejlepší obrana je útok, tak zaútočím,“ pověděl tiše a pátral v mém výrazu, co si myslím, zamračila jsem se a trochu nechápala, co chce dělat, nebo jsem si spíš představovala něco jako válku, střílení a takové věci, tento slogan se také používal při válkách, tedy vždy jsem si to myslela.

„Jak zaútočit?“ zeptala jsem se bez dechu.

„Otázkami a důkazy, které jsi našla. Nic nebezpečného,“ odpověděl mi a konejšivě přejel svou rukou po celé délce mých zad několikrát tam a zpět.

„Myslíš, že se přizná?“

„Doufám, když to na něj vytáhnu a nebude připraven, mohlo by ho to zaskočit a mohl by se podřeknout okamžitě. Nic lepšího teď udělat nemůžeme, když jsi tady taky, hned pak pojedeš na letiště s Marcem a domů,“ pověděl mi svůj plán.

„Potom?“ Trochu jsem nerozuměla, proč mě na letadlo neposadí hned, to bych udělala já osobně, kdyby to bylo naopak, chtěla bych ho dostat daleko a co nejrychleji a pak to v klidu vyřídit.

„Chci na něj zaútočit, když budeš v místnosti, takový malý šok. A jistota, že se ti nic nestane, až to zkusím.“ Zamyslela jsem se nad tím a představila si tuto osobní konfrontaci, nebude to nic příjemného, ale Ricardo bude ten, kdo se bude potit strachy.

„Co s ním uděláš, až se přizná?“ zeptala jsem se tiše a nechtěla si to ani představovat, praktiky mafie jsem znala jen z filmů a detektivek a ani jedna z nich nebyla hezká nebo legální.

„To přesně nevím, podle toho, k čemu a jak se přizná.“ Pozorně jsem hlídala Ryanův pohled a pokoušela se zjistit, jestli mě jen nechce ukolébat a přitom už ví, co bude následovat po přiznání Ricarda. Nevěděl to, jeho výraz byl zamyšlený a nespokojený, on nevěděl, co má dělat, nemohla jsem se z toho radovat ani být smutná, radost jen nad tím, že nechce udělat nic nezákonného.

„Kdy to provedeme?“ zeptala jsem se odhodlaně. Bude se mnou on a Marco, nepociťovala jsem strach, když jsem věděla tohle. Poté, co se stalo v tom hangáru, měla jsem v Ryana opravdu velkou důvěru, věřila jsem mu víc než sobě a byla si jistá, že nedopustí, aby se mi cokoliv stalo.

„Dnes?“ znělo to jako otázka, ale nebyla to otázka, on byl rozhodnutý, no, to měl už naplánované.

„Kdybych se nezeptala, prostě bys s tím pak začal a já bych se musela přizpůsobit v tu chvíli, že?“ Zvedla jsem nevěřícně obočí, tohle zas bylo něco z toho, co jsem neměla ráda, jak se mnou manipuloval, jak se mu to hodilo a potřeboval.

„Neměl jsem i jistotu, že se mi tu neroztřeseš a neomdlíš, když ti to povím,“ připustil.

„Takže kdybych omdlela, až bys spustil, bylo by to lepší?“ ptala jsem se nevěřícně, ten chlap se mi fakt jen zdál.

„To jsem neřekl, prostě jsem tě nechtěl zbytečně stresovat dopředu, ale když ses zeptala, bylo jasné, že to zvládneš,“ usmál se trochu víc spokojeně, nebo pyšněji to bylo, a dal mi pusu na čelo.

„Neřekla jsem, že to zvládnu,“ upozornila jsem ho, aby se neradoval předčasně.

„Bude to v pořádku, budeš tam se mnou a Marcem a nikdo jiný kromě nás a Ricarda tam nebude, bude to nejbezpečnější, jak to jde,“ sliboval mi. Dívala jsem se mu do očí, byla jsem klidná.

„Já ti věřím,“ řekla jsem upřímně a nehnula ani na vteřinu pohledem, aby viděl, že to myslím vážně.

Spokojeně a líně zvedl jeden koutek úst a pohladil mě po tváři.

„To je moc dobře, principessa.“

Protočila jsem oči, byl zas na výsluní, měla jsem chuť ho trochu skopnout, ale neměla jsem na to sílu ani momentální prostředky, a tak jsem ho nechala, ať si to užije.

„Pane?“ ozval se Marco z místa řidiče.

„Do vily,“ řekl Ryan klidně a díval se na mě. Jen jsem seděla a nějak nereagovala a jen čekala, než mi pomohl vystoupit z auta a vedl mě domem až do pracovny. Marco se nám držel v patách, když jsme vešli do místnosti, prohledali prostor pohledem a pak Ryan kývnul na naši ochranku, byl pryč. Přišla jsem si jako v nějakém filmu.

„Bude to v pořádku,“ promluvil nečekaně, ale tiše Ryan a já se ho lekla. „Ničeho se neboj,“ pokračoval s lehkým úsměvem, ale oči měl napjaté.

Chtěla jsem zůstat v klidu, ale nešlo to, rozhodně ne, když se takhle díval.

Ricardo přišel do kanceláře, v patách měl Marca, ale ten zůstal venku. Usmíval se na nás, vypadal velmi klidně, přešel ke svému stolu a posadil se na mé místo.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se mě. Za tím dřevěným stolem vypadal vtipně, když už neměl oblek, ale obyčejné triko s proužky.

„Třeba nám vysvětlit, proč jsi zaplatil vraha v Americe, aby zabil Olívii.“ Ryan na něj vypálil tu otázku tak rychle a nečekaně, že jsem byla překvapená i já, a to jsem věděla, co má v plánu. Dívala jsem se na Ricarda.

Vypadal ohromeně, ale ne tak, abychom ho dostali, ale tak, že neví, o čem je řeč. Zamračil se a nakrčil nos, jak přemýšlel.

„Asi špatně rozumím anglicky,“ odpověděl o chvíli váhavě.

„Ne, Ricardo, umíš velmi dobře a rozuměl jsi mi. Chceš zabít Olívii, nebo ne?“ odpověděl mu klidně a výhrůžně Ryan, trochu se postavil přede mě jako štít, který mi bránil ve výhledu do místnosti.

„Nevím, proč bych to měl udělat.“

„Protože ona je na rozdíl od tebe dědička,“ nahodil to Ryan jako psovi kost a čekal, kdy se chytí, doufal, stejně jako já, že velmi rychle.

„Je to moje neteř. Nikdy bych jí neublížil, je to moje rodina a my svou rodinu ctíme a držíme spolu,“ vykřikl rozhořčeně Ricardo a postavil za stolem a ruce položil na desku, asi aby bylo vidět, že neútočí na nás.

„Zabil jsi i Lorise,“ útočil stále Ryan a nehodlal polevit. Dveře byly pevně zavřené a před nimi stál Marco, aby sem nikdo nepřišel.

„Ne, to ne, tohle obvinění odmítám, Ryane, zacházíš daleko. Varuju tě, aby sis dával pozor na to, co říkáš v mém domě.“

„Který ti nepatří. Co se stalo?“

„Lorise jsem nezabil, byl to můj starší bratr. Já ho obdivoval.“

„Co jsi mu udělal s autem?“

„Nic, měl jsem jet s ním. Měli jsme projet jeho nové auto, ale volala mi manželka, Lucii měla astmatický záchvat, jel jsem s řidičem do nemocnice a volal Lorisovi po cestě, že nepřijedu. Jel se projet nakonec sám.“

Vykukovala jsem zpoza Ryanových zad na svého strýce. Tohle nebylo hrané, tedy já si to nemyslela, věřila jsem mu vše, co řekl. Věřila jsem mu, že to bylo podle toho, co říkal on.

„Jak to, že našla svou fotku tady v kanceláři?“ zeptal se Ryan. Dělal to dobře, pálil otázky za sebou, aby měl co nejméně času o tom, co říká, přemýšlet.

„Když jste přijeli, viděl jsem ji poprvé od doby, co opustila Itálii. Nevím, kde se to tu vzalo, není to jen moje kancelář, má sem přístup celá rodina, kdykoliv je potřeba.“

„Počkat,“ zastavil ho Ryan a zvedl ruce, aby tím gestem podpořil to, co řekl. „Měl jsi být v tom autě taky?“ zeptal se znovu Ricarda.

„Jistě, že jsem s ním měl jet, vždy jsem s ním projížděl všechny jeho auta,“ řekl to, jako by to byl nějaký vyhlášený zákon.

„Filippo,“ zavrčel jméno mého druhého strýce. Rychle se podíval na mě, zda sedím na tom samém místě, kde mě nechal. „Marco,“ vykřikl tak hlasitě, až jsem sebou trhla. Marco nakoukl do místnosti.

„Přiveď Filippa.“ Velmi stručný rozkaz.

Ricardo se na nás díval překvapeně a především na Ryana. Začali spolu mluvit, ale nějak moc jsem nevnímala, byla jsem překvapená z toho, jak se situace obrátila, ztrácela jsem se.

Prudce se rozrazily dveře, obrátili jsme se k nim, ale nebyl v nich Marco a Filippo, jen Filippo sám. Díval se na nás nechápavě do doby, než se ozval křik v italštině, kterému jsem nerozuměla, ale rozzuřených tón jsem postřehla velmi jasně.

Filippo pohnul rukou a vynesl zbraň. Nevěděla jsem, že má zbraň, a asi ani Ryan to nečekal.
Ricardo sáhl pod stůl a vyndal svou pistoli. Jediný neozbrojený v místnosti byl Ryan a Marco nikde nebyl.

Dívala jsem se přímo na Filippa a viděla jeho odhodlaný pohled bez špetky zaváhání. Když rukou s pistolí pohnul mým směrem. Nedokázala jsem se pohnout, jen vykřiknout, když mě prudce něco srazilo k zemi a byl slyšet výstřel a po něm další, ale z jiné strany.

Dívala jsem se do stropu a nemohla se pořádně nadechnout, ležela na mně silná váha. Musela jsem zamrkat, abych místo stropu viděla do Ryanova obličeje, jak se na mě se strachem dívá. Ozval se další výstřel a křik v italštině, následovalo to dusotem bot při běhu. Ryan se lehce nadzvedl a podíval se okolo nás po místnosti, než se opět zaměřil na mě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se rychle, nadzvedl se do sedu a při čekání na mou odpověď si mě prohlížel.

„Jo,“ vydechla jsem a pořád lehce lapala po dechu.

„Co se stalo?“ křičel ve dveřích zadýchaný Marco.

„Spíš, co se ještě stane,“ zavrčel Ryan v odpovědi a už stál na nohou, stihla jsem se posadit, když už mířil z místnosti.

„Zůstaneš s ní, pokud se jí něco stane, zaplatíš za to,“ vykřikl a běžel pryč. Pokoušela jsem se co nejrychleji dostat na nohy, ale nešlo to tak snadno.

„Slečno?“ ozval se Marco.

„Je to Filippo, přišel sám a střílel,“ vydechla jsem a dívala se okolo sebe po místnosti, kde nikdo nebyl. Vydala jsem se z místnosti a zula si ty hrozné boty, co mě tlačily a měla jsem jich už plné zuby dneska. Ve dveřích mi cestu zatarasila velká paže, podívala jsem se po jejím vlastníkovi.

„Musíte zůstat v bezpečí,“ řekl to velmi vážně.

„Potřebuju vědět, co se děje,“ ohradila jsem se.

„Musím vás chránit.“

„Chci tam, nebudu tu čekat,“ nehodlala jsem se vzdát jakékoliv možnosti vědět, co se tam děje, protože šlo o můj život, o moji rodinu, šlo o mě.

„Slečno, opravdu ne,“ nedal se přesvědčit. Předpokládal, že jsem v šoku, a tak mimo formu, to jsem si myslela taky, než řekl tuhle poslední větu a najednou se mi konečně v těle nahromadil adrenalin a cítila jsem se silná a nebojácná, což nebylo zrovna v tuhle chvíli něco, co by on nebo Ryan ocenili. Podívala jsem se na něj a pak se prostě prudce podvlíkla pod jeho rukou skrz dveře a rozeběhla se po dlaždicích na chodbě.

„Slečno!“ křičel za mnou. Bylo slyšet, jak mi bosé nohy pleskají o dlaždice při rychlém běhu. Nevěděla jsem, kam běželi oni, ale tak nějak jsem věděla, že nemůžu nic zkazit, když poběžím do přijímací haly. Zloději vždy utíkali pryč, podle všech filmů, co jsem kdy viděla. Slyšela jsem za sebou Marca, jak běží, a sama jsem byla překvapená, že mě ještě nechytil. A taky jsem byla udivená, že jsem nikoho ještě při cestě nepotkala, nikoho z ochranky mého strýce Ricarda, střelba musela být slyšet dostatečně, když to byl velký dům.

Moje obavy o tom, jak tady funguje ochranka se rozplynuly, když jsem začala sbíhat schody ke vstupní hale, která byla plná lidí. Viděla jsem i Ricarda. Jen co jsem se objevila ve výhledu, většina z nich se na mě podívala a zkoumala moje pohyby, jen strýc si mě ještě nevšiml.

„Zajistěte dům, aby se nemohl Filippo vrátit. Dva jeli za nimi, připravte mi auto, vydáme se tam taky,“ rozhazoval rozkazy všude okolo sebe a mával v rychlé gestikulaci rukama. „Chci vědět, co se děje!“

Seběhla jsem schody, všichni se na mě jen dívali, ani jeden se nepohnul nebo se mě nepokoušel zastavit, tahle ochranka se mi líbila, jen se na mě překvapeně dívali a na mého bodyguarda v zádech, který běžel a pokoušel se mě zastavit.

„Slečno!“ křikl na mě a už jsem věděla, byl těsně za mnou. V tu chvíli se na nás otočil Ricardo a překvapeně si mě prohlížel, jak pospíchám jeho směrem, stál taky ve dveřích z domu, nevěděla jsem, co se děje, neviděla jsem Ryana a byla jsem vyděšená.

„Olívie, běž do pokoje,“ zvolal na mě Ricardo. Ale já umanutě pokračovala dolů po schodech až k němu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho umanutě a už mě za ruku chytil Marco a zastavil mě na místě. Zle jsem se na něj podívala, ale jeho rozzuřenému pohledu jsem se nemohla ani pokoušet vyrovnat, vlastně vůbec soupeřit s ním byla hloupost.

„Olívie, vrať se nahoru!“ Jediná odpověď, které se mi dostalo.

„Ne,“ vykřikla jsem, až to vypadalo, že jsem je vyděsila, zvláštní, a to tu před chvíli Ricardo křičel jak na lesy. „Jsem v cizí zemi, jsem tu teď sama a jediná osoba, které věřím, tady není. Kde je Ryan?“ položila jsem tu nejdůležitější otázku a stále se přetahovala s Marcem o mou paži, vítězil on.

„Filippo utekl, venku bylo auto, kterým ujel, a Ryan ho hloupě sám pronásleduje v dalším autě, už jsem poslal své lidi, aby zjistili, co se děje, víc toho nevím,“ odpověděl mi klidně a pak se podíval na Marca a kývnul hlavou směrem ke schodišti.

Marco silněji stiskl moji paži, ne tak aby to bolelo, ale abych se mu nemohla vysmeknout a zase utíkat. Přesně to jsem měla v plánu a on to moc dobře věděl. Nechala jsem se vést do schodů a dívala se pod nohy.

„Můžu po tobě něco chtít?“ zeptala jsem se tiše.

„Jistě, slečno,“ odpověděl pohotově Marco, byl patrný podtón obezřetnosti.

„Nechci být schovaná, chci vědět, co se děje.“

„To opakujete celou dobu, slečno. Také nejdeme do vašeho pokoje,“ odpověděl tiše a vedl mě ke dveřím, kde jsem nikdy nebyla, tedy nikdy teď, co jsem tu byla. Když otevřel dveře, pochopila jsem, tohle bylo schodiště pro služebnictvo. Ohromeně jsem se na Marca podívala.

„Rozkazy, které mohu poslechnout, jdou jen od pana Rigonat.“ Vedl mě dolů po schodišti až do garáže. „Dostal jsem zprávu s rozkazem,“ dodal ještě, abych pochopila, když mi otevřel dveře auta, které tady celou dobu řídil. Div jsem do sedadla spolujezdce naskočila, jak jsem nechtěla zdržovat poté, co Marco řekl.

Nastartoval auto a nechal otevřít vrata garáže, než zařadil a vyjel pryč. Už neřekl ani slovo, dívala jsem se, kam jedeme, byla to cesta do města, kterou jsme jezdili pokaždé. Ani jsem si nebyla vědoma toho, že by existovala nějaká další cesta do domu. Nervózně jsem si poklepávala rukama do nohou a dívala se okolo sebe a čekala, zda promluví, ale nic. Podívala jsem se dozadu auta a všimla si mých bot, byly to náhradní boty, které jsem si ráno vzala s sebou, ovšem, že jsem tolik dopředu nepřemýšlela a jako náhradní boty si vzala opět na podpatku, naštěstí byly o dost menší a boty byly celkově pohodlnější. Natáhla jsem se pro ně a obula si je, nevěděla jsem, zda nebudu potřebovat někde jít mezi lidmi a bez bot by si mě všimli hned.

Vzhlédla jsem opět na silnici před námi a zahlédla silný černý kouř vznášející se k nebi. Zajíkla jsem se a přikryla si pusu rukama, abych nevykřikla, to nebylo dobré znamení, rychlým pohledem jsem zkontrolovala, jak rychle Marco jede, přišlo mi to strašně pomalé, proto jsem nevěřila tachometru, který ukazoval něco přes sto padesát kilometrů za hodinu, a rychle se zvedala.

Byli jsme daleko od vily a daleko od města, někde na půl cesty, kde nebyl nikdo. A já se dívala, jak se černý kouř zvětšoval, jak jsme se blížili. Marco zastavil v zatáčce, tam bylo to auto. Zadržela jsem dech a začala se co nejrychleji dostávat z auta. Nahmatala jsem kliku a skoro vypadla z auta, nemohla jsem od toho hořícího auta odtrhnout oči. Pevně jsem se držela dveří, dokud to šlo, protože jsem klopýtala a nebyla si jistá, že se udržím na nohou do chvíle, než jsem to uviděla.

Rozeběhla se rovnou k hořícímu autu a k siluetě, která tam stála. Slyšel mě, podpatky cvakaly o asfalt silnice. Otočil se na mě a já mu vběhla přímo do náruče. Zaplavil mě známý pocit úlevy a bezpečí, jako pokaždé, když jsem se ocitla u Ryana v náručí.

„Už je po všem,“ vydechl mi do vlasů. Lapala jsem po dechu proti jeho košili. Třel mi záda, zatímco jsem zklidnila svůj dech. „Připravil na nás past, bohužel při útěku na to zapomněl,“ řekl Ryan tiše na vysvětlenou. Takže se vlastně nestalo nic, u čeho byl Ryan ohrožen na životě, to mi pomohlo, abych mohla pořádně dýchat a potlačila slzy, které se mi tlačily do očí.

Vykoukla jsem zpoza Ryanovy paže na auto, které se pokoušeli uhasit. Bylo po všem. Věděla jsem, že nikdy už nebudu v úplném bezpečí, jak jsem si ještě před dvěma měsíci myslela. Ale bude to o dost bezpečnější než předtím. Při pohledu na auto v příkopu, které hořelo na osamocené silnici od našeho domu k městu, bylo to tak podobné jako ty fotky v novinách o nehodě otce, mě donutilo konečně věřit na něco, jako byla karma.

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla pohled přímo do syté zeleně Ryanových očí. Lehce jsem se na něj usmála, oplatil mi to stejně a pohladil mě palcem po tváři.

„Ano, vezmu si tě,“ vydechla jsem to a konečně to přiznala nahlas, asi za to mohl ten šok z toho, co se tu dělo. Usmál se ještě kouzelněji než předtím, věděl, že to už bude dobré. Jen my dva a banda mafiánů v našem okolí.

EPILOG

Dívala jsem se mu do těch sytě zelených hlubin, když mi něco došlo.

„Ty šaty,“ vydechla jsem.

„Jaké šaty?“ nechápal a nakrčil čelo.

„Šatičky,“ dodala jsem. „Ty zelené, jak o nich všichni mluvíte,“ upřesnila jsem, hned zbystřil.

„Nedal mi je táta. Byly od tebe. Tvoje máma tě postrčila ke mně a ty ses na ni zamračil a pak jsi zčervenal a podal mi tu obrovskou krabici jako horké zboží. Skoro jsem ji nestačila chytit. V té krabici byly ty krásné princeznovské šatičky v sytě zelené barvě, stejné jako mají tvoje oči. Proto jsem je nechtěla sundat. Hádala jsem se každý večer s mámou, že v nich budu i spát.“

Proběhnul mnou zvláštní pocit, když jsem si vzpomněla na něco takového. Druhá opravdová vzpomínka na Ryana. Zároveň mnou proběhl i jiný pocit. Měla jsem ho ráda už jako dítě a teď tu stál přede mnou ve smokingu a na ruce měl zlatý kroužek, který hrdě ukazoval, že je můj. Když jsem ho už připustila i v přítomnosti do svého srdce.

Spokojeně jsem vypískla. Začalo mi to konečně všechno docházet. Nikdy jsem mu nemohla utéct, když nás spojovalo to kouzlo už od mého dětství. Skočila jsem mu kolem krku a tiskla se na něj. Tiše se zasmál přímo u mého ucha a zatočil se se mnou na parketu dokola.

KONEC

Chtěla bych poděkovat všem, kdo tuto povídku dočetli do konce. Vím, že se její zveřejňování vleklo, ale pomoc s korekcí se protahovala déle, než jsem čekala a pak se to vše okolo táhlo.

Toto je asi na delší dobu moje poslední povídku, vzhledem k času, kdy to tak dlouho trvá a sama to nemám ráda.

Mějte se krásně! 

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 23. kapitola + Epilog: