OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 12. kapitola

04.05.2018 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 664×

Nespokojeně jsem se vrtěla a dívala se přitom do otevřené lednice. V sukni a triku jsem si tu připadala strašně odhalená. Natáhla jsem se po jogurtu, tekutá strava bude asi to jediné, co dokážu teď ráno pozřít. Šla jsem se posadit do obývacího pokoje, který tvořil velký střed bytu, ať jste chtěli kamkoliv. Usadila jsem se na velké kožené rohové sedačce a pokoušela se vypadat neviditelně, přestože Ryan stále ještě spal.

V jídelním koutě jsem uviděla zbytky po včerejší večeři a zase se zachvěla. Nechtěla jsem a ani jsem neměla v plánu si to vyčítat. Byla to prostě jedna noc, kdy jsem se s ním vyspala, přítele jsem neměla, takže nebyl žádný problém, a asi jsem to i potřebovala, protože jsem se celé ráno cítila líp, přestože jsem věděla, jaký rozhovor mě s ním ještě čeká. Líbilo se mi to, ale udělat jsem to neměla, kvůli tomu, co se mezi námi dělo, ale stalo se a jinak to nešlo. Chtěla jsem se jako první vypařit, ale pak mi došlo, že by to bylo zbytečné a on by za mnou přišel, a tak jsem zůstala. Byla sobota, nebylo kam pospíchat, a když si promluvíme z očí do očí, bude to víc účinné, než utíkání.

Přepínala jsem kanály na jeho obrovské televizi, když jsem ho ucítila. Bylo to takový pocit, který mě přinutil zbystřit, a celá jsem se zachvěla a chvíli nato se objevil v mém zorném poli. Měl na sobě volné šedé tepláky a černé triko, úsměv od ucha k uchu mu zdobil tvář a posadil se vedle mě.

„Dobré ráno,“ zacvrlikal a naklonil se ke mně blíž, v obraně jsem se naopak odklonila. Našpulil pusu, ale jinak na to nereagoval.

„Bylo i hezčí,“ připustila jsem bez sebemenších výčitek. Tak teď se už zamračil.

„Děje se něco?“ ověřoval si, muselo mu dojít, že se opravdu něco děje.

„Jen… měli bychom si promluvit,“ připustila jsem odhodlaně a vypnula televizi, aby nám nedělala kulisu a možnost rozptýlení od rozhovoru.

„Je to nutné?“ zkoušel to nespokojeně.

„Je,“ vybafla jsem to na něj odhodlaně. „Nemysli si, že se něco změnilo,“ dodala jsem stále ještě odhodlaným pevným tónem a dívala se na něj.

„Fakt? Já myslím, že jo,“ rychle se mu podařilo přejít do protiútoku.

„Nezměnilo,“ stála jsem si na svém. Nadzvedl obočí a podíval se na mě jako na hlupáka a přitom rozhodil rukama, jako by to nebylo jasné, že jsem v jeho bytě a dnes jsem spala v jeho posteli. Nespokojeně jsem mlaskla. „To, že jsem se s tebou vyspala, nemění nic na situaci. Prostě se to stalo, ale nepomohlo to k ničemu. Pořád tě nemám ráda a pořád se mi hnusí to, jak jsem byla prodaná v dětství, a s tím nic nenaděláš,“ pokoušela jsem se mu to vysvětlit, když to evidentně nechápal.

„Takže… jestli to správně chápu, vyspala ses se mnou, ale vlastně mě stále nemůžeš vystát a nechceš si mě vzít,“ shrnul to. Kývla jsem mu na to a upřímně se usmála, že to pochopil. Možná to s ním přeci jen nebude tak těžké, jak jsem si myslela, a nějak se dohodneme. Nečekaně mě popadl za nohu a trhl s ní, posunula jsem se na sedačce a nedobrovolně si lehla, hned byl nade mnou a držel mě pod sebou. Do očí jsem se mu dívala z pár centimetrů, civěla jsem na něj s otevřenou pusou. Pohladil mě palcem po spodním rtu a zamyšleně se na něj díval. „Je velmi roztomilé, Olívie, jak si stále myslíš, že máš nějakou jinou možnost,“ řekl a zněl vesele. Zamrkala jsem na něj a hledala svůj hlas.

„Nemůžeš mě nutit,“ vydechla jsem to tiše bez skrývání paniky v hlase. V tuhle chvíli a v téhle pozici jsem neměla rozhodně navrch. Pohladil mě hřbetem ruku po tváři a neustále místo aby mi oplácel pohled, sledoval své vlastní počínání.

„Ne, to nemůžu, ale můžu tě přesvědčit.“ Zavrtěla jsem se pod ním a jeho tělo na mě nalehlo ještě o něco víc, abych neměla žádný prostor. Trochu jsem začínala mít strach z toho, co se bude dít dál.

„O čem?“ zajímala jsem se, i když to byl tanec na velmi tenkém a kluzkém ledu. Byl to mafián, teď jsem si to uvědomovala plně, měl své lidi a způsoby, tak jako to dělali. Sklonil svůj obličej ještě níž tak, že se jeho rty sotva patrně dotýkaly mého ucha, ale jeho dech jsem cítila a zachvěla se.

„O tom, že jsem pro tebe ta nejlepší volba, Olívie,“ pošeptal mi to velké tajemství a pak svými zuby stiskl můj lalůček. Překvapeně jsem vydechla. Rukou, kterou se nepodpíral, mi přejel po pasu a odhrnul mi triko tak, aby se jeho dlouhé prsty mohly dotýkat mé nahé pokožky.

„Ryane!“ chtěla jsem, aby to znělo bojovně a nespokojeně, nepovedlo se to ani v jedné variantě, byl to spíš výdech.

„Jsem tu pro tebe, Olívie, chci se o tebe postarat, tak mi to dovol a nestěžuj to,“ prosil tiše. Vrtěla jsem záporně hlavou. To, že se mi s ním líbilo spát, ještě neznamenalo, že se mi tu líbilo vše okolo, co se dělo kvůli němu. Povzdechl si, když se můj odpor nezmenšoval. „Ono to přijde,“ sliboval, ale nevím, jestli jemu, nebo mně, a nevěřila jsem mu to, uměla jsem být tvrdohlavá víc, než by si mohl myslet. Myšlenky na tvrdohlavost jsem ale hodila za hlavu, teď jsem se věnovala něčemu úplně jinému, u čeho se špatně přemýšlelo, zvláště v jeho přítomnosti.

ŁŁŁ

Jak jsem hned dopoledne zjistila, Ryan nemohl pochopit, že i když jsem se s ním dobrovolně dvakrát vyspala, ještě to není normální a my nemáme vztah. Ne, do jeho hlavy mu to nedošlo, něco tomu bránilo. Takže jsem teď seděla na předním sedadle jeho nového auta a mračila se tak, že protijedoucí řidiči se museli občas opravdu bát.

„Kde máš vůbec BMW?“ zajímala jsem se, abych vypustila trochu páry. Nechtěla jsem být hnusná, i když jsem k tomu měla dobře našlápnuto.

„Pryč. Bylo koupeno jen kvůli jisté záležitosti,“ odkašlal si. „Mercedes je lepší a tenhle je speciální. Je jich jen pět na světě,“ dodal spokojeněji, že má speciální hračku, a mrknul na mě. Protočila jsem oči, tak to byl teda trhák, měl ses čím chlubit, ještě abys ho nenabořil jako to černé BMW.

„Hale, tímhle na mě neuděláš dojem,“ zabručela jsem. Uhladila jsem si sukni ze včerejška a byla naštvaná, nebyl ochotný mě ani vzít ke mně domů, abych se převlíkla, asi tušil, že bych prostě zdrhla. Nechtěla jsem k jeho rodičům na návštěvu, byli to cizí lidé, které jsem nikdy neviděla, a já s Ryanem ani nechodila. Měli jsem jen sex, nic víc, a on se mě pokouší ukecat do svatby, kterou nechci, takhle bych to řekla, že je. Představovaní rodičům je něco, co sem nepatří.

„Olie, oni tě chtějí poznat,“ prozradil mi upřímně.

„Ale já ne. Jsou to cizí lidé a já… ještě stále s tebou nesouhlasím,“ dodala jsem rázně, aby mu to došlo.

„Oni tě ale znají jako malou, chtějí tě vidět znovu,“ odporoval mi. Zamračila jsem se a založila si ruce.

„Ale já si je nepamatuju a nemyslím, že je nejlepší chvíle na nějaké představování,“ stála jsem si prostě za svým, nemá šanci a tečka.

„Slibuju, že po obědě tě hned odvezu domů,“ dodal jako úplatek. Chvíli jsem ještě koukala jen před sebe, ale pak jsem vydechla, nebyla jiná šance a vidina mého pokoje byla pěkná. A cesta až k jejich vile za městem pokračovala velmi tiše. Ohromeně jsem zírala na ten dům, jak to nazval Ryan, ve skutečnosti to bylo obrovské, jako několik domů v italském starém stylu. Velká kovaná brána s kamerou. Připadala jsem si jako v nějakém filmu nebo tak nějak. A několik chlápků v obleku, jak pobíhalo okolo baráku, mi nepomáhalo. „Jich se neboj, jsou tu pro naše bezpečí,“ vysvětlil mi Ryan tiše, když mi pomáhal vystoupit z jeho auta. Tiše jsem přikývla a dívala se jen na špičky svých bot. Já si prostě z nějakého důvodu díky nim nepřipadala bezpečně.

Dovedl mě vchodovými dveřmi do haly s obrovským schodištěm. To jsem viděla doteď jen ve filmech, ale tady v tom domě by to ani jinak být nemohlo. Dům opravdu bohatých a vlivných lidí. Dokonce před schodištěm nechyběl ani malý kulatý stoleček s kyticí. Sakra, tohle je jiná liga.

Ryan se nezastavoval, abych si to prohlédla, a vedl mě rovnou na pravou stranu otevřenou stěnou do obývacího pokoje, kam jsem musela sejít dva malinké schůdky, tohle musí být děsně nepraktické, když se někdo opije.

Pokud chtěl docílit toho, abych na těch podpatcích začala utíkat co nejdál, celkem se mu to dařilo. Před námi se rozprostřel velký prostor. Kožené sedačky do rohu, dvě naproti sobě a mezi nimi masivní dubový konferenční stolek. Krb obložený klasickou dřevěnou římsou natřenou na bílo a na stěně nad ním viselo zrcadlo v silném rámu. Chlupatý koberec na dřevěné podlaze a několik stojících lamp v rozích pokoje. Dvě velká francouzská okna vedoucí na zahradu. Připadala jsem si nepatřičně, a to bylo ještě slabé slovo.

„Olívie!“ vykřikla neznámá blond žena, než jsem se vůbec stihla zorientovat, a hrnula se ke mně, aby mě objala. Vytřeštila jsem oči a dívala se na Ryana, který vypadal klidně a spokojeně. „Tak dlouho jsem tě neviděla. Vypadáš krásně. Vyrostla z tebe krásná žena,“ pochvalovala mě a odtáhla se na délku paží, aby si mě mohla ještě víc prohlédnout detailně. „Naposledy, když jsem tě viděla, měla jsi ty zelené šaty,“ vydechla dojatě nad tou vzpomínkou. Už zase ty šaty, to je asi to jediné, co si pamatují.

„Megan,“ napomenul ženu mužský autoritativní hlas. Otočila jsem se za ním. Přicházel v dokonalém, přesně padnoucím, obleku. Nebyl vyšší než já. Oválný obličej, který vypadal ale velmi dobrácky oproti tomu, co byl zač, krátké, vlnící se tmavé vlasy, které byly už prorostlé šedinou, stejně tak i vousy, které si pěstoval do bradky. Zavalitý obličej i postava. On mi byl jako jediný povědomý. Jeho obličej jsem viděla jako malá, a tím jsem si byla jistá. Konečně jsem měla něco krom těch zelených šatů a toho, co říkala moje máma a Ryan. „Olívie. Je z tebe krásná dáma. Asi si mě už nepamatuješ…“ usmál se a napřáhl ke mně ruku.

„Strýček Miro,“ vydechla jsem a usmála se na něj. Obličejem mu proletěl spokojený úsměv.

„Přeci jen si něco pamatuješ,“ podotkl a podíval se po svém synovi.

„Jen útržky, byla jsem moc malá, když jste byli u nás. Pamatuju si až život tady v Chicagu,“ řekla jsem na rovinu tak, jak to bylo. Ale to, že jsem ho poznala, nepotěšilo evidentně jen jeho, ale i mě samotnou, připadala jsem si najednou trošičku jistější než doteď.

„Bylo ti pět a Ryanovi jedenáct,“ připustil. Předtím mě netrápila nevědomost mé minulosti, ale teď se to jevilo jako celkem dost velký problém a překážka. Budu muset zapátrat.

„Jídlo je hotové, půjdeme se najíst,“ rozhodla paní Rigonat a nikdo nevypadal, že by měl chuť odporovat.

Jídelna byla samostatná místnost s obrovským tmavohnědým dubovým stolem a šesti židlemi stejně daleko od sebe. Nenápadně jsem se štípla do ruky, zda tohle není jen nějaký bláznivý sen, co si moje hlava vymyslela, ale ne, sakra, bolelo to víc než, jsem čekala, tohle se dělo. Posadila jsem se tam, kam mě Ryan navedl, k boku stolu, kupodivu však sama a on sám se posadil vedle mě. V čelech stolu byli jeho rodiče.

„Osobně nemám předkrmy ráda, tak jsem to zkrátila jen na polévku a hlavní chod s dezertem, doufám, že ti to nevadí, Olívie,“ usmála se na mě Ryanova matka.

„Rozhodně ne,“ oplatila jsem jí úsměv trochu vděčná, že to urychlí a nebudu muset jíst něco speciálního, popravdě jsem na jídla venku mimo dům nebyla moc zvyklá a takhle honosná. Zahlédla jsem koutkem oka, jak se Ryan stále usmívá, vlastně do doby, co jsme vešli, jeho úsměv nepohasl ani na minutu. Jeho úsměv se mi líbil, ale zakazovala jsem si to připouštět, protože on byl nebezpečný, stačí chvíle nepozornosti a je všechno jinak a já budu ztracená, a to jsem nechtěla. Máma ze mě vždy vychovávala samostatnou osobu, sebevědomou, a přeci se kvůli jeho pěknému úsměvu a skvělému sexu nestanu bezduchou panenkou mafiánského bose v Chicagu, to jsem rozhodně neměla v životních cílech.

„Jak se daří matce a sestře?“ zeptal se mě pan Rigonat během podávání polévky. Otočila jsem tedy hlavu jeho směrem.

„Obě se mají dobře, děkuju za optání. Silvie právě zvažuje, jakou vysokou školu by chtěla, a máma… je spokojená, jak to všechno jde... tedy byla do minulého měsíce,“ připustila jsem upřímně. No, přeci si nebudu dávat zámek na hubu, ne? On v tom taky jel a víc, než ten, co seděl po mé pravici.

„Je pravda, že Hannah mě nikdy neměla ráda,“ řekl zcela upřímně. Nadzvedla jsem obočí, tak na to, jak celý život tvrdila, jak jsem celý táta, se i její geny ve mně nezapřou s tou láskou k Rigonat rodině.

„Asi k tomu má pádný důvod,“ odtušila jsem a stále se na něj dívala. Jeden koutek rtů se mu zdvihl výš a v tuhle chvíli mi tak moc připomínal Ryana.

„Záleží na úhlu pohledu, Olívie. Ti, co jsou zasvěcení a vědí, budou stát na mé straně, ti, co vědí jen povrchně, co se děje, budou na její,“ mluvil v hádankách a nepřímo, tohle synáček taky podědil.

„Bohužel můj úhel pohledu je nepřesný, protože se mi nedostávají informace, takže jsem zcela na její straně,“ prohodila jsem a ochutnala polévku, dýňová a nejlepší, jakou jsem kdy měla. Neušel mi ani ten pohled Mira na jeho syna.

„To se určitě brzy změní, Olívie. Jen na mou obhajobu, nekonal jsem tak sám a tvůj otec mě prosil o to, abych se o tebe, tvou matku a sestru postaral. Celou dobu, co jste v Chicagu, vím o vás skoro vše. Věděl jsem, jak si vedeš ve školách, a vím, jak si vede Silvia. Hlídám vás a starám se.“ Po zádech mi při jeho slovech přeběhl mráz, byla jsem odmala hlídaná proto, abych tu dnes seděla. Přišlo mi to šílené.

„Zní to dost děsivě,“ neopustila jsem si to říct nahlas, aby pochopili oba dva, že mě děsí čím dál tím víc.

„Nepamatuješ si to, ale žila jsi takhle už v Itálii, kde jsi byla pod dohledem svého otce. Prostě to v našich rodinách tak je,“ uzavřel to. Byla jsem v tomhle domě jediná, komu to přišlo nepřirozené, ale nemohla proti tomu nic dělat. Byla jsem ve zlaté kleci, momentálně i doslova.

Zbytek oběda probíhal spíše potichu, nebo se Ryanova matka zdvořilostně zajímala na mou práci a podobné věci a já jí to ve stejně přátelské duchu oplácela. Při cestě domů jsem v autě tiše přemýšlela, jak si moje matka mohla vzít muže, jako byl můj otec, a stejně tak, jak si tak úžasně hodná osoba, jako Ryanova matka, mohla vzít jeho otce.

„Chtěl bych tě zítra vidět,“ prohodil do ticha auta dva bloky od mého bydliště.

„Já nevím,“ vykrucovala jsem se. Dnešek byl sám o sobě prostě moc jiný, potřebovala jsem nějakou chvíli pro sebe, abych o tom přemýšlela. „Chci být sama.“

„Dobře,“ zněl konečný verdikt a já byla ráda. Zítra se budu vzpamatovávat z toho, co se dělo, a budu muset dokázat Mie, že jsem naživu, a vlastně vymyslet výmluvu, proč jsem nedorazila do baru.

Naklonil se ke mně, asi chtěl polibek na dobrou noc. Otočila jsem se od něj a vystoupila, nepokoušel se mě zadržet, tak jsem mu připočítala body k dobru.

„Dobrou noc,“ rozloučila jsem se, i když tak pozdě ještě nebylo, a vydala se do domu, kde mě čekala moje postel.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 12. kapitola: