OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nerozhodnutí 1

13.12.2013 (19:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 1683×

NEROZHODNUTÍ A ŠPETKA VERONICI ROTH

1. kapitola

Dnes je den, kdy se rozhodne o zbytku mého života. Škola je odvolaná a mi máme dovoleno se dostavit na později. Dovolili nám se rozloučit, protože spousta dětí, včetně mě, se už nemusí vrátit do svých domovů. Zrovna sedímu stolu a táta ke mně promlouvá. Ovšem jeho slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Vím o čem mluví. Prakticky mi říká, že pokud se mi vlasy zbarví do blond a světlejší barvy, je vše v klidu. A zároveň mi nepřímo naznačuje, že pokud ztmavnou, tak se mnou nechce mít nic společné. Zato matka mlčí a vždy, když se na mě otec nějak oboří, zavrtí se na židli.

Nemůžu vstát ze židle a odejít i když potom teď toužím sebevíc. Bralo by se to jako hřích a ten musí být potrestán. Proslov trvá asi hodinu a už mám naprosto přesezený zadek. Potichu se zvedáme a postupně mě objímají. Otec stroze, matka pevně a Mark, můj malý bráška, nejsilněji. Matka mě naposledy upravuje a usmívá se, avšak do očí jí úsměv nevystoupal. A nedivím se jí. Možná přijde o dceru. Zatím co otec? Otec je rád, alespoň se bude moci věnovat plně Markovi. Společně vycházíme z domu.

Posadili nás do zadních řad díky mému příjmení. Ale nám dětem není dovoleno znát přijmení. Do čtvercové místnosti přijdou dva zástupci z řad Čistých a Poskvrněných. Muži. Oba. Jediný rozdíl, je asi ten, že jsou úplně jiní. Muž od Čistých má na sobě bílé kalhoty a šedé triko. Uhlazené blond vlasy a úsměv na tváři. Zatímco muž z druhé skupiny má černé oblečení a koženou bundu. Je mnohem míň upravený, a na tváři má chladný pohled. A to nemluvím o vlasech.

Je nás tady kolem stovky čerstvě sedmnáctiletých. Vím co mě čeká. Jakmile na mě dojde řada, musím odejít do jedněch dveří  hned naproti mně, na které teď civím. Matka mě drží za ruku. Mne mi palcem po hřbetu pěsti. Ale já jsem schopná vnímat jen ty dveře. Co se stane, když mi vlasy zbělají? Budu schopná žít život jako do teď? Budu mít za manžela nějakého blond maníka, kterej mě na veřejnosti ani nechytne za ruku, protože se to nehodí? A nebo naopak budu mít šanci zažít něco víc? Něco jako... dobrodružství?

Čas pod mými myšlenkami ubíhá rychle. Dívka vedle mě se zvedá a já si nemůžu nevšimnout, jak se třepe. Má na sobě bílé šaty. Je z mé části, ale vlastně už to za chvíli ani moje část být nemusí.

Dveře se otevřou jako signál, že může vejít další. Ohlédnu se přes matku k volným místům přede mnou a vedle mě. Matka mi stiskne a vzápětí pustí ruku. Zvedám se a procházím kolem prázdných židlí. Naposledy se otočím a to už moje rodina odchází zadními dveřmi. Odhodlaně si promnu prsty a vkročím dovnitř. Zahalí mě bílé světlo a chvíli mi trvá než se rozkoukám. Dopadne na mě těžké ruce. Prudce se otočím.

„Vítej Sofie," usměje se na mě postarší žena a bílými vlasy, podbarvenýmé černou. Nebo možná nejsou nabarvené. Hned mi projede hlavou, že tohle je hlavní Velitelka. Něco jako prezidentka, ale toto oslovení se u nás nepoužívá. „Teď tě podrobíme rozhodnutí, které odhalí tvoji pravou podstatu. Na to bude dohlížet Velitel Link," pokyne hlavou k blond chlápkovi. Kývne na mě vesele a usměje se. „A Velitel Sax," pokyne mi hlavou, až se mu černé vlasy zalesknou. Přepadne mě závrať. „A samozřejmě já. Jsem hlavní Velitelka Mascowawová," položí mi ruku na záda a donutí mě udělat krok vpřed. „Posaď se a zakloň hlavu," podívám se na křeslo, které vypadá jako u kadeřníka když mi myje vlasy. Zpanikařím. Nechci se podrobit rozhodnutí. Nechci opustit rodinu. Velitelka mě doslova dokope k židli. Dva Ochránci ve vestách a s pistolemi u pasu mě drží v šachu. Proč se mnou tak jednají? A proč tady vlastně jsou? Nějakej ochranej doprovod Velitelky? Nebo snad dozor na nás? Ale proč?

„Nemusíš se bát, jen to píchne," přistoupí ke mně žena s čistě bílými vlasy. Může jí být něco přes čtyřicet. Zakloním hlavu. „Natoč se prosím trochu na bok." Udělám o co mě žena poprosí. Vyndá mi vlasy z culíku a rozprostře je ve vodě.

„Proč ta voda?" Normálně by mi přišlo neslušné se ptát, ale jsem tak nervózní, že je mi to vlatně jedno.

„Jenom zrychluje Felis," usměje se. Vím to, protože to slyším v jejím hlase, ale jinak na ni nevidím. „To je to, co ti teď píchnu." Zvednu zrak. Zrcadlo, které je zavěšené na stropě a poskytne mi pohled na své bílé vlasy, které jsou chemicky upravené, kvůli tomu, abych zapadla do Čistoty. Nikdy jsem svoje pravé vlasy neviděla a ani zřejmě neuvidím. Protože i teď mi vlasy něco pozmění. Už to nebude nějaký přípravek, nýbrž moje pravá podstata. To ona rozhodne, jakou barvu ponesou mé vlasy.

Lékařka mi potře krk protiinfekčním polštářkem. Nadechnu se a do krku mi zajede jehla. Ucítím tlak. Pak když žena zmáčkne píst a do mě začne proudit bílá tekutina, na chvíli mě úplně paralizuje bolest. Otevřu ústa a snažím se ze sebe vydat skřek, ale místo toho naprázdno lapám po vzduchu. Přestane to. Zničeho nic. Zakloním se zase na rovno a zatřepu se bolestí. Zadívám se do svých vlastních očí. Syknu bolestí, když ucítím tekutinu ve své hlavě, ale pak už nic necítím. Kromě úlevy a... změny. Cítím změnu. Já se měním. I když tupě zírám do svých očí, nemůžu si nevšimnout, jak mi od kořínku začne rašit tmavá barva. V ten stejný moment moje dosavadní barva ustupuje a zůstává ve vodě. Zatnu zuby a teď už se plně dívám na tmavě hnědou barvu, kterou mám už dobré tři centimetry od hlavy. Mám chuť řvát. Trhat si ty vlasy, nenechat je, aby skončily tmavé. Zradily mě. Zírám na hnědé vlasy. Teď už obarvené celé.

Muži povolí a dovnitř přijdou nějaké ženy, které ani nevnímám, a suší mi vlasy. Jsem jako v bublině. Pár lidí mi blahopřeje a já nechápu k čemu. Slyším, ale neslyším. Hlavou se mi promítají obrázky mé rodiny, která čeká u vchodu do Čistoty a vyhlíží svoji dceru. Místo toho budu v černé díře zírat na vítající se rodiny. A já tam budu sama. Sama... nenechám to slovo ani doznít a už se zvedám na nohy. Přes rameno mi spadne hnědý pruh. Chytnu ho do ruky.

„Máš štěstí, málo kdo má hnědou," vzhlédnu na muže... totiž Velitele Linka. Usmívá se, ale v očích vidím děs. Čekal, že zůstanu. Né moc dětí z Čistoty přestoupí. Ze stovky jich většinou bývá maximálně pět. Neusměju se na něj ani nepoděkuji. Nemusím. Od teď už nikdy nemusím pozdravit.

Společně s Velitelem Saxem procházím tmavou chodbou. V místě kde se rozdvojuje, zabočí do prava. Otočím se přes rameno a pohlédnu do té druhé chodby. Mohla jsem jí kráčet. Mohla jsem mít blond vlasy a být šťastná. Ale já bych šťastná nebyla. Není to život pro mě. Ale přišla jsem o rodinu. Najednou nevím co jsem. Jakoby mě někdo vzal a pohřbil a teď musím začínat od znovu. Prudce se otočím, když uslyším zvuky. Hudba? Vždy když jsem se byla podívat na přijmání v Čistotě, hrála tam tichá hudba a každý kdo přišel si podal ruku s váženými představiteli Čistých a ostatní zatleskali. Ale tyhle zvuky jsou jiné. Projede mnou vlna vzrušení.

Objeví se jasné světlo. Ovane mě vzduch a vletí mi do vlasů. Jsem venku. Sax mě najednou opustí. Pohlédnu před sebe. Žádné pódium a spořádaný dav. Tohle je chaos. Spousta a spousta chaosu. Všichni povykují. Křičí jeden přes druhého. Vyjdu ven a sukně se mi nadzvedne. Bílá. Dav utichne. Někdo se zasměje. Zdá se, že jsem první Čistá, která přestoupila. Někdo se zasměje. Ale jinak je ticho.

„Ale no tak?" řeknu nevyváženě a hlavně tiše. Několik lidí se usměje. Pak nějakej kluk zvedne pěst a vykřikne. Všichni se přidají. Všichni jásají a když jdu dál, všichni mi blahopřejí. Jsem jako bílá růže ve stovkách černých. Nějaký muž mě zavede na okraj, kde stojí asi tak dvacet dětí jako já. Ne dětí, ale vybraných. Otočí se. Utichnou. Pak se zasmějí. Zřejmě mě a nějaká dívka vystoupí z hloučku.

„Ahoj," usměje se. Mám šanci si ji prohlédnout. Černé vlasy zastřižené na mikádo. Má krásný obličej a krásnou postavu, jednoduše řečeno je krásná. „Já jsem Nash," usměje se. „Můžeš si vybrat jméno, ale většina si vybere nějakou zkratku. Jsem vlastně Natasha, ale je to dlouhý a blbý, takže jsem Nash," a je ukecaná. Usměju se na ni.

„Tak asi mi říkejte... Sof?"

„Jsi si jistá?" Přikývnu.

„Ano jsem," usměje se ještě víc. A to jsem si myslela, že už to víc nejde.

„Lidi! Představuji vám Sof!" zakřičí do davu. Všichni mě začnou vítat.

„Zdravím," otočím se za hlasem. Předemnou stojí nějaký muž. Má tmavě modré kalhoty a modrou košili. Tmavé vlasy vyčesané. Je pěkný, ale jde z něj respekt.

„Ahoj?" zkusím, ale Nash do mě bouchne loktem. Podívám se na ni a ona zavrtí hlavou. Sklopím pohled. „Pardon," hned se v duchu okřiknu. Říkala jsem si, že už se nikdy neomluvím a je to tady zase. Budu na tom muset zapracovat. Pár lidí za mnou se zasměje. Nechápu.

„Chris," postoupí a podá mi ruku. Přijmu ji. „Jsem tvůj Velitel," zvednu obočí.

„Co?"

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozhodnutí 1: