OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 56. kapitola

08.09.2016 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 715×

Moc jsem nepřemýšlela nad tím, že bych dělala něco jiného než do teď, a to pomocníka Roba. Ale on měl na to jiný názor a pokoušel se mě zlomit na nějakou jinou vlastní činnost. Hájila jsem se focením a dobročinné akce, kterých se musím účastnit, ale ani to mi nepomohlo. Prý je toho málo a nezabaví mě to tak moc.

Rob si chodil dál na své konkurzy a pokoušel se mě nenápadně poňoukat. Nedala jsem se. A pak najednou přišel Nick s nějakou úžasnou rolí, ale pro mě.

Udělal to znovu. Za mými zády mi vyřídil roli a dokopal mě pak už jen na nutný konkurz. Chtěla jsem být uražená, ale ta role byla úžasná.

A ani ne dva dny nato jsem musela odjet do Prahy.

„Přiznej to, aspoň trochu jsem ti chyběla,“ nedala jsem se a pokračovala v našem škádlení.

„Musím o tom dlouze popřemýšlet.“ Promnul si prsty bradu a zadíval se na mě. Doslova mě sjel pohledem od hlavy až ke kolenům, zbytek nemohl vidět. Klečela jsem na sedačce a seděla mu na nohou. Pod tímhle pohledem jsem si někdy připadala moc oblečená, v očích se mu tak zvláštně lesklo, a to jsem na sobě měla jen tílko a kraťasy.

„Jsi hrozný lump,“ nedala jsem se a uraženě si založila ruce na hrudníku. Velmi spokojeně si novou pozici mých rukou prohlížel.

„Dobře, přiznávám, chyběla jsi mi,“ usmál se na mě a dlaněmi na mém pozadí mě popostrčil blíž k němu. Spokojeně jsem se usmála a objala ho.

Týden u našich doma byl zábavný, ale moc dlouhý. Musela jsem tam kvůli pracovním povinnostem pro Avon. Rob zase musel zůstat tady. Jeden týden bez sebe, bylo to zvláštní a já si teď uvědomovala, jak byla doba, kdy jsme se viděli jednou za čas, vzrušující. To, jak se na toho druhého těšíte. Byla jsem rozhodnuta na příští měsíc letět zase sama. Naše přivítaní od doby, kdy jsme se neviděli, klidně i měsíce, se dost změnilo a osobně hodně zalíbilo.

Tiskla jsem se k němu a tváří jako kočka se tulila a otírala tvář o jeho krk a rameno, tam mi překáželo jen triko.

„Tvoje přezdívka je až moc trefná,“ zasmál se potichu a hladil dál po zádech. Nadzvedla jsem hlavu a pohledem ho vybídla, aby pokračoval a vysvětlil mi to.

„Pamatuješ si na moje seznamování s tvým tátou?“ Okamžitě jsem přikývla, na něco takového se zapomenout nedalo. Povalil mě na sedačku a sám se usídlil nad mým tělem. „Říkala jsi, abych tě nikdy před ním neoslovil tvou přezdívkou – protože to znázorňuje mazlící věc. A ty jsi v poslední době moje osobní mazlící věc, plyšáčku,“ zasmál se a pak se ke mně naklonil tak, aby se svou tváří otřel o mou. Cítila jsem lehké škrábání od jeho rašících vousů.

„To sis toho všiml opravdu brzo,“ neodpustila jsem si to.

„Vždycky jsem to věděl, proč myslíš, že jsem ti tak začal říkat?“ Odtáhl svou hlavu a zadíval se mi do očí. Zamračila jsem se na něj. Znovu mě políbil, abych se přestala mračit, a opravdu mu to pomohlo.

Chtěla jsem zůstat doma a válet se, ale byl to jen můj plán a Rob mi to večer překazil.

„Oblekni se, jdeme ven,“ houkl na mě Rob z ložnice. Vydala jsem se za ním nahoru a Bear mi oddaně sekundoval. Oblíkal si akorát tmavě modré tričko a na posteli na něj čekala jedna z oblíbených košil a džinová bunda. Tři vrstvy oblečení – jinak to nebyl on.

„Kam? Tom je ve městě?“ zjišťovala jsem podrobnější informace. Podíval se na mě a udělal kyselý obličej, kterému jsem až tolik nerozuměla.

„Ne, prostě jdeme ven, nudím se,“ pokrčil u toho rameny a navlékl si košili.

„Kam půjdeme?“ vyptávala jsem se dál a přešla ke skříni, kde stále zacláněl, a tak udělal krok stranou.

„Překvapení, miláčku,“ usmál se a mrknul na mě do zrcadla visícího na jedné půlce dveří skříně. Nahlédla jsem dovnitř. Chytil mě za boky a donutil udělat krok zpět k němu, až má záda narazila do jeho hrudníku. Dostala jsem pusu na tvář. „Vezmi si ale něco slušivého,“ dodal a vtiskl mi další polibek tentokrát na krk.

„Určitě jedem na nějakou oslavu, co jsi zapomněl, že jo?“ zjišťovala jsem a vytáhla úzké kalhoty a pěkný svetřík.

„Překvapení.“ Další pusa na tvář a i s naším ocáskem opustil pokoj.

Poslechla jsem a oblekla se normálně, abych náhodou nedělala ostudu. Stejně jsem věřila, že zapomněl na nějakou oslavu. Přesně to na něj sedělo. Vzala jsem si ještě slabou bundu a vydala se za tím plánovačem. Byl už připraven, s úsměvem mě popadl za ruku, dal rychlopusu a odtáhl ven.

Zastavil skoro na druhém konci města u kina. Nadšeně jsem vyskočila z auta a lehce se houpala na chodidlech, než mě za ruku vedl dovnitř koupit lístky.

„Sýrový a colu,“ poručila jsem si občerstvení a už se mi sbíhaly sliny. Chtěla jsem si od něj vzít kyblík s popcornem, ale uhnul s rukou. Zamračila jsem se na něj.

„Až budeš sedět, jinak to zase vysypeš,“ připomněl mi a vydal se do sálu, nedal mi ani tu colu. Mračila jsem se na jeho záda, až mi pohled sklouznul o dost níž, až jsem si skousla spodní ret. Dnes měl jedny z těch kalhot, co mu během chůze obepínaly velmi dobře zadek, to byla podívaná. Rychle jsem zakroutila hlavou a doběhla ho, než by si toho všiml. Netušila jsem ani, co vybral za film, protože mě od pokladny odstrčil.

Opravdu až když jsem bezpečně seděla na svém místě s tím, že nebudu už nic dělat, dostala jsem od něj ten popcorn a já se na něj hladově vrhla. Colu mi ale odmítl půjčit.

„Ne,“ vrtěl hlavou a držel kelímek pevně. Našpulila jsem tedy pusu a natáhla se, abych se mohla napít.

„Co jsi vybral za film?“ zjišťovala jsem, ale odpovědi se mi opět nedostalo.

„Překvapení.“

„Roberte, už mě štveš! Nehraj si na záhadného, teď upíra nehraješ,“ zabručela jsem si pod nosem a založila ruce na hrudi, opřela se zády o opěrku a koukala na bílé plátno, a jak se pomalu schází pár lidí v sále.

„Plyšáčku, přeci by ses na mě nezlobila, vzal jsem tě do kina,“ zamumlal mi u ucha a pohladil po stehně. Švihla jsem k němu pohledem.

„A odmítáš mi říct, co to je za film,“ zabručela jsem. I když jsme byli v sále, pořád měl na hlavě svou kšiltovku a co nejvíc to šlo zaraženou do čela. Lidi si ho ani moc nevšímali. Seděli jsme úplně nahoře, když jsme tu byli první, a většinou sem chodily páry a sedaly si tak, aby byly co nejdál od ostatních.

„Nebruč pořád, méďo.“

„Kam se poděl plyšáček?“ zeptala jsem se ohromeně a trochu dotčeně se zvednutým obočím.

„Netuším, nechal mi tu jen bručouna,“ pohodil rameny. Lehce jsem ho bouchla do ramene a on poznal, že má vyhráno. Zaculil se na mě a popadl za ruku, aby si propletl své prsty s mými.

Sál potemněl a Rob si vytáhl trochu čepici výš, ale nesundal ji. Začaly upoutávky na film a já už zase baštila popcorn, když jsem se u třetí upoutávky zastavila.

„Jdu do kina s přítelem a ve finále ho vidím na plátně,“ zamumlala jsem si, aby to neslyšel. Našpulila jsem pusu a musela uznat, že mu to na té upoutávce víc slušelo, jak měl ty vlasy ostříhané, jak mi ten účes chyběl.

Jako film vybral romantiku. Držel mě za ruku a všímal si dění na plátně. Tedy byly scény, které ho nezaujaly a otáčel se ke mně, většinou ty scény zase zajímaly mou osobu. Jaká dívka by se nekoukla na polonahé chlapy?

Šeptal mi do ucha, že tam ty scény být nemusí, aby to rychle skončilo, že by to rád provozoval taky. Vždy jsem mu naschvál ukázala, aby byl ticho. Na to konto jsem většinou dostala polibek, tak aby odlákal mou pozornost jinam. Ze sálu, jen co skončil film, mě táhl ještě nadšeněji pryč než do toho kina. Jen jsem se usmívala a nechala, čekala jsem dost rychlou cestu domu.

„Tady děláme co?“ nadzvedla jsem překvapeně obočí. Zastavil totiž u jedné z dobrých restaurací. Jen se usmál a vystoupil. Chvíli jsem ho nechápavě pozorovala, než jsem si uvědomila, že tam sedím dlouho a může to blbě vypadat, ale než jsem stihla sáhnut po klice, sám mi otevřel dveře, abych opustila vozidlo.

Vedl mě rovnou a nemylně dovnitř. Hosteska si nás pečlivě prohlédla, ale pak jí v očích proběhlo pochopení, poznala nás. Tedy spíš Roba podle toho, jak se na něj dívala. Byla velmi ochotná a jen co nás usadila, žádala o podpis. Rychle vyhověl, tak, aby konečně šla, a my byli sami. Měli jsme trochu zapadlejší místečko, kam bylo nic moc vidět, a to bylo ideální. Konečně sundal čepici.

Ani tahle večeře nebyla nějak zvláštní od těch ostatních, ale po dlouhé době jsme byli sami venku. Bylo to příjemné. Neustále jsme se na sebe usmívali jako paka a žertovali. Spokojeně napapaná, usměvavá jsem skoro visela na jeho paži a nechala se vést k našemu autu.

Nastoupila jsem si, ale pak mi došlo, že se můj řidič vypařil. Koukala jsem se okolo sebe, až jsem ho našla o kus dál u stánku s kytkami.

Jen co nastoupil, předal mi gerbery s dvěma růžemi. Zvláštně se usmál.

„Děkuju.“ Vzala jsem si je a byla trochu nejistá. Jelo se už konečně domů. Střídavě jsem se koukala z okna ven, na Roba a na ty kytky, co mi dal. Celou cestu jsme mlčeli a v autě hrála jen tichá hudba.

„Tak jo, co jsi provedl?“ zeptala jsem se ho rovnou. Nechápavě nadzvedl obočí. „Nevzal jsi mě do kina ani večeři od doby, kdy nás pronásledovali novináři. Ne že by pak k tomu bylo moc příležitostí, ale i tak. A kytky jsem od tebe dostala jen jednou, a to na usmířenou. Tak se ptám, co jsi udělal?“

„Nic,“ prohodil okamžitě a otevřel dveře do domu. Prošla jsem okolo něj dovnitř a zamířila do kuchyně a přemýšlela, jestli vůbec vlastníme vázu, nakonec jsem jednu přeci jen našla. Vrátila jsem se s ní do obýváku a položila na stolek a pak se pohledem zaměřila, jak se vítal s Bearem.

„Vážně jsem nic neudělal.“ Všiml si mého zkoumavého pohledu. Vypustil psa na zahradu a zavřel za ním.

„Tak mi to vysvětli. Máme tak divný vztah převrácený vzhůru nohama, že je divný, když najednou dostanu kytku.“ Založila jsem si ruce v bok a sledovala, jak se ke mně blíží.

„To bude možná ono,“ připustil s našpulenými rty. Zamračila jsem se a pak jen pozvedla jedno obočí, aby to koukal vysvětlit.

„Všechno to okolo nás. Ani dnes jsem nemohl jít vedle tebe jako normální přítel. Pořád někoho máme za zády, pořád to tajíme. Od doby, co jsme spolu, jsme nikde pořádně sami nebyli. Za celou tu dobu, co se známe, bych mohl říct, že naše jediné normální rande bylo v dobách, kdy mě nikdo neznal a běhali jsme po Londýně nebo Praze, když jsi ještě byla pomalu pískle.“

„Nebyla jsem a nejsem pískle,“ ohradila jsem se hned, než mi došla do centrály další jeho slova a on stál už skoro u mě.

„Normální rande?“ vydechla jsem překvapeně.

„Jo, i když vím, že zrovna se mnou nikdy ukázkový rande nezažiješ s těmi všemi za zády. Chtěl jsem se o to aspoň trochu pokusit a udělat vše, co k tomu patří.“ Drbal se vzadu na krku, jako vždy, když byl nejistý, a koukal se na mě. Chvíli mi trvalo, než mi došla jeho slova. Zase jsem se zamilovala. Sevřel se mi hrudník spokojeností a nutnou potřebou udělat jednu jedinou věc, po které jsem neuvěřitelně rychle zatoužila po jeho slovech.

Rychle jsem překonala ten malý prostor mezi námi a vytáhla se na špičky, tak, abych se mohla vrhnout na jeho rty. Chytla jsem se jeho bundy po stranách, abych se udržela. Nezahálel, chytil mé tváře, abych se nemohla oddálit a trochu sklonil hlavu, abych se tak nenatahovala. Jednou rukou jsem mu sundala kšiltovku, co opravdu překážela, a pak vrátila ruku na její předchozí stanoviště.

Svírala jsem pevně v pěstích jeho džínovou bundu a jasně cítila hrubou strukturu látky, vadila mi, dráždila můj hmat. Byla nadbytečná a já ji v tuhle chvíli nenáviděla, i když se mi na něm většinou líbila, teď ale ne. Přemístila jsem své ruce na jeho hrudník a pokračovala pod bundou a košili k ramenům, usnadnila jsem si práci a sundala rovnou dvě vrstvy, zbývala ještě třetí. Spustil svoje ruce a dal je lehce za záda, aby mi usnadnil práci, zároveň, jak odcházela jeho bunda, začal tlačit proti mému tělu, začala jsem couvat.

Následoval mého příkladu a já ztratila svou bundu po nějakém pátém kroku. Pokračoval dál, jen co jsem narazila na sedačku, na kterou jsem se nečekaným nárazem posadila. Zbavil mě svetříku a sebe trika.

„Takhle to asi většinou po první schůzce nedopadá,“ zamumlal, když se na mě díval, jak tam sedím a čekám. Našpulila jsem pusu a víc zaklonila hlavu, abych mu viděla do obličeje. Přitáhla si ho za poutko u kalhot k sobě.

„S námi to je jinak, sám jsi to říkal. A pokud bych měla počítat všechny naše schůzky a setkání jako rande, máme jich za sebou tolik, že v tomhle silně pokulháváme a je co dohánět.“ Usmála jsem se a zamrkala na něj nahoru. Zatahala jsem za poutko směrem dolů, pochopil a sklonil se ke mně, aby zase na chvíli obšťastnil mé rty, než se posunul jinam. Moje prstíky si vychutnávaly možnost osahávat jeho záda a ramena.

Byla jsem si jistá, že když naše sedačka přežila celou noc bez jediné újmy, nic na světě ji už zlikvidovat nemůže.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 56. kapitola: