OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 44. kapitola



Nepřehlížej To! – 44. kapitolaJá a samota

 

 

 

Srpen 2010

Nepřítomně jsem se převalila na posteli na druhou stranu. A znovu následoval hluboký povzdech. Kde byly časy, kdy jsem chtěla vlastní postel? Najednou mi přišla tak velká a prázdná. Nebylo to ono. Něco tu chybělo a já si to uvědomovala každým dnem víc a víc. Pokoušela jsem se zaplašit tyhle myšlenky celou dobu, co jsem ležela v posteli, a tak jsem se znovu převalila a zavrtěla. Pokoj se mi nelíbil. Moc velký, prostorný a prázdný.

Střelila jsem pohledem k budíku na stolku. Dvě hodiny v noci. Bylo o celé tři minuty víc, než když jsem se koukala naposledy. Dům byl tichý, až strašidelný. Co bych dala za to, kdyby to byl jen hororový film. Naštvaně jsem se posadila na posteli a prohrábla si vlasy. Nevěděla jsem, co dělat, a hlavně jak usnout. Už skoro týden jsem nedokázala v klidu spát, když jsem zůstávala sama v celém tom obrovském domě.

Pomalu jsem scházela schody, opatrně a potichu, ale proč jsem tak činila, když nikdo nebyl doma? Byla jsem tu úplně sama, opuštěná. Chlesey vytáhla Roba zase na nějakou akci. Hlavně že nechce, aby se o nich dozvěděli novináři. Cha, to jí tak budu věřit, když ho pořád tahá ven a tiskne se i ve společnosti na něj. Divila jsem se, že na to ještě nepřišli, jindy tyhle věci věděli ještě dřív, než se staly.

Vytáhla jsem si z ledničky jednu chlazenou colu a pořádně se napila. Švihla jsem pohledem k novinám, co ležely na pultu uprostřed kuchyně, co se používal spíš jako stůl. Titulní obálku nemohl plnit nikdo jiný, než Rob a já. U toho mi srdce spokojeně poskočilo.

Společné nakupování do společné domácnosti.

Před třemi dny jsem donutila, aby šel se mnou na nákup potravin, nechtělo se mu, ale já vyhrála. Ale to bylo tak jediné, z čeho jsem se mohla radovat. Zjistila jsem totiž, že modelky mají až příliš volného času. Takže ta blonďatá nádhera byla věčně doma. Usurpovala si veškerou Robovu pozornost ve dne i v noci a já jako bych tu vůbec nebyla.

Bydlela jsem s nimi v jednom domě, ale jako bych měla svůj vlastní, tak málo jsem ho potkávala a mohla s ním trávit čas.

Odhodila jsem noviny znovu na pult, ale trochu větší silou (razancí), a tak sklouzly až na zem. Žuchly tak rychle na zem, jako začal padat můj a Robův vztah. A to ještě nikdo nevěděl, kolik lidí mělo pravdu o mých citech. Měla jsem chuť zahrabat se pod zem, muselo to přijít až v době, kdy si našel přítelkyni a my spolu vůbec nejsme. Tím to bolelo mnohem víc, když jsem neměla jeho společnost u sebe.

Nechala jsem rozpitou colu na stole a vydala se raději zpět do pokoje. Co jsem měla dělat v tomhle domě, který jsem nenáviděla od prvního pohledu, nebylo to jen proto, že ho vybrala hlavně ona. Rob momentálně nenatáčel, neměla jsem práci ani já. Tom byl v Londýně a Kris taky, kvůli natáčení.

Byla jsem tu dočista sama.

Nikdy dřív mi samota nevadila, jenže teď ano. Po těch letech, kdy jsem byla zvyklá na Robovu přítomnost a neustále plány s ním. A najednou nic.

Posadila jsem se na postel a nepřítomně zírala ven. Nedokázala jsem usnout, na to byla moje hlava moc zaneprázdněná vším okolo a řešením této fatální situace. Nejhorší bylo asi to vědomí, že on by si mě nevšimnul, ani kdybych před ním tančila nahá. Byla jsem pro něj pořád jen ta mladší kamarádka. Bolestně jsem stiskla čelist a zavřela oči.

Láska není slepá, je retardovaná, tomuhle jsem začala v poslední době věřit.

Prudké světlo venku mě vytrhlo z mých úvah o lásce. Přijeli domů. Přesto to pro mě nic neřešilo. Lehla jsem si na postel a zavrtala se do peřiny jako malé dítě, co se schovává před celým světem. Chtěla jsem se schovat před ním a tím, co jsem cítila.

„Konečně doma,“ slyšela jsem tu nánu až do postele. Nikdy na mě nebrala ohled a vždy se jen divila, když jsem se trochu ozvala. Byla to mrcha, sobecká nána, ale jako bych to vše viděla jako jediná.

„Potichu, Alex spí,“ pokoušel se ji tišit Rob.

„To přežije.“

Silně jsem se kousla do rtu, abych něco nezakřičela. Vůbec abych nazačala křičet na celý dům jako nějaký maniak. Ale ona se trefila, takhle mě viděl i on. Jsem ta, co vše zvládne. Jenže na tohle jsem už neměla sílu.

„Pozor,“ smál se Rob a pak jsem slyšela, jak jdou po schodech. Napnutě jsem poslouchala, i když jsem nic dalšího slyšet nechtěla. Srdce mi najednou začalo bít rychleji.

„Opatrně, ty šaty byly drahý,“ smála se.

Přikryla jsem si uši rukama. Tohle jsem slyšet rozhodně nikdy nechtěla, protože jsem měla dost jasnou představu, co se děje dál, a to jsem nechtěla.

„Rozepni ty kalhoty.“

Všechno bylo tak hlasitý, jako nikdy. Určitě to dělala i naschvál, a můj sluch šel věrně v jejích stopách a byl snad citlivější jako nikdy před tím. Následovalo vrznutí postele a hlasitý ženský vzdych.

Vymrštila jsem se do sedu. Zběsile jsem pátrala po mém iPodu. Jenže to nebylo dost rychle a já slyšela další vzdych. Narvala jsem si sluchátka až bolestně do uší a pustila první písničku, co jsem tam měla. Pustila jsem si zvuk na maximum, abych nic neslyšela, a začala si potichu i zpívat.

A po pár slovech textu mi došlo, co to je za písničku. Jaká ironie, že hrála zrovna tahle. A já to už nevydržela. Schoulila jsem se pod peřinu jako malá holka a začala brečet. Hlasitým vzlykům jsem odolávala, co nejvíc to šlo. A slzy smáčely můj polštář, jako bych ho hodila pod Niagarské vodopády.

Nechtěně si vzal moje srdce a teď, aniž by to věděl, ho pomalu, ale jistě tříštil na kousky. Pomalu a bolestně.

Potichu jsem si pošeptala úryvek písničky, který byl mou pravdou.

„Jsem teď jen já a samota.“

 

Probuzení z bezstarostného snění, kde vše bylo, jak jsem chtěla, aby bylo. Mrzutě jsem se přetočila na bok a chvíli jen koukala. To jediné jsem opravdu chtěla. Nechtěla jsem myslet nad tím, co se v noci dělo, ale hlava mě neposlouchala. Ucítila jsem nepříjemný pocit v břiše jako před zvracením. Už ráno jsem měla zkažené díky té modelce. Mrzutě jsem se donutila vstát a provést ranní povinnosti. Trvalo to opravdu dlouho, než jsem samu sebe přinutila jít do kuchyně, musel mě až donutit prázdný žaludek.

Bylo to zvláštní, napnuté, opouštěla jsem pokoj s tím, že nevím, jak se zachovám, až jednoho z nich potkám, a hlavně jeho. Rozhlédla jsem se pozorně po chodbě, a když tu nikdo nebyl ani zespodu jsem nic neslyšela, mohla jsem se trochu uklidněná vydat na cestu.

Bez toho, abych potkala další dva obyvatele domu, jsem se dostala do kuchyně a vyndála si jogurt, na nic většího jsem si netroufla, jak byl můj žaludek neposedný. Byla jsem v dobré polovině konzumace, když se objevila ve dveřích kuchyně společnost. Málem jsem se zadusila lžičkou. Na sobě měl triko a spodky a stejně to stačilo.

„Ahoj, doufám, že jsme tě nevzbudili,“ trochu omluvně se zamračil a já mu to vrátila při jeho zmínce.

„Měla jsem sluchátka, abych usnula, takže ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Opravdu jsem to s ním nechtěla rozebírat. Rozhodně ne, když nemám jistotu, jak bych reagovala.

„Co jsi dělala celý večer?“ zajímal se, zatímco pokukoval, kde by sebral něco k jídlu i on. Odstrčila jsem načatý jogurt, přešla mě z toho nějak chuť. Zmateně se na mě podíval, ověřil si, jestli budu, a když jsem záporně zatřepala hlavou, pustil se do něj. Sledovala jsem ho jen se zvednutým obočím. „Děje se něco?“

„Nic, jen… trochu se nudím, když nebude teď nějaké natáčení. Tak mě napadlo, že poletím domů, dlouho jsem tam nebyla,“ vypadlo nečekaně ze mě samotné. Obdaroval mě zvláštním pohledem a už se chystal mi něco říct, když ho přerušil jiný křik.

„Robe, kde jsi?“ Měla jsem ohromnou touhu na ni něco zaječet, a rozhodně by to nebylo nic slušného, ale dovolila jsem si pouhé zaskřípání zubů.

„Už běžím,“ odpověděl a znovu se přesunul k mé osobě. „Promluvíme si o tom pak, jo?“ Čekal, než mu odpovím, a tak jsem pouze přikývla. Jen co opustil kuchyni, následovala jsem ho, abych mohla popadnout svých pár věcí a vypadnout. S nimi jsem v domě celý den nemohla zůstat, to bych opravdu po té noci nezvládla.

£££

Naštěstí mi přijela záchrana, a to v podobě Toma, a vytáhl mě ven na snídani.

„Nechápu ho. Není jeho typ, je horší jak Nina,“ bručel Tom.

„A já s ní musím bydlet pod jednou střechou,“ připomínala jsem mu tu krutost osudu.

„Jo, máš to těžký. Měla by ses pokusit tu nánu nějak odpudit,“ mrknul na mě zákeřně.

„Nepovede se. Bude se ho držet jako klíště. Rob je moc žádaný, má slibnou kariéru a tím pádem bohatou budoucnost, toho se někdo jako ona nepustí ani trochu.“

„Vyspi se s ním.“

„Co?“ vytřeštila jsem oči a křikla po něm, dokonce jsem ho i bouchla. „Co to vykládáš za blbosti,“ prskala jsem jako malé bojovné kotě.

„Tak, aby na to Chelsey přišla. Opij ho, naaranžuj, než ona přijde. Naštve se a odejde,“ vysvětlil, jak to myslel, a já si trochu oddychla.

„Jo, pokud bych chtěla přijít i o Roba, udělám to. Ale já o něj nechci přijít,“ kňučela jsem, protože i tak jsem měla pocit, že ho ztrácím. „A co kdybys ji svedl ty?“ vrátila jsem mu to.

„Nechci taky o něj přijít. Má to celkem v hlavě pořádku, tedy pokud nepočítám bloncku.“

„Tak to jsem nahraný.“ Jen co jsem to řekla, oba jsme si povzdechli a pak se rozesmáli.

Rob si přivlastnil Toma. Trochu jsem doufala, že mu Tom promluví do duše, proto jsem i ochotně zůstala v domě a nešla s nimi.

Nechtěla jsem na ni narazit, a tak jsem byla celou dobu zalezlá v pokoji, až hlad mě vyhnal ven. Přišla jsem do kuchyně a myslela, že mě omejou.

Dřez byl plný nádobí. Já tu dva dny nic nevařila ani nedělala a dny předtím tu bylo uklizeno. I na lince toho bylo dost špinavého. Dokonce dva kelímky od jogurtů, které jedla v tomhle domě jediná osoba, která byla i oba dny doma. Navíc Roba jsem měla trochu vycvičeného, takový bordel by on neudělal.

„Chelsey, pojď, prosím, do kuchyně,“ křikal jsem na ni a musela se držet, aby to znělo aspoň trochu mile.

„Co chceš?“ zeptala se nepříjemně.

„Co to je?“ zeptala jsem se nevěřícně a ukázala na linku.

„Nádobí.“ Blbá a ještě drzá!

„Jo! Špinavé nádobí! Proboha, vypadá to tady, jak kdyby vybuchla atomovka. To za sebou nemůžeš ani uklízet?“

„Proč bych to dělala?“ Prudce jsem se na ni otočila a nevěřícně zírala.

„Proč? Protože tohle není tvůj barák! Protože nemáš právo tady dělat binec!“ křikla jsem po ní.

„A není to ani tvůj dům,“ vrátila mi. „Vážně nechápu, proč tě tady trpí.“

„Tak to jsme na tom stejně, blondýno! Ukliď to!“ řekla jsem rázně a chystala se odejít.

„Ne!“ odmítla. „Nebudu tady dělat služku. To je tvoje parketa,“ ušklíbla se.

„Tak hele,“ začala jsem varovně, „být tebou, tak držím jazyk za zuby, nebo o ty zuby brzo přijdeš. Je mi jedno, jestli to s tebou Rob myslí vážně, nebo ne, ale já myslím naprosto vážně, že jestli se mnou nebudeš jednat slušně, bude tě to bolet!“ Mračila se na mě, ale mlčela.

„Krávo!“ zakřičela na mě. Nadechla jsem se, že jí něco od plic řeknu taky tak pěkného, jenže jsem si všimla za jejími zády Roba. Zaklapla jsem pusu a musela se silně kousnout do jazyka. Raději jsem ji obešla a nevšímala si ani Roba a vyběhal do svého pokoje.

„Chelsey, to bylo co?“ uslyšela jsem křik Roba, než jsem práskala dveřmi.

Musela jsem se krotit, abych nekřičela veškeré peprné nadávky, co jsem ovládala, na celý dům. Neměla jsem k tomu daleko, hučelo mi v uších a naštvaně jsem pevně tiskla ruce do pěsti, až mě to bolelo. Nevěděla jsem, jak jsem dokázala klidně stát a s ledovým klidem opustit místnost, aniž bych po té blonďaté káče neskočila a neukázala jí, že si se mnou nemá zahrávat.

Co mi má co nadávat a ke všemu ze mě dělat služku v tomhle domě, který není ani její, ale Roba. Naštvaně jsem vypustila vzduch z plic a posadila se k oknu. Doufala jsem, že mě ten výhled uklidní. Chtělo se mi křičet, brečet, cokoliv, čím bych ze sebe dostala ten vztek, a nejen ten.

Tiché klepání dolehlo i ke mně, ale pokoušela jsem se dělat, že tu nejsem. Věděla jsem, kdo to je, ale nechtělo se mi s ním mluvit, neměla jsem na to náladu. Jenže mu to bylo jedno, bez mého vyzvání vešel do pokoje a potichu za sebou zavřel.

„Alex?“ špitl a čekal na mou reakci.

„Mám se začít stěhovat?“ zeptala jsem se s povzdechem. Moje srdce pomalu ani nebilo, jak jsem se bála jeho odpovědi.  Doufala jsem, že mi to neudělá.

„Neblázni, Alex. Nikam tě nepustím. Tohle si k tobě neměla dovolit, už jsem jí to vysvětlil. Opravdu se omluvám, Alex.“ Byla jsem celou dobu potichu a stále se koukala ven, neměla jsem co říct. „Zlobíš se?“ Tiše našlapával ke mně. Zhluboka jsem se nadechla. Nahodila jsem na úsměv a doufala, že to sežere. Otočila jsem se k němu obličejem.

„Ne, v pořádku. Chápu ji, asi jí tu překážím. Nemá ke mně důvěru, neměly jsme čas se poznat lépe,“ usmála jsem se ještě víc. Divila jsem se, že se mi neprášilo od pusy, jak moc jsem lhala.

„Jsi úžasná, Alex,“ usmál se na mě. Objal mě.

Přitiskla jsem se k němu a pevně stiskla víčka, musela jsem si opakovat, že nesmím brečet. Robert byl důvod, proč jsem tu stále byla. I přes její nesnášenlivé pohledy, kdyby věděl, jak se tu s Chelsey máme rády, když tu není, nevěřil by tomu, co vše snáším a nic jí neudělám. A to vše jen proto, že ho mám ráda a chci být poblíž něj, i když mě tohle to na jednu stranu drásalo.

Ale takový byl skutečný život ne?

Bolel.

£££

Byla jsem si jistá, že mě za tohle ta blonďatá nádhera proklíná, a už jen díky tomu jsem si to skvěle užívala. Hlavně po tom jejím včerejším vystoupení. Navíc, dnes jsem nebyla jen Robův doprovod, sama jsem byla pozvaná, protože jsem měla předávat jednu cenu. Což mi udělalo velkou radost. Tohle byla ale oslava i pro mě, poslední ceny Teen Choice Awards byly moje premiérové a vlastně tu jsem rok.

Letos jsem nepotřebovala žádné modré šaty, co by mi padly k dlaze na noze. Navlíkla jsem na sebe úzké světlé džíny a k tomu bílý korzet s modrými kytičkami. Boty na vysokém podpatku, už jsem si zvykla, vlasy rozpuštěné ve velkých loknách. Chtěla jsem, aby mi to slušelo. Naštvaný pohled Chlesey byl za to odměnou, a taky aby si mě aspoň trochu všiml Rob, i když v to jsem celkem pochybovala. Při jeho neměnících se pohledech na mě. Možná ani, kdybych tu běhala nahá, by se na mě nepodíval jinak. Byl tam s námi jen Taylor a Ashley.

Po víc jak polovině programu si pro mě přišli organizátoři a zavedli mě do zákulisí, kde jsem dostala instrukce a mohla jít na pódium.

Pomalu jsem došla k tomu stolku s mikrofonem a vesele se na všechny usmívala.

„Ahoj, lidi, teď přichází na řadu herecký výkon v dramatu. Tak, podíváme se, kdo byl nominován,“ celou řeč jsem si rukama prohrabovala vlasy anebo s nimi něco dělala, tímhle mě nakazil Rob, ale i Kris.

Zatímco šlo video, přinesli mi láhev, na jejíž etiketě bylo jméno vítěze, a taky to surfovací prkno. Vzala jsem si tu láhev, a aniž bych se podívala, jaké tam je jméno, překryla ji rukou.

„Páni, takový hezký kluci, co tam jsou,“ zasmála jsem se. „Ok, jdeme na to, lidi. Vážně vás to zajímá? Nebo mám to pití vypít a odnést si domu prkno já?“ Lidi začali křičet a já se rozesmála. „Dobře, okamžik pravdy je tu. Cenu za nejlepší herecky výkon ve filmovém dramatu získává…“ odkryla jsem etiketu a podívala se na ní. Ztěžka jsem vzdychla. „Robert Patttinson,“ ukázala jsem láhev na kameru, aby věděli, že nelžu.

Pomalu se zvednul a vydal se ke mně na podium. Asistentovi jsem podala láhev a vzala si od něj to prkno, bylo lehoučké.

Došel ke mně a usmíval se. Objala jsem ho a dala pusu na obě tváře. „Gratuluju,“ předala jsem mu prkno. Postavil se k mikrofonu a začal mluvit.

£££

Slečna modelka si seděla u stolu a pozorovala mě a Roba. Povzdechla jsem si a dokrájela mrkve.

„Hale, a bude to k jídlu?“ zajímal se Rob pobaveně, když viděl, co jsem krájela.

„Ty nepapat mrkvičku?“ mluvila jsem na něj jako na malé dítě.

„Jen se obávám otravy,“ zamručel.

„Nedržkuj, vařím ti přes půl roku a žiješ,“ připomněla jsem mu. Modelka odmítla večeřet, prý drží dietu, ale my s Robem jsme se shodli na tom, že máme hlad. Samozřejmě, modelky vařit neumí, a už vůbec ne podle receptů Clare. Takže Rob teď spíš vyžadoval vaření než kupování, když zjistil, že to umím, rozmazlenec jeden.

Koukla jsem se z okna. Dnes to rozhodně nevypadalo na pěkné počasí, bylo zataženo a pršelo. A já tak chtěla vypadnout ven, ale nepovedlo se. Jakmile začal liják, odmítla jsem odejít.

Nad domem se ozvala ohromná rána. Vyjekla jsem tak nahlas. Nepřemýšlela jsem, co dělám, jako vždy, když jsem se bála bouřky a hledala bezpečné místo. Proto nebylo divu, že jsem skončila na Robovi.

Držela jsem se ho pevně kolem krku a tiskla se k němu. Při tom jsem třeštěla oči ven, kde se blýskalo, a po chvíli se ozval znovu ten zvuk a já znovu slabě vyjekla. Zatímco já jsem se skoro klepala jako malej ratlík, on se taky otřásal, ale zadržovaným smíchem.

„Alex, ty se bojíš bouřky?“ ptal se ohromeně a s dost patrnou kapkou humoru.

„A co jako,“ zasyčela jsem podrážděně.

„Je to zábavný, vždy to přede mnou tajíš,“ rozesmál se. Bylo jasný, že naráží na můj strach z výšek, který ho do dnes bavil. Zamračila jsem se na něj a pustila ho v hraném uražení.

Raději jsem se zabývala myšlenou nad jídlem. Popadla jsem co nejrychleji další zeleninu a doufala, že při dalším hromu si neuseknu ruku.

Naštěstí se mi to nepovedlo, jen jsem sebou vždy trochu škubla. Což vždy vyvolalo pobavení Roba.

„Na tohle balíš kluky?“ odfrkla si nenávistně.

Rozhodně nebylo v jejím zájmu, aby dál otevírala pusu a vycházely z ní ty otravné zvuky. Rázně, i když jsem to tak vlastně plánovala, jsem sekla nožem o desku. Bylo to opravdu nepříjemný zvuk, škubla sebou, podívala se na mě, stejně tak i Rob, který byl hned vedle mě. 

„Slepice by se měly zavírat do kurníků,“ pronesla jsem česky.

Asi poznala nebezpečí, které jí hrozilo. Pustili se televizi, kde byl akorát záznam z včerejšího předávání cen. Popravdě jsem ani netušila, kolikrát jsme byli s Robem v záběru, jen když jsme seděli.

„Lidi, jdu na oběd,“ objevil se v kuchyni Tom. Jasně, všechny ostatní by napadlo zazvonit. Ale to on nemusel. „Jo, Alex, včera ti to seklo,“ pochválil mě při jednom záběru na mou osobu v televizi. Dovařila jsem, Tom rozhodně neodmítl nabízené jídlo. To bylo nemožné, aby nejedl. Asi si všiml mé pochmurné nálady, i když jsme byli v obýváku a já přinesla pití. „Nejsi ve stresu? Na to je dobrej sex. Jsem si jistý, že pro tebe nebude těžké najít někoho, kdo tě ho zbaví.“

„Jasně, a ty jsi první ve frontě, vid?“ mrkla jsem na něj.

„Chceš, abych byl první ve frontě?“ zeptal se radostně.

„No, jde o to, jak dlouho vydržíš.“

„Jděte si vrkat někam jinam,“ sprdnul nás Rob.

„Jasně, Tome, jdeme se zbavovat stresu,“ popadla jsem ho za ruku a naznačila ke schodům.

„Alex?“ zeptal se překvapeně v mém pokoji.

„To je vtip!“ zamumlala jsem k němu. Hodila jsem na sebe něco slušného, Tom měl auto, takže jsem se mohla s ním vydat ven. Ještě ze srandy jsem Toma rozcuchala a vzala si jeho čepici a táhla ho dolů. „Jdeme ven, Tom má rande s Kris,“ oznámila jsem jim se smíchem.

„Jaký rande?“ nechápal.

„V jednom baru na nás bude čekat Kris.“ Hned se lehce usmál a já zadržovala smích. Stejně tak dobře jsem věděla, jak moc se těšil na natáčení filmu, kde s ním hraje. Po třech pokusech mu to vyšlo a hraje s Kris v jednom filmu. Bohužel ne jejího přítele, tedy takhle mi to řekl on sám.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 44. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!