OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! - 4. kapitola

04.06.2013 (18:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1354×

Doma je doma

Neměla jsem klid v autobuse, o něm se mi mohlo jen zdát, ale spát se mi opět nechtělo. Ondra a Martina mi nedali prostor vydechnout. Hned co jsme se rozjeli, začali oba vyprávět, jak to u nich bylo o ničem a co všechno se dělo.

A pak začalo opravdu moje mučení. Vyzvídali, co se dělo u mě a jak jsem vše zvládala. Hodně dlouho mě ukecávali, než jsem jim řekla pár maličkostí. Jako moji kocovinu, tomu se opravdu Ondra smál a fandil Robovi. Jen jsem protočila oči a dál vyprávěla ty klidnější věci. Trochu jsem naznačila šťouchanec, ale neřekla jsem, jak to dopadlo.

Rozhodně jsem se nesvěřovala jako některé holky, které křičely svoje zážitky a to, jak okouzlujícího syna měly a podobné žvásty přes celý autobus. Zajímalo by mě, jak to někoho může stále bavit, být ve všem tak „dokonalý“. Není to po čase už nuda? Ale naši Radku, která byla nejvíc slyšet, to rozhodně stále bavilo.

Neměly jsme se v lásce, nikdy jsme nevycházely spolu. Každá z různých rodin a obě celkem bojovné. Nikdy mě nelákalo se předvádět každý týden s novou taškou nebo nějakou částí oblečení. Taky jsem nezvládala hodinové tlachání nad článkem v časopise, nuda.

Měla jsem svůj názor, ze kterého jsem neupouštěla, i když mi bylo necelých patnáct. Máma mi vždy říkala, že jsem některými myšlenkovými pochody daleko před ostatními, kterým to dojde později. Prý jsem po tátovi, já jí to nebrala.

Stavělo se vždy po dvou a půl hodině. Venku to na triko rozhodně nebylo, ale v autobuse, kde bylo teplo, jo. Přitáhla jsem si svůj batoh a vytáhla z něj ten modrý svetr od Roba a oblekla si ho. Rukávy byly delší a moje ruce se v nich ztrácely. Jen co jsem se zvedla, byl mi pomalu do půli stehen. Byla jsem v něm schovaná jako ve stanu. Šla jsem si protáhnout nohy a taky si koupit něco dobrého na benzinku. Už byla tma.

Nevšimla jsem si toho, jak mě pořád otázkami anebo zážitky bombardovali ti dva otrokáři. Naštěstí mi už dali volno, sami chtěli spát.

Těšila jsem se domů do své postele. Posadila jsem se zpět do své sedačky a udělala si tam pohodlí. Zula jsem si boty a nožky vyhodila na sedadlo vedle sebe. Začala jsem se přehrabovat v tašce, abych našla něco, co by mě mohlo zabavit. Vytáhla jsem nakonec svou milovanou MP3, a pak jsem zase hledala něco dalšího. Ze štrachání mě vyrušilo vibrování mého telefonu, který jsem měla v kapse. Začala jsem ho co nejrychleji vyndávat ven.

„Doufám, že ti cesta domů utíká a máš se dobře,“ zasmála se do telefonu moje milovaná starší sestřička.

„Celkem jo, co potřebuješ, Nikolo?“ ptala jsem se znuděně.

„Už se na tebe těším, a ty jsi na mě takhle nepříjemná do telefonu. Zítra tě vyzvednu já, tak s tím počítej. A zajedeme na nákupy,“ zasmála se. Snad nikdo jí nikdy nedokázal zničit její dobrou náladu.

„Když jinak nedáš,“ povzdechla jsem si.

„To tedy nedám, pěkně si odpočiň, ať mi neusneš při nakupování,“ rozloučila se.

„Pa,“ típla jsem jí to.

Vrátila jsem si mobil do kapsy kalhot a dívala jsem se dál z okna na ubíhající krajinu okolo. Nevěděla jsem, co dělat, nastavila jsem si na MP3 oblíbenou písničku. Víc jsem sjela po sedačce dolů a nohama se zapřela o protější sedačky. Zachumlala jsem se do svetru, který jsem stále měla na sobě, a dala se do spánku.

Probudilo mě vibrování mého telefonu v kapse. Netušila jsem, čím jsem si zasloužila takovou pozornost. Rozespale jsem se podívala kolem sebe, celý autobus spal. Byla rozsvícená zelená světla, a tak tu bylo jen šero. Podívala jsem se z okna. Byla tam tma a krom silnice nebylo nic vidět. Posadila jsem se do normální polohy a trochu se protáhla. Spát v autobuse není pohodlné ani trochu. Byla jsem ráda, že sedím sama, neumím si představit, že bych měla mít souseda.

Vytáhla jsem telefon z kapsy, abych se podívala, kdo mě takhle pozdě otravuje, a nestačila jsem se divit. Měla jsem nepřijatou SMS a MMS. Nejdřív jsem otevřela normální zprávu.

Naposledy, kdyz jsme byli v baru, bylo ti lito, ze me uz neuslysis hrat, tak ti neco posilam pro lepsi cestu. Tom mi pomohl a nahral to. Prijemnejsi cestu domu preji Rob a Tom.

Cítila jsem, jak se usmívám, a tak jsem se podívala na MMS - byla to hudba. Prohrabala jsem se v batohu, než jsem vyndala sluchátka do mobilu. Pustila jsem si to a naklikala odpověď.

Moc ti děkuju. Alespoň budu mít co poslouchat doma. Už jsme u Německa, takže mě čeká ještě kus cesty. Snad se bavíš líp jak já. Alex

Koukala jsem se okolo a poslouchala, když mi přehlušilo muziku vyzvánění. Dostala jsem další zprávu.

Podívala jsem se do ní a začala se potichu smát. Byly to totiž fotky Roba a Tonyho, dělali obličeje a blbosti. Každou chvilku přišla další a další. Měla jsem co dělat, abych se nesmála nahlas, když na mě vyběhla fotka Roba. Měl pitomej úsměv, v puse cigaretu, a byl zabrán ze strany, kde má ode mě monokl. Nakonec mi přišla zpráva.

Vyfoť se taky, chceme se zasmát.

Poslechla jsem ho, nastavila jsem foťák a seshora na sebe zamířila a udělala u toho obličej. Takhle jsem udělala asi čtyři fotky a pak mu je poslala.

Koukám, že se ti svetr líbí, přišlo jako odpověď.

Zbytek cesty byl klid a pohoda, všichni odpočívali po týdnu plného napětí a zážitků. Byla jsem opravdu ráda, když se zaparkovalo před školou. Měla jsem hlad a chtěla jsem už klid. Počkala jsem, až ostatní vystoupí, nemělo cenu se tlačit.

Venku na mě čekala Niky, už měla mou tašku, sjela mě pohledem.

„To sis nemohla koupit nic horšího?“ ptala se při pohledu na svetr. Neodpovídala jsem, jen jsem na ni vyplázla jazyk a pak ji objala. Nikola měla černé obarvené vlasy a modré oči po tátovi. Nevím, proč si obarvila tmavě hnědé vlasy, které mám i já, jen oči jsem podědila po mámě, mám hnědé. Byla o něco menší než já a trochu baculatější.

Vzala mě na oběd a já jí řekla, jak jsem se měla v Anglii, ale neřekla jsem jí moje roztržky s Robem, ty si raději nechám pro sebe. Byly i menší nákupy, jak řekla. Vyprávěla mi o tom, jak dopadla její první návštěva u Honzy - jejího přítele. Honza Provazník je o tři roky starší než ona. Byl to fajn kluk, i rodičům se líbil, což bylo hodně důležité. Ale hlavní bylo, že měl rád Niky a ona jeho. Celkem hezký, viděla jsem ho jen dvakrát, sympaťák. Blond krátké vlasy, zelené oči, rád vtipkoval.

Asi po třech hodinách jsem se konečně dostala domů, kde mě čekali už naši a náš pes Riki.

Jen co jsem vešla do vrat, vrhnul se na mě. A protože má pomalu padesát kilo jako já, tak mě strhnul na zem. Ještěže jsem si ten svetr sundala, já věděla proč. Riki je totiž německý ovčák, takže je dost velký a silný.

„Riki, no tak, hodnej,“ podrbala jsem ho a zvedla se. Pomalu jsem došla k našim a objala je.

„Jsem ráda, že jsi doma, holčičko, jak ses měla?“ ptali se mě hned.

„Skvěle,“ usmála jsem se na ni spokojeně.

„Hele, ségra, nosiče ti dělám jen proto, že jsi unavená, jinak si na to nezvykej!“ křikla Nikol a vydala se do domu, následována mnou a rodiči.

Nechali mě v klidu vydechnout, takže jsem si vybalila. Špinavé věci hodila do špíny, vyndala dárky pro rodiče a ségru. Oblékla jsem se do domácího oblečení a koš s prádlem odnesla do koupelny. Dárky jsem vzala a vydala se do obýváku, kde byla rodinka.

Zhroutila jsem se do pohodlné sedačky a předala dary. Přišlo vyptávání a chtěné vyprávění, jak jsem se měla. Rozebírala jsem spíš první týden po Londýně než ten druhý a vynechala některé věci. Nevím, co by mi na to řekli, kdyby věděli, co jsem vyváděla.

Večer jsem se vysprchovala a zalezla do postele. Byla jsem utahaná jako kočka, a tak jsem hned usnula, nic překvapivého po tom nekvalitním spánku v autobuse.

Doma jsem toho měla dost na práci a taky ve škole, kam jsem se musela začít připravovat. Proto není divu, že jsem si na Roba a kontakty na něj vzpomněla až po týdnu. Jen co jsem si ho dala do přátel na ICQ, jsem od něj dostala za to, jak dlouho mi trvalo si ho přidat. Omluvila jsem se mu a od toho dne jsme si psali pomalu denně o všem možném. Vždy, když měl on i já čas.

Bylo to neuvěřitelné, kdo by řekl, že s tím klukem, co jsme se hádali a moc se nemuseli, teď budeme denně komunikovat? A ono to tak bylo. Čekala jsem, kdy mi řekne, že jsem moc malá a už si se mnou nebude psát, ale když jsem mu nevolala já, volal hned on mně. I když jsem se jen zdržela. To mě potěšilo.

Nechtěla jsem, aby si myslel, že dolejzám nebo něco takového. Ale jak to tak vypadalo, naše přátelství bylo oboustranné.

Konec května a červen jsou nejhorší měsíce ve škole, a letos tomu nebylo jinak. Čím víc se blížily prázdniny, tím víc Rob naléhal, abych se zeptala rodičů, jestli mě pustí do Anglie. To bylo dohadování. Rob chtěl na celé dva měsíce, ale to jsem zatrhla, protože jsme měli mít rodinnou dovolenou, ale nakonec z toho byl měsíc a týden. Podle dovolené se uvidí kdy.

Zase jsem seděla u počítače a psala jsem si s ním.

Už ses ptala?

Ne? odpověděla jsem opatrně.

Tak se zvedni a jdi se zeptat, jinak si seženu číslo na tvoje rodiče a udělám to sám.

Bylo mi jasné, že by to udělal. A přes Jarošovou by to i dokázal. Povzdechla jsem si.

Tak chvíli, asi půl hodiny vydrž, než jim to vysvětlím.

Budu čekat. Zašklebila jsem se na obrazovku a byla ráda, že mě nevidí.

Zvedla jsem se a pomalým krokem šla do obýváku, kde byli rodiče. Máma dodělávala na notebooku něco do práce a táta koukal na televizi.

„Mám menší dotaz,“ ozvala jsem se opatrně a posadila se do jednoho křesla naproti nim.

„Povídej,“ odpověděla máma a koukala do monitoru.

„Kdy pojedeme na dovolenou o prázdninách?“

„Hned první týden pojedeme do Itálie k moři,“ usmál se na mě táta. Už se těšil, pořád o tom mluvil.

„A pak se už nic neplánuje?“ vyzvídala jsem. Opravdu jsem byla nenápadná, protože máma zvedla pohled od monitoru.

„Ne, proč?“

„No, jak jsem byla u té rodiny v Londýně. Tak jsem si skvěle rozuměla s jejich dětmi a oni všichni tři mě prosí, abych o prázdninách přijela. Jestli by to nevadilo, oni by chtěli, abych u nich byla měsíc. Jejich rodiče s tím souhlasí a taky mě zvou,“ pokoušela jsem se vše co nejrychleji vysvětlit.

„Vážně?“

„Jo,“ koukala jsem se na rodiče, co koukali na mě a na sebe. Váhali.

„Chtěla bys tam?“ zeptala se mě máma.

„Jo, bylo to tam s nimi skvělé. Navíc bych dál procvičovala angličtinu,“ pokoušela jsem se je dostat na něco, co by mi pomohlo. A učení cizího jazyka byla dobrá taktika.

„To bys tam byla na svoje narozeniny,“ ozval se táta.

„To nevadí, ne?“

„Já nevím, co myslíš?“ otočil se na mámu.

„Já bych ji tam pustila, alespoň to tam pozná. Nikdy nevíš, kdy se jí to bude hodit, a koukni, jak pěkně umí mluvit teď,“ usmála se na něj. Zajímalo by mě, jestli by mě pustila, kdyby zjistila, že mě tam zve jejich syn a mluvíme spolu každý den. A po nocích budu s ním v baru. „Krom toho, škola by nevybrala nikoho nebezpečného.“

„Tak dobře, můžeš,“ dohodli se nakonec. „Ale chceme nějaký kontakt na rodiče,“ udali si podmínku, kterou jsem i trochu čekala.

„Moc díky,“ vyskočila jsem z křesla jako čertík na pérku. Rodiče se zasmáli, dala jsem jim email na Clare a mazala si to k počítači napsat Robovi.

Dobře, první týden prázdnin jedeme do Itálie a další mě máš doma :)

Dobře, počítám s tím. Už se těším.

Byl tu ten hrozný den, který tak nenávidím - vysvědčení. Horší je to v tom, že mám starší sestru a ta teď dělá vysokou. Vždy měla nejlepší prospěch ve škole a tak dále. V jejím stínu budu navždy, to jsem si zvykla. Jen mě štve to, že mi to máma občas předhodí. Holt mou jedinou starostí není škola, jako to má Nikola. A poslední dobou se na mém žebříčku před školu vyšplhal ještě Rob. Jen týden s rodiči a pak hurá Londýna. Neuvěřitelně jsem se tam těšila. Ani jsem nevěděla, jestli chci na vysokou, ale jak jsem zjistila, rodiče s tím počítají. Povzdechla jsem si a naposledy zapadla do té hrozné lavice, seděla jsem u okna vprostřed, bylo to dobré místo.

Učitelka vyvolávala studenty a po delší době i mě.

„Alex, zhoršila ses krom angličtiny ve všem poté, co ses vrátila z Londýna,“ začala třídní. „Mrzí mě to, jsi chytrá, mohla jsi mít skvělé vysvědčení, jako mívala Nikola.“ A taky bývalá třídní Niky.

Pokrčila jsem rameny a vzala si vysvědčení. Měla jsem na něm pět dvojek a oni z toho dělaji vědu. Jako by škola byla to jediné na světě. Nezapomněla jsem se jít rozloučit s profesorkou Jarošovou. A pak hurá domů.

Tam rodiče nezapomněli na to, že Nikola měla samý. U toho jsem protočila oči. Oni mě naštvat nemohli. Večer jsem zavolala Robovi a pochlubila se vysvědčením. Prý tak dobré nikdy neměl. Zasmála jsem se. Alespoň někdo. Slíbil mi za něj dárek, takže jsem byla zvědavá, a jestli nezapomene na ty boty, co mám u něj, když přijedu.

V noci se balilo do Itálie. Vlastně do Španělska, jak jsem byla později informována. Naši objednali pobyt na Malorce. Což mě trochu naštvalo. Slibovali Itálii a památky, a nakonec nic. Tak si budu alespoň týden užívat na pláži lenošení. Zabalila jsem si pár knih, mobil, MP3 do batohu, který budu mít u sebe. Jinak se vše balilo do dvou velkých kufrů, kde měli všichni věci.

Let byl nudný. Sedět vedle Nikoly, která spí, není rozhodně moc zábavné. V hotelu jsem měla pokoj se sestrou, jak nečekané.

První den jsme pěšky prozkoumali okolí, abychom věděli, kde co je. Bylo tu opravdu pěkně a na kluky byl taky moc hezký pohled.

Další dny byly pořád stejné. Snídaně v hotelu a pak pláž. Opalování anebo plavání v moři. Po dvou dnech mě to už tolik nebavilo, a tak jsem si četla anebo chodila po okolí. Bylo tu opravdu krásně.

Nikola ze mě vytáhla, kdo mi posílá každý večer zprávy. Tak jsem přiznala barvu ohledně Roba, ale jen něco. Jinou reakci, než že mám kluka, jsem nečekala. Rychle jsem jí tenhle nápad vyvrátila.

Jenže já se nemohla dočkat Londýna. To město jsem si zamilovala. Hlavně některé obyvatele. Rob mi ještě dvakrát zavolal a vždy pak měla Nikola poznámky, ale nic rodičům neřekla. Alespoň že věděla, kdy držet klapačku.

Netušila jsem, o co jí jde, Rob byl fajn kluk a můj kamarád, nic víc. Byl starší než já, takže už jenom proto pochybuju, že by si se mnou někdy něco začal. A mně naše kamarádství vyhovovalo. Byla s ním zábava.

Po jednom dni, kdy jsme chodili po obchodech, jsem se pak opět usídlila na pláži. S Niky jsme si dokonce s nějakými lidmi z Anglie zahrály volejbal a dost se u toho bavily.

Jen co naše letadlo dosedlo doma na ranveji, byla jsem jako na pérkách a pořád všechny popoháněla, chtěla jsem už být doma. Okřikovali mě, že mám času dost. Ale já se tak moc těšila, že to nešlo, nikdy jsem se nikam netěšila tolik jako teď.

V autě jsem na sedadle nedočkavě poskakovala. Podle mě táta jel dnes nějak pomalu, a podle toho, jak se na mě koukal ve zpětném zrcátku, mi bylo jasné, že to dělá naschvál.

„Tati, no tak, prosím, přidej. Dnes jedeš jako šnek a jindy jako Schumacher,“ postěžovala jsem si. Jen se zasmál a nic nedělal.

„Ty se do toho Londýna nějak těšíš,“ neodpustila si poznámku Nikola.

„Jo, protože se tě zbavím,“ vyplázla jsem na ni jazyk.

„A nebude za tím nějaký kluk?“ V tu chvíli táta zpozorněl ještě víc. Kopla jsem ji nenápadně do nohy, ale dost silně.

Raději jsem zmlkla a přetrpěla zbytek cesty, ještě by Niky něco řekla a já bych jela tak maximálně do pokoje. Povzdechla jsem si a založila ruce na hrudi.

Po velmi dlouhé cestě jsme se domů konečně dostali. Seděla jsem v autě a čekala, až táta zajede do garáže. Pak jsem konečně vyskočila na nohy, popadla svůj a ségřin kufr a vydala se dovnitř.

Vyběhla jsem do schodů a kufr položila v pokoji na zem. Rychle jsem si k němu klekla, otevřela ho, začala jsem vyhazovat na zem svoje oblečení.

„Ségra, já tě nepoznávám, nikdy jsi tak do práce nebyla a do úklidu už vůbec ne.“ Nic jsem si z ní nedělala.

Do koše na prádlo jsem narvala vše, co jsem měla na dovolené i právě na sobě. Převlékla jsem se do domácího a pak upalovala s plným košem do koupelny k pračce.

Tam jsem prádlo roztřídila a pak začala prát. Vážně jsem se nemohla dočkat zítřejšího rána, kdy už poletím do Londýna. Měsíc klidu a zábavy, jak jsem se těšila. To bude teprve dovolená.

Vrátila jsem se do pokoje a zrovna mi začal zvonit telefon. Nemusela jsem se koukat, kdo to je, bylo to jasné.

„Už si balíš?“ ozvalo se místo pozdravu.

„Ne, teprve jsme se vrátili, peru,“ zasmála jsem se.

„A pak budeš balit. V kolik mám být na letišti?“

„Tak ve dvanáct třicet.“

„Budu tam, a mám vzít i Patty?“

„Je mi to jedno, ale já chci, aby moje boty přežily.“

„Tak to vaše přivítání raději necháme na doma. Vyzvednu tě a zajedeme někam na oběd,“ navrhl.

„Jo, to beru.“ Jídlu se nedalo nikdy odolat.

„Budu na letišti čekat,“ rozloučil se a já to típla.

Najedla jsem se a vyměnila jsem pračku a zaplula zase do pokoje. Otevřela jsem skříň a vytáhla svou cestovní tašku. Hodila jsem ji na zem a začala do toho balit některé věci, co jsem si chtěla vzít. A nechyběl ani modrý svetr od Roba.

Pokoušela jsem se usnout, ale nešlo to. Tak moc jsem se těšila, že jsem se jen převalovala ze strany na stranu. Pořád jsem koukala na mobil, kolik je hodin. A tak jsem to brzy ráno vzdala, pustila si film a pak, když byl čas, jsem se šla umýt, obléknout a probudit sestru, která mě měla odvézt. Stával se z ní můj osobní řidič.

Seděla jsem v kuchyni a koukala se na mou snídani, ale ani ty blbé vločky do mlíka, co jsem si obvykle dávala, jsem nemohla sníst. Můj žaludek byl neklidný, za toho mohlo, jak jsem byla nervózní. Nevím, jestli z cesty, nebo jaké to bude, až zase budu v Anglii.

Poté, co se konečně Niky uchystala a něco zakousla - přeci nebude řídit hladová, ještě by po cestě chtěla lovit nějakou zvěř – jsme konečně mohly vyrazit.

Vzala jsem si svůj batůžek a kufr a rychle jsem zaplula do auta.

„Ježíši, Alex, uklidni se, jsi strašně nabuzená,“ zasmála se, ale já se na ni překvapeně podívala.

„Nejsem,“ ohradila jsem se a přestala se vrtět na sedadle.

„Ne, vůbec,“ protočila oči, „co máš vůbec s tím klukem?“ Nedala si pokoj, i když jsem jí to vysvětlovala tolikrát.

„Už jsem řekla, jsme přátelé.“ Slovo přátelé jsem zdůraznila.

„A proto jsi tak natěšená?“

„Jeho rodina je fajn a je s nimi zábava,“ pokrčila jsem rameny, jako bych jí to už neřekla stokrát.

„A co, tobě se ten kluk nelíbí?“ vyzvídala dál.

„Nikolo, přestaň, je starší. Je mu devatenáct a mně bude teprve patnáct, jsem pro něj dítě,“ utnula jsem ji.

Při loučení mi sestra nezapomněla připomenout, abych volala a nic nepila, nekouřila a chovala se slušně. Kdyby jen věděla, ale bylo dobře, že nevěděla.

Nasedla jsem tedy do letadla a hurá do Londýna.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! - 4. kapitola: