Nepřehlížej To! – 36. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Moje nová kámoška

28.10.2015 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 626×

Konec července

„Vezmi si sluneční brýle,“ radil mi Rob, když jsem chtěla jít s ním ven.

„Něco takového nevlastním,“ zasmála jsem se. „Bude to v pohodě.“

„Vezmi si je.“ Podal mi svoje černé značkové. Zamračila jsem se na něj a strčila si je do vlasů s pohledem říkajícím, že si je nevezmu. Sám si vzal jiné. Chtěla jsem na to sluníčko, co mě od rána dráždilo za oknem. Jenže vědět, co mě tam venku čeká, asi bych raději byla celý den v posteli a nevystrčila ven ani hlavu.

Trvalo to asi tak dva bloky, nebyla jsem si přesně jistá, neuměla jsem tohle měřítko rozpoznat. A najednou se u nás objevila banda novinářů s foťáky, které cvakaly o sto šest.

Moje první reakce bylo sklonit hlavu dolů a natočit se k Robovi, ten mě popadl kolem ramen a vedl dál.

„Musíš jít a nezastavovat se.“ Stáhla jsem si tedy sluneční brýle na oči, trochu zvedla tvář. Byli stále okolo nás a nevypadali na to, že by se chystali odejít. Procházeli se s námi do chvíle, než nás Rob zastrčil do nějaké restaurace.

Musel mě dostrkat až na židli.

„Tohle je normální?“ zeptala jsem se vykuleně. Pamatovala jsem si první návštěvu, takhle s námi po ulici nechodili. Ani jsem neměla tušení, jak nás tehdy vyfotili, když jsem je neviděla.

„V poslední době jo,“ pokrčil rameny a začal si z lístku vybírat jídlo. Poznala jsem ale na jeho tvářit, že mu to tak jedno není, jak se snažil tvářit. Odložila jsem svoje brýle a taky se koukala co k jídlu.

Trvalo tak dva týdny, než jsem si na to vše v rámci možností zvykla. Hned druhý den poté, co jsme se objevili venku, tak jsme zase byli v novinách na titulní stránce.

Chodili jsme i přesto často ven. Ukazoval mi místa, kam se chodil schovávat. Dokonce mě vzal do jednoho baru. Dnes tam koncertoval náš známý.

„To je Sam.“ Podívala jsem se překvapeně na Roba. Musela jsem se víc zaměřit na povědomou muziku a na tu postavu s kytarou.

„Proto jsme tu,“ připustil se smíchem. Jen co skončila písnička, začal Rob pískat a já jsem křičela, protože jsem pískat neuměla.

„Klidni se,“ napomínala jsem ho. „Někdo si tě všimne a pak po tobě skočí všechny holky v baru,“ připomněla jsem mu.

„Ty bys mě bránila, ne?“

„Proti ječící bandě holek s umělými nehty?“ Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. „Díky, ale já chci žít.“ Mrkla jsem na něj. Popadl mě kolem ramen a stáhl k sobě pod rameno.

„Ne,“ pokoušela jsem se bránit, ale moc to nešlo, cuchal mi vlasy.

Sam s námi byl pořád, pokud nemusel zpívat. Potkala jsem tam i Kris. Domluvily jsme se na schůzce druhý den. Vzala mě na nákupy a mile jsem zjistila, že nakupuje tak jako já. Netušila jsem ale, co na mě chystá.

„Máš ráda focení?“ Překvapeně jsem zvedla obočí a zadívala se na Roba v křesle.

„Ehh… co?“ nechápavě jsem zamumlala do mobilu u mého ucha. Svým projevem jsem přilákala pozornost Robova pohledu.

„Jestli se ráda fotíš?“ zeptala se znovu se smíchem.

„No, v lásce ho rozhodně nemám.“ Byla jsem si jistá, že se na druhé straně hovoru velmi baví.

„A nechtěla bys něco nafotit?“ Dokázala mě zmást a teď ještě víc.

„Já nevím. Nikdy jsem nad tím neuvažovala.“ Zadívala se na Roba, prohlížel si mě a zase obrátil svou pozornost ke kytaře, co měl v ruce.

„Super. Potřebuju k sobě někoho na focení pro časopis. Nevěděli, koho ke mně dát.“

„Pro časopis?“ zakvíkla jsem. Rob se na mě znova podíval a obezřetně si mě měřil pohledem.

„Jo.“

„Nemyslím si, že jsem pro to vhodná. Kazila bych to,“ zkoušela jsem se z toho nějak dostat.

„Alex, neblázni. Prosím, jsi přece moje kamarádka. Přeci bys mě v tom nenechala,“ škemrala a já musela zavřít oči a zhluboka se nadechnout.

„Kris,“ zaskuhrala jsem.

„Prosím,“ zkusila to znova. Bylo hrozný, co způsobil jeden měsíc, kdy jsme se víc potkávaly a sblížily se. Dokonce jsem měla tu čest poznat jejího bratra a hlavně kocoura. Věděla jsem, že toho budu litovat, asi jednou.

„Dobře, kdy?“ zamumlala jsem. Rob si přestal úplně všímat kytary a čekal na každé další moje slovo.

„Jsi zlato. Zítra tě vyzvednu, ahoj.“ Rychle mi to položila. Asi věděla, že bych na ni začala křičet, když mi oznámila, kdy to bude. Naštvaně jsem se podívala na svůj telefon a pak se nešťastně svalila na sedačku.

Rob to už nevydržel, a tak ze mě dostal, co se stalo, a pak se začal neuvěřitelně smát. Vážně skvělá podpora.

To on za všechno mohl. On ji znal a seznámil se mnou!

Byla jsem ale šikovná a celé focení zvládla, ani si na mě nikdo nestěžoval, naopak jsem byla pochválená a já si to po první půl hodině začala užívat.

£££

Nudila jsem se sama doma. Rob odešel, že má nějakou práci. Popadla jsem telefon do ruky a byla odhodlána napsat výhružnou zprávu Robovi, aby se okamžitě vrátil. Nestihla jsem napsat ani první slovo, když mi moje plány překazil zvonek.

„Ehm?“ vydala jsem ze sebe zmateně, když jsem viděla Kris. Stála za dveřmi, vesele se usmívala, měla volné triko a kraťasy, něco, co jsem měla celý den na sobě i já.

„Ahoj, že půjdeš se mnou ven?“ vyhrkla na mě moc rychle.

„Jo, jen si vezmu věci.“ Popadla jsem telefon, klíče a mohla jsem jít. Nechala jsem se od Kris odvézt, kam chtěla.

„Doufám, že umíš bruslit.“ Usmála se na mě a já si pořádně všimla, kde jsme byly. Poblíž jednoho z míst, kde byly různé trasy na ježdění na bruslích, ale i na prkně. Byly tu u nějaké překážky.

„Dlouho jsem na ničem nestála. Ale to se nezapomíná.“

„Super.“ Vedla mě rovnou do půjčovny pro brusle. Pár let jsem na tom už nestála, a tak chvíli trvalo, než jsem se s nimi zase sžila. Ale bylo to stejné jako jízda na kole, nezapomíná se to. Je pravda, že mě musela Kris několikrát chytat, ona se u toho dobře bavila, zatímco já se modlila, abych si nerozbila papuli.

„Jsem prostě nejlepší.“ Musela jsem se pochválit, když jsem dlouho neškobrtla a v pohodě bruslila stejně jako Kris.

„Neblbni a brusli,“ upozornila mě a přejela. Mohly jsme tedy závodit. Byla to tak větší sranda. Po několika kolečkách jsme zvolnily a povídaly si při jízdě.

Smála jsem se jednomu vtipu, když mě zezadu něco velmi silně praštilo. Vyjekla jsem a pokoušela se držet rovnováhu. Šermovala jsem s rukama i nohama, ale stejně jsem skončila na zemi.

„Au,“ vyjekla jsem bolestí. Stehno mě pálilo, hlavně mě bolel zadek od toho, jak jsem si sedla na svou pravou nohu, která byla pode mnou divně zkroucená.

„Alex,“ přiřítila se ke mně Kris. „Jsi v pořádku?“ starala se.

„Omlouvám se, neviděl jsem vás.“ Přibruslil k nám nějaký kluk. To on do mě narazil.

„To jsem si všimla, že byste si nevšiml,“ vyjela jsem na něj podrážděně.

„Omlou…“ začal znovu, ale já ho přerušila bolestným vyjeknutím. Chytla jsem si svou pravou nohu, na které jsem už neseděla a bolestně ji držela.

„Alex, bolí hodně?“ zajímala se Kris a já jí přikývla a bolestně stahovala rty k sobě.

„Musíme do nemocnice, bude to asi zlomené.“ Začala mi pomáhat na nohy, ale moc to nešlo, jak jsem měla ty brusle. Ten kluk mě musel vzít do náruče, protože mi tu brusli odmítali sundat, když to vypadalo na zlomeninu, takže mi sundali jen jednu ze zdravé nohy.

„Chcete někam odvézt?“ zajímal se ten kluk. Zamračila jsem se na něj. Bolela mě noha, a nejen ta, i moje zadnice, a mohl za to on, rozhodně si teď nezasloužil, abych byla na něj hodná.

„To je dobrý. Zvládneme to samy,“ zabručela jsem. Odnesl mě a posadil do auta Kris.

Během cesty jsem se podívala na stehno, které mě pálilo, a musela si povzdechnout. Měla jsem ho pěkně sedřené.

„Tohle rozhodně není sexy,“ zabručela jsem naštvaně a Kris se mi začala smát.

„Ta sádra taky nebude,“ připomněla mi, ale pak se zarazila a vytřeštila oči. „Rob mě zabije. Budu mrtvá jen, co tě uvidí.“ To jsem se začala smát já.

„Nic ti neudělá. Protože za to vše může on.“ Koukala se na mě zmateně. „Nechal mě samotnou doma se nudit.“ Mrkla jsem na ni.

Kris si v nemocnici vyprosila vozíček, aby mě mohla odvést. Ono se hodně špatně skákalo s nohou, na které byla těžká brusle, a ta noha vás příšerně bolela.

„Copak jste dělala?“ zajímal se doktor a já se uchichtla.

„Myslím, že to je poznat.“ Ukázala jsem na brusli. Nechal mi ji rozstřihnout a pak mě poslal na rentgen. Potvrdila se zlomenina, čekala jsem, že dostanu pěknou bílou sádru, kterou měla i moje sestra.

Jenže jsem se spletla, byla jsem přeci jen v Americe a tady mají vždy něco speciálního. Dostala jsem modrou ortézu. Ošklivě jsem se na svou novou kamarádku zašklebila. Doktor se mi zasmál a začal se věnovat mému sedřenému stehnu.

„Není to moc hluboké, bude stačit jen vydezinfikovat a necháme to volně, aby se to rychleji zahojilo.“ Usmál se na mě. Já se ovšem hned přestala smát, když mi dal dezinfekci do rány. Byla jsem jako malé dítě a skuhrala.

„Takže za dva měsíce přijďte na sundání,“ loučil se. Dostala jsem i francouzské hole. Už jsem se s nimi měla tu čest seznámit, ale nikdy jsem je já nepotřebovala.

Kris mě dovedla až do bytu a poté se ujistila, že mám vše, a vlastně jsem ji vyhnala, protože měla nějakou práci, odešla a nechala mě samotnou koukat na televizi.

„Jsem doma a jako odškodné nesu pizzu,“ řval už od dveří. „Proboha, Alex, cos dělala?!“ zeptal se vyděšeně, když se dostal do obýváku a uviděl moji ortézu.

„Nudila jsem se, tak jsem skákala z okna.“ Pokrčila jsem rameny.

„Alex!“ napomenul mě a přiřítil se ke mně. Krabici položil na stolek, na kterém jsem měla svoji nohu, a začal zkoumat to modré, co mi ji zdobilo. Moji pozornost zase zaujalo to jídlo.

„Jak sis to udělala? Kdo ti pomohl do nemocnice?“ začal na mě chrlit jednu otázku za druhou a prohlížet si moji nohu, jako by byl doktor a mohl přes to vidět, aby věděl, co mi je. Protočila jsem oči.

„A to jídlo?“ zeptala jsem se zase já. Měla jsem opravdu hlad, dnes toho bylo tolik, že jsem nejedla.

„Nikdy by mě nenapadlo, že si dokážeš zlomit nohu, když tě nechám chvíli samotnou.“ Podíval se na mě přísně.

„Nebyla jsem sama a dáš mi tu pizzu? Hladovím a jsem zraněná,“ zamrkala jsem na něj. On se na mě ale zamračil.

„S kým jsi byla?“ vypálil další otázku. Povzdechla jsem si a nahnula se ke stolu. Šlo to blbě, když jsem tam měla položenou tu nohu a moje svaly byly trochu víc zatuhlé a maximálně zkrácené. Odklonila jsem se okolo Roba a popadla krabici s vítězným úsměvem. Jenže mi ji vytrhnul.

„Hej,“ zabručela jsem na něj.

„Až mi odpovíš! S kým jsi byla a jak sis to udělala?“ znovu se mě ptal a čekal s mojí pizzou v ruce.

„Jsi jako můj táta a ne kámoš,“ zabručela jsem si naštvaně, lehce se usmál, ale neslevil. „Kris mě vytáhla ven na brusle…“

„A ty sis hned musela zlomit nohu,“ odtušil, aniž by mě nechal domluvit. Kdyby se aspoň trefil. Zamračila jsem se na něj opravdu naštvaně.

„Já za nic nemůžu. On to do mě napálil nečekaně a já spadla a dosedla na svou nohu,“ vysvětlila jsem mu.

„Kdo on?“

„Nějaký blb. Omluvil se a pomohl mi do auta. Kris mě odvezla do nemocnice, tam mi dali tu krásku, co budu mít dva měsíce. Spokojený? Dostanu jídlo?“ ptala jsem se zase já. Chvíli se na mě koukal a pak mi tu krabici podal. Vrhla jsem se po ní a rychle ji otevřela. Zavonělo to ještě víc a mně se začaly sbíhat sliny. Rob přinesl tácky a já se s ním musela rozdělit.

„Přinesl bys mi pití?“ zeptala jsem ho mile.

„Ne, jdi si tam sama. Měla jsi na mě čekat doma, ne dělat blbosti.“ Poznala jsem, ale že nebyl naštvaný ani nic takového. Jen mi to dával sežrat a bavil se u toho podle jeho pohledu a hlavně očí. Zamračila jsem se na něj a vstala. Co nejvíc opatrně to šlo.

Popadla jsem svoje hole a začala se pomalu plížit do kuchyně. Tam jsem se napila a pak se šourala zpět. Naschvál jsem si vybrala cestu u něj, abych ho mohla omylem bouchnout.

„Alex?“ Jeho hlas byl zmatený, překvapený. Podívala jsem se na něj a on se koukal na mě, ale ne do mého obličeje. Potichu jsem zaklela a pokusila se jednou rukou stáhnout ty mini kraťásky dolů, ale byly opravdu mini. Odstrčil moji ruku a podíval se na mě.

„Budou si myslet, že tě biju.“ Kouknul se na mě.

„Ty?“ optala jsem se, a když přikývl, začala jsem se smát. „Nezlob se, Robe, ale ne. Tohle ty bys nikdy nedokázal mi takhle ublížit, ani jiný holce. Máš to marný, nebude z tebe slavný domácí násilník.“ Mrkla jsem na něj a sesunula se k němu na pohovku. Jo, v tomhle jsem už měla pár let jasno. Nikdy by mi neublížil a navíc na něm byla vidět ta úcta k ženám, kterou měl, sama moje máma mi to nespočetněkrát říkala, když ho viděla.

„Víš, co nás za dva dny čeká?“ zeptal se mě a zvláštně se u toho usmíval. Zapřemýšlela jsem, ale krom mých narozenin, které byly bezvýznamné, mě nic nenapadalo, a tak jsem zakroutila hlavou.

„No, letíme do Čech za tvou rodinou na oslavu narozenin.“ Jen co to řekl, bouchla jsem se rukou do čela a pak se podívala na moji novou kámošku. „Jo, tvůj táta mě zabije,“ přitakal.

„Proč by to dělal. Nebyla to tvoje vina, bude to v pohodě.“

„Jasně, já tě měl hlídat. A vážně to stehno nevypadavá vábně.“ Zamračil se na moji nohu.

„Tak se nekoukej,“ vyplázla jsem jazyk. „Za dva týdny bude to stehno v pořádku, nebo aspoň vypadat líp.“

„Vezmeš si něco dlouhého,“ plánoval.

„Jasně a budu skákat po jedné noze a dělat, že mi nic není.“ Výsměšně jsem se na něj podívala.

„Jak krásně jsi to vymyslela,“ pochválil mě. „Ale…“ zarazil se a začal něco hledat v telefonu.

„Ty víš, kdy si tu nohu zlomit. Za týden je Teen Choice Awards, kam jdeš se mnou.“ Zamračil se na moji nohu.

„Bude zábava.“ Rozesmála jsem se.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování