OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 34. kapitola

27.09.2015 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 727×

Ráno takřka po probuzení jsem se zmohla jen na bolestné zasténání a připlácnutí si ruky na čelo. Byla vhodná chvíle na to si nadávat za můj nápad opít se. Jenže na to mě až moc bolela hlava. Trvalo dlouho, než jsem se mohla se svým otupělým tělem vymotat z deky, do které jsem byla zamotaná opravdu parádně. Asi jsem měla divoké sny, ale nepamatovala jsem si je, ani to, jak jsem se přesně dostala do postele a v pyžamu. Pamatovala jsem si jen Roba a auto, dál už nic.

Znovu jsem zasténala, ale ne bolestí, nýbrž úzkostí z toho, co jsem v noci musela vyvádět. Dokázala jsem se došourat až do kuchyně, ale tam jsem se složila na první židli, kterou jsem viděla.

„Ty vypadáš,“ smála se mi máma, která vypadala spokojeně. Zvedla jsem k ní zrak a jen zabručela a zase si lehla na stůl.

„Nebyl by tu prášek na bolest?“ ptala jsem jí zoufale a podívala se znovu na ni. Jen se usmála a položila přede mě sklenici vody a prášek. Vrhla jsem se po tom.

„Táta ještě spí a Petra taky, vypadá to na dlouho, nevím jak Rob. Ale on vypadal víc v pohodě jak my,“ usmála se. Aby ne on skoro denně trénuje.

„Dobré ráno.“ Nemusela jsem ani naplno zapojit mozek, aby mi bylo jasné, že to byl Rob. Už jen pro ten jazyk, kterým mluvil.

Podívala jsem se na něj. Usmíval se od ucha k uchu, na sobě třičtvrťáky a nátělník. Vystavoval tak světu svoje paže, které zmohutněly a byly pevné poté, co musel povinně chodit do posilovny kvůli natáčení. Moc dobře jsem si pamatovala, jak si mi stěžoval, že tam chodit nebude, protože nenávidí posilování. Ale koukám, práce se vyplatila.

„Ahoj.“ Jen co jsem se ozvala, podíval se mi do očí. Nevím, co to bylo, ale cítila jsem, jak mi začínají teplat tváře. Rychle jsem zaměřila svůj zrak na sklenici přede mnou.

„Jak je?“ posadil se vedle mě, takže bylo jasné, na koho je směřována otázka. Podívala jsem se na mámu, ale ta se vytratila z místnosti.

„Bylo už hůř,“ připustila jsem. Na moje ráno v Londýně to nemělo. Potichu se zasmál.

„Co jsem večer prováděla? Moc si toho nepamatuju, jen něco, a potom jak jsme jeli domů a už nic,“ zajímala jsem se. Opravdu jsem měla špatný pocit, že jsem něco prováděla, ale nevěděla co. Odhodlala jsem se, znovu se na Roba podívala, zkoumavě si mě měřil.

„Nic hrozného. Trochu jsi odporovala, když jsem tě dal do postele. Ale nakonec ses nechala.“ Rychle se napil ze své skelničky.

Zkoumavě jsem si ho přeměřila pohledem, tohle se mi nezdálo. Ani jeho chování. Všimla jsem si jeho tváří, které se začaly taky zbarvovat do červené, a hlavně uši. Tohle bylo jasný, něco se stalo, proč by se styděl.

„Proboha, Robe, co jsem vyváděla?!“ dožadovala jsem se pravdy. Podíval se na mě trochu vykuleně, jako když vás někdo načape, než srovnal svůj výraz.

„Opravdu nic, Alex. Nemusíš se bát, nic hrozného jsi nevyváděla,“ klidnil mě a podíval se na mě vážnou tváří. Než jsem přikývla, uvěřila mu tedy plně.

***

„Zavolej mu,“ ozval se Rob na sedačce a zvedl pohled od knihy ke mně. Zmateně jsem se na něj podívala. Byl druhý den a já už byla v pořádku, a tak jsem se vrhla na učení, ale moc jsem si nepomohla. Nešlo mi to do hlavy.

„Ne,“ odmítla jsem ihned a znovu se zadívala do učebnice, jako by to k něčemu bylo.

„Proč ne?“ nechápal.

„Prostě proto. On odešel bez slova. On mi má zavolat, jestli mě má aspoň trochu rád a ne já jemu,“ odpověděla jsem mrzutě a stále se koukala do učebnice.

„Jenže svou hrdostí tomu nepomůžeš. Koukni, jsi neklidná a každou chvíli koukáš na telefon. Pochybuju, že se v tomhle stavu něco naučíš. I pro tebe by bylo chytřejší, kdybys mu zavolala, domluvila schůzku, kde si to vysvětlíte.“

Zamračila jsem se a naštvaně se na něj otočila. Štvalo mě, jak měl pravdu, a hlavně to, jak mě prokouknul s tím telefonem a učením. Zmučeně jsem si povzdechla a naštvaně vzala svůj mobil. Domluvila jsem se přes zprávy s Ondrou na schůzce na dnešek.

Sbalila jsem Petru a Roba, abychom vyrazili do města. Ty dva jsem nechala spolu na hřišti a já sama se vydala na místo schůzky s Ondrou. Nelíbilo se mi to, tak nějak jsem tušila, jak to dopadne, ale odmítala jsem o tom přemýšlet.

Už z dálky jsem viděla, jak nevypadal nějak vesele, zkoumavě si mě měřil a zamračil se, když zůstal pohledem na mém náramku. Super, takže si něco z toho večera pamatoval. Když byl u mě, usmála jsem se a chtěla mu dát pusu, ale uhnul. Tohle mě naštvalo a v mém obličeji to muselo být znát

„Pořád jsi naštvaný?“ zajímala jsem se příkrým tónem.

„A ty se mi divíš? Připadal jsem si tam jako idiot! Bránila jsi ho a na mě jsi kašlala!“ obvinil mě a já nestačila zírat.

„To není pravda. Chtěla jsem po vás obou, abyste se chovali normálně. Nikoho jsem nebránila.“

„Nezdálo se mi. Já jsem tvůj kluk, ale pořád jsi běhala za ním jako pejsek, a nejen ty, ale celá tvá rodina. Tohle nebylo příjemné.“ Koukal se jinam a vyčítal, to jsem tak nenáviděla.

„Známe se dlouho, neviděli jsme se. Tak jsem chtěla strávit trochu času s kamarádem. S tebou jsem pořád a neignorovala jsem tě tam. Nechci se dohadovat, tohle je absolutní.“

„Má to jediné řešení,“ zabručel nevzrušeným hlasem a podíval se na mě.

„Jaké?“ zeptala jsem se bez dechu a jen čekala, co mi odpoví.

„Já, nebo on. Nic těžkého.“ Pokrčil rameny. Vykulila jsem oči a otevřela pusu od šoku, jaký jsem dostala. Tohle byla podpásovka a velká.

„To si děláš srandu?“ ptala jsem se ho hystericky. Zakroutil záporně hlavou a koukal se na mě.

„Prostě si vyber.“ Nedal se. „Nelíbí se mi, jak se okolo tebe motá. Naštvalo by to každého kluka. Tohle nikdy nemůžu fungovat, když bude ve vztahu někdo další,“ obhajoval svoje činy.

„Jdi do háje, Ondřeji! Nikdo třetí tu není. Ale jestli si mám vybrat mezi tebou a jím…“ odmlčela jsem se a podívala jsem se mu do očí. Neměla jsem nad čím přemýšlet, moje volba byla jasná a pevná, znala jsem odpověď okamžitě poté, co vyslovil tu blbou větu. „Vybírám Roba. On je moje jistota, kterou u tebe nemám,“ řekla jsem pevně a stále se mu dívala do očí.

„Uvidíme se u matury,“ řekl v klidu a odešel.

Koukala jsem se na jeho záda neschopná slova a pořádně vnímala, co se tu dělo. Vrátila jsem se automaticky na dětské hřiště. To, že brečím, jsem si uvědomila ve chvíli, kdy mi jedna zrádná slza stekla do dekoltu. Naštvaně jsem si rukou začala stírat slzy. Nechtěla jsem brečet, nešlo to zastavit.

Už z dálky jsem viděla Roba, jak je pod skluzavkou, a Petru, jak jede po ní dolů. Chytil ji a zvedl do vzduchu a zatočil s ní. Začala se smát. Položil ji na zem a ona se rozeběhla znovu k žebříku od skluzavky. Jenže se zarazila, když mě uviděla. Usmála se a běžela rovnou ke mně. Utřela jsem si rychle nové slzy a usmála se na ni. Popadla mě za ruku a vedla zpět k Robovi.

Pořád stál na svém místě a usmíval se do doby, než jsme byly u něj a on mohl vidět zblízka můj obličej. Podle jeho pohledu se mi nepovedlo zamaskovat známky pláče. Zamračil se a v jeho očích se mihl viditelný smutek. Petra se mě pustila a běžela rovnou na pískoviště, kde byly další děti. Nejistě jsem se podívala okolo sebe a poté se bez slova posadila na lavičku.

„Alex? Co se stalo?“ ptal se starostlivě, ale bylo jasné, že odpověď zná. Smutně jsem pokrčila rameny a ubrečeně se na něj podívala. Přitiskl si mě k sobě a pevně mě stiskl. „Je mi to líto.“

„Jsem v pořádku… sakra, jen to nějak nezvládám emotivně,“ povzdechla jsem si. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že tu brečím jak malé dítě. Protože jen, co se na mě Rob podíval, rozbrečela jsem se.

„Máš ho ráda,“ špitl potichu jako vysvětlení na můj problém.

„Naštval mě. Neuvěřitelně moc mě naštval a já stejně brečím,“ stěžovala jsem si a pokoušela se utřít si tváře. Podal mi kapesník a já se na něj překvapeně podívala.

„Tos koukal na nějaký film?“ zeptala jsem se rozmrzele.

„Na několik, a jako pravý anglický gentleman jich mám mít dost. Takže mám i pro Petru.“ Uličnicky se usmál a vytáhl další čistý a složený kapesník. Rozesmál mě a ten jeho výraz mi jen pomohl.

„Tohle mě tak štve,“ stěžovala jsem si a utírala si slzy, na které byla směřována moje připomínka.

„Koukni na mě, já nebrečím, ale většinou se opíjím.“ Pokrčil rameny.

„Díky, to fiasko na svatbě mi stačilo. Nepotřebuju ztrapňování sebe sama,“ odmítla jsem ihned jeho nápad. Vzpomněla jsem si na ranní promítání videa ze svatby a moje ztrapnění.

„Už to je v pořádku?“ zajímal se a rukou mi přejel po zádech v uklidňujícím gestu.

„Neboj, hysterické výstupy předvádět nebudu.“ Povzdechla jsem si a opřela se o lavičku.

„To jsem jedině rád,“ líně a ne moc vesele se pousmál a objal mě kolem ramen, aby si mě k sobě mohl přitáhnout.

Pozorovala jsem Peťuli, jak si hrála, a už o něco klidnější jsem se vydala k ní.

„Půjdeme domů, princezno,“ oznámila jsem jí. Zamračila se na mě a záporně zakroutila hlavou a pak si znovu hrála. Ona mi to dělala naschvál. „Petro, musíme domu. Ty nemáš hlad?“ zkoušela jsem to na ni jinak.

„Ne, chci si hlát,“ odpálkovala mě jednoznačně. Podívala jsem se na Roba, který se vesele culil z lavičky a prohlížel si nás. Zamračila jsem se a znovu se podívala na to zlobidlo. Jenže to už k nám přišel i Rob a bez slova zvedl Petru do náruče a zakřenil se na ni. Neprotestovala mu a nechala se.

„To je podlý,“ stěžovala jsem si. Oba pokrčili rameny, jako by se na mě domluvili.

***

Po dalších dvou dnech musel Rob odjet do Itálie natáčet film. Já se pustila zase do příprav na maturitu. Než se vrátila Niky z líbánek a vedla se mnou u ní doma dlouhý rozhovor o tom, jak se měla báječně, a pak výslech o Ondrovi.

Hned se také pustila do mého mučení, byla jsem donucena znovu koukat na tu ostudu, co Rob natočil.

„Tak to jsem neslyšela, ale viděla. A to další, co jsi říkala, taky stálo za to.“ Pobaveně se na mě koukala.

„Další? Co jsem říkala?“ vyděšeně jsem se ptala.

„No, lákala jsi Roba do postele. Bylo to fakt roztomilý, jak jsi byla mimo.“ Usmívala se.

„Sakra, jako by toho nebylo i tak dost,“ postěžovala jsem si a připlácla si na obličej polštář, co tu měla na sedačce. Tohle, potvrzovalo moji domněnku o tom, že jsem ještě něco prováděla, když jsme byli jen spolu. Vydala jsem bolestné zasténání.

„Znáš to, v opilosti mluví člověk pravdu.“ Smála se mi. Rozhodně mi to nepomáhalo.

„Nic si nepamatuju. Hlavně když jsme s Robem osaměli,“ zašeptala jsem potichu a trochu povolila polštář, abych viděla na sestru.

„Co? Jak to?“

„Byla jsem opilá,“ připomněla jsem jí. „Matně si pamatuju věci do chvíle, než jsme sedli do auta. Pak mám tmu. Jenže…“ odmlčela jsem se a přemýšlela.

„Jenže?“ nedala se Niky.

„Mám hrozný pocit, že jsem v noci něco provedla. Rob mi to nechce říct, ale když jsem se ptala, zčervenal. Určitě jsem něco provedla.“ Znovu jsem si silně přikryla obličej polštářem, jak jsem se styděla, i když jsem nevěděla přesně za co.

„Jestli jsi ho neojela alespoň v opilosti, tak nejsi moje ségra,“ prohlásila najednou Niky. Odložila jsem polštář a podívala se na ni jako na někoho retardovaného. Tohle nemohla myslet vážně.

„Je to můj nejlepší kamarád. Takovou blbost jsem udělat nemohla,“ pokoušela jsem se chabě bránit rozumem. Ale měla jsem pocit, že Niky nebude daleko od pravdy. Byl to opravdu blbý pocit, nepříjemný.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 34. kapitola: