OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 29. kapitola

24.06.2015 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 794×

Listopad 2008

„Máš všechno?“ zajímala se máma, když se najednou zjevila v mém pokoji. Nedůvěřivě si prohlížela mou cestovní tašku, se kterou jezdím pořád.

„Jo, vše, co potřebuju,“ kývla jsem. Tentokrát se podívala na mě nedůvěřivě. „Jedu jen na necelý týden. V téhle tašce jsem měla věci i na měsíc,“ připomněla jsem jí. Pořád jsem nevěděla po kom. Máma i táta potřebují i na týden obrovskou tašku a mně stačí ta malá na měsíc. Nepotřebovala jsem toho tolik, navíc většinu potřebného pro mě jsem měla v batohu.

„Nesmíš nic podcenit, letíš až do Ameriky,“ kázala mi.

„Když nebudu mít oblečení, vezmu si něco od Roba,“ zasmála jsem se, zato ona se na mě tvářila přísně. „Mámí, mám všechno, co potřebuju, nic navíc.“

„Dobře, tak jdeme.“ Vzala jsem si tašku do ruky, přes rameno batoh a do druhé bundu. Dole na nás čekal táta a Petra, rozloučila jsem se tedy a jelo se na letiště.

„Volej kdykoliv. V New Yorku si dávej na letišti pozor, aby ti nikdo nevzal věci, a když nebudeš vědět, raději se zeptej, než abys pak odletěla někam jinam,“ kázala mi celou dobu. Vše jsem poctivě, jako hodná dcera, odkývala a objala na rozloučenou.

„Dávej na sebe pozor a vyřiď Robertovi, jestli se ti něco stane, tak ho zabiju,“ usmála se na mě a dala mi vlasy za ucho.

„Vyřídím,“ zasmála jsem se a vydala se ke svému letadlu.

Celá tahle cesta byla důmyslně vymyšlena a prý i promyšlena Robem. Nadšeně mi o tom vyprávěl už od září a vzal si na starost vše potřebné, aby mě za ním do té přísně střežené země dostal. Přemluvil i moje rodiče, s nimi jednal jako první, a až pak jsem byla informována o tom, že se mám tohoto dne dostavit v tolik hodin na letiště a nasednout na konkrétní letadlo. Věděl, že takovéhle pozvánce neodolám, ani trochu mi nevadilo, jak to celé naplánoval.

„Alex.“ Vrhla se ke mně s takovou vervou, až mi popadaly věci.

„Lizzie, ahoj,“ špitla jsem přiškrceně, dusila mě. Odvlekla mě do nejbližší kavárny. Předala mi slavnostně veškeré papíry, co jsem potřebovala, aby mě pustili za tu velkou louži, a ještě obálku, kterou jsem měla otevřít až v letadle. Nezapomněla mi popřát příjemnou a klidnou cestu a poučit mě o tom co dělat, když nebudu moct najít svůj spoj v New Yorku.

Musela jsem projít opravdu důkladnou prohlídkou. Čekala jsem jen, kdy mi řeknou, ať se svlíknu donaha.

Klidnější a spokojenější jsem byla až v měkké sedačce letadla ve vzduchu. Jednu důležitou část cesty jsem zvládla, ještě čekala ta druhá. Nevydržela jsem to dlouho, byla jsem moc zvědavá, a tak jsem se podívala do té obálky od Roba.

Časopis, na hlavní stránce byla fotka nějaké skupiny lidí venku. Trvalo jen jedno přečtení hlavního titulku, abych pochopila, proč mi to dal. Byl mezi nimi. Chvíli jsem tam hledala Roba, až jsem ho našla v černém triku a opáleného. Koukala jsem se hned na další fotky někde, kde bude víc vidět.

„No kurva! Tohle nemůže být Rob.“

Koukala jsem na tu fotku a pečlivě ji prohlížela. Bylo mu to podobné, určité rysy tam byly, ale moc se tomu, co jsem znala, nepodobalo. Nalistovala jsem příslušnou stránku, kde bylo mnohem víc fotek.

„Do prdele, je to on,“ vydechla jsem překvapeně. Zblízka si už byl podobný, jen opálený, než jsem byla zvyklá. Krucinál, já ho na tom letišti pak nepoznám. Koukala jsem se na všechny fotky. Ale všude, kde byl on, byl s tou Kristen.

Měla jsem na to holku pifku, už jen protože s Robem trávila tolik času a já seděla doma na zadku a nudila se. Jedinou mou útěchou bylo, že měla kluka. Ještě aby si s ní začal, nechtělo by se mi zase být u toho, až se bude s nějakou holkou rozcházet.

Let trval až moc dlouho a já si při něm vzpomněla na školní výlet k moři.

„Bacha.“

„Ondro!“ okřikla jsem ho, když mě do zad bouchnul míč. Jen se na mě zaculil a šel si pro něj. Odmítala jsem mu ho podat. Nohy po kotníky měla ponořené v moři. Ostatní všude možně blbli.

„Alex, já tě neviděl…“ Ve chvíli, kdy uviděl můj nepříčetný výraz, se zarazil a pak si mě prohlédl.

„Asi jsem měl klapky na očích,“ usmál se a podrbal se na hlavě.

„Ondřeji,“ řekla jsem přísně a nohou na něj cákla vodu. Zašklebil se na mě a pak se rozeběhl. Vypískla jsem a začala utíkat. Ale v tom písku a vodě se celkem blbě běhalo.

„Ne!“ zakřičela jsem, ale bylo pozdě. Popadl mě a nekompromisně mě nesl do moře.

„Ondřeji.“ Mlátila jsem ho do zad. Byla jsem tak divně zkroucená v jeho náruči. Nohy jsem měla pokrčené a zkroucené, nemohla jsem s nimi kopat, jak mě držel.

Skončila jsem ve vodě, i kdybych nechtěla. Naštěstí byla příjemně teplá a já si mohla zaplavat. S Ondrou jsme blbli celý pobyt ve Španělsku. Celou cestu domů jsme dělali srandičky a všechny okolo už po tom týdnu štvali.

Po dlouhé době jsem si užívala. Rob byl pryč a nebylo ani moc prostoru pro komunikaci. Niky si mě neustále dobírala, že jsem na něm závislá a pozná, když mi dlouho nepíše, podle mé nálady. Pravda byla, že se mi opravdu stýskalo, a proto jsem bez remcání přijala tuhle misi, abych ho konečně viděla.

Pohrávala jsem si se svým náramkem, kam přibyly další dva přívěšky. Malé autíčko na znamení, že jsem šikovná a udělala si řidičský průkaz, a pak smajlík, prý pro radost. Nečekala jsem dárek k narozeninám v podobě přívěšků, ale nečekaně mi přišel balíček.

Strach bylo slabé slovo, byla jsem vyděšená. Naštěstí jsem měla něco kolem půl hodiny mezi lety, co by mi mohlo stačit to najít, doufala jsem. Vzala jsem si svoje věci a dvakrát raději zkontrolovala, že mám vše, co nutně potřebuju, a vydala se do toho tažení. Vidina celého jednoho týdne jen v jeho přítomnosti a k tomu doprovázení na premiéru jeho filmu, a to rovnou v samotném Los Angeles, tomu se nedalo ani trochu odolat, a tak jsem se o to ani nepokoušela.

Letiště J. F. Kennedyho v New Yorku bylo opravdu obrovské. Vydala jsem se k nejbližšímu terminálu a začala hledat svoje letadlo. Vážně jsem byla ráda, že umím přečíst informace. Netrvalo to dlouho a já podle všeho našla terminál deset. Začala jsem tedy hledat, kde je. To už nebylo tak jednoduché, a tak jsem se zeptala několika lidí, kteří mi ochotně poradili a navedli k danému terminálu. Byla jsem zvyklá se raději několikrát zeptat, abych se pak opravdu nedostala bůhví kam, a tak jsem se přeptala i koktavou angličtinou, která pro mě nebyla obvyklá.

Se sympatickým úsměvem mi letuška potvrdila, že jsem na správném místě a mně spadl obrovský kámen ze srdce.

Nechtělo se mi sedět v poloprázdném letadle, navíc jsem byla vynervovaná a potřebovala nějak ventilovat všechno ze sebe. Popadla jsem svůj mobil a začala vytáčet číslo.

„Ještě někdy si vymysli něco podobného, zabiju tě!“ upozornila jsem ho důrazně jen, co mi to zvednul.

„Alex? Jsi v pořádku, našla jsi to?“ pálil otázky a v hlase mu zaznívala starost.

„Jo a jo. Jsem totiž moc šikovná,“ pochválila jsem se. Z druhé strany jsem slyšela úlevný výdech, kterému jsem se musela smát.

„To je dobře, ale vyděsila jsi mě.“

„Já jsem ta, co má právo být vyděšená. Potřebovala jsem se nějak vybít a rovnou ti říct, co si myslím, a abys to už nikdy nedělal.“

„Jdi si raději sednout do letadla, aby ti to neuletělo. Uvidíme se za šest hodin.“

„Jasně, stejně si to ještě vypiješ,“ nenechala jsem se jen tak odbýt.

Netrpělivě jsem klepala prsty o svou nohu a poslouchala muziku, ale ani ta mě neuklidnila.

Batoh a vše důležité připraveno tak, abych co nejrychleji dokázala opustit letadlo. Už se mi po těch skoro dvaceti hodinách nelíbilo.

Těšila jsem se na něj, a čím blíž jsem byla, tím to bylo horší. Ale na druhou stranu jsem se bála, co když se změnil za tu dobu, co jsme se neviděli, a bude z něj hollywoodský blbeček?

To bych s ním asi nezvládla komunikovat. Něčím bych ho přetáhla po hlavě, aby se vzpamatoval.

Moje úvahy mi zabraly zbytek cesty. Konečně jen, co to bylo možné, vzala jsem si svoje věci a přidala se k ostatním, kteří se rvali ven z letadla. Poslušně jsem cupitala za nimi, až jsem se konečně dostala do letištní haly.

Přes velká skla byla vidět tma za nimi, no jo, přiletěla jsem taky v noci, co bych chtěla. Určitě ale bylo teplo, tím jsem si byla jistá. Už jen podle toho, v čem byli oblečení lidé, co tu čekali na ostatní. Proto jsem si brala jen teplou mikinu, v Evropě byla už celkem zima, taky byl skoro konec listopadu.

Na pozdní večerní hodinu to bylo celkem dost lidu. Moji spolucestující stále byli přede mnou a pletli se mi do výhledu, takže jsem nic neviděla. Naštvaně jsem zadržela dech a pak vydechla, abych nezačala nadávat. Nemohla jsem se ani z toho hloučku dostat pryč. Zastavila jsem se tedy a chtěla počkat, až všichni odejdou.

Další letiště, co bylo opravdu velké. Rozhlížela jsem se okolo, abych zahlédla mého vrchního plánovače cesty.

Něčí ruce mi přikryly oči. Ztuhla jsem na místě a přemýšlela, jestli mám křičet, nebo ne.

„Poprvé sama v LA?“ ozvalo se mi moc blízko u ucha. Chtěla jsem zakřičet, ovšem než se moje hlasivky mohly pěkně nahlas ozvat, uvědomila jsem si pár věcí. A především, co mi v tom zabránilo, byl hlas, který to řekl, poznala bych ho tak kdekoliv, byla jsem na něj už vytrénovaná.

„Roberte, ty pako, víš, jak jsem se lekla?!“ vydechla jsem a víc než vztek byla slyšet úleva v mém hlase.

Spustil ruce dolů a já se k němu prudce otočila čelem, veškeré věci a tašky mi popadaly na zem.

Stál tu, opravdu tu byl, čekal, vesele se culil a oči mu svítily radostí. Nedokázala jsem se na něj zlobit a pořádně ho sprdnout za tu cestu, co to na mě nachystal, ani za to jeho uvítaní tady, dlouhé čekání na moje emaily a další důvody, co bych si dokázala najít, abych mu mohla dát opravdu dlouhé kázání. Jakmile se takhle koukal, nedalo se to, ani mě v tuhle chvíli nezajímaly jeho hrozné vlasy. Na to bude čas později. Musela jsem se usmát taky a skočila jsem mu kolem krku. Přitiskl mě k sobě v přivítacím pevným stiskem a pak mě zase položil pevně na zem.

„Koukám, že už je mi odpuštěno.“ Zkoušel to, spíš mě chtěl poškádlit.

„To tedy ne, ono to přijde,“ přimhouřila jsem oči. Lehce jsem našpulila pusu a koukala na něj. Spokojeně se zaculil.

„Jdeme,“ přikázal. Posbíral moje věci na zemi. Rázoval si to rovnou ven z letiště a já ho spokojeně následovala s jednou jeho rukou kolem mých ramen.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 29. kapitola: