OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 28. kapitola

31.05.2015 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 700×

Listopad 2007

Nevěděla jsem, co si mám myslet. Najednou mi přišel e-mail od Roba. Posledních několik měsíců jsme si dopisovali jen tak. Náš pan herec odjel do Španělska natáčet. Jeho žádost mě ale dost zarazila, něco takového jsem nečekala. Chtěl po mně slib o tom, že se nikdy nepodívám na ten film, co právě natáčel. Žádné další vysvětlení se mi nedostalo, ale trval na tom. Po několikadenním dopisování a odmlouvání jsem se mu podvolila a slíbila. Vůbec se mi to nelíbilo, a už vůbec se mi nechtělo raději přemýšlet nad tím, co ho k tomu vede.

Prázdniny v Londýně se z tohoto důvodu nekonaly, přesto mě Clare zvala i bez Roba. Zůstala jsem doma a chodila na brigádu do máminy firmy, kde i přes mateřskou dovolenou pracovala z domova, a já dělala tak jejího prostředníka. Nekonala se ani rodinná dovolená, Peťule byla moc malá a my s Niky prý zase moc staré.

Nevšímala jsem si toho protivného zvonění mého telefonu. Byla ještě tma, nemohlo být čas vstávat do školy. Nechtěl přestat. Naštvaně jsem zasténala a přetočila se na posteli, abych dosáhla na mobil.

„Robe,“ zamručela jsem při pohledu na displej. Tady si někdo neuvědomuje časový posun. Poslední tři měsíce pendloval mezi Londýnem a Los Angeles. Protože bylo po půlnoci, bylo jasné, že není na stejném kontinentu.

„Ahoj,“ zašeptala jsem ospale a zase si lehla do peřin.

„Alex, já tě vzbudil, že jo?“ Musela jsem se usmát, když jsem po tak dlouhé době slyšela jeho hlas, který byl více než příjemný. A pak nad tím, že mu to došlo opravdu brzy.

„To je v pořádku. Co potřebuješ?“ zamumlala jsem a pokoušela se probudit aspoň trochu, a tak si rozsvítila lampičku.

„Chtěl jsem si promluvit.“ Jeho hlas mi ale prozrazoval něco jiného. Bylo v něm váhání, což není nikdy dobré znamení.

„O čem?“ zkusila jsem, jestli mi to poví takhle, nebo to z něj budu muset páčit jinak.

„Tak různě. Jak se třeba máš?“ okecával to.

„Já dobře, nic nového, žiju pořád stejně. Co ty? Už je nějaká role?“ vyzvídala jsem zase já.

„Žádná sláva,“ nevesele se zasmál. „Hodně jsem ve volném čase přemýšlel, a že ho mám hodně. Přemýšlel jsem až nezdravě moc,“ mluvil dál a už neměl veselý tón, ale přemýšlivý.

„A co jsi vymyslel?“

„Skončím s hraním. Vždyť ani nejsem herec,“ smál se. Tohle mě dokonale probudilo. Vymrštila jsem se v posteli do sedu.

„Cože?“ Musela jsem se ho zeptat, jestli neřekl něco jiného a já ho v tom polospánku špatně pochopila.

„Končím s tím. Všude mě jen vyhazují, nemá to cenu. Neměl jsem ani jednu pořádnou roli,“ vysvětloval mi.

„To je blbost. Už jsi to řekl vašim?“

„Jo.“

„Co oni na to?“

„Řekli, ať klidně přijedu domů a skončím,“ odpověděl nenuceným tónem. Tohle se mi snad jen zdálo, vědět, co budu v noci řešit, šla bych spát dřív, abych měla dost sil.

„To to jen tak vzdáš? Nebudeš se pokoušet dokázat, že na to máš? Necháš sebou vymést podlahu, jen protože ti nevyšlo pár konkurzů?“ zajímala jsem se. Chtěla jsem ho přivést k tomu, aby přemýšlel a došlo mu to samotnému.

„Bylo jich dost, Alex, nemám na to, a všichni mi to dávají jasně najevo, i rodina,“ ohradil se.

„Co když to řekli právě proto, aby ses sebral a nedělal blbosti. Hergot, Roberte, nemůžeš utíkat jen proto, že se teď nedaří. Nedávno jsi natočil film, předtím pár dalších. Nevybrali si tě tam jen pro nic za nic. Jen jsi nenašel ty správné role, kam se hodíš.“

„Já nevím, Alex.“

„Ale já jo! Koukej se sebrat a přestat vymýšlet blbosti a pořádně se snažit. Najdi si nějakou roli, která tě zaujme a opravdu ji budeš chtít moc hrát a je jedno proč, jen že budeš chtít. Jestli se vrátíš domů, nakopu ti zadek, to ti slibuju,“ vymlouvala jsem mu a vyhrožovala zároveň. Zaslechla jsem jeho smích na druhé straně.

„Víš, mohla bys dělat poradce a psychologa,“ ohodnotil můj výkon. Podle toho, jak mluvil, se moje práce povedla.

„Až budeš slavný, dej vědět. Řeknu ti, kolik beru od hodiny.“

„Budu si to pamatovat. Takže to mám zkusit?“ zajímal se ještě pro jistotu.

„Rozhodně,“ přitakala jsem okamžitě.

„Dobře tedy, ale dávám tomu poslední měsíc,“ poslechl mě, ale jen napůl. Frustrovaně jsem si povzdechla, když jsem si uvědomila, že s ním budu mít za měsíc další podobný rozhovor. To abych jela za ním a vážně ho bouchla.

„To se ještě uvidí,“ nesouhlasila jsem s ním.

„Jsi tak tvrdohlavá,“ povzdechl si.

„A ty moc přemýšlíš, ale ve špatném směru. Buď rád, že mě máš,“ vrátila jsem mu.

„Věř mi, že jsem, a hodně.“

„Jsem prostě úžasná,“ zívla jsem si.

„Měla bys spát, omlouvám se za probuzení.“

„Jen slib, že se opravdu budeš dál snažit,“ nenechala jsem ho to zakecat.

„Slibuju.“

„Teď jsem spokojená a můžu spát. Tak ahoj, zase někdy,“ loučila jsem se s ním, i když se mi nechtělo. Už dlouho jsem s ním nemluvila.

„Dobrou noc, plyšáčku,“ rozloučil se a pak mi to položil. Asi tušil, že jsem si s ním chtěla dál povídat.

Ještě chvíli jsem nad tím vším přemýšlela, než jsem konečně usnula. Doufala jsem, že mě ten pacholek poslechl.

Uběhl víc jak měsíc. Neozval se. Možná to bylo jen jeho chvilkové rozpoložení. Třeba si i pomohl několika pivy, než volal. Ne, ve tři odpoledne by to Rob nebyl. Možná už mu to tam samotnému leze na mozek, to by vysvětlovalo jeho nápady.

„Ne,“ kňučela jsem ospale. Telefon zase zvonil a nechtělo se mu přestat i přes tu tmu venku. Popadla jsem ho a okamžitě přijala hovor.

„Uvědomuješ si, kolik je u mě doma hodin?“ zeptala jsem se ho tentokrát místo pozdravu.

„Zapomínám,“ přiznal se, ale nezněl moc utrápeně.

„Všimla jsem si, asi ti taky začnu volat uprostřed noci.“ Protáhla jsem se na posteli a pokoušela trochu nabrat vědomí.

„To bys mi neudělala, na to mě máš moc ráda,“ smál se mi. To bylo dobré znamení, jeho nálada neprozrazovala další rozhovor o konci jeho kariéry, když ani pořádně nezačala.

„Tak mi prozraď, Robe, proč jsi na mě tak milý a budíš mě uprostřed noci?“

„Mám novinku, dobrou novinku, řekl bych skvělou. To se ti bude líbit,“ zněl nadšeně jako malé dítě o vánocích.

„A co?“ zeptala jsem se ho netrpělivě, když nepokračoval.

„Dostal jsem roli.“

„To je úžasný. Já to říkala. Gratuluju.“ Musela jsem se krotit, abych nekřičela nadšením. Měla jsme za něj ohromnou radost.

„Je to i tvoje zásluha, plyšáčku.“

„Už ti vypisuju účet za poradenství.“

Zasmál se. „Jo, víš, jak máš ráda tu knihu o upírech?“

„Hmm,“ nepřítomně jsem zamumlala a soustředila se na předchozí informace.

„Na výpis účtenky se tak soustředit nemůžeš. Bude filmová adaptace.“

„Tak to je další dobrá zpráva, budu mít na co koukat.“

„Jo, budeš se koukat na mě,“ zamumlal potichu.

„Ty v tom budeš hrát? To je ta role? Koho?“ Nastala chvíle ticha.

„Hlavní mužskou roli.“

„Ty a Edward?“ vydechla jsem překvapeně, tohle mě nenapadlo. „No do prdele,“ vydechla jsem.

„Máš něco proti?“ zajímal se a podle hlasu bylo slyšet, že byl naštvaný.

„Jo, jen že Edward, ten Edward, má být ztělesněním dokonalého chlapa, sexy upír. Nezlob se, že to řeknu, ale kazíš mi sny. Jak ho teď můžu zbožňovat, když ho bude můj kamarád hrát?“

„Tys mi řekla, abych nejezdil domů. Můžeš si za to sama,“ vrátil mi.

„Já, omlouvám se, jasně, že je to skvělý, že máš roli, a hlavní. Bude to skvělý, věřím tomu, jen to pro mě jako obdivovatelku knihy v jejího knižního Edwarda nebude zrovna lehké.“

„Jsi na to hrozně upnutá,“ vysvětlil mi můj problém.

„Četl jsi vůbec knihu?“  pokoušela jsem se ho nějak dostat.

„Ještě ne, mám to ale v plánu a trochu jsem doufal, že bys mi pak s tím pomohla,“ prosil, a kdyby tu byl, určitě by se tvářil jako štěně.

„To víš, že ti pomůžu. Ale už nikdy se mi nebudeš smát, že mám tu knihu tak ráda.“

„Dobře, musím končit a ty spát, dobrou, plyšáčku,“ loučil se se mnou.

„Dobrou,“ reagovala jsem hned, ani jsem si neuvědomila, že u nich je den.

£££

Prosinec 2007

Bleskově jsem si nahrabala do rukou trochu sněhu a pokoušela se ho uhňoucat do pěkné koule. Pozorovala jsem přitom, jak Robert běhá s Rikkim ve sněhu. A pak bez varování jsem ho trefila.

A to velmi přesně do hlavy. Zarazil se v pohybu a podíval se na mě. Já se rychle podívala jinam a schovala ruce za zády. Jenže mi hned přišla odezva. Sníh se mi rozprskl na bundě. Udělal přesně to samé, co já. Popadla jsem sníh a rozeběhla se k němu s jasným plánem, bude od sněhu víc jak já. Pokoušela jsem se ho trefit, ale nepovedlo se mi to. Popadl mě za ruku, přitáhl k sobě a pak podkopl nohy.

„Ne,“ vykřikla jsem před dopadem na studenou zem pokrytou silnou vrstvou sněhu. Hned jsem ho popadla za nohavici a chtěla stáhnout, ale nějak mi to nevyšlo, a to už na mně přistála velká kupa sněhu. Vypískla jsem při styku mojí holé kůže na krku a sněhu. Rychle jsem se posadila a pokoušela se ho dostat pryč.

Robert tam jen stál a smál se mi. Rikki ke mně přiběhl a začal mi olizovat obličej, jako bych toho už tak neměla dost. Zvedla jsem se a do rukou pobrala sníh. Podívala jsem se na toho smíška, a pak se k němu rozeběhla. Všiml si mě včas a začal utíkat.

„To neplatí, stůj!“ křičela jsem za ním, ale nic. Hodila jsem po něm to, co jsem držela, ale ani to k němu nedoletělo. Ve sněhu se mi špatně běželo a Rikki běžel mezi mnou a Robem, až začal i jeho předbíhat. Rozeběhla jsem se ještě rychleji a byla už skoro u něj.

„Stůj.“ Narazila jsem do něj, jak mě nečekaně poslechl, odrazila se od něj a znovu skončila na zemi.

Začala jsem se smát ve chvíli, kdy se na mě překvapeně otočil a podíval se nevěřícně dolů.

„Co tam děláš?“ Neodpověděla jsem a dál se smála a začala u toho dělat anděla ve sněhu. Vesele mě pozoroval.

„Promrzneš,“ upozornil mě a napřáhl ke mně ruku, pomohl mi na nohy. Zvedla jsem svou ruku zaťatou v pěsti k jeho obličeji a pak mu připlácla na obličej sníh.

„A máš to,“ zakřičela jsem a vydala se na rychlý úprk směrem k domu.

Zakřičela jsem snad na celé pole ve chvíli, kdy mě objal zezadu a zvedl nad zem. Zatočil se se mnou, smáli jsme se.

Dostali jsme se domu o hodně později a celí od sněhu a utahaní. Těšila jsem se na teplo domova a čaj.

„Nemůžu chodit,“ stěžovala jsem si na to, jak moc zmrzlé nohy jsem v těch botách měla. Prý zimní, pche, ani omylem, je v nich zima. Popadl mě jednou rukou kolem pasu a druhou pod koleny a nesl mě do domu. Objala jsem ho kolem krku.

„Kam chceš zaparkovat?“ zeptal se mě při cestě.

„Nejsem auto,“ zaprotestovala jsem. „Ale stačilo by mi do kuchyně, bude čaj.“ Poslechl mě a odnesl, jak jsem žádala.

„Dva čaje a deka tu bude čekat, jděte se převléct,“ vyhnala nás okamžitě máma, jak nás uviděla.

Odměna za výměnu oblečení byl čaj a teplá deka čekající na sedačce. Zalezla jsem si pod ni a sledovala ostýchavého Roba, kroužícího okolo mě a sedačky. Musel se stydět před mámou. Popadla jsem ho za ruku a stáhla vedle sebe pod deku.

„Co potřebuješ od Niky?“ zeptala jsem se ho naštvaně poté, co mi oznámil, že spolu jedou do města.

„Nebuď zvědavá, budeš brzy stará,“ usmál se na mě a oblékal si svetr.

„To není fér. Ty se normálně spolčuješ s Nikolou za mými zády,“ stěžovala jsem si dotčeně.

„Brepto. Musím si něco ve městě zařídit,“ pokrčil rameny.

„Proč nemůžu jet s vámi?“ zajímala jsem se naštvaně.

„Protože, ty na to přijdeš.“ Naštvaně jsem založila ruce na prsou a nafoukla tváře, jak jsem to dělala od dětství, když se mi něco nelíbilo.

„Navíc, pro moji novu roli, a nejen kvůli ní, potřebuju pomoc s řízením,“ dodal ještě.

„Vždyť máš řidičák.“ Koukla jsem se na něj nechápavě.

„Jenže na jinou stranu silnice,“ zasmál se.

„Já bych tě taky mohla učit,“ špulila jsem na protest pusu.

„Nemáš řidičák,“ poukázal na menší problém.

„A co? Ty ho máš, to je důležitý, já vím, jak se řídí. Navíc tě budu jen poučovat o tom, jak to je s druhou stranou řízení a připomínat ti, že je tu vše opačně.“ Vysvětlila jsem mu svůj bezchybný plán.

„Ty si najdeš vždy odpověď, že jo?“ zajímal se. Jen jsem se usmála.

„Stejně do toho města musím. Uvidíme se večer,“ rozloučil se a odešel z pokoje.

Vrátili se až večer a já musela být doma a starat se o malou. Tímhle mě nakrkli oba dva, a tak jsem ani s jedním po jejich příjezdu nepromluvila. Rob se zdál být zmatený a Niky se dobře bavila. Jen jsem kolem nich prošla bez slova a zapadla do svého pokoje. Zapnula jsem si film a zalezla do postele. Na ťukání jsem nereagovala. Ale to, že je Rob oprsklý v jistých věcech, jsem už věděla dávno.

„Co kdybych se převlíkala,“ zabručela jsem a ještě víc se zabalila do deky.

„Tak bych se otočil,“ usmál se na mě, když došel k mojí posteli za rohem.

„Super, tak se otoč a odejdi. Nezapomeň za sebou zavřít dveře,“ připomněla jsem mu a nesundávala oči z obrazovky.

„Přeci si nebudeš hrát na uraženou.“

„Ale budu, víš, je to zábavné.“

„Tak to taky zkusím,“ zasmál se a hupsnul ke mně do postele a nevšímal si mých pokusů ho odstrčit pryč. Lehnul si vedle mě a pohodlně se natáhl, ruku si dal za hlavu a pozoroval obrazovku.

„Anglicky by něco nebylo?“ zamumlal po nějaké době.

„Ne,“ zabručela jsem.

„Bručoune.“ Přitulil se blíž ke mně a začal se se mnou prát o peřinu.

„Tak to ne, vezmi si jinou,“ přetahovala jsem se s ním. Přepral mě, celou peřinu si schoval k sobě a mě si taky dotáhl blíž, jak jsem se jí pevně držela.

„No vidíš, že to jde,“ reagoval na můj smích, který vyvolal během toho přetahování.

„A ty by ses měl nechat ostříhat, je to hrůza,“ zabručela jsem.

„Jo, do filmu si mě ostříhají sami, proto na ty vlasy nesmím šáhnout,“ informoval mě.

„No jo, Edwarde,“ zabručela jsem.

„Neboj, vezmu tě na premiéru,“ sliboval.

„To bys měl.“

„Vstávej,“ pokoušela jsem se probudit Roberta. Ale spal jako dřevo. „No, tak vstávej,“ strkala jsem do něj. Cuknul sebou a podíval se na mě nechápavě.

„Co je?“ zeptal se a zmateně se koukal okolo sebe.

„Večerní akce, potřebuju pomoc,“ usmála jsem se na něj. Teď když Niky bydlela s Honzou a měla přijet až na večeři, jsem na to byla sama, a proč nevyužít jeho pomoc.

„Jsou tři ráno,“ řekl překvapeně, když jsem podíval na budík.

„Nemel a pojď, je to jen na půl hodiny.“ Tahal jsem ho za ruku z postele a hodila po něm ponožky a boty. „S tebou to je rychlost,“ popostrkovala jsem ho dopředu.

Divila jsem se, že vůbec sešel schody a neskutálel se po nich. Táhla jsem ho rovnou do obýváku, kde už byly připravené krabice.

„Co budeme dělat?“ nechápal.

„Postavíme stromeček. Sice je Peťule ještě malá, ale děláme to vždy přes noc, je to taková menší zábava. V posledních letech to je na mně a Nikole, ale ta tu není, takže mi pomůžeš ty.“

Přistoupila jsem ke krabicím a začala zkoumat, kde co je.

„A stromeček?“ zeptal se poté, co si prohlédl celou místnost.

„Na chodbě. Že mi s ním pomůžeš do stojánku,“ koukla jsem se na něj prosebně a zamrkala.

„Udělám to sám, ještě by sis něco udělala,“ mrknul na mě.

„Hlavně abys měl i ty všechny prsty,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Za tu dobu, co jsem třídila krabice, Rob dal stromek do stojánku.

„Jde se na to,“ zavelela jsem.

„Máte v tom nějaký systém?“

„Ne, prostě zdob. Jen ty velké ozdoby dolů,“ mrkla jsem na něj a pustili jsme se do toho.

„Pššt,“ upozornila jsem ho, když mu jedna umělohmotná koulička vypadla a začala skákat po podlaze, snažil se ji co nejrychleji chytnout, ale nějak mu to nešlo. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se nesmála na celý dům. Nebyla to jediná vtipná chvíle, dost jsme se na tom vyblbli. Něco nám padalo, pak jsme po sobě házeli stříbřím a omotávali se řetězy.

Do půl hodiny byl ozdoben i se světýlky a řetězy. Spokojeně jsem se na něj koukala. Z té krásné atmosféry mě vytrhl Rob, který začal zívat.

„Jdi spát,“ poručila jsem mu a začala skládat krabice. Neposlechl mě a ještě mi pomohl a až pak se odebral zpět do říše snů jako já.

„Vstávat spáči.“ Zabručela jsem a přetočila na druhou stranu. Měla jsem volno a chtělo se mi spát, tak proč bych nemohla.

„Alí.“ Něco mě plesklo po tváři a já se hned probudila.

„Petro,“ zaskuhrala jsem. Přetáhla jsem ji na sebe, abych ji trochu zklidnila a neskákala po mně.

„Úplná mámina,“ zasmál se vedle mě. Zamračeně jsem se podívala na Roba.

„Ty máš co říkat, tatínku,“ vyplázla jsem na něj jazyk a posadila se.

„Máme ji celý den na starosti,“ informoval mě a natáhl se vedle mě.

„Tak hlídej, jdu se obléct.“ Podala jsem mu ji zpět a zvedla se. Rychle jsem to vyřídila v koupelně a hodila na sebe normální věci. Vrátila jsem se do pokoje, čekala jsem bezradného kluka s malým dítětem, ale trochu se přepočítala. Plácali si s rukama, ona mluvila říkanku česky, tedy pokoušela se, a Rob anglicky.

Sedla jsem si k nim a čekala, až je to přestane bavit. Mála se u toho dobře bavila a pak skákala po posteli. Musela jsem ji chytit, aby nespadla.

„Půjdeme ven?“ navrhl Rob. Podívala jsem se na něj. „Je brzy, trochu ji utaháme a pak se probudí až navečer,“ prozradil svůj plán.

Oblékli jsme se tedy všichni teple a vydali se i s Rikkim ven. A když už malá nechtěla chodit a Rob ji musel nést, vydali jsme se domů. Tam, jen co jsme ji převlékli, usnula.

Probudila se až po obědě. A to si ji vzal na starosti Rob, táta se koukal v klidu na televizi a já pomáhala mámě v kuchyni. Niky měla přijet až na jídlo, protože to slaví i s Honzou u sebe.

„Holky, mohla byste ji některá přebalit?“ zajímal se Rob a podával nám Peťuli.

„Já to udělám,“ vzala si ji máma a zmizela z pokoje.

„Můžeš se tomu teď vyhýbat, jak jen chceš. Ale jednou přebalovat budeš muset,“ smála jsem se mu.

„Nebudu,“ stál si na svém a ujedl cukroví, které jsem skládala na tác.

„Ale jo, každá ženská si to vybojuje,“ usmívala jsem se na něj zákeřně.

„A ty to budeš muset jako matka dělat pravidelně,“ posmíval se mi. „Navíc, já děti mít nebudu.“

„Hele, o tom jsme se už bavili. A přebalovat budeš muset,“ nedala jsem se.

„To budu přebalovat jedině tebe,“ objal mě zezadu kolem ramen a znova mi ukradl cukroví, kdyby bral aspoň z krabice, ale on musel z tácu.

„Sprosťáku,“ pleskla jsem ho po ruce kolem mého krku.

„Ale já mám počítač.“ To bylo jediné, co mě napadlo. Při otevření mého největšího dárku, kde se schovával nový notebook.

„Jestli ho nechceš, já si ho s radostí vezmu.“ Už se pro tu krabici natahovala Niky, když jsem si ji přitiskla k sobě blíž.

„To jsem neřekla,“ vyplázla jsem na ni jazyk.

„Je lepší než tvůj počítač, ale hlavně je to notebook. Můžeš si ho vzít kamkoliv sebou na cesty. K internetu se vždy nějak připojíš.“ Jasně, takže ho koupili, aby nade mnou měli zase lepší kontrolu v cizině, že mě to hned nenapadlo.

Veselou dnešní zábavou bylo pozorování Roba ať už u stolu, kde mu večeře zachutnala, nebo při koukání na českou pohádku a krčení čela, jak se pokoušel porozumět. Vzdal to a raději mi nabídl pomocnou ruku při zkoumání mého noťásku. Na levé ruce, kde byl věrně můj náramek, přibyly za dnešek dva nové přívěšky - malá Eiffelovka a mušle, jako suvenýr ze Španělska, kde natáčel.

Silvestr byl tradičně netradiční.

Do večera jsme byli doma, ale pak jsme jeli do jednoho baru, kam jezdívala Niky pravidelně na Silvestra. O půlnoci jsme si připili. Popadla jsem Roba za ruku a táhla ho ven, kde byl krásný výhled na ohňostroj v Praze. Já osobně jsme ho viděla asi potřetí, moc jsem ne Silvestra ven nechodila.

„Vítej v novém roce,“ smála jsem se na Roba. Podíval se na mě a zvláštně se zašklebil a pak se usmál.

„Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ Tohle větu jsem použila já před rokem. Sklonil se ke mně a dal mi malou pusu.

Vypadá to, že jsme si udělali novou tradici.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 28. kapitola: