Nepřehlížej To! – 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Táta a Rob

19.04.2015 (17:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 588×

Července 2006

Čekal nás první a těžký úkol seznamování Roba s naším čtyřnohým psím miláčkem. Nejdřív Riki, a pak táta… pěkně popořadě. Slyšela jsem bouchnout dveře od auta a podívala jsem se na Roba. Jeho pohled byl zcela zaměstnán pozorováním našeho malého mazlíka za bránou, ten začal pouštět hrůzu a skákat po vratech.

Honza za doprovodu Niky už na nás čekali u vrat, jen co skončila jeho úloha dělat mi taxislužbu pro jeho vyzvednutí na letišti a dopravě k nám domů. Máma se těšila, až ho pozná, a Niky, že bude zábava. Táta se k tomu nevyjadřoval. Máma ho musela celé dva dny přesvědčovat, aby ho u nás nechal. Stejně jí nakonec podlehl a svolil.

„To chci vidět,“ culila se Nikola. Čekali na nás u hlavních dveří opření o zábradlí, pomocníci jedni.

„Tak jdeme bojovat.“ Sama se vecpala dovnitř. Riki radostně skákal a vítal se se mnou, ale k bráně pouštěl hrůzu. Přitom Robův pach musel znát, musel ho ze mě cítit, když jsem přijela v jeho svetru.

„Riki, místo,“ ukázala jsem mu na kout, kam si lehá u brány. Lehnul si, ale bylo vidět, že stále zůstával připraven bránit mě i území. „Tak pojď,“ popadla jsem Roba za ruku a vtáhla dovnitř. Bude lepší, když uvidí náš kontakt a to, že mi nic nedělá. Riki nikdy neublížil nikomu, koho jsme vpustili dovnitř, ale nehodlala jsem riskovat, když tu hlavní autorita nebyla. „Volno,“ řekla jsem nejistě a čekala, co se bude dít. Riki vyskočil a přiřítil se k nám. Bez varování skočil na Roba, který to nečekal a skončil na zemi. Na něm byl Riki. Vesele mával ocáskem a olizoval mu tvář. Chvíli jsem se na to koukala vyjeveně, ale pak jsem se začala smát stejně jako to obecenstvo za námi.

„Hodný,“ mluvil na něj Rob a drbal ho.

„Máš to marný, je to Čech, ten ti rozumět nebude,“ smála jsem se dál. „Riki, slez,“ popadla jsem ho za obojek a sundala z jeho zajatce. „Omlouvám se, tohle jsem nečekala,“ omluvně jsem se na něj usmála a pustila Rikiho, ten už jen kolem něj pobíhal. Rob se zvednul a vypadal v pohodě, oklepal si mikinu a pak popadl tašku.

„V pořádku, pořád lepší než pokousaný zadek,“ usmíval se spokojeně.

„To věřím. Tak jdeme dovnitř,“ vydala jsem se ke vchodu a koukala na ty dva, co se pořád smáli. „Tys to věděla,“ osočila jsem se na sestru.

„Ne, tohle nikdy k nikomu cizímu neudělal. Ani Honzovi. Na toho vrčel, chodil kolem něj a asi za deset minut se teprve kamarádil,“ bránila se a Honza vedle ní jako cvičená opička přikyvoval.

Nevěřila jsem jim, hádat se ovšem nemělo cenu.

Máma nezklamala, vykukovala zpoza rohu obýváku a dlouze si Roba prohlížela. Určitě si udělala hned názor podle toho, co jsem vyprávěla o jeho oblečení, byla jsem ráda, že si vzal na sebe nepotrhané a dobře vypadající oblečení. Snažila se tvářit přísně a autoritativně, stylem – mě si okolo prstu neomotáš. Vydrželo jí to dobrou minutu, jakmile začal Rob mluvit a chovat se zdvořile, byla jeho. Spokojeně jsem je pozorovala, zato Niky se tvářila jak kaktus, trochu jsem do ní šťouchla, aby toho nechala. To „zábavné“ přijde až s tátou.

Jakmile se ho máma vyptávala déle jak pět minut, nelíbilo se mi to. Popadla jsem nenápadně Roba za paži a usmála se na mámu:

„Jdu mu ukázat pokoj,“ řekla jsem rychle, než mi stačila odpověď, už jsme byli u schodů. „Takže, první dveře, ložnice Niky, naproti ní jsem já. Vedle mě je budoucí pokoj pro sourozence a tvůj nynější úkryt,“ ukazovala jsem po dveřích na chodbě. „Je tam jen postel pár věcí, bude se to předělávat, ale až se to malé narodí,“ vpustila jsem ho jako prvního.

„To mi stačí,“ usmál se na mě, když si prohlédl pokoj. Nově povlečenou postel, kterou jsem včera připravovala. Hodil tašku ke skříni a já si lehla na postel, ale nechala jsem nohy viset dolů. Napodobil mě a lehl si vedle mě.

„Tak co říkáš?“ zeptala jsem se.

„Zatím žiju, přežil jsem psa i tvou mámu, ještě zbývá to nejhorší u dívek, a to otec,“ zatvářil se, jako by měl umřít.

„Bude to v pořádku, táta neví o tvém výletu sem, a ani že jsme spolu byli na pokoji. Takže pomlč,“ mrkla jsem na něj. „A jestli to chceš opravdu přežít, nikdy, opakuji, nikdy mi před ním neříkej mou přezdívkou,“ varovala jsem ho a máchala ukazováčkem před jeho obličejem, aby to opravdu pochopil.

„Co je na plyšáčkovi špatného?“

„Je to zdrobnělina věcí na mazlení, to je to špatné pro každého otce. Je to pro něj, jako bys řekl – pojď se mazlit. To mi rovnou před ním můžeš říkat miláčku, bude to brát stejně,“ vysvětlovala jsem mu logiku mého otce. „Už ses někdy vůbec seznámil s nějakým tátou holky?“ optala jsem se ho, opravdu mě to zajímalo podle jeho neznalosti.

„Se dvěma. Otec Niny byl v pohodě, to samé táta Rachel,“ pokrčil rameny.

„Ale pamatuj na to, že já jsem mladší, pro něj jsem dítě a ty dospělák. Já jsem milovaná dceruška a ty možné nebezpečí.“

„Říkáš to, jako bych byl pirát, co tě má unést,“ rozesmál se a já při té představě musela taky uvolnit své bránici.

„Ne, ale fakt, ber to vážně. Stačí málo, vyhodí tě z domu a mě už nikdy nepustí do Londýna.“

„Budu opravdu hodný kluk,“ sliboval mi.

Musel mě přemlouvat, než jsem ho vpustila do svého království, do mého pokoje. Přeběhl ho rentgenovým pohledem a na nějakou dobu zakotvil u mých vystavených fotek s rodinou z výletů. Já zase sledovala jeho ze svého křesílka. Můj pokoj byl něco mezi dětským a dospívajícím. Dost místa na sezení a přitom samý plyšáci, zrovna si je prohlížel. Raději jsem pustila rádio, to ticho se mi nelíbilo.

Zavadil pohledem o postel a pak se začal smát, podívala jsem se taky, abych našla zdroj smíchů – můj věrný plyšák.

„Plyšáčku, jak se jmenuje?“ poukázal k medvědovi v mojí posteli a otočil se na mě. Zamračila jsem se na něj.

„Brumla? Já ani nevím, nikdy jsem mu nějak neříkala,“ pokrčila jsem rameny. Pokračoval a jako poslední si nechal mou nástěnku, kde byly společné fotky. Než se konečně posadil.

„Pěkný pokoj, ale je vidět, že je holčičí. Všude samé serepetičky:“

„No dovol, jen plyšáci, a ke všemu jen ti, co jsou památeční, a tak,“ bránila jsem se. Já mu taky nekomentovala ty dva plakáty modelek, co tam měl při mé první návštěvě.

Všiml si mého neustále pozorování hodin.

„V kolik se má vrátit?“ zeptal se mě.

„Za deset minut asi.“ Přepadl mě zvláštní pocit, ještě nikdy jsem si domu nepřivedla žádného kluka, když opomenu kamarády ze školky.

Vyskočil energicky na nohy. „Jdeme čekat.“ Zamračeně jsem sledovala, jak došel ke dveřím, až pak si uvědomil, že ho nenásleduju. „Ty nejdeš?“ zamračil se.

„Já tu počkám. Těch schodů je moc a já jsem lenivější.“

„Já si tě tam klidně donesu,“ přesvědčoval.

„Nikam nejdu, tady je to hezčí,“ protestovala jsem dál.

„Jak chceš,“ vydechl a usmál se. Stačily mu dva dlouhé kroky, než byl u mě a popadl mě za ruce, aby mě vytáhl do stoje. Raději jsem se nebránila, ještě bych si něco rozbila. Stála jsem, a tak jsem si myslela, že mě už nechá, ale on se rozhodl splnit svůj slib. Popadl mě za pas a vyhodil si mě na rameno.

„Hej,“ křikla jsem po něm, až když vyšel z pokoje. Povolil sevření a já sklouzla o něco níž, než znovu pevně popadl moje nohy a vytáhl. Rychle jsem se rukama zachytila jeho kalhot, abych se něčeho držela.

„Co se…“ koukla z pokoje Niky ve chvíli, kdy Rob stál na kraji schodiště.

„Fakt vtipný,“ zabručela jsem jako odpověď na smích mé sestry a bouchla toho holomka po zádech, ale decentně, aby poznal, že jsem uražená.

„Nespolupracuje,“ otočil se k ní čelem, takže já teď viděla schodiště a Niky moje nohy a kus zadku. Vyhýbala jsem se hlavou, abych nedostala nečekanou ránu.

„Táta,“ vzpomněla si, „u toho musím být,“ zasmála se sestra, vážně, ona byla podpora, anebo potvora? „Jdeme na válečné tažení,“ smála se. A já protočila oči, jen škoda, že to nikdo neviděl.

„Ublížím ti, až budu volná,“ vyhrožovala jsem mu při cestě po schodech a křečovitě se držela jeho kalhot a trika.

Jako odpověď si mě lehce nadhodil u posledních schodů. Nečekala jsem to, a tak jsem použila své hlasivky.

„Ty pako, tohle mi nedělej,“ opět jsem ho bouchla do zad. Štrádoval po chodbě ke dveřím do kuchyně.

„Rodinko, jsem doma,“ ozvalo se za námi. Ten konec zněl spíš jako vyjeknutí. Zvedla jsem hlavu a uviděla tátu.

„Sakra,“ vyhrkla jsem. „Tatí, ty jsi už doma?“ zeptala jsem se ho, jako bych to neviděla.

„Právě včas,“ použil svůj přísný rodičovský tón a vydal se k nám. Rob se otočil, takže jsem viděla dveře a za nimi mámu, jak se na nás kouká, zamávala jsem jí, nic jiného jsem ani dělat nemohla.

„Dobrý den,“ pozdravil a nabral v hlase i postoji jistotu. Bouchla jsem ho do zad. Došlo mu to. Postavil mě znovu na zem. Narovnala jsem se a konečně jako člověk se podívala na tátu. Netvářil se nějak a jen nás pozoroval.

„Tati, tohle je Robert Pattinson. Robe, tohle je můj táta,“ pustila jsem se do seznamování.

„No nazdar,“ řekl táta a já se bouchla do čela. Podali si ruce. Vážně jsem si teď připadala, jako bych tátovi představovala svého prvního kluka. A dokonce se na něj i tak díval. Naštěstí to celé zachránila máma, přišla se s tátou přivítat. Čapla jsem Roba za mikinu a táhla rychle do kuchyně.

„Máš žízeň?“ zeptala jsem se ho rychle a sobě už nalévala skleničku. Kývl na souhlas.

„Zapomněl jsem na tu návštěvu. Koupil jsem cestou film, že se na něj koukneme,“ mluvil táta s mámou, když vešli.

Pila jsem ve chvíli, kdy táta oznámil název filmu. Začala jsem se dusit, naštěstí byl vedle mě Rob, lehce mě bouchnul do zad. Podívala jsem se na Niky a pohledem jí děkovala, opravdu bylo skvělý, že naočkovala tátu, aby jí koupil ten film. Už bylo pozdě, já i Rob jsme slíbili, že budeme koukat taky. Určitě nás chtěli hlídat, a tohle byla jen další pomoc.

„Roberte, dáš si pivo?“ nečekaná otázka od táty. Proč ale oba švihli pohledem po mně? Zamračila jsem se na ně.

„Já nic nezakazuju, je svobodný,“ zabručela jsem. Takže mu táta hned nato donesl flašku piva.

Nervózně jsme se na sebe s Robem podívali, jakmile film začal. A čekalo se jen, kdy si ho tam táta všimne. Asi jsem mu to taky měla říct dřív, ale nenapadlo mě, že se bude dobrovolně koukat na něco takového, vždy to odsuzoval.

Ozvalo se kašlání z tátova křesla. Neměl pít to pivo. Rob vedle mě sjel po sedačce trochu níž, aby se schoval. A pak jsem viděla jen tátu, jak se na nás otočil a na oba se podíval. Poté, co vrátil pohled zpět dopředu, jsem sjela vedle Roba níž.

V noci mě probudil šramot v mém pokoji a tiché ťukání. Podívala jsem se po pokoji a všimla si nečekaného návštěvníka u mého počítače. Buď nemohl spát, anebo se rozhodl mě vystrašit k smrti. Potichu jako myška jsem se zvedla a plížila se k němu opravdu jako zloděj.

Stoupla jsem si kousek za něj a zadívala se na monitor. Psal si s Tomem, ten musel být opilý nebo neuměl psát, protože některé věty nedávaly smysl, spíš samotná slova.

„To se opil, aby si s tebou mohl psát?“ zeptala jsem se nahlas. Rob sebou cuknul a otočil ke mně hlavu. Usmála jsem se na něj, ale provinile se necítila.

„Tak trochu,“ připustil. „Ale ještě u toho večeří, takže neví, co mačká,“ objasnil mi nesmyslná písmenka ve slovech.

„A co děláš u mě v pokoji?“ založila jsem si ruce na prsou a přísně se na něj podívala.

„Omlouvám se, ale Tom si chtěl psát a zprávy z ciziny jsou drahý, a tak jsem šel na počítač. Spala jsi, nechtěl jsem tě vzbudit.“

„Vždy, když nechceš, tak se ti to povede,“ zasmála jsem se a sedla si unaveně do křesla. „Co si tak důležitého píšete, že to nemohlo počkat do rána?“ zeptala jsem se a schoulila se pohodlně v křesle a přivřela oči.

„Ale, Tom potkal nějakou holku,“ pokrčil rameny. A něco mu odepsal.

„Tak ho pozdravuj,“ špitla ospale jsem.

„Alex, jestli ti tu vadím, já půjdu do pokoje,“ otočil se ke mně čelem.

„Ne, to je v pořádku. Klidně tu buď, jak dlouho chceš, já si jdu lehnout.“ Zvedla jsem se a zapadla do své postele.

Při druhém probuzení byla ještě tma, v pokoji nesvítil počítač, takže Rob asi už odešel. Světlo ale vycházelo od dveří, kde stál táta.

„Jen spi,“ promluvil potichu. I když jsem byla rozespalá, mozek mi fungoval dost spolehlivě na to, abych věděla, co dělá.

„To mi nevěříš? Nebo jemu?“ zeptala jsem se ho ospale a posadila se na posteli.

„Ani jednomu,“ přiznal.

„Je dospělý, určitě by si začínal něco s puberťačkou, co spí s plyšákem.“

„Už spi,“ poručil přísně a rychle za sebou zavřel dveře. Zakroutila jsem hlavou a padla do postele. Těch návštěv v mém pokoji na jednu noc bylo dost.

Ráno probíhalo celkem zvláštně, hned jak to šlo, popadla jsem Roba a vzala ho ven s Rikim.

„Bude to lepší, jen si musí zvyknout,“ ujišťovala jsem ho. Druhou rukou zalovil v kapse a vytáhl cigarety a zapalovač. Protočila jsem oči a zašklebila se.

„Co je?“ nechápal a už měl cigaretu v puse.

„Víš, že to nemám ráda,“ zabrblala jsem si, ale pak mi něco došlo. „Možná by to mohlo být ono,“ usmála jsem se na něj.

„Co?“ nechápal.

„Táta taky kouří, a to celkem dost. Bez krabičky cigaret se nehne z domu,“ usmála jsem se na něj.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, ještě mě obviní z toho, že tě kazím,“ vykrucoval se. Jen jsem protočila oči a nechala to být. Musím ty dva nějak sblížit, jinak ten týden bude opravdu dlouhý.

Jakmile jsme se vrátili, Rob dostal pravý výslech od rodičů, tedy jen od táty. Probíral s ním jeho hereckou kariéru, muziku, až přišla otázka, co mi hrála do karet.

„A nějaké zvyklosti, závislosti?“

„Ne, nic,“ odpověděl rychle Rob.

„Vlastně…“ začala jsem a ucítila, jak mě lehce pod stolem kopnul, usmála jsem se na něj. „Rob je kuřák. To je asi to jediné, na čem je závislý.“ Koukla jsem se na tátu, který se mírně usmál.

„V tom případě… pojď, je čas na cigaretu po obědě,“ usmál se na Roba a vydal se na verandu. Povzbudivě jsem na něj mrkla, když se zvedal.

Nakonec to nezůstalo u jediné cigarety. Byli tam spolu docela dlouho a často se smáli. Jak to nakonec bylo jednoduché, pitomé cigarety.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování