OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 21. kapitola

23.03.2015 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 950×

Nevěřila jsem tomu. Tohle nebylo možné, abych měla tolik štěstí najednou, nebo to bylo jen další znamení smůly, že přijde druhé kolo? I to bylo možné v mém případě, po včerejším dni jsem byla pořád ještě dost nesvá. A hlavně po nečekaném ranním probuzení.

Znovu jsem zaměřila svůj pohled k Robovi. Ošetřené a zalepené obočí. Tmavnoucí skvrna na tváři, pravá ruka pečlivě uchráněna v sádře s jistou diagnózou – zlomenina. Jeden večer stačil k tomu, aby vypadal tak, jak vypadal. Pohled na něj bylo jako boží očista. Horší ukázku toho, jak mohou mé průšvihy dopadnout, jsem dostat nemohla. Byla bych mnohem raději, kdybych nějakou tu ránu schytala za něj.

„Vážně nechápu, co jsem to v noci dělal,“ zakroutil nad sebou hlavu a snědl další sousto z navařeného oběda, který na nás čekal na sporáku, dokud jsme se nevrátili z nemocnice, a teď, jako praví lenoši, jsme jedli přímo z hrnce.

Měla jsem další možnost říct mu to, pravdu, aby si vzpomněl a už nikdy se nemohl včerejší večer opakovat, anebo znovu lhát s tím, že podruhé se to už nedozví. Protože ho budu od baru a Petera držet co nejdál a Tom určitě taky. Ve chvíli, kdy jsem mu volala, byl stejně překvapen jako já, že si Rob včerejší noc nepamatuje. Přitom byla tak nezapomenutelná, aspoň mém případě, a jistě jsem věděla, že bude patřit mezi moje nejhorší v životě. Nemyslela jsem si, že by mohl mít až tolik přepito, a i on sám byl ráno dost překvapen, že si nic nepamatuje.

„Všichni jsme moc pili, netuším, co se to dělo,“ pokrčila jsem rameny a sama si raději ucpala pusu jídlem. Ještě bych mohla říct další věci, co by se nehodily, čím dřív tu noc necháme za námi, tím to bude lepší.

Nemůžu ho nechat se v tom šťourat. Tom už byl informován, že se o tom nebude bavit, jen když se zeptá, a to jen naši zaokrouhlenou pravdu. Ani on nestál o opakování, bylo vidět, jak byl z té situace mimo, a dnes se mi do telefonu přiznal, že takhle v životě neviděl Roba zuřit, a nevěřil, že by něco takového dokázal. Bála jsem se, aby mi to nedával za vinu, všechno to okolo, a že jsem vlastně oklamala oba dva a ne jen jednoho, tahala jsem je za nos, ovšem uznal, Robův výbuch byl mnohem horší trest.

„Jak malé děti,“ ozval se za námi smích Richarda. Otočili jsme se k němu a měli lžičku v puse. Stál ve dveřích a opíral se o rám, za ním vykukovala i Clare.

„Říkají vám něco talíře?“ optala se s pobaveně zvednutým obočím.

„Takhle to chutná líp,“ usmál se na ni Rob a otočil se dál k jídlu a já ho napodobila.

Stále se protahoval, tedy tak, jak mu to jeho tělo dovolovalo. Občas si potichu zanadával. Pořád jsem ho sledovala a zkoumala, čekala jsem, jako by ho každou chvíli měl osvítit duch svatý a on začne znovu na mě křičet.

„Dal bych si masáž,“ vydechl a pokoušel se posadit na své matraci.

„Triko dolů!“ rozkázala jsem hned. Obdařil mě pohledem říkajíc o mně, že jsem blázen, protočila jsem oči. „No sundej to, chtěl jsi masáž, máš ji mít. Úžasná Alexandra ti je k službám,“ rozhodila jsem rukama v elegantním gestu, jako bych ho lákala a mrkla na něj.

„Ty jsi Alexandra?“ poťouchle se usmál a mrknul na mě.

„Nezačnu se s tebou prát jen, protože jsi nemocný,“ zamračila jsem se na něj. „A to triko dolů, než se vrátím, budeš ležet na matraci.“ Dupla jsem si lehce nožkou. V koupelně jsem se přichystala a sundala mikinu, taky si svázala vlasy gumičkou, aby se mi nepletly, a sehnala olejíček.

Ležel na břiše bez trika, jak jsem chtěla, čelem ke dveřím a pod hlavou měl polštář. Přehodila jsem si jednu nohu přes něj, takže jsem klečela nad ním. Popadla jsem ze země olejíček, kam jsem si ho odložila.

„Uvolněte se, prosím,“ promluvila jsem k němu a pak se narovnala. Vymáčkla jsem mu trochu olejíčku a začala ho masírovat. Po chvíli uvolněně bručel, jsem prostě šikovná holka. Trochu jsem sklonila hlavu k té jeho.

„Je zákazník spokojen?“ ptala jsem se ho potichu.

„Velice,“ otočil ke mně hlavu a usmál se.

Vtom do pokoje vtrhla nevítaná osoba – Radka. Zůstala ve dveřích a valila na nás ty její modré oči.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se jí a začala si do ručníku otírat ruce, abych se zbavila mastnosti od olejíčku.

„Je večeře,“ promluvila nepřítomně a pořád se dívala na mě a Roba, co byl pode mnou. Měla jsem chuť ji zaškrtit, bylo mi hned jasné, na co zase myslí.

„Tak jsi to řekla a můžeš jít,“ odbyla jsem ji.

„A proč nejdeš sama,“ prskala na mě a já se k ní překvapeně podívala. Koukaly jsme se na sebe zuřivým pohledem a já čekala, kdy mě opravdu naštve. Naštěstí situaci zachránil Rob, pravděpodobně nechtěl být svědkem vraždy u něj v pokoji.

Trvalo to dva dny, než jsem se odhodlala předat Robovi zprávu. Po celou dobu jsme se drželi daleko od veškerého alkoholu a Rob už neskuhral bolestí zad ani ničeho jiného. Seděla jsem na posteli, četla si svůj dovezený časopis a Rob si na matraci brnkal na kytaru.

„Máma chce, abys k nám o prázdninách přijel,“ promluvila jsem, jako by se nic nedělo. Jenže místo toho lehkého brnkání pokoj protnul hnusný zvuk, netrefil se na správnou strunu. Překvapivě jsem se podívala na Roba. Seděl a koukal na mě s vykulenýma očima.

„Co?“ vydechl konečně a to překvapení z jeho hlasu přímo sálalo.

„Máma, tě chce poznat. Aby věděla, s kým tráví její dcera čas. Proto by byla ráda, kdybys o prázdninách k nám přijel. Bydlel bys u nás, něco jako já teď,“ usmála jsem se na něj.

„Já nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„No tak, prosím, Robe. Nenech mě v tom. Jen tě chtějí poznat, ne tě zabít. Stačí, když přijedeš na pár dní. Neboj, táta o tom moc neví, jen že se s tebou přátelím, prosím,“ udělala jsem na něj ten nejsmutnější obličej, co jsem uměla.

„Dobře, dobře, asi to tak bude i lepší.“ Všímal si hlavně svojí kytary.

„Uvidíš, bude to sranda a táta tě možná ani nezastřelí,“ zasmála jsem se a on na mě vytřeštil oči. „V klidu, to by si na triko nevzal.“ Doufám.

£££

Závěr výletu a hlavně večer byl klidný a příjemný. Všude to tu vonělo sýrem, kečupem a hlavně pizza kořením. Rozhodlo se o večeři v pizzerii a tím, že tu byla i Clare s Richardem, bylo klidno. Já ani Radka jsme se na sebe nepodívaly a nepromluvily. Co nejdál od sebe, jak to šlo, a každá se svou pizzou, kterou jsem měla napůl s Robem.

Původně se mělo jít do lepší restaurace, naštěstí jim to Rob s mou pomocí vymluvil, neměla jsem nic na sebe, i když se holky předháněly, která mi dá sukni, stejně by mě do ní nedostaly.

„Projdeme se,“ rozhodl za nás Rob po mém souhlasném přikývnutí. Večerní procházka se hodila poté, co jsem toho tolik snědla. Clare se s námi rozloučila se slovy, máte čas se vrátit do zítra domů.

Šli jsme potichu vedle sebe, a tak jsem se jukla na svůj doprovod. Koukal si pod nohy, ruce v kapsách, toho jsem využila, prostrčila jsem svou ruku mezi jeho a tělo a zavěsila se do něj. Podíval se na mě a já se jen usmála.

Zvedla jsem svůj zrak a koukala se do nebe. Byly vidět hvězdy. Dívala jsem se na ně a nevšímala si cesty pod sebou. Nedivím se, že jsem zakopla a málem letěla rovnou k londýnské zemi. Ještěže jsem předtím měla ten dobrý nápad chytit se Roba.

„Alex,“ smál se a pořád mě držel.

„Já za to nemůžu,“ obhajovala jsem se hned. Rozesmál se ještě víc. „Vážně, to ty hvězdy,“ ukázala jsem na ty zlomyslné žluté body na obloze. Rob se taky podíval. Trochu pomstychtivě za jeho smích jsem chtěla, aby zakopnul.

Nevydrželi jsme moc dlouho mlčet. Náš rozhovor nebyl o ničem konkrétním. Plácali jsme, co nás napadlo. Náš rozhovor se dostal až k rozebírání podpatků.

„Stejně je vymysleli chlapi, aby jim ženský neutekly,“ řekla jsem svůj názor.

„A aby jim líp vypadal zadek,“ doplnil mě a to jsem vážně nezvládla. Naše konverzace se opravdu ubírala zvláštním směrem.

„Vstávat,“ ozvalo se mi u ucha.

„Ne,“ odmítala jsem a víc si přitáhla peřinu k sobě.

„Alex, vstaň, dnes odjíždíš.“

„Ne,“ odmítala jsem s ním souhlasit. Nikam se mi nechtělo, pod tou peřinou mi bylo dobře, a to velmi. Spokojeně jsme zabručela a víc se stulila pod peřinou.

„Alex,“ zabručel mi někdo do ucha a já ucítila, jak se matrace prohnula další zátěží, a něco bylo nade mnou. Nabručeně jsem se otočila na záda a pomalu otevřela oči a koukla se na Roba. Klečel nad mým tělem, ruce měl u mých ramen a nohy u boku.

„Musíš vstávat, na programu je toho ještě dost.“ A poskakoval na posteli, takže jsem skákala taky.

„Roberte,“ vykřikla jsem zděšeně. Jen se smál a nepřestával.

„Musím tě nějak probrat, ne. Abys pak spala v autobusu,“ vysvětloval mi své počínání.

„Nikam nejedu.“ Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a dělala, že tam nejsem.

„O tomhle se nebude diskutovat,“ pokusil se mi stáhnout peřinu, ale já se s ním prala, „Alexandro.“ Měl přísný hlas jako rodič.

„Ne,“ křikla jsem a dál se přetahovala o peřinu.

„Vstaň!“

„Ani omylem!“ křičela jsem na něj dál. Stáhl mi peřinu rychlým trhem.

„Už vstaneš?“

„Ne.“ Přetočila jsem se na záda.

„Ale jo,“ zasmál se. Chytil mě za boky a vyzvednul do vzduchu.

„Roberte!“ křičela jsem snad na celý dům. Přehodil si mě přes rameno, nohy mi visely u jeho zad a obličej jsem měla stejným směrem jako on.

Vyšel se mnou z pokoje a já jen zírala, co se bude dít. Nesl mě chodbou a po schodech dolů. Jendou ruku měl kolem mého pasu a druhou u svého ramene, kde jsem byla já a o ni se opírala. Nohy jsem měla pokrčené a co nejvíc namáčknuté na mém pozadí.

„Co blbneš?“ bručela jsem a pokoušela se držet rovnováhu, byla jsem zmáčknuta do klubíčka víc než kdy v životě.

„Nesu tě na snídani.“

„Příště chci víc civilizovaně,“ zabručela jsem.

„Já se pokoušel,“ hájil své chování. Opravdu jsem byla šťastná, když sešel schody. Chtěla jsem, aby mě pustil, ale ne. Pustil mě až u stolu a posadil na židli.

„Nemám hlad.“ Odsunula jsem talíř s tousty.

„Alex, chováš se jako malá,“ napomenul mě, ale bylo mi to jedno, nechápala jsem své chování, ale neměla jsem v plánu s tím něco dělat.

„Nemám prostě hlad.“ Zvedla jsem se a odsunula skřípáním židli, všichni se na mě překvapivě dívali. A vydala jsem se zpět do postele, to bylo jediné místo, kam se mi chtělo.

„Na zadek by nestačilo,“ ozvalo se za mnou a na zadku mi něco přistálo, rychle jsem se otočila a viděla Roba, jak má napřáhnutou ruku.

„Nejsi můj otec, abys mi dával přes zadek,“ vyštěkla jsem na něj.

„Chováš se jako malej harant.“ S těmi slovy mě popadla kolem pasu a zase si mě vyhodil na rameno jako předtím, jen jsem byla obráceně a koukala se na vzdalující se obývák.

„Kam mě neseš?“

„Někam, kde se vzpamatuješ,“ odpověděl a na schodech si mě ještě nadhodil.

„Au, to bolelo.“ Bouchla jsem ho rukou do zad.

„Nestěžuj si, protivo,“ vrátil mi to. Zamračila jsem se a měla sto chutí mu něco udělat, vůbec nebylo poznat, že by něco měl s levou rukou, a já si myslela, že díky tomu budu mít převahu nad ním a ono prd.

Povzdechla jsem si a nechala se nést do pokoje, tedy to bylo v mých osobních plánech a ono opět nic. Protože pokoj přešel a vydal se dál. Pokojně jsem čekala, co ho napadlo. Jenže to jsem neměla dělat. Ten zrádce mě nesl do koupelny.

„Ne, pust mě, Roberte. Jestli to uděláš, nepřej si mě!“ křičela jsem na něj.

„Potřebuješ probudit, protože ta holka, kterou mám na rameni, není ta Alex, kterou jsem si nastěhoval do pokoje.“

Uslyšela jsem téct vodu. V tu chvíli se mi objevila před očima naše sprchová bitva v hotelu.

„Ne,“ křikla jsem a pokoušela se mu nějak vykroutit, aby mě nemohl pod tu vodu hodit.

„Tomu se nevyhneš,“ řekl rázně. Skrčil se a mě šoupnul do sprchového koutu a zavřel za mnou dveře.

„Áááááááááááá,“ vykřikla jsem šokem, jak byla voda ledová. Namáčkla jsem se na dveře co nejdál od toho proudu. Dveře, o které jsem byla opřená, se otevřely a já padla dozadu přímo na Roba, který tam čekal s osuškou.

„Už jsi to ty?“ usmíval se na mě.

„Jo, ty jeden vrahu,“ vřískla jsem a celá mokrá se zabalila do osušky, kterou jsem mu vytrhla. Vypnul vodu, kdyby neměl tu sádru, strčila bych ho pod ni a nechala tam.

„Byla jsi pěkně protivná, Alex, musel jsem tě nějak umírnit,“ obhajoval se.

„To ti děkuju,“ drkotala jsem zuby a klepala se. Byla jsem promočená studenou vodou a stála bosá na studených dlaždičkách. Vtáhl další osušku a zamotal mě do ní. Poté odešel s tím, abych to mokré ze sebe sundala. Když se vrátil, byla jsem jen v osušce už suchá. Přinesl mi oblečení, do kterého jsem se oblékla.

Poslušně jsem s ním šla tedy na snídani a pak zabalit věci do pokoje. Pomalu jsem to skládala do tašky, klečela jsem u postele a před sebou měla hromadu oblečení a tašku, do které jsem to skládala.

„Netvař se jako u mučení, Alex, já na ty prázdniny přijedu,“ pokoušel se mě rozveselit.

„Když já nenávidím loučení a odjezdy,“ povzdechla jsem si. „Omlouvám se za to ráno, byla jsme opravdu protivná.“

„Extra protivná,“ potvrdil mi se smíchem. Douklidila jsem ty věci a pak jsme se vydali spolu ven vyvenčit Pattyho.

Richard se na rozloučenou usmíval a objal mě, stejně tak i holky. Teprve teď to byl pravý Londýn s deštěm, sice mírným, ale déšť to byl.

U autobusu bylo už dost lidí a spousty jich odjelo a zůstaly jen děti. Radka vystoupila a hned se vítala s Veronikou, jako kdyby se neviděly roky. Vystoupila jsem a hned se postavila vedle Roberta. Clare se zabavila navzájem s Jarošovou. Všichni se vítali, usmívali, povídali si, jen mně ty lidi přišli tak cizí.

„Za pár hodin budeš doma,“ objal mě kolem ramen. Podívala jsem se na něj.

„No jo, hurá.“ No, moc nadšená jsem nebyla a on se na mě zamračil.

„To je Cedrik,“ zaslechla jsem několik hlasů a vytřeštila oči. Začali se po nás otáčet. „Ona nekecala,“ ozvalo se další sborově a já se bouchla rukou do čela. Hypnotizovali nás a zkoumali jeho ruku na mém rameni.

Rob odnesl mou tašku k řidiči, který ji naložil. Na zádech jsem měla jen svůj batoh a cítila pohled všech okolo.

„Takže na viděnou v červenci,“ usmál se na mě a sklonil se níž, aby mě mohl obejmout.

„Jo a nezapomeň si neprůstřelnou vestu,“ zašeptala jsem k němu.

„Rozkaz,“ řekl, když mě pustil, a zasalutoval mi. Ještě jednou mě objal, ale zaklonil mě dozadu jako při tanci a schoval naše obličeje před ostatními. Jednu nohu jsem měla ve vzduchu a stála jen na jedné, která byla pokrčená.

„Trocha vzrůša neuškodí,“ mrkl na mě.

„Chceš, abych byla dokonce roku ve škole téma číslo jedna?“ usmála jsem se na něj a pevněji ho objala kolem krku. 

Dal mi pusu na tvář, ale já si byla jistá, že tak, jak jsme byli, to vypadalo trochu jinak. Rychle se vrátil i se mnou do stoje. Naši diváci nezklamali ani grimasovým projevem. Zabořila jsem svůj obličej Robovi do mikiny a začala se smát.

„Jo, a teď to budu muset vysvětlit mámě, nebo mě zabije,“ promluvil ke mně celkem vyděšeně.

„Hodně štěstí.“ Začala jsem se smát snad ještě víc.

„Měj se, Plyšáčku, a nezlob,“ pošeptal mi. Odtáhla jsem se od něj a nastoupila do autobusu, kam se hrnuli i ostatní. Zamávala jsem Robovi a Clare z okna, když jsme odjížděli.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 21. kapitola: