OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 22. kapitola



Není zloděj jako zloděj! - 22. kapitolaZachránce, únik a nečekaná komplikace.

22. kapitola

„Co si to tam šuškáte?" zahřměl autoritativně hluboký hlas z druhého konce místnosti.  

„Nic," pronesla jsem pohotově. Ten jejich samozvaný boss nás provrtal varovným pohledem. 

Jako by snad nestačilo, že nad námi stálo těch šest goril. 

Došel k nám a vtěsnal se na sedačku mezi mě a Ria. Nepatrně jsem se od něj odsunula. Všimnul si toho a rukou si mě k sobě natěsno přitáhnul. Cukla jsem sebou.  

„Pusť ji!" zakřičel Trevor. Boss se na něj jen ušklíbl.  

„Že by se ti přece jen dokázal někdo dostat pod kůži?" Nepřestávala jsem sebou škubat, ani nevím, jak a kdy mě chytil za bradu a prudce se přisál na moje rty. Cítila jsem vůči němu snad ještě větší odpor, než doposud. Snažila jsem se ho od sebe odtlačit rukama, ale byl na mě moc silnej. Zabralo až surové prokousnutí jeho spodního rtu. Odtrhnul se ode mě a dlaní mě praštil do tváře. Odlítla jsem na druhou stranu pohovky. „Ty děvko!" zvolal a prsty si otíral krev, linoucí se mu ze rtu. „Už chápu, co na ní vidíš," pravil boss k místu, kde seděl Trevor. Jeden z chlápků ho přidržoval na sedačce a pistolí mu mířil na spánek. Boss mi nečekaně přejel dlaní po stehně. Prudce jsem se od něj odtáhla. „Ještě si s ní asi pohraju," provokoval Trevora.  

Porozhlédla jsem se kolem, proč mi… Vykulila jsem oči. Všichni na tom byli úplně stejně jako Trevor. Ti muži jim svírali krky a zároveň na ně mířili pistolemi.  

„Tak, ale teď už zpátky k práci," sprásknul dlaně o kolena. „Na zábavu budeme mít hromadu času později." Zhnuseně jsem se oklepala.  

Jestli si opravdu myslel, že se mě třeba jen dotkne, je ještě blbější, než jsem si původně myslela. 

„Kde jsou ty dokumenty?" Mlčeli jsme. Podíval se na mě. „Ptám se naposledy, kde jsou ty dokumenty?!" zakřičel mi do ucha.  

„O žádných dokumentech nevím." Jen tak tak jsem uhnula před jeho letící rukou. Zatvářil se překvapeně.  

„Na ženu máš překvapivě rychlé reflexy." Nestačila jsem se ani pořádně nedechnout, když mi náhle prsty sevřel krk. „Ale ne dost rychlé," rukou mě vytáhnul do sedu. „Tak kde?" Měla jsem sto chutí mu plivnout do ksichtu. 

„Jak o nich víte?" zeptala jsem se ho chraplavě. Obrátil hlavu ke stropu a šíleně se rozesmál. Pohledem spočinul na Riovi. Následovala jsem jeho pohled. „To ne!" nevěřila jsem.

„Ale ano. Moc nám pomohl…" hlavu natočil k osobě našeho rozhovoru, „… nemám pravdu, Rio?" mrknul na něj. „Na jedno jste zapomněli," pravil pyšně boss. 

Snažila jsem se prsty uvolnit jeho sevření kolem mého krku.  

„A vy nám to určitě povíte, nemám pravdu?" pronesla jsem sarkasticky, když se mi konečně podařilo vyprostit se mu.  

„Takže i drzá?" udiveně kroutil hlavou.

„V rámci možností," neodpustila jsem si. Tentokrát jsem jeho letící ruce už uhnout nestačila. 

„To nebyla pochvala, ty mrcho!" rozkřičel se.  

„Tak na co jsme tedy zapomněli?" odplivnula jsem krev z pusy. Boss se naklonil k mému uchu.  

„My máme své lidi všude." Jen co to dořekl, Rio vstal z gauče.  

„Tohle jsme si nedomluvili, řekl jste, že když vám dám ty informace, necháte nás na pokoji," zahleděl se na bosse a založil si ruce na prsou.

„Nemluv se mnou laskavě tímhle tónem!" rozčiloval se.

„Nebo co? Zastřelíte mě stejně jako Colina?" provokoval ho Rio.  

„Možná," pohledem se zastavil na blondýnce za Riovými zády. Dívka se pod jeho upřeným pohledem ještě víc rozklepala. Rio vytušil jeho úmysly. 

„Ani se jí nedotknete!" postavil se mu čelem.  

„Ty jsi ten poslední člověk na světě, co by mi měl poroučet!" otočil se opět na mě. „Tak kde?!" zvýšil hlas.  

„V pracovně," pověděla jsem bezbarvě a bez jakéhokoliv náznaku emoce.  

Jak jen se s nimi mohl spolčit? A hlavně proč? Všechno jsme měli pevně v rukách, dokud… dokud to… Boss namířil na Ria pistol. Rio ustoupil.  

„Dělej!" pokynul mu ke schodišti. Rio udělal to, co po něm chtěl. Boss pistolí mávnul ještě na nás. „Vstávejte!" zakřičel. Bez jakýchkoliv námitek či slůvek protestu jsme došli do pracovny.

„Počkejte tady. A vy…" Boss ukázal na dva chlápky stojící u rámu dveří, „… počkáte za dveřmi, musím si ještě něco vyřídit," vytáhl mobil a zabouchnul dveře.  

Celou mou pozornost jsem zaměřila na jednoho jediného člověka v místnosti přítomného. Rio se pod našimi pohledy jen nervózně ošil. 

„Jak jen jsi nám to mohl udělat? My ti věřili, považovali jsme tě za jednoho z nás, mezitímco ty…" nedokázala jsem to ani pořádně vyslovit, „… jsi nás zradil. Já to pořád nemůžu pochopit. Proč jsi to udělal? Proč?" Nebyla jsem jediná, kdo na něj udiveně hleděl. 

„Musíte to pochopit. Jinak to nešlo," obhajoval se. 

„Neříkej mi, co mám a co nemám dělat, sakra! A jak to, kurva, myslíš, že to jinak nešlo? Vždycky to jde i jinak," oponovala jsem mu.  

„Že mi to říkáš zrovna ty!" ušklíbl se.

Tak to bolelo, tohle jsem si nezasloužila. On, jako by snad pochopil, že přestřelil, se mi začal hned pohotově omlouvat. Zarazila jsem ho dlaní ruky.  

„Ne, neříkej, že jsi to tak nemyslel, jestli si mě alespoň trochu vážíš, necháš to bejt." Místnost ozářil tenký pruh světla, který se každou vteřinu zvětšoval. Pohlédla jsem na dveře, které se s prudkostí rozlítly. 

„Promiňte, že ruším tuhle vaší dojemnou chvilku, ale…" vešel zpět do místnosti ten boss a svou pozornost obrátil opět na Ria, „… máš tu ještě nějakou tu nedodělanou prácičku. Radil bych ti tedy, aby ses do toho zase hezky rychle pustil," pokynul mu rukou k počítačům. „Víš, co máš dělat, ale abys neřekl, že ´nemáš na vybranou´…" ušklíbnul se na mě. 

Takže poslouchal za dveřmi. 

„Dám ti ještě možnost," začal si vytahovat zbraň z poutka džín, došel k té neznámé dívce, čapnul ji za vlasy a zbraň jí zavrtal pod bradu. „Tak co sis vybral?" Riův zmučený pohled, co vrhal nejdříve na dívku a následně na nás, byl dostačující. Obrátil se k počítačům, sednul si na kancelářskou židli a začal na klávesách něco vyťukávat.  

Ten parchant se rozesmál a smýknul s dívkou o zem. Rio zatnul ruku v pěst. Boss došel k židli, kde Rio seděl, a položil mu dlaň na rameno.  

„Hodný chlapec." V tu ránu, co tato slova boss vyslovil, to Rio už vážně nevydržel, otočil se v křesle a vrazil bossovi pěstí. Boss udělal pár kroků vzad. V tom momentě k Riovi přispěchaly další dvě gorily - ani jsem si nestihla všimnout, že taky vešly do místnosti - a uzemnily ho v židli. Boss si protřel obličej, došel k němu a začal ho mlátit do obličeje.  

„To… aby sis pamatoval, že… tohle ti nebudu… trpět. To sis… dovolil naposledy… rozumíš… " Ještě jednou ho uhodil a odstoupil od něj. Riovi z nosu tekla krev. Boss se otočil na nás. „Svaž je!" poručil jednomu z mužů a hned nato po něm mrsknul provaz. „A ty…" namířil na Ria pistolí, „… se dej do práce!" odešel z místnosti.  

„Stoupni si!" zakřičel na mě jeden z těch bouchačů. Udělala jsem to, co řekl. Prudce mě otočil a ruce mi svázal provazem. Drcnul se mnou o zem a provaz mi podtáhnul pod nohama. Nemohla jsem se ani pohnout, takhle jsme nakonec o chvíli později skončili úplně všichni. Svázaný, bez jakékoliv šance pohybu, sedící v koutu pokoje.  

To jsme to teda dopracovali. 

Gorily si sedly na druhý konec místnosti a nepřestávaly nás pozorně sledovat.  

„Jedna otázka mi ale stále nejde do hlavy," promluvila jsem po chvíli. Rio přestal klikat na klávesnici.  

„Jaká?" Jedna s těch goril na Ria mávla pistolí.  

„Dělej!" poručil Riovi, jehož prsty se opět rozeběhly po klávesnici  

„Kdy tohle všechno vlastně začalo?" ptala jsem se spíš sama sebe.

Ze spánku mě probudilo drobné dloubnutí do ramene. Co? Srázu se mi vybavila situace, ve které jsme se právě teď nacházeli, a díky tomu si také uvědomila, že se musím mít na pozoru. 

Prudce jsem se vymrštila do sedu. Něčí ruka mi překryla ústa. V místnosti byla tma, proto jsem tomu dotyčnému neviděla do obličeje. Všechny kromě Ria a té dívky nás zavřeli do Loganova pokoje.  

Svázali nám ruce za zády a provaz upevnili o nějaký hmotný předmět. Mě například přivázali ke skříni, stejně tak i Lu a Steva. Logan společně s Robertem byli přivázáni u umyvadla v koupelně, a Trevor? Tak ten z nás všech dopadl snad nejhůře. Původně ho chtěli také svázat, nakonec ale ten jejich takříkající boss přišel s jiným a pro něj daleko zábavnějším východiskem. Z opasku kalhot vylovil kovová pouta a se slovy: „Tak, a teď máš šanci vyzkoušet si svojí vlastní medicínu," ho přicvakl k vaně.  

Muž začal něco lovit v kapse. O chvíli později jsem zjistila, že se jednalo o baterku, se kterou si posvítil na provaz omotaný okolo mých dlaní. Slyšela jsem krátké cvaknutí a později nato i drobný tlak, tahající za uzel.  

Náhle se provaz, ještě donedávna svírající mé ruce, prudce uvolnil. Dlaně jsem vymrštila k obličeji, abych si z pusy mohla stáhnout tu cizí dlaň, co mi ještě stále halila ústa. Muž si baterkou posvítil do obličeje.  

Ještě nikdy mým tělem neprostoupilo tolik pozitivních pocitů najednou. Moje mysl teď momentálně zpracovávala obraz muže, kterého jsem v tuto chvíli viděla snad ze všeho nejraději. Rty jsem zformulovala jeho jméno.   

„Zene? Jak ses sem dostal?" Zen se po kolenou přesunul k Lu.  

„Tiše!" okřiknul mě. „Mohli by nás uslyšet, a tím by celá moje práce vyšla vniveč," vysvětloval mi, proč chtěl, abych byla ticho.  

„Děkuju," lehce kývnul hlavou.  

„Na děkování bude hromada času později. Teď mi raději pomozte rozvázat ostatní." Přikývli jsme a potichu došli ke koupelně.  

Jeden z hlavních důvodů, proč nás zavřeli do Loganova pokoje, byl právě ten, že jako jediný ji měl v pokoji vbudovanou. Potichu jsem otevřela dveře a hned nato dovnitř strčila hlavu. 

Poslední, co by nám ještě tak scházelo, by bylo, aby spustili povyk. To bychom si to už rovnou mohli jít nekráčet do obýváku a křičet: Jsme volný! 

„Jak se vám podařilo uvolnit provazy?" špitnul Robert. 

„Zen," řekla jsem jen.  

„Bůh mu žehnej," zamumlal Robert. Společně s Lu jsme k nim přiskočily a rozřízly provazy obmotané kolem jejich zápěstí kapesním nožíkem, který nám dal Zen. 

Jen co byli kluci zase volní, okamžitě se napřímili v jejich odzbrojující síle. Naše pohledy snad jako na povel zalítly k Trevorovi.   

„Zato s tebou to bude mnohem složitější, kamaráde," zkonstatoval Trevorovu situaci Logan. Trevor nás obdaroval jen smířlivým pohledem.  

„Tak co?" optal se nás Zen.  

„Máme tu menší problém." Stev, co se už do koupelny taky stačil přifařit, ukázal prstem na Trevora.  

„Kde jsou klíčky?" ptal se nás Zen.  

„Řekl bych, že v pracovně. Je to ob pokoj," sdělil Zenovi Logan.  

„Já vím, kde je pracovna." Došel ke zdi a položil na ni své ucho.  

„Co to děláš?" ptal se Zena nechápavě Stev.

„Zdi jsou tady dost tenké." Ještě chvíli po ní jezdil uchem. „Žádné hlasy z vedlejší místnosti neslyším," vyhrknul nakonec svůj závěrečný verdikt. 

„Dojdu se tam mrknout," pověděl nám Logan, když už byl skoro u dveří. 

„Hej!" zavýskal Zen. Logan se na něj z rukou už obmotanou na klice, prudce otočil.

„Ano?" ptal se ho zmateně.

„Chytej!" Zen po něm hodil lovecký nůž v koženém pouzdru. Logan vytáhnul nůž z pouzdra a se zájmem si ho začal prohlížet. Svůj zrak nakonec podzvednul zpátky k Zenovi. 

„A co ty?" ptal se Logan Zena a poukazoval na jeho neozbrojenou maličkost.

„Žádný strach. Mám tu s sebou ještě jeden," ubezpečoval Zen Logana a ukázal mu skoro identický nůž.

„Dobře," souhlasil nakonec Logan a pomalu za sebou zavřel dveře. Zen se na nás otočil.  

„Myslím, že je nejvyšší čas odtud vypadnout." Došel k oknu, vykouknul z něj ven a baterkou si posvítil na pozemek pod sebou.  

„Jak jsi věděl, kde nás máš hledat?" ptala jsem se Zena.  

„Viděl jsem je, jak vcházejí dovnitř, chtěl jsem něco udělat, ale nemělo by to žádnou cenu, říkal jsem si, že si počkám na vhodnou příležitost," říkal mi, mezitímco koukal z okna.  

„Ty jsi tu byl celou dobu?" ujišťovala jsem se nevěřícně.

„No, to není úplně přesný pojem. Vlastně jsem se celou dobu plížil okolo domu." Zkoumal rám okna. „A když už jsme u toho," otočil se na nás. „Měli byste začít uvažovat o uklízení zahradního nářadí. Ty hrábě…" promnul si čelo, „… mě vážně nemají rády," uchechtnul se. „No, ale teď už raději k věci. Auto je zaparkovaný o dva bloky dál. Jedná se o černej teréňak," sděloval nám.

„Jak se ti sem vlastně podařilo vylézt bez toho, aby tě uslyšeli?" ptala jsem se ho. Ukázal na malou kotvičku připevněnou na druhém konci provazu.

„Řekněme, že umím poněkud slušně mířit." Usmáli jsme se. Přisunul postel k oknu a provaz přivázal o její pelest. „Tak pojď," mávnul rukou na Luci. „Chci, abys mě teď pozorně poslouchala, dobře?" Luci přikývla. Zene jí do dlaně vložil klíče od auta. „Hned co se dostaneš ven, přelezeš plot," chytnul ji za ruku. „Na támhletom místě," posvítil na plot baterkou. „V tomto uhlu na tebe neuvidí, rozumíš?" obrátil se na ni.  

„Ano," přitakala mu. 

„Tak jo, jdem na to. Už jsi někdy lezla po provaze?" Luci se začala soukat na parapet.  

„Naposledy ve škole," natahovala se po lanu. 

„Pro tvoje dobro doufám, že jsi dostala jedničku." Luci se vyhoupla na lano.  

„Tři mínus," zazubila se na něj.  

„No, tak to nás pánbůh ochraňuj," poznamenal moc nepřesvědčivě Zene.

„Dobře, zvládla jsi to," zašeptal Zen o malou chvilku později. „Roberte, teď pojď třeba ty," pokynul napřaženou rukou k Robovi Zene.  

„Nechceš jít první, Willou?" ptal se mě Robert, naprosto ignorujíc Zenovo gesto.

„Ne, to je dobrý, počkám tu na Logana," odmítla jsem mile jeho nabídku a pohled obrátila k otevřené koupelně. Nevím, čím to bylo, ale vážně mi na tom prevítovi zavřeném uvnitř začínalo až moc záležet.  

„Dobře," přikývl Robert a začal se slaňovat dolů. 

Malými krůčky jsem se vydala ke koupelně a nakoukla dovnitř. Trevor seděl na zemi zády opřený o vanu, měl pokrčené koleno a hlavou zakloněnou nazad. Vešla jsem dovnitř a potichu za sebou zavřela. Otevřel oči a pomalu si mě prohlédl.

„Přišla jsi za mnou,“ řekl a bradou mi naznačil, abych k němu víc přiblížila. Vyhověla jsem jeho tiché žádosti, došla k němu a sedla si vedle něj. Kolenem se dotkl toho mého, povzdechl si a hlavu si opřel o mé rameno.

„Bojím se…“ řekla jsem potichu, „… ne ani tak téhle situace jak toho, že nevím, co mám dělat,“ svěřila jsem se mu. Ve skutečnosti jsem se ale bála hlavně o něj. 

Konečně sis to přiznala! jásala nad mým chováním Karkulka. Jindy bych to té bestii červené nenechala jen tak projít, ale momentálně by mi bylo naprosto jednu i to, kdyby na mě z mé mysli vybafl samotný prezident Roosevelt.

„Neboj se, andílku, všechno dobře dopadne, však uvidíš, později se celé téhle situaci spolu jen zasmějeme,“ políbil mě na tvář. I kdyby měl pravdu a my se z tohohle všeho vážně ve zdraví dostali, pořád jsem měla reálné pochybnosti o naší budoucnosti. 

No tak, Willou! Pravidlo číslo jedna, nepřemýšlej! snažila se mi vysvětlit Karkulka. 

A odkdy je tohle moje pravidlo? zajímala jsem se.

Od dob, co jsi nechala převzít vládu nad svým mozkem Karkulku! odpověděla mi pohotově.

Naklonila jsem se k Trevorovi a nosem mu přejela po bradě. 

„Pokračuj, andílku,“ vyzval mě a mezi jeho nohy mi utvořil místo na sezení. Ani chvíli jsem nečekala a okamžitě se vyhoupla na jeho břicho. Potřebovala jsem se nutně odreagovat a přestat přemýšlet. „Jen do toho,“ povzbuzoval mě dál, když jsem mu rty začala jezdit po krku. 

No tak, Willou! To snad nemyslíš vážně! Tobě hrozí smrtelné nebezpečí a ty místo toho, abys to začala brát v potaz, se tu ještě ocucáváš s tímhle… s tímhle… s tímhle sexy chlapem? snažila se mě usměrnit ta puritánka, ale jak se zdálo, i ona měla značné rezervy v odolávání Trevorových kvalit.

„Hm…“ zamručel Trevor a rty se snažil chytit ty moje. V tomto směru jsem mu nedělala žádné problémy. „Tohle bychom mohli zkusit i později,“ řekl a tváří se třel o tu mou. 

„Co přesně?“ chtěla jsem vědět, prsty zajela do jeho vlasů a začala se jimi prohrabávat.

„Tohle…“ zatřásl rukama s pouty.

„Myslím, že…“ nedopověděla jsem, protože jsem uslyšela s pokoje zavolání mého jména. Otočila jsem se zpět na Trevora a chvíli mu jen tak zírala do očí.

„No tak, běž,“ hlavou kývl ke dveřím. Rukama jsem se zapřela o jeho ramena, pomalu vstala, došla ke dveřím a chtěla opustit koupelnu, když… „Jo, a andílku…“ Otočila jsem se zpátky na Trevora.

„Ano?“ ptala jsem se ho.

„Chci, abys věděla, že od teď beru náš vztah vážně,“ řekl a potutelně se na mě usmíval.

„My ale nemáme žádný vztah a nikdy mít nebudeme,“ vyslovila jsem větu, která se ale za tu dobu, co jsem ho znala, stávala jen obyčejnou frází.

„Ale máme, právě jsi mi to sama dokázala. Přišla jsi sama, nikdo tě nenutil, a jestli si dobře vzpomínáš, říkal jsem ti, že jakmile se tohle stane, budu toto gesto brát jako ano bez ohledu na to, co budeš říkat ty,“ smetl okamžitě moje protesty ze stolu. Otevřela jsem pusu a nevěřícně na něj zírala. 

Fakt jsem v poslední době nebyla ve své kondici, kdybych totiž byla, okamžitě bych na jeho slovech nenechala nitku suchou, ale celkové vypětí a stres udělaly své. 

„Willou!“ ozvala se znovu za dveřmi. Toto zavolání jsem brala jako záchranu, a tak jsem tedy prudce vzala za kliku a otevřela dveře.

„No to je dost, že jdeš, už jsem si začínal myslet, že…“ Zen se zarazil v mém kárání a pohledem doslova hypnotizoval dveře. Rukou mi naznačil, ať jdu k němu, a ukázal na provaz za sebou. Pohledem jsem v rychlosti uskočila na dveře od koupelny. 

Mám? ptala jsem se sama sebe, ale nakonec jsem se k Zenovi přeci jen rozešla. 

Obkročmo jsem se posadila na parapet a jednu nohu začala spouštět dolů. Náhle jsem se ale v pohybu prudce zastavila a oči s hrůzou zaměřila na dveře vedoucí do chodby. Ozývaly se z ní zřetelné zvuky kroků.  

Nejdříve jsem si myslela, že šlo jen o Logana, ale ten by zbytečně neriskoval chozením sem a tam. Kroky náhle utichly, ale v momentě se znovu projevily s mnohem větší razancí. 

Ani jsem se nenadála a do místnosti vtrhnul muž. Zamířil na mě pistolí. Stačila jsem si ještě uvědomit, že na ní měl nasazený tlumič. Mohla uběhnout vteřina nebo třeba i hodina od okamžiku, kdy zmáčkl spoušť. Celý svět se pro mě náhle zpomalil. Viděla jsem, jak na mě letěla ta kulka, ale než jsem stačila nějak zareagovat, třeba jen uhnout, výhled na ní mi zatarasila Zenova záda. Přesně jsem poznala okamžik, kdy do něj kulka narazila. Jeho tělo sebou prudce škublo.  

On ale nevydal ani hlásku. Nevím ani, jak dlouho trvalo a co vlastně způsobilo hlasité zasípání toho chlápka u dveří a následně dopad jeho těla na podlahu. 

Zen lehce klopýtnul, a to mi taky odkrylo výhled na dveře. Stál v nich Logan a vypadal jak bůh pomsty. V ruce svíral zakrvácený nůž. 

Bože, až teď mi došly důsledky této situace!    

„Na co ještě čekáte, tak běžte!" zakřičel nekompromisně Zen, než spadnul na zem. 

„Ale ty… ty krvácíš," zděsila jsem se 

„Dobrej postřeh," začal zhluboka dýchat. 

„Nedělej si z toho legraci!" klekla jsem si k němu.  

„Willou…" chytnul mě za loket Logan.  

„My ho tu přece nemůžeme nechat!" snažila jsem se zpátky do něj zatlačit tu vytékající krev. 

„Willou, nemá to cenu," snažil se mě od Zenova těla odtáhnout Logan.  

„Co nemá cenu?" obrátila jsem na něj svoji pozornost. „Když ho dovezeme do nemocnice, bude mít ještě šanci." Hlavně klid, Willou, klid, to se přeci dá vyřešit, hlavně nepropadat panice, uklidňovala jsem se v duchu.  

„Willou, sloužil jsem v armádě, tudíž vím, jak vypadá smrtelné zranění a co po něm bude následovat," pronesl chraplavě Zen. 

„Musíme jít," snažil se mě Logan odtáhnout od Zena. 

„Ne!" setřásla jsem ze sebe jeho ruku.  

„Willou…" dotkla se mě zničehonic Zenova dlaň. 

„Ano?" vydechla jsem těsně u jeho tváře. Sáhnul za lem kožené bundy a vytáhnul z ní hnědou obálku. Začal ke mně zvedat rozklepanou ruku, lehce potřísněnou krví. „Co to je?" ptala jsem se ho a snažila se ignorovat ten velký rudý flek, co se mu rozpíjel v oblasti břicha. Ruka mu bezmocně spadla na zem. Vzala jsem si od něj tu nabízenou obálku a tázavě na něj pohlédla.  

„Tvoje…" rozkašlal se a hřbetem ruky si setřel krev z úst, „… tvoje minulost," vydechnul s obtíží a snažil se opět pozvednout ruku, marně. „Kapsa," zasípal.

„Co?" sklonil se k němu Logan.  

„Kapsa džínsů. Jsou tam…" rozkuckal se, „… klíče a adresa bytu." Logan si obezřetně prohlédnul jeho džíny a nakonec sáhnul do vyboulené postranní kapsičky. „Willou…" Svou dlaň jsem položila na tu jeho. 

„Ano?" zeptala jsem se ho plačtivě.  

„Měli tě rádi," usmál se na mě naposledy.  

„Zene!" zaklepala jsem s jeho rameny. „No tak, Zene!" On se ale už ani nepohnul, pořád jsem nevěřícně koukala do jeho kalných, mrtvolných očí. To ne! 

„No tak, Willou, pojď," promlouval na mě tiše Logan.  

„A co bude s Trevorem?" zeptala jsem se zoufale. 

„Musíme ho tu nechat…“ odpovídal mi stále tiše.

„Ne, to nemůžeme udělat, oni ho zabijí, slyšel jsi toho chlápka, nemá ho rád, zabije ho!“ hysterčila jsem. 

„No tak, Willou, uklidni se, všechno bude v pořádku, oni ho nezabijí, neboj se, zařídil jsem to tak, že se mu nic nestane," sliboval mi Logan. 

„Proč se to děje?" ptala jsem se ho bezradně. 

„Já nevím, zlatíčko, ale můžu ti slíbit, že tohle byl poslední člověk, co kvůli této situaci zaplatil smrtí. Uklidni se, dobře?" přikývla jsem.  

„Dobře," pípla jsem. 

„Tak…" rukama mi v konejšivém gestu přejížděl po ramenech, „… hezky si setři ty slzy, vůbec ti totiž nesluší." Splnila jsem jeho přání. „Ano, tak je to správně," uklidňoval mě nadále.  

„A co… co…" podívala jsem se na Zena. Logan můj pohled následoval.  

„On zemřel šťastný, zemřel pro něco, v co věřil. Musíš být silná, ano? Zen by si to taky přál." Vzlykavě jsem mu to odkývala. 

Má pravdu, musím být silná. Obrnila jsem se vůči všem těm emocím a prudce si setřela ty slabošské slzy.  

„V pořádku?" ptal se mě ustaraně.  

„Ano," odkývala jsem mu to ještě stále ubrečeně.

„Tak tedy půjdeme," došel k otevřenému oknu a vykouknul z něj ven.  

„Musíme co nejrychleji zmizet," špitnul zezdola Stev. Logan kývnul na důkaz souhlasu a přidržel mi provaz.  

„Tak honem. Vlez na něj," nařídil mi.

„Ale co ty?" ptala jsem se ho ustaraně.

„Se mnou si nedělej starosti, sešplhám hned po tobě, a teď už běž."  

„Ale…" chtěla jsem ještě namítat.  

„Běž!" nakázal mi nekompromisně. Chytla jsem se toho tlustého provazu a poslední pohled věnovala dveřím koupelny. Snad má Logan pravdu a on bude opravdu v pořádku. 

Pomaloučku jsem se slanila dolů a poslední metr seskočila. Logan vykouknul ven s okna. Nadzvedla jsem palec vzhůru na důkaz toho, že jsem v pořádku. Kývnul a už lezl na lano. Seskočil na místo kousek vedle mě. 

„Tak to by bylo. Kde je Zen a Trevor?" Hlavu jsem nadzvedla k nebesům.  

„Museli jsme ho tam nechat, Logan nesehnal klíčky od pout a Zen…" odmlčela jsem se, „… už není," rozhostila se minuta ticha.  

„Byl to dobrej chlap," ukončil nakonec Stev toto tíživé ticho.  

„To byl," souhlasil s ním Logan.  

„Škoda, že jsme ho víc nepoznali," zarazil se a následoval můj pohled k nebi.  

„Ale teď už mu je líp," promluvila jsem už zase nakřáplým hlasem. 

Vždyť on se pro mě, kurva, obětoval! A to mě ani pořádně neznal! Tak proč!? Kurva, tak proč?! Měla jsem nehoráznou chuť do něčeho praštit.  

„Je," potvrdil má slova Logan.  

„Tak tedy kam půjdeme?" zajímal se Stev. 

„Zdá se, že Zen myslel na všechno," Logan z kapsy bundy vytáhl svazek dvou klíčů a papírek s adresou.

Bylo vážně zvláštní, jak se můj pohled na Zena, postupem času měnil a přehodnocoval. Nejdříve to pro mě byl jen cizinec, další člověk v davu. Poté jeden z nás. A nakonec někdo, koho jsem nemohla ani vystát. Člověk, který do mého života zapadal mnohem víc, než jsem si mohla původně myslet, mohla kdy přát. Člověk, který o mém životě věděl daleko víc, než se dalo na první pohled zdát. Člověk, který znal mé rodiče.  

Nenáviděla jsem ho za to, že se o tom přede mou zmínil, nenáviděla. Postupem času jsem ale přišla na to, že svou nenávist k němu používám jen jako zástěrku pro svou zranitelnost. Přišla jsem na to, že jsem ho ve skutečnosti nikdy nenáviděla, jen jsem se o to snažila. A v tom byl velký rozdíl. Měla jsem z něj strach. Ne fyzický, bála jsem se toho, aby mi o mých rodičích neřekl něco, co bych raději vědět nechtěla. Něco, co by nadobro změnilo mé smýšlení o nich. 

Když jsem ale trochu vychladla, uvědomila jsem si, že mé chování vůči němu nebylo absolutně fér. On nemohl za to, že je znal, nemohl. A tak jsem se tedy rozhodla přehodnotit můj pohled na něj a začala ho posuzovat jako každého druhého člověka. A světe div se, poznala jsem v něm dobrého muže. O to víc mě mrzelo, že zemřel.  

Povzdechla jsem si. Teď už ale nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Toto byla myšlenka a zároveň útěcha, která se mi hlavou honila stále dokola, až jsem jí nakonec i uvěřila. Nebo jsem si ji spíš vsugerovala? Ať to bylo tak či tak, teď už to bylo stejně jedno. Tuto událost to už změnit nedokázalo.  

O to víc mě teď spíš děsila skutečnost, že jsem se nedokázala ani sama v sobě pořádně vyznat. Nakonec jsem ale usoudila, že pro mě bylo vlastně vždy snazší z mé mysli vytěsnit ty ošklivé věci a podsunout si tam namísto nich jen ty, ve které jsem věřit chtěla. Dát za pravdu iluzi před skutečností. A ono to opravdu tak bylo. Celej můj život takový byl.  

S vypětím všech sil jsem se snažila zachovat chladnou hlavu. Ale i mé těžce vydobyté sebeovládání začínalo dostávat své pomyslné trhliny. Smrt je jen začátek. Začátek bez konce. A já v hloubi srdce doufala, že se mu toho nového začátku dostane. Zaslouží si to. Opravdu zaslouží. 

„Už jsme všichni?" Lu projela pohledem náš malý hlouček. Převedeno v jejím jazyce - Kde je Trevor a Zen?   

„Ano, jsme," odpověděl jí Logan. Lehce nadzvedla obočí, ale už se dál nevyptávala.  

„Dobře tedy, a kam vlastně pojedeme?" ptala se. Logan jí do ruky strčil pomuchlaný kousek papíru.  

„Dovez nás na tuhle adresu." Bez jediného dalšího slova protestu nastoupila na místo řidiče a zabouchla za sebou dvířka auta. Následovali jsme jejího příkladu. S tím strčila klíč do zapalování, zařadila, šlápla na plyn a vyrazila vstříc našemu provizornímu úkrytu. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 22. kapitola:

5. Ronee přispěvatel
02.09.2015 [21:08]

RoneeMoc děkuji, holky :-)

4. IsobelleFarbs přispěvatel
28.08.2015 [9:47]

IsobelleFarbsTak to bylo něco. Moc se mi líbí tvůj příběh o zlodějíčcích, máš skvělý styl psaní... no prostě je to bomba.
Je mi líto Zena. :( A taky mě štve, že jsi tam nechala Trevora...zrovna teď, když Willou a Trevor. No nic, doufám, že ho odtamtud dostaneš živého. Plosím, plosím smutně koukàm. Těším se na další díl, doufám, že ho přidáš co nejdříve... Emoticon Emoticon Emoticon

26.08.2015 [13:27]

zuzka1Dobrý příběh, škoda Zena a Willou, že si nepromluvili dřív. Těším se na pokračování a rozuzlení. Emoticon

2. Ronee přispěvatel
22.07.2015 [13:50]

RoneeJá taky ne, nějak na mě padla, psací vášeň Emoticon

1. P
22.07.2015 [8:50]

Jéé, moc jsi mě potěšila, tak brzo jsem nečekala další kapču ale nic proti Emoticon Emoticon, napínavý díl a taky smutný ale děkuji ti za něj. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!