OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemocná - 4. kapitola

13.05.2011 (17:00) • Katie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1551×

4. kapitola

Tancování mě teprve dokázalo rozptýlit. Při tancování jsem myslela jenom na hudbu a pohyby mého těla. Milovala jsem to. Jenže jsem měla velkou smůlu a do tancování jsem mohla chodit jenom jednou týdně.

Po tancování – když jsem přišla domů – jsem spolykala tabletky a šla se poprvé ve svém životě učit nahoru do pokoje.
Vytáhla jsem učebnici z dějepisu a otevřela ji na straně padesát pět. Rozhodla jsem se učit pozvolna, tak jsem si vybírala předměty, které mi nepřišly moc nudné a dokonce jsem se o ně i trošku zajímala.

Občanská válka
Mezi základní důvody vzniku občanských válek patří národnostní a etnické rozpory, mocenské, hospodářské a ideologické rozpory a náboženské rozpory. Ne vždy však lze války dle tohoto rozdělení specifikovat, neboť někdy mohou být založeny na více důvodech (například v občanské válce v Rusku se válčilo jak z ideologických, tak národnostních důvodů, mnoho povstání Irů proti britské nadvládě bylo motivováno jak národnostně, tak nábožensky)...

„Nino? Ty se učíš?” ozval se vedle mě hlas táty. Ale já byla tak zabraná do Občanské války, že jsem ani nepostřehla, že vedle mě celou dobu stojí táta a tak jsem taky pěkně nadskočila, když jsem uslyšela jeho hlas tak blízko mě.
„Ježíš, tati, tohle mi nedělej!” rozdýchávala jsem to.
„Promiň, holčičko. Jsem rád, že ses rozhodla se zaměřit také na studium,” pochválil mě a odešel pryč. Ještě chvíli jsem se učila dějepis a tu proklatou Občanskou válku – protože jsme na ni měli psát zítra test – a pak jsem šla spát.

Buch, buch. Buch, buch.
Slyšela jsem své srdce, hlasitě bít. Tlukot ovšem stále zeslaboval a zpomaloval a já cítila, že už za chvíli bude po všem.
Buch, buch. Buch... Buch!
Zatlouklo naposledy mé lidské srdce, a pak už jsem se propadala do stále hlubší temnoty.

S výkřikem jsem se probudila a posadila se na posteli. Ten sen byl tak hrozný! Tak deprimující! Nikdy se mi nezdálo nic horšího a tak skutečného, živého, co ve skutečnosti mohlo klidně předpovídat moji budoucnost a mé srdce, které každým dne tluče pomaleji a slaběji.
„Nino!” uslyšela jsem hlasy obou mých rodičů, pak nějaké zašustění županů a nakonec jejich zběsilé dechy a jejich nohy, které se hnaly za mnou do pokoje.
„Jsi v pořádku?!” vykřikli oba zároveň.
„Jo,” zamumlala jsem a utřela si zpocené čelo, „jen se mi zdál hrozný sen.” Oba si oddechli a táta se pomalu belhal zpátky do postele. Maminka u mě zůstala.
„Řekni mi o tom. Uleví se ti,” poradila mi a pohladila mě po vlasech. Uvědomila jsem si, že náš vztah se o hodně změnil. Nyní jsem jí de fakto říkala všechno, co se týkalo mého života, mé nemoci. Dřív to tak nebylo. Neříkala jsem svým rodičům ani kam jdu, natož abych se jim svěřovala se svými sny.
„Bylo to strašné a nejhorší na tom bylo, že byla tma a já slyšela jen tlukot svého srdce a pak i to přestalo bít a já se propadla ještě do větší temnoty,” rozplakala jsem se.
„Bude to dobré,” chlácholila mě, „všechno bude dobré.” Ale já i ona dobře věděla, že nebude. Že to bude jenom horší. Občas jsem i přemýšlela nad tím, zda by nebylo jednoduší umřít teď a bezbolestně, než za čtyři roky a předtím si zažít oslepnutí, ochrnutí nebo co se mi vlastně všechno může stát.
Ale ne. Nesmím se vzdávat naděje...

°

Příští den ráno jsem šla do školy pěšky. S Jenny jsem ukončila veškerý kontakt, protože mi sama jasně vysvětlila, že už se mnou nechce mít nic do činění. Mrzelo mě to, že se ke mně takhle otočila zády a to jen kvůli mé příšerné náladě a změně názorů. Ale co, já to přežiju... Snad.
Nyní jsem si dávala pozor, aby jsem se neocitla na místě, kde nikdo nebude. A jak jsem se na toto soustředila, nestačila jsem si uvědomit, že už jsem ve škole. Před školou stál hlouček mých bývalých kamarádů a o něčem si šuškali. Když mě uviděli, Paul – kapitán basketballového mužstva – za mnou přiběhl a široce, ale ironicky se na mě usmál.
„Nazdárek, Nino. Dovol mi tě pozvat na tvůj večírek,” zazubil se a vtiskl mi do ruky nějaký letáček. Neušlo mi to škodolibé tvůj.

Večírek Niny Middletonové
přijďte si zavzpomínat na starou Ninu, královnu střední školy a hvězdu všech večírků.
Toto bude naposledy, co uvidíte Ninu zářit.
Od zítřka je z ní outsider, za její zradu kamarádů.
26.5. ve 20:00 na školním hřišti

Dělají si ze mě srandu? Chtějí mě snad touto pozvánkou vykolejit? A jak za moji zradu? To oni mě zradili! Odkopli!
Rozhlédla jsem se po parkovišti a nevěřícně sledovala své bývalé kamarády, jak všem rozdávají tyto pozvánky. Nešlo si povšimnout, jak se na mě poté všichni spolužáci otáčí a naštvaně si mě měří. Ale proč?
„Je mi jedno, že jsou její kamarádi pěkní hajzlové, ale takto by se neměla zachovat ani k takovým kamarádům,” uslyšela jsem za sebou si šeptat dva kluky.
Rozzuřeně jsem se otočila. „Vůbec nevíš, co se stalo!” zakřičela jsem zoufale a nahlas. Kluci se na mě ještě chvíli dívali, ale pak rychle odešli a nechali mě tam stát samotnou. Spatřila jsem Christopherovu zmatenou tvář a pak Jenny, jak za ním utíká a s milým úsměvem mu předává moji ponižující pozvánku. Sledovala jsem jeho reakce. Viděla jsem, jak rychle přeletěl očima po textu na pozvánce a pak se jeho oči střetly s mými. Viditelně zmačkal pozvánku a odhodil ji pryč. Pak se rozešel směrem ke mně.
„Nevěděl jsem, že je Nina taková mrcha,” uslyšela jsem další rozhovor nějakých mých spolužáků. Snažila jsem se hluboce dýchat. Bylo toho na mě moc. Včera mě málem zabili a dneska proti mě poštvou kamarádi celou školu? Ne, to bych nesnesla...
„Hej, je to fakt mrcha! Záleží jí jenom na oblečení, make-upu a popularitě.” Chtěla jsem zakřičet, že to není pravda. Že jsem se změnila, ale když jsem otevřela pusu, nevyšel ze mě ani hlásek. Motala se mi hlava a nebylo mi moc dobře.
Christopher už byl skoro u mě a já se jenom snažila pravidelně dýchat a zklidnit se. Zastavil se pár metrů ode mě a znepokojivě si mě měřil. Ne prosím, ať se ke mně také neotočí zády! Prosím...
Otevřela jsem pusu, ale nevydala ani hlásek. Musím se pohnout, musím něco udělat. Donutila jsem své nohy, aby se pohnuly a chtěla jít směrem k němu a nenechat mezi námi mezeru, abych mu mohla říct, aby mi pomohl. Budu potřebovat pomoc.
Ale cestou jsem zakopla o své vlastní nohy a spadla mu do náruče. Zachytil mě a pevně si mě ukotvil u pasu. „Díky,” vydala jsem ze sebe a opřela se o něj. Kdyby mě nedržel, asi bych upadla.
„Odvezu tě pryč,” zamumlal a vyzvedl si mě do náruče. Rozhlédla jsem se kolem a zpozorovala nevěřícné pohledy spolužáků. Nevěnovala jsem tomu pozornost a nechala se odnést mým zachráncem, který se ke mně ani tentokrát neobrátil zády. A to jsme se ani neznali, protože vždy, když začala naše konverzace, přerušily ji mé slzy a můj zběsilý útěk.
Opatrně mě posadil na sedadlo spolujezdce a sám si sedl za volant. Koukala jsem se do jeho krásných pomněnkových očí a jinak byla úplně mimo. Zapnul mi pás a chladnou rukou mi přejel po hlavě, obličeji a pak začaly jeho ruce putovat po mém těle. Dotýkal se mě pouze na přístupných místech jako jsou ruce, bříško, ramena a tak dále. Myslela jsem, že se mě snaží svést a už už jsem ho chtěla zarazit, protože jsem se s ním nechtěla zaplést. Byl jediný, koho jsem teď měla, když nepočítám rodinu. Nechtěla jsem, aby mezi nás vlezlo něco jako láska. Když on své ruce spustil a položil je na volant a nastartoval. Nechápala jsem, proč mě osahával, ale pravda je, že při jeho dotecích jsem se cítila rozpálená, ale co je hlavní, už mi nebylo blbě. Nemotala se mi hlava, už jsem nebyla mimo. On je asi opravdu kouzelník.

»

_____________________________

Omlouvám se, že jsem tu s další kapitolou tak pozdě. Nějak jsem se nemohla odhodlat, tak se moc moc omlouvám.

Autor: Katie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemocná - 4. kapitola: