OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemocná - 2. kapitola

05.05.2011 (10:00) • Katie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1114×

2. kapitola

24.5.2008 – ráno
Maminka mi sice řekla, že do školy chodit nemusím, ale já se rozhodla jinak. Poprosila jsem rodiče (ještě předtím, než jsem šla spát), aby o mé nemoci, nikomu než rodině neříkali. Nestála jsem o to, aby mě všichni ve škole litovali. Ne, budu se chovat stejně, jako předtím, jen se vzdám večírků a nebudu s kamarády popíjet alkohol. Užívat s klukama si budu stejně. Moji popularitu a krásu mi nikdo nevezme. Ani má nemoc...

Odložila jsem pero, zavřela deník a schovala ho pod matraci – moji novou tajnou skrýš. Vylezla jsem z postele, oblékla si minisukni a tričko z New Yorkeru. Učesala jsem si vlasy a do uší si dala velké náušnice. Uchopila jsem tašku do školy a seběhla dolů do kuchyně. No, neseběhla, ale sešla. Bolelo mě celé tělo, ale doktor říkal, že to ještě není tak hrozný. Až na to, že mě to hrozný připadalo a chtělo se mi křičet a brečet. Ale za chvilku mě vyzvedne kamarádka, abychom odjeli do školy a kdybych brečela, zajisté by si všimla mých uplakaných očí a pak bych se odpovědi nevyhnula. A to jsem nechtěla. Dnes slzy musím potlačit.

„Jak jsi se vyspala?” zeptala se máma. Ale přišlo mi, že se nutí ke konverzaci.

„Hm,” zamumlala jsem jen. Nechtěla jsem jí říkat, že jsem celou noc probrečela. Že jsem vůbec nemohla usnout, a když už se mi to podařilo, že se mi zdálo, jak umírám. Ne, to určitě slyšet nechtěla.

„Spěchej prosím domů, aby sis mohla vzít včas prášky,” připomenula mi maminka.

„Neboj se,” odpověděla jsem jí, spolykala všechny prášky a zapila je pomerančovým džusem. Rozloučila se s mamkou a odešla čekat před dům na kamarádku Jenny. Ta přijela – jako vždy – o půl osmé před náš dům.

Stáhla okýnko a zavolala: „Ahoj, Nino!”

Přiběhla jsem k autu a nastoupila si na místo spolujezdce. Mohla bych mít řidičák, ale bála jsem se řízení, takže jsem se vždy nechávala někým vozit.

„Ahoj, Jenny.”

„Je ti už lépe? Slyšela jsem, že si včera omdlela,” ptala se znepokojeně.

„To víš. Před Johnyho dechem se nic jiného než omdlít nedá,” uculila jsem se a pak od ní odvrátila tvář. Jo co bych dala za pouhé omdlení díky jeho dechu, pomyslela jsem si.

„Dneska je párty u Logana. V kolik tě mám vyzvednout?” říkala nadšeně.
Povzdechla jsem si. „Já nikam nepojedu. Už mám těch večírků až po krk. Jsou každý den a všechny jsou stejné.” Doufala jsem, že se nebude vyptávat dál. Nebo ať se klidně vyptává, ale ať není na pochybách...

„Slyším dobře? Odkdy se Nina Middletonová zříká všech večírků?” zasmála se. Myslela si, že je to vtip.

„Nezříkám se všech. Zříkám se pouze šesti večírků každý týden,” odpověděla jsem jí.

„Cože? To myslíš vážně?” kulila na mě oči. Aby jsem potvrdila pravdivost svých slov, vážně jsem se na ni podívala.

„Ale vždyť to bude chodit na večírky jenom jednou týdně! To je na umření!” vykřikla zděšeně. To mě popudilo. Vůbec neví, co je na umření! Snad nebude brát jako sebevraždu to, nechodit na večírky?!

„Nevím, proč by to mělo být na umření,” zakobonila jsem se na ni, „akorát jsem pak opilá a je mi zle. A další den mě bolí celý tělo, takže mi to znemožňuje můj taneční talent!”

Uhnula před rozzuřeným tónem v mém hlasu. „Tak promiň,” špitla, „kde je má kamarádka?”

Právě jsem zastavili na školním parkovišti. „Je přímo vedle tebe,” řekla jsem naštvaně, vystoupila a bouchla dveřmi. Nevšímala jsem si jí a pádila si to rovnou k hlavnímu vchodu do školy. Nebudu poslouchat někoho, kdo si necení života. Ano, kdybych neměla RS asi bych se tomu, co řekla, jenom zasmála, ale teď je všechno jinak...

„Je možné, aby byla Nina Middletonová ještě víc sexy?” zakřičel přes celý parkoviště nějaký úchylný pitomec, anebo školní oblíbenec. „Hej! Krásný tangáče!” zařval a z plných plic se začal smát. Podívala jsem se na své pozadí a zaklela. „Sakra!” Minisukně se mi – asi když jsem vystupovala z auta – vyhrnula a ukazovala tak všem můj skoro odhalený zadek. Ruka mi ihned vystřelila ke shrnuté sukni, aby ji stáhla zpátky na své místo, ale to, co se stalo během pár sekund, mě docela vyhnalo z míry.

Ruka se mi jakoby zasekla a nedokázala jsem s ní pohnout ani tam ani zpět. Do očí mi vyhrkly slzy, když jsem si uvědomila, že to bude zřejmě příznak mé nemoci. Ale že mě ty příznaky přemáhají tak rychle?! Mám snad ještě méně času? Ne!

Naštěstí se během chvilky objevila čí si ruka, která sukni stáhla na své místo. A celé parkoviště propuklo v hurónský smích.

„Je všechno v pořádku?” uslyšela jsem znepokojený hlas, který zněl jako dokonalá melodie. To jde, aby měl někdo takový hlas? Otočila jsem za tím krásným hlase, abych našla majitele toho hlasu. Musel to být někdo nový. Určitě.

A pak jsem ho spatřila. Měl pomněnkově modré oči, hnědé vlasy – sexy prostříhané. Vypadal starší, tipovala jsem ho tak na třeťáka, čtvrťáka. Asi bych se s ním vybavovala, kdybych neměla slzy v očích a neměla na krku velké ponížení a pak tady byla ta křeč v ruce.

„P-promiň,” řekla jsem zaraženě a otočila se na patě.

„Počkej,” řekl tichým melodickým hlasem a zachytil mě za zdravou ruku. Pootočila jsem svou tvář a nevěřícně se dívala, jak se dotýká mé bolavé ruky. Nebo spíš skřípnuté ruky. Nebo jak bych to měla říct...

Pak se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha. „Bude to dobré.” A narovnal mi bolavou ruku zpátky k tělu. Ani jsem si toho nevšimla, protože jsem z něj byla unešena. Když mi šeptal do ucha, poprvé jsem mu uvěřila, že to bude dobré. A hle, ono bylo! S rukou jsem už mohla normálně hýbat. No toto...

Než jsem stačila cokoliv říct, kluk se otočil na patě a odcházel pryč. Nechoď! Chtěla jsem zakřičet. Ale už byl pryč a já měla pořád slzy v očích a nespočetné množství párů očí, které na mě visely. Takže jsem urychleně zdrhla do školy na první hodinu.

Po pěti minutách ke mně došla moje druhá kamarádka Jane a posadila se vedle mě.

„Co to mělo znamenat na tom parkovišti? Proč se ti všichni smáli?” ptala se.

Zamračila jsem se. „Ty jsi to neviděla?” řekla jsem ironicky.

Jane se na mě zmateně podívala. „Co je s tebou Nino? Přijdeš nám nějaká podrážděná a ne, neviděla.”

„Nám?” zopakovala jsem.

„Mě a Jenny, tak co se tam stalo?” domáhala se odpovědi.

Povzdechla jsem si. „Sukně se mi vyhrnula,” zabručela jsem.

„Aha, tak to není tak strašný. To ti přibyli klučíčí fanoušci,” mrkla. Radši jí ani nebudu vyprávět o mém setkání a hlavně o mém záseku. Ale ten kluk... Bylo by možné, aby byl někdo tak nadlidsky krásný? A je možné, že mě jeho dotek uzdravil? Ne, jistě že to není možné...

Christopher

»

_______________________________________

Jsem tu s druhou kapitolou. Snaží se je přidávat co nejdřív, aby jste nemuseli až příliš dlouho čekat. :) Zanechte prosím váš názor, děkuji. ;)

Autor: Katie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemocná - 2. kapitola: